Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Katolická církev majetek nevlastnila. Jen jej spravovala

  9:54
Heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zní v případě církevních restitucí dogmaticky. Katolická církev vlastní pouze majetek, který jí darovali věřící, koupila si či vybudovala vlastní prací. Ostatní statky jen spravovala, neboť zůstaly vlastnictvím panovníka, respektive státu, bez ohledu na politický režim.

Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě je významnou památkou církevní gotické architektury v Čechách, přesto dlouhou dobu chátral foto: KAREL DRÁBEK

Katolická církev a její vrcholní představitelé porušují honbou za státním majetkem, jehož nejsou vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí, ale jen správci, nejvyšší kodex své víry – Nový zákon, zákon Boží. A tím se stávají nedůvěryhodnými. V Evangeliu podle Matouše se píše:

„Kde poklad tvůj, tam srdce tvé. Neukládejte si poklady na zemi nýbrž v nebi. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – Bohu i majetku. Nehledejte, čím byste se nasytili, nehledejte, čím byste se přioděli, hledejte nejdříve království Jeho a to ostatní vám bude přidáno.“

Z těchto důvodů nemohla katolická církev nabývat majetek do vlastnictví, ale jen jej na základě lenního práva spravovat. Nedodržování těchto přikázání porušuje zákon Boží, což nezakryje svatouškovství při církevních slavnostech, zlatem vyšívané ornáty ani perlami zdobené mitry. Kdo v sobě nemá Boha, nezprostředkuje mu ho žádná církev – ani nejvyšší důstojenství v té nejhonosnější.

Lenní vztah

Posledním legislativním dokumentem vycházejícím z tisíciletého vztahu státu a církví byl zákon č. 50/1874 říšského zákoníku, dle nějž je katolická církev pouze správcem, nikoliv vlastníkem majetku na území rakousko-uherské monarchie, a při této správě zcela závisí na příslušných státních úřadech.

Majetek katolické církve vznikal převážně na základě lenního vztahu. Panovník nebo šlechtic tyto statky poskytoval jako léno, které může být nejen uděleno, ale i odňato. Nešlo tedy o vlastnictví, ale o správu propůjčeného majetku.

Tento zákon doplnilo ustanovení č. 47/1885M o dotaci katolického duchovenstva z náboženského fondu zavedením kongruy, nejnižšího příjmu duchovního přiměřeného jeho stavu. Nařízení č. 17/1886 pak stanoví, že řád maltézských rytířů potřebuje k majetkovým převodům státní souhlas. Všechny tyto normy vycházely z tisíc let platné zvyklosti, kterou kvůli neznalosti historie, možná i úmyslně, současní politici nerespektují. Církevní představitelé, kterým jsou tato fakta známá, pak o nich mlčí.

Onou zvyklostí je, že majetek katolické církve vznikal převážně na základě lenního vztahu. Panovník nebo šlechtic tyto statky poskytoval jako léno, které může být nejen uděleno, ale i odňato. Nešlo tedy o vlastnictví, ale o správu propůjčeného majetku. Panovníkem takto založené církevní statky, například kláštery, fary či kostely a pozemky k nim náležející, byly zvláštním druhem panovníkova, respektive sekulárního jmění.

Při návštěvě kláštera se v úvodu prohlídky říká, že jej založil panovník, který do něj povolal členy řádu. Mniši nemohli z příkazu Bible nic vlastnit, pouze spravovat majetek propůjčený na základě lenního práva vykonavatelem moci a skutečným vlastníkem majetku – panovníkem-státem. Ten nikdy nepřestal být vlastníkem pozemků, případně dalšího majetku, který byl řádu dán pouze do správy, a mohl být i odebrán.

