Kauza Diag Human: Česku opět hrozí zabavování majetku v zahraničí

Byl to šok, trochu trapas a hlavně právní šlamastyka. Společnost Diag Human před pěti lety „zadržela“ na více než půl roku v Rakousku tři umělecká díla, včetně obrazu Dvě ženy od Emila Filly, ze sbírek Národní galerie v Praze a Moravské galerie v Brně. To když uspěla se snahou o exekuci majetku českého státu v rámci dnes už více než 20 let vlekoucího se sporu o údajné zmaření obchodu s krevní plazmou, které přičítá České republice.

Rakouské soudy nakonec obrazy a plastiku českým galeriím vrátily. Situace se ovšem může podle zjištění LN opakovat. Byť možná ne u tak významných děl, protože k navrácení přispělo i to, že věci „kulturní hodnoty“ nemají sloužit jako nástroj k vymáhání peněz po státech. Diag Human Česko znovu upozorňuje, že by mohlo zabavování majetku republiky v zahraničí nastat. Ve sporu jde přitom o více než deset miliard korun.

Sílící sebevědomí

„Pana ministra financí jsme povinni se dotázat, zda je Česká republika připravena splnit svoji platební povinnost (...), nebo tuto povinnost odmítá. V tom případě zbývá jediné – zahájení exekuce nálezu v režimu Newyorské úmluvy na kapitálová aktiva státu v zahraničí,“ píše v dopise adresovaném Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Jan Kalvoda, právník v Lichtenštejnsku registrované firmy čechošvýcarského podnikatele Josefa Šťávy.

Proč se firma ozývá až nyní, když arbitráž, kterou vedla proti státu prostřednictvím ministerstva zdravotnictví, skončila již před dvěma lety a podle výkladu resortu vítězstvím státu? Blíží se totiž nové verdikty zahraničních soudů, u nichž si Diag Human věří, že uspěje. A na majetkový úřad, respektive ministerstvo financí se obrací právě proto, že podle Kalvody už není pro vedení sporu příslušné ministerstvo zdravotnictví, ale právě stát.

„Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových obdržel dopis od Advokátní kanceláře Jana Kalvody v první polovině srpna. V současné době na něj připravuje odpověď. Analýza bude hotová pravděpodobně v polovině září letošního roku,“ potvrdila LN Tereza Peprníková z tiskového oddělení úřadu, který slouží jako právní kancelář státu.

Sílící sebevědomí Šťávovy firmy pramení zejména z dílčích úspěchů v USA. I tam se snaží domoci toho, aby byl vykonán původní verdikt arbitráže z roku 2008, který jí přiřkl přes osm miliard korun odškodného plus úroky. Přezkumná arbitráž ovšem v roce 2014 dospěla k závěru, že arbitři v roce 2008 vůbec neměli rozhodovat, neboť vše bylo rozsouzeno už dříve. Výslovně však jejich verdikt nezrušili, na čemž staví Diag Human svou argumentaci v zahraničí. A právě v USA se firmě začíná dařit.

Americký postup

Původně tam totiž Okresní soud ve Washingtonu zamítl žalobu, protože mu nepřísluší. Tamní odvolací soud pak ale květnovým rozhodnutím vrátil spor na počátek a nařídil nižšímu soudu zabývat se podstatou pře, tedy zda lze nález vymáhat. Tento verdikt Česká republika napadla a žádala nové projednání, a to i na základě toho, že jeden soudce z tříčlenného senátu s verdiktem nesouhlasil. Podle dokumentů, které mají LN k dispozici, ale i nový verdikt poslal kauzu znovu na začátek, a to s posvěcením původně protestujícího soudce.

„Pokud bude případ vrácen, Česká republika je přesvědčena, že stejně jako ve všech ostatních zemích uspěje i před americkým soudem. Proti žalobě Diag Human podané v USA navíc stojí námitka promlčení, jelikož Diag Human sama v minulosti svou žalobu vzala zpět a rozhodla se ji z neznámých důvodů podat znovu až po uplynutí promlčecí doby,“ uvedl už v době květnového rozhodnutí mluvčí ministerstva zdravotnictví Jan Štoll k možnosti, že se právníkům státu verdikt odvolacího soudu nepovede zvrátit.

Připomněl při tom, že Česko už ve sporu s Diagem uspělo třeba ve Velké Británii, Rakousku či Francii a na Britských ostrovech mu soudci přiznali nárok na náhradu právního zastupování, které po firmě vymáhá. Tím ovšem vznikla možnost pro Diag soudit se i v domovském Lichtenštejnsku. A právě tamní verdikt se nyní blíží. Šťávova firma navíc v zemích, kde zatím prohrávala, hodlá poukazovat na americký postup. Česko totiž ve své argumentaci před těmito soudy původně zamítavý postoj zdůrazňovalo.

Kromě toho chce Diag v zahraničí zdůrazňovat fakt, že jeden z rozhodců, kteří vynesli poslední rozhodnutí v roce 2014, neměl vůbec v arbitráži co dělat. Konkrétně jde o bývalého šéfa Hospodářské komory Petra Kužela. S ním se firma soudila o půlmilionové odškodné, že do arbitrážního procesu připustil dvě offshorové firmy, které si dělaly nárok na část Diagem případně vysouzené částky. Na počátku srpna definitivně firmu odmítl Nejvyšší soud.

Pře s Kuželem ovšem běžela od roku 2010, tedy dlouho před konečným rozhodnutím arbitrů. A to by ho mělo u zahraniční justice podle názoru Diagu diskvalifikovat. Mezinárodněprávní praxe je totiž taková, že arbitr, s nímž jedna ze stran vede spor, je z rozhodování vyloučen.

Tahanice o odškodné

Pro pořádek připomeňme, že Šťávova firma Diag Human chtěla v devadesátých letech se státem obchodovat s krevní plazmou. Z obchodu však sešlo a od té doby se vleče tahanice o odškodné za zmařenou investici. V počátku sporu, tedy v roce 1996, šlo o 200 milionů korun. Tehdejší ministr zdravotnictví Jan Stráský se rozhodl přistoupit na arbitráž. A ta se vlekla a penále a úroky naskakovaly.

Na sklonku vlády premiéra Miloše Zemana v roce 2002 arbitři přiznali Šťávově firmě 327 milionů jako částečné plnění a o zbytku odškodného se rozhodovalo dál. Následující vláda částku uvolnila. Pře ovšem pokračovala a v roce 2008 vyčíslili arbitři celkovou škodu Diagu na více než osm miliard. Stát se odvolal a nový arbitrážní tribunál se přiklonil k tomu, že konečným verdiktem je již ten z roku 2002 a stát nic dalšího platit nemá. To Diag neuznává, a proto vede spory v zahraničí.

A mimochodem právě akce s uměleckými díly v roce 2011 stát vyděsila. Národní galerie například načas váhala se zápůjčkami do zahraničí, aby se situace nezopakovala. Poličská galerie zase v témže roce půjčovala jedenáct cenných děl na obří výstavu do rakouského Salcburku a vyžádala si od Diagu dobrozdání, že jí obrazy nezablokuje. A třeba České muzeum hudby v té době od předních hudebníků stahovalo unikátní nástroje, které měly rozpůjčovány.