Lidovky.cz

Katoličtí biskupové versus Istanbulská úmluva

  10:01
Spor katolických biskupů s liberálním feminismem Istanbulské úmluvy nemá vítěze. Správně sice kritizují její filozofické základy narušující „přirozený řád“ rodiny, ale z filozoficky sporné pozice.

Bůh a věda. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Čeští a moravští katoličtí biskupové zveřejnili letos v květnu společný list proti ratifikaci Istanbulské úmluvy o násilí na ženách. Podle nich má sice správné cíle, ale vychází z filozofických základů, jež narušují „přirozený řád“ rodiny – považuje násilí na ženách za projev „historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřazenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji“.

Podle katolických biskupů Istanbulská úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“, čímž narušuje Boží záměr spočívající v harmonickém či organickém vztahu muže a ženy. Katoličtí biskupové se domnívají, že „muž a žena nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech lidské bytosti“.

Přebírání patriarchálních hodnot

Katoličtí biskupové kritizují filozofické základy Istanbulské úmluvy oprávněně. Považovat vztah muže a ženy za diskriminační je totiž problematické, zejména historicky. V tomto pojetí se minulost jeví jako „doba temna“; protože až dnes se začíná žena „osvobozovat“. Lze však minulost považovat za dobu temna? Pokud totiž ženy vnímaly své postavení jako „přirozené“, nelze hovořit o diskriminaci. Nemohlo být mnoho žen v „nerovném“ postavení šťastných? A pokud ano, byly diskriminované?

Tak je tomu i dnes. Pokud některé ženy odmítají feminismus, jsou „diskriminované“? Pokud například chce žena mít spíše čtyři děti a být s nimi doma než kariéru, je to „diskriminace“? Postoj, který chce ženy za každou cenu zrovnoprávnit v kariérách a výkonech, může u mnoha z nich narazit – a naráží. V podstatě nekriticky totiž přebírá patriarchální hodnoty, jako je pracovní výkon, dravost či konkurence, a tvrdí, že žena v nich je a musí být rovnoprávná.

Postoj, který chce ženy za každou cenu zrovnoprávnit v kariérách a výkonech, může u mnoha z nich narazit – a naráží. V podstatě nekriticky totiž přebírá patriarchální hodnoty, jako je pracovní výkon, dravost či konkurence, a tvrdí, že žena v nich je a musí být rovnoprávná.

Pojetí Istanbulské úmluvy vychází z „liberálního feminismu“, jehož cílem je nejen odstranit násilí na ženách, s čímž se ztotožňují obě strany, ale zejména je zrovnoprávnit například v práci, politice či sportu. Spočívá v tom však „osvobození“ ženy? Je správné, aby se na nich podílely, ale existuje i rovina, kterou Istanbulská úmluva nereflektuje.

Není poměřování úspěchu a plnosti života žen i mužů pracovními či jinými výkony despocií, jež by měla být zpochybněna, chceme-li osvobodit nejen ženu, ale i muže? Proč by měl být život hodnocen především z hlediska pracovního nebo jiného „úspěchu“? Proč by mělo být cílem člověka prosadit se na trhu?

Další problém „liberálního feminismu“ spočívá v tom, že jeho touha po rovnosti popírá odlišnost muže a ženy, protože každý rozdíl mezi nimi lze považovat za diskriminaci. To, že je žena fyzicky slabší než muž, nosí sukni, zatímco muž kalhoty, či že jí muž otvírá dveře, je vždy potenciálně nespravedlivé, a proto hrozí rušení všech rozdílů. Liberální feminismus má sklon prohlašovat muže a ženu za stejné, ale co když nejsou?