Státní zájem

Po ukončení třicetileté války v roce 1648 byl vestfálským mírem uzavřeným v Münsteru uspořádán vztah církve ve Svaté říši římské německého národa, jejíž součástí byl i český stát, ve smyslu nadřazenosti státu nad církví. Císař Karel VI. v roce 1723 zakázal církvi získávat nemovitosti, přičemž vycházel ze stejného principu jako francouzští panovníci. Jeden z Ludvíků – XIV. – jej vyjádřil stručně a jasně: „Stát jsem já.“

Akci nejkřesťanštějších panovníků, a jak se v rakouské hymně zpívalo, panovníků Hospodinu „nejvěrnější říše“, dokončil v roce 1809 císař František II, který katolické církvi nařídil vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu. Vyžadoval to státní zájem – válka.

Císařovna Marie Terezie při centralizaci impéria dala katolickou církev, zejména správu diecézního a řádového jmění, pod tuhý státní dozor. Styk duchovenstva a římské kurie byl povolen pouze přes ministerstvo zahraniční. Zavedla placetum regium – zveřejňování papežských bul pouze se souhlasem státu. Církevní nadace byly věnované armádě a školství, zádušní jmění pak zatíženo kontribucí a půda zdaněna stejně jako panská.

V roce 1769 byl církevní majetek na základě amortizačních zákonů postaven pod dozor státu, nemovitosti mohla církev kupovat pouze se státním souhlasem a měla zakázáno posílat peníze do zahraničí. Syn Marie Terezie, císař Josef II., šel ještě dál. Zavedl do státního práva ustanovení vycházející z lenního práva – „církevní statky nepřestaly být státními“. Církevním institucím nechal jen řízení svého provozu pod státním dozorem.

Následně sekularizoval církevní majetek – ten zrušených klášterů byl prodán v dražbě a výtěžek šel do císařem založených náboženských fondů, základu Náboženské matice – zemských státních fondů spravovaných ve prospěch katolické církve. Akci nejkřesťanštějších panovníků, a jak se v rakouské hymně zpívalo, panovníků Hospodinu „nejvěrnější říše“, dokončil v roce 1809 císař František II, který katolické církvi nařídil vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu. Vyžadoval to státní zájem – válka.

Podřízenost státním zákonům

Po revoluci 1848 se katolické církvi díky konkordátu trochu ulevilo a začala být považovaná za prohabsburskou. Nicméně konkordát z roku 1855 vyhlášený císařským patentem č. 195/1855 sice prohlásil jmění náboženského a studijního fondu za vlastnictví církve, ale pod jejím jménem ho spravoval stát. Až zákon č.103/1862 zrušil lenní vztahy, ale to podstatné, podřízenost církve státu, a že pod dohledem pouze spravuje jeho majetek, bylo zachováno i v následujících zákonech upravujících vztah státu a církve.

Císařský patent upravil vztah státu a církví včetně majetkového vlastnictví tak, že církve a náboženské společnosti měly právo se samostatně a svobodně spravovat, ale byly podřízeny státním zákonům

Krátce poté císařský patent č. 115/1867 upravil vztah státu a církví včetně majetkového vlastnictví tak, že církve a náboženské společnosti měly právo se samostatně a svobodně spravovat, ale byly podřízeny státním zákonům. Z toho vyplývalo, že katolická církev je korporací veřejného práva a smí nabývat jen majetek určitého druhu (pro kultovní činnost, vyučování, dobročinnost), církevní majetek je pod státní ochranou a státním dozorem finanční prokuratury a podléhá v některých případech státnímu schválení.

O tom, že stát v případě potřeby hospodařil i s kultovním majetkem jako se svým, svědčí rekvizice zvonů v případě války. V roce 1870 zrušila monarchie jednostranně konkordát, začal soupis církevního majetku, který trval deset let, přičemž vše vyústilo ve zmíněný zákon č. 50/1874 uvalující opět na katolickou církev a jí spravovaný státní majetek přísný státní dohled.

