Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kauza Chodorkovskij: Sebeklamné evropské snění

USA

  23:10

EU se potýká s čím dál hlubší krizí duchovních hodnot a čím dál méně lze hovořit o tom, že patří k rozhodujícím světovým mocenským pólům.

foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Všichni čekali Juliji Tymošenkovou, a místo ní dorazil do Berlína Michail Chodorkovskij. Tymošenková čeká na lepší časy ve vězeňské nemocnici v Charkově, zatímco Chodorkovskij se nacházel v trestanecké kolonii v Karélii. Oba jsou dětmi východoevropského divokého kapitalismu, během nějž využili všeobecného zmatku a bez ohledu na morálku i na platné zákony si přišli na pohádkové jmění.

Prokuratura se ani v jednom případě nemusela příliš snažit, aby našla postačující důkazy k několikaletým trestům, navzdory tomu bylo jejich odsouzení politicky motivované. Zatímco v jejich vlasti si většina společnosti spojovala oba odsouzené s odpuzujícím divokým kapitalismem, který za nimi zůstal, západní svět, který je tak citlivý na porušování lidských práv, poukazoval na svévoli režimů pošlapávajících svobodu.

Genscherova tichá diplomacie

Jak ukrajinská „Plynová lady“, tak ruský oligarcha se stali ikonami opozice a Evropa houževnatě bojovala za jejich osvobození. Bývalé ukrajinské premiérky se zastávala samotná Evropská unie a za její léčení v zahraničí intervenoval kromě polských a britských prostředníků osobně u Viktora Janukovyče i německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle.

Ve věci ruského vězně číslo jedna Chodorkovského potichu dlouhé dva roky jednal doyen německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher

Ve věci ruského vězně číslo jedna naopak potichu, a jak se nyní ukázalo dlouhé dva roky, jednal doyen německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher, který svou zprostředkovatelskou roli nikde příliš nerozhlašoval. Dvě generace, dva světy, dva přístupy a výsledek, jenž jasně ukazuje rozdíl mezi oběma. Stejně jako to, kam dospěla za uplynulých 20 let EU.

Genscherova Evropa ještě měla vizi a hlavní trend směřoval k integraci. Evropa tou dobou ještě překypovala silou a v jejích představách měla navzdory studené válce své místo transatlantická spolupráce stejně jako Rusko.

Německá diplomacie pod vedením Genschera kladla v duchu Brandtovy koncepce Ostpolitik velký důraz na normalizaci vztahů se zeměmi východního bloku a jejím cílem bylo budování vzájemných vztahů respektováním existujících mocenských vztahů. Tato Evropa ještě měla váhu nejen z hlediska hospodářského, ale i duchovních hodnot. A nezapomínejme, že to vše navíc podporovala vojenská síla USA a její partnerský zájem o starý kontinent.

Marginalizace Evropy

Oproti tomu se EU v současnosti potýká nejen s vážnou hospodářskou krizí, ale i s čím dál hlubší krizí duchovních hodnot a identity a čím dál méně lze hovořit o tom, že patří k rozhodujícím světovým mocenským pólům. Evropa se dnes odstrašujícím tempem stává marginální.

Pozornost jejího nejužšího spojence USA se velmi viditelně obrací jinam a navázat užší styk s novými partnery je Evropa takřka neschopná. Především proto, že se uprostřed specifického oslabování vlastních pozic nedokáže nebo nechce podívat skutečnosti do očí. Jako by se naopak podvědomě snažila kompenzovat svou marginalizaci agresivní demonstrací vlastní nadřazenosti.

Evropská unie neustále poučuje ostatní o duchovních hodnotách, přičemž k tomu má čím dál menší opodstatnění

Poučujíc ostatní neustále mluví o duchovních hodnotách, přičemž k tomu má čím dál menší opodstatnění a svojí vírou ve výlučnost modelu anglosaské demokracie po vzoru svého transatlantického partnera jako by si nechtěla uvědomit, že ve světě existují, ba dokonce sílí také jiná společensko-politická uspořádání.

Zatímco propuštěním Chodorkovského nechal Genscher opět zaskvět cosi z pozapomenuté německé reálné politiky, která účinně fungovala i v podmínkách studené války, jeho dnešní nástupci se čím dál více vracejí právě do této minulosti, přičemž tato cesta kvůli své anachronistické zastaralosti a z ní živené nadřazenosti, jež je zcela odtržená od reality, nikam nevede. Jak ostatně jasně ukazuje i největší letošní nezdar unijní zahraniční politiky – efektní zpomalení ukrajinského integračního procesu.

Autor: