Někteří lidé podezřívají Kateřinu Šedou, že v rámci svých projektů manipuluje s lidmi. Jiní jí zase vyčítají „provinční“ objekt zájmu – obyčejný český venkov. Právě díky svým unikátním společenským sondám v naprosto netušených a neotřelých souvislostech však patří k současným nejosobitějším a nejvýraznějším českým výtvarnicím.
Za své dílo získala řadu ocenění nejen doma, ale i v zahraničí, například v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého nebo v roce 2009 britskou prestižní Contemporary Art Society Award. A aby také ne. Její vskutku nevšední „sociální happeningy“ si totiž s gustem dopřávají desítky galerií a muzeí na celém světě.
„Samozřejmě, že mě kontaktují reklamní agentury či velké obchody, někdy dokonce politické strany. Asi jim připadá, že umím ovlivnit lidi víc než kdokoli jiný. Já ale nechci prezentovat myšlenku Balakrylu, chci prezentovat vlastní myšlenku. V politice totiž, ať se děje, co se děje, zastupujete společný program, já zastupuju jenom sama sebe. Je to svobodné a úlevné. Ale tím, že se prostřednictvím svých akcí snažím měnit věci okolo sebe, vlastně už politiku dělám,“ říká o tajemství své umělecké činnosti Kateřina Šedá.
ČESKÁ POZICE: Jaký má dnes smysl dělat umění? O čem vypovídá?
ŠEDÁ: Dnes není doba jedné silné generace, která by naléhavě nastolovala současné palčivé problémy a držela se jedné vůdčí myšlenky přetavené do jednotného vzdoru. Každý současný výtvarník mluví o něčem jiném. Jeden se zabývá tím, jak krásným způsobem zničit věci, jiný třeba ekologií nebo válkou. Další umělci se usilovně zabývají stářím, jiní třeba jen komunikací jako takovou.
Dnes není doba jedné silné generace, která by naléhavě nastolovala současné palčivé problémy a držela se vůdčí myšlenky přetavené do jednotného vzdoru
Dnes bychom mohli mluvit spíš o řadě témat než o nějaké jednotné společenské výpovědi. Navzdory tomu má umění pořád svoji hodnotu a moc věci ovlivňovat. Jen stojí ve společnosti jinde, než tomu bylo kdysi.
ČESKÁ POZICE: Tomu, co děláte, někteří říkají „sociální happening“ či prolamování „zažitých stereotypů“. Jak tomu říkáte vy?
ŠEDÁ: Nemám pro to žádné jednotné označení, žádnou škatulku. Každou věc vnímám jinak – jednou je to pro mne „otevření“, jindy „posunutí“ nebo třeba „zjevení“. Obecně se ale dá říct, že se snažím nalézt řešení pro nějaký problém, který se mě týká. Spojit lidi prostřednictvím jejich vizuální překážky, jako je plot mezi domy. Mám dojem, že by to za mne nikdo jiný neudělal. A to je vlastně stěžejní motiv celé mé práce.
ČESKÁ POZICE: Jaké problémy máte na mysli?
ŠEDÁ: Jsou to těžkosti, které má snad každý z nás. Týkají se obyčejného života a nejsou nějak zvlášť šokující. Například mě štve, že si soused postaví vysoký plot, skrz který není nikam vidět, aniž by se druhého souseda zeptal, zda mu taková věc nevadí. Plot je sice majetek jednoho z nich, ale vizuálně je to společná věc stojící na hranici pozemků.
Taky mi vadí, když se nějaký přistěhovalec začne na určitém místě chovat, jako by mu všechno patřilo – třeba zaplotí úzkou lesní cestu, která spojuje dvě místa, a tím je od sebe odřízne. Je logické, že ten úzký pruh pozemku, který mu cesta přinesla, stejně k ničemu nepoužije, ale musí jej prostě mít. Nic dalšího ho nezajímá. Kvůli takovému sobectví to pak všichni musíme jako blbci obcházet, takže lidé pak raději použijí auto.
Snímky z projektu Furt dokola (přikládáme jej ve formátu PDF).
Vadí mi, že si nemůžu na náměstí obce, ve které žiji, normálně sednout, že je uprostřed náměstí křižovatka nebo parkoviště. Leze mi na nervy, že trávíme víc času s cizími lidmi než s vlastní rodinou. Děsí mě vysoké číslo rozvodovosti a v závislosti na tom i fakt, že obrovský počet dětí vyrůstá pouze s jedním rodičem.
Řada lidí používá selský rozum a rozezná, zda viditelnost prezentovaná médii je odrazem činů, nebo jen prezentací sama sebe
Dráždí mě společný nepřítel, i když spousta lidí je přesvědčená, že v současnosti žádný neexistuje. Novým diktátorem jsou však peníze. A nakonec mi vadí, že jsou vidět především lidé, kteří prezentují sebe, a nikoli věci mezi námi. Naštěstí řada lidí používá obyčejný selský rozum a dokáže dobře rozeznat, zda viditelnost prezentovaná médii je odrazem činů, nebo jen prezentací sama sebe.