Tisíciletý princip v demokratické době

První republika převzala rakouské církevní zákonodárství včetně zákona č. 50/1874 a vzápětí provedla na základě zákona č. 215/1919 pozemkovou reformu, jíž odňala katolické církvi 234 119 hektarů půdy. Tisíciletý princip lenního práva, dle nějž léno může být státem či v něm vládnoucí mocí uděleno i odebráno, byl použit také v nové demokratické době.

Tisíciletý princip lenního práva, dle nějž léno může být státem či v něm vládnoucí mocí uděleno i odebráno, byl použit také v nové demokratické době

Revizi první pozemkové reformy provedl zákon č. 142/1947, jenž byl vázán na soupis pozemkového majetku, který však byl ukončen až v únoru 1948. Vlastní převzetí začalo u prvních případů (olomoucké arcibiskupství) v březnu 1948. Zákonem č. 46/1948 Sb. komunistická vláda tento proces narušila. Církve neměly z čeho existovat, proto vznikl zákon č. 218/1949 o jejich ekonomickém zabezpečení. Církve přišly o veškerý pozemkový a další majetek, což nahradil závazek státu hradit duchovním osobní požitky.

Heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zní v případě církevních restitucí dogmaticky a lživě. Církev vlastní pouze majetek, který jí věřící, jeho skuteční vlastníci, darovali, jejž si zakoupila nebo vybudovala vlastní prací. Ostatní statky jen spravovala, neboť zůstaly i po přijetí zmíněných úprav vztahu církví a státu vlastnictvím panovníka, respektive státu, bez ohledu na vládnoucí politický režim.

Zapsání takového majetku do katastru nemovitostí, a tím založení vlastnického práva by bylo krádeží, neboť nejde o restituce, tedy o navrácení majetku původnímu vlastníkovi. Z tohoto hlediska je diskutabilní i finanční náhrada. V žádném případě by neměla být vyplacena za majetek, který katolická církev pouze spravovala.

Pokračování tuhé linie

Republikánská a komunistická vláda jen pokračovaly v tuhé linii vůči katolické církvi, již ve druhé polovině 18. století nastolili Habsburkové. Církve, především katolická, v uplynulých 20 let, podobně jako v minulosti při oslabení moci panovníka, využily liberálně demokratických vlád. V tom jim vždy ochotně sekundovali „čeští páni“, neboť z takové privatizace vždy „ukáplo“ něco i jim.

Dějiny ukazují, že tyto procesy nebyly nevratné, respektive nekorigovatelné. Pokud taková korekce vztahu státu a církve nastane, mohly by se východiskem z krize stát principy, na nichž je založen zákon č. 50/1874 a příslušné prvorepublikové zákony, proti čemuž by nemohla nic namítat církev ani ateisté.

Republikánská a komunistická vláda jen pokračovaly v tuhé linii vůči katolické církvi, již ve druhé polovině 18. století nastolili Habsburkové. Církve, především katolická, v uplynulých 20 let, podobně jako v minulosti při oslabení moci panovníka, využily liberálně demokratických vlád.

Státem požadované zdanění finanční části církevních restitucí je jen malou náplastí na velkou bolest, lež a podvod, kdy někteří politici a církevní představitelé využívají neznalosti především poslanců, jak vztahy, nikoliv vlastnické, ale lenní, církví a státu – monarchie či republiky – tisíc let fungovaly na základě Bible a lenního práva.

Problém církevního „majetku“ vystihuje židovská anekdota. Stojí Kón a Roubíček na Svatopetrském náměstí v Římě obklopeném honosnými stavbami vyzdobenými nejdražšími uměleckými díly, pozorují příjezd vrcholných církevních představitelů v drahých oděvech ověšených zlatými šperky, a jak vystupují z luxusních limuzín.

Kón se nakloní k Roubíčkovi a zašeptá: „Roubíček, tomuhle říkám obchod a začínali s jedním oslíkem.“ Pro ty, jejichž znalost Bible je v podstatě nulová, připomínám, že Ježíš přijel do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali palmovými ratolestmi, na oslíku. Zbytek si přečtěte v Bibli a říšském zákoníku.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...