KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Jan Šott, soudce obvodního soudu pro Prahu 5, zprostil ve středu obžaloby Víta Bártu a Jaroslava Škárku. Bárta byl původně obviněn z podplácení, Škárka z podvodu. Stalo se tak v řízení na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze, který v plném rozsahu zrušil původní rozsudek senátu obvodního soudu, jemuž předsedal právě Šott. Tomu byl případ vrácen s tím, že musí v rozhodování respektovat právní názor soudu vyšší instance. Státní zástupkyně se proti poslednímu výroku soudu odvolala, a tak bude mít kauza pokračování.
Útěk pod ústavní dekl
Soudce Šott původně vyhodnotil jedinou finanční transakci mezi Bártou a Škárkou dvojznačně. V souběhu se tu prý odehrálo podplácení i podvod. Teoreticky je to snad i možné, musela by tomu však perfektně odpovídat důkazní situace. Tu ke všemu zkomplikovalo Bártovo podání Nejvyššímu soudu, který následně rozhodl, že na tu část jeho konání, která se odehrála na půdě Poslanecké sněmovny, se vztahuje poslanecká imunita.
Při vší povinné úctě k Nejvyššímu soudu si zde dovolujeme vyjádřit pochopení pro všechny disentní hlasy, jež argumentují, že jde o neopodstatněné a škodlivé rozšíření výkladu poslanecké imunity. Nota bene v době, kdy se toužebně očekávané omezení rozsahu poslanecké imunity začíná jevit snad o prorokův fous reálnějším.
Bárta už nebude moci být nikdy zcela očištěn, protože ta část jeho konání, která proběhla ve sněmovně, byla přikryta poslaneckou imunitou
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu byla do celého trestněprávního procesu vtažena politika, a to ke škodě věci. Bárta už nebude moci být nikdy zcela očištěn, protože ta část jeho konání, která proběhla v Poslanecké sněmovně, byla přikryta poslaneckou imunitou jako černobylský reaktor betonovým bunkrem.
Viděno dnešníma očima, byla ona Bártova iniciativa s podáním k Nejvyššímu soudu kontraproduktivní, protože použije-li se takový těžký kalibr, jako poslanecká imunita, na banální finanční výpomoc, logicky to vzbudí – a vždycky bude vzbuzovat – mnoho otazníků.
Jak se nezastavit před branami politiky
Podle soudce Šotta se „trestní právo zastavilo před branami politiky“, a korupce je tak na parlamentní půdě „trestně nepostižitelná“. Opět si dovolíme ve vší úctě nesouhlasit. Už jenom třeba proto, že korupce je vázána na „obstarávání věcí veřejného zájmu“. Již jsme konstatovali, že „veřejný zájem“ je pojem právnicky zřejmě nedefinovatelný a že vyhodnocení souladu konkrétního jednání se stanovami politické strany přísluší spíše správnímu soudu.
Nadto lze z logiky situace celou záležitost obrátit, neboť kdyby Bárta chtěl za své peníze „obstarat věc veřejného zájmu“ (zajistit nezvyšování poslaneckých platů), měla by z toho profit právě veřejnost. Že by tím zvýšil renomé své partaje, by bylo jen logické a správné. Veřejnost by si tuze přála, aby politické strany častěji jednaly v souladu se svými volebními programy. Vždyť právě kvůli nim je lidé volí!
Podle soudce Šotta se „trestní právo zastavilo před branami politiky“ a korupce je tak na parlamentní půdě „trestně nepostižitelná“
Soudce Šott by si však mohl své postupy vyzkoušet, a v případě úspěchu i právem zchladit žáhu, na jiných případech, o nichž se již hojně psalo. A když o korupci mluví místopředseda vlády (který též dovede vysvětlit, jak se financují politické strany), měla by tomu být věnována náležitá pozornost.
Takže – na jedné straně máme Bártu vynakládajícího své peníze, aby poslanci jeho strany dodržovali volební program, kvůli němuž byli zvoleni, a na druhé straně premiér a vlastně celá vláda obsazují funkce placené ze státního rozpočtu lidmi, které potřebují umlčet, anebo po nich žádají, aby se vzdali mandátu a byli nahrazeni loajálnějšími poslanci. První případ je snad až trapný, ale nikoliv trestný. Na rozdíl od toho druhého.
Co kdyby se trestněprávní orgány pořádně rozhlédly, zda by se přece jen nedala odstíhat korupce i na parlamentní půdě?
Malá, ale přece jen možná náplast
Podle odvolacího soudu se ani Bárta, ani Škárka nedopustili trestných činů, z nichž byli obžalováni. Rozhodnutí obvodního i městského soudu však obsahují úvahy naznačující, že by orgány činné v trestním řízení měly přehodnotit jednání Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí, konkrétně z hlediska skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv. Není to sice tak atraktivní jako korupce, ale v nouzi čert i mouchy lapá.
Takže budeme pečlivě sledovat další soudní řízení. Není to chvílemi nic povzbudivého, ale demokratická kultura se buduje pracně a ve vzájemných půtkách. Její podstata totiž nespočívá v nadvládě jedné či druhé strany, ale v umění řešit spory.