Koncept přirozenosti

Katoličtí biskupové mají pravdu i v tom, že člověk je spíše zasazen do mezilidských, konkrétně rodinných vztahů, než že by byl abstraktním jedincem jako v liberálním feminismu. Člověk je pro celý západní svět jedincem, v čemž se katoličtí biskupové s liberálním feminismem shodují, což však neznamená, že jeho svobodu zaručuje prosazení mezi ostatními jedinci. Vytržený jedinec liberálního feminismu prosazuje to, co považuje za svobodu – vlastní prosazení na různých trzích. To je velmi vzdálené skutečné svobodě.

Pojetí katolických biskupů je stejně problematické jako pojetí Istanbulské úmluvy. Spoléhají totiž na koncept „přirozenosti“ muže a ženy údajně dané Bohem, podle nějž jsou odlišní, což se ve společenském řádu projevuje jejich různými rolemi, jež se organicky doplňují. Co když se však organicky nedoplňují?

Katoličtí biskupové oprávněně kritizují svět založený na zglajchšaltování ženy s mužem a na maximalizaci úspěchu. Není však jejich svět založený na organickém soužití muže a ženy, kteří spolu nezápasí o individuální práva v dějinném souboji pohlaví, ale vzájemně se doplňují ke spokojenosti obou, spíše romantickou představou, jež může zakrývat násilí na ženách?

Pojetí katolických biskupů je stejně problematické jako pojetí Istanbulské úmluvy. Spoléhají totiž na koncept „přirozenosti“ muže a ženy údajně dané Bohem, podle nějž jsou odlišní, což se ve společenském řádu projevuje jejich různými rolemi, jež se organicky doplňují. Co když se však organicky nedoplňují? Na to poukazuje liberální feminismus. Co když je v dějinách vztahu a muže a ženy strukturální násilí, o kterém píše Istanbulská úmluva? Co když odkazy k přirozenosti slouží k zakrývání méněcenné role ženy?

Chybná absolutizace

Zdá se, že katoličtí biskupové takovou možnost neberou v úvahu. Stojí si za tím, že násilí na ženách je sice odsouzeníhodné, ale nespočívá v uspořádání společnosti, nýbrž v jednotlivých násilných činech. To je však zjednodušený, a proto nepravdivý pohled. U katolických biskupů je problematický koncept přirozenosti. Jak ukázal (nejen) liberální feminismus, na jeho okrajích vždy „úpí a naříkají“ ti, kteří se do „přirozenosti“ nevešli.

Katoličtí biskupové chybují, když zvěcňují a absolutizují historické společenské role, protože jsou prý přirozené. Vyplývá ale z toho, že Bůh stvořil člověka „jako muže a ženu“ a že jediným přirozeným vzájemným soužitím je dnešní tradiční rodina? Zde se křesťanství odpoutává od sebe samého a stává se pouhým konzervatismem, který se legitimizuje křesťanským slovníkem.

Prohlasme například rození dětí za přirozenost ženy, a jsme u původu násilí na ženách, které děti mít nechtějí nebo nemohou. Z historie se ví, že ženy „na ocet“, „staré panny“, byly považované za méněcenné. Lidem, kteří se nevejdou do konceptu přirozenosti, budeme jen v skrytu upírat postavení rovnocenného člověka, nebo je budeme otevřeně násilně potírat. Koncept „přirozenosti“ nebere ohled na individualitu – buď se přizpůsobí, nebo je potlačena.

Katoličtí biskupové chybují, když zvěcňují a absolutizují historické společenské role, protože jsou prý přirozené. Vyplývá ale z toho, že Bůh stvořil člověka „jako muže a ženu“ a že jediným přirozeným vzájemným soužitím je dnešní tradiční rodina? Zde se křesťanství odpoutává od sebe samého a stává se pouhým konzervatismem, který se legitimizuje křesťanským slovníkem.

Víra v Boha

Křesťanství neobsahuje absolutizaci historických společenských rolí, ale relativizaci všech rolí včetně rodinných. Už svatý Pavel říká, že člověk „není Žid ani Řek, není otrok ani člověk svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu“. Křesťanství se orientuje na rovinu pod historicky proměnlivými společenskými rolemi a snaží se objevit pravou individualitu a svobodu „za nimi“, na rovině víry v Boha.