ČESKÁ POZICE: Žijeme tedy, či nežijeme v krizi?
ŠEDÁ: Žijeme v krizi blahobytu. Hromadíme okolo sebe věci, které nepotřebujeme, a trávíme spoustu času nesmyslnými činnostmi, abychom je získali. Lidé si neustále stěžují, přičemž sami pro změnu nic neudělají. Kritizujeme cizí chování, nikoli to vlastní.
Podle mne bychom měli rychle změnit úhel pohledu – nepošilhávat jenom po věcech, ale zpříma se podívat na vlastní konání. Často si stačí uvědomit, že viditelnost funguje ve vztazích – když vidím na zemi smetí, pravděpodobně i smetí vidí mě.
ČESKÁ POZICE: Mění se podle vás v české společnosti něco k lepšímu?
ŠEDÁ: Určitě ano, ale já se především zabývám věcmi, které potřebují ještě hodně zlepšit. Snažím se nacházet pozitivní řešení, byť jsou utopická a možná nesmyslná. Neukazuju, že máme velké a nepřístupné ploty, ale jakým způsobem ty ploty překonat, aby se sousedi zase viděli. Neukazuju, jak složité a těžké je stáří – to přece víme skoro všichni.
Snažím se naopak zviditelnit, co neuvěřitelného se ve starých lidech skrývá a kolik nám toho ještě můžou nabídnout. Chci na příkladu doložit, že má smysl se seniory trávit čas, a to nejenom kvůli špatnému svědomí.
ČESKÁ POZICE: Má umění ještě dnes moc měnit svět, jak se třeba tvrdilo o slavných šedesátých letech?
ŠEDÁ: Určitě. Problém je ale v tom, že řada lidí touží po masovém zážitku. Výstavu nebo knihu hodnotí podle návštěvnosti a prodejnosti, což jsou dva parametry, které ještě nic neznamenají. Někdy nás mnohem víc ovlivňují malé a zdánlivě bezvýznamné věci z blízkého okolí.
Hromadíme okolo sebe věci, které nepotřebujeme, a trávíme spoustu času nesmyslnými činnostmi, abychom je získali
Řada současných umělců má strhující mytologie stejně jako kdysi Leonardo da Vinci nebo Vincent van Gogh, ale tito lidé nejsou ve společnosti příliš známí. Legendy si pro sebe ukradli politici nebo televizní tváře.
ČESKÁ POZICE: Čím to je?
ŠEDÁ: Sama o tom často přemýšlím. Koho z nás zajímá, že Simona Krainová je podruhé těhotná? Jenže potom v tramvaji překvapeně zírám, kolik lidí takový časopis drží v ruce. V něčem je to asi úlevné vyhledávat tyhle informace, současně je však přece zarážející, když toho víte o nějaké cizí osobě víc než o vlastní rodině. Občas si kupuju Blesk, protože mě fascinuje, jakým způsobem jsou ty texty postavené a jak velké množství lidí ovlivňují.
ČESKÁ POZICE: Vás nikdy nelákal velký svět třeba politiky či reklamy?
ŠEDÁ: Samozřejmě, že mě kontaktují reklamní agentury či velké obchody, někdy dokonce politické strany. Asi jim připadá, že umím ovlivnit lidi víc než kdokoli jiný. Já ale nechci prezentovat myšlenku Balakrylu, chci prezentovat vlastní myšlenku.
Mě politika ve smyslu, jak se dnes obecně chápe, neláká. Nechci se připravit o svoji výhodu, že mám možnost být pořád průhledná a nikomu nestranit. V politice totiž, ať se děje co se děje, zastupujete společný program, já zastupuju jenom sama sebe. Je to svobodné a úlevné. Ale tím, že se prostřednictvím svých akcí snažím měnit věci okolo sebe, vlastně už politiku dělám.
ČESKÁ POZICE: Pocházíte z vesnice, dnes městské části Líšeň na kraji Brna, kde vlastně žijete celý svůj život. Jak se člověk z nijak výjimečné vesničky dostane k výtvarnému umění? Jaké jste měla dětství?
ŠEDÁ: Je to asi zvláštní, ale svoje dětství nemám s výtvarným uměním vůbec spjaté. Tedy že bych někde v koutku seděla a kreslila a kreslila a chtěla se stát slavným malířem. Nikdo mě k žádnému, natož výtvarnému umění nevedl. Žádné monografie známých malířů jsme v knihovně neměli, jako malá holka jsem snad ani nikdy nebyla na žádné výstavě.
Snímky z akce Výstava za okny (projekt přikládáme ve formátu PDF).
Z dětství si jako největší dílo pamatuju především adventní kalendář nad postelí, který měl v jednotlivých okýnkách schované malé čokolády. Strašně se mi líbilo, že skutečný obraz byl schovaný uvnitř, a ještě byl určený na jídlo. Takže možná zde je nějaký počátek. Fascinoval mě praktický obraz, tedy nějaká doložitelná užitečnost v umění.
Ani nikdo z mé rodiny neměl s výtvarnem nic společného. Mamka je vyučená prodavačka v textilu a taťka elektromechanik. Babička byla zase