Z křesťanství nevyplývá žádné „přirozené“ uspořádání společenských rolí. Ty by spíše měly v daných historických podmínkách vyplývat z „víry v Boha“, pak teprve budou „svobodné“.

Podle dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855) se svobodný jedinec nezakládá na vlastním prosazení ani na „přirozené“ genderové identitě, ale krystalizuje v setkání s Bohem: „Jen tehdy je já zdravé, když po překonání zoufalství se, samo sobě zprůhlednělé, zakládá v Bohu.“ „Zprůhlednit“ se zde mají nejen liberálně feministické hodnoty, ale i tradiční společenské role.

Křesťanství nepotřebuje „zvěcnit“ roli muže a ženy, ale „zprůhlednit“ je. Je křesťanstvím, protože si uvědomuje historickou podmíněnost společenských rolí, a to, že jeho směřování cílí na rozměr za rolemi. Z křesťanství nevyplývá žádné „přirozené“ uspořádání společenských rolí. Ty by spíše měly v daných historických podmínkách vyplývat z „víry v Boha“, pak teprve budou „svobodné“. Člověk není svobodný ve shora nařízené „přirozené“ roli, ale v té, která přichází – nakolik je to možné – z hloubky.

Nejde o zkamenělé vlastní prosazení ani o ztuhlou tradici, a pokud v nich někdo nachází svobodu, není to díky nim samým, nýbrž kvůli obtížně postižitelné kvalitě vztahu jedince k vlastnímu prosazení a k tradici, kterou křesťanství popisuje pojmy, jako je „víra v Boha“.

Zaseknutí se

Největší problém společného listu katolických biskupů spočívá v „zaseknutí se“ ve společenských rolích, přičemž opouští rovinu „za rolemi“, která je pro křesťanství podstatná. Ulpívá na povrchu, odkud cítí oprávnění rozhodovat, co je pro ostatní „přirozené“. Zde spočívá nebezpečí pro katolíky – zůstanou uvězněni v historických představách, a namísto křesťanství začnou hlásat konzervatismus.

Největší problém společného listu katolických biskupů spočívá v „zaseknutí se“ ve společenských rolích, přičemž opouští rovinu „za rolemi“, která je pro křesťanství podstatná. Ulpívá na povrchu, odkud cítí oprávnění rozhodovat, co je pro ostatní „přirozené“.

Spor katolických biskupů s liberálním feminismem Istanbulské úmluvy nemá „vítěze“. Biskupové sice kritizují její filozofické základy, ale z filozoficky sporné pozice. Při hledání křesťanského názoru je třeba se poučit u liberálního feminismu a přijmout nejistotu vyplývající z toho, že se nelze opřít o „přirozenost“ rodinných rolí, a namísto toho se spolehnout na podmíněnou a nebezpečnou svobodu jedince, která krystalizuje za rodinnými rolemi.

Křesťané mají kritizovat liberálně feministické pozice, jak činí katoličtí biskupové, ale musejí si dát pozor, aby neupadli do pouhé obhajoby konzervativních rolí. Zvěcnění hodnot i rolí křesťanství nestačí, chce proniknout za toto zvěcnění. Jedinci je třeba přiznat větší svobodu, než chce liberální feminismus i katoličtí biskupové. Křesťanský svobodný jedinec nemá zvěcňovat pracovní či jiný výkon ani tradiční rodinné role.

Obojí se má stát „průhledným“, a až v tomto prostoru lze zahlédnout záblesk křesťanské svobody. To, že bude vždy prekérní a nebezpečná, nesmí být důvodem k jejímu odmítání ať z liberálních, nebo konzervativních pozic. Úkolem křesťanství není střežit patriarchální rodinu, ale kritizovat ji stejně jako přepjatý individualismus, aby osvobozený pohled mohl vidět skrze ně dál.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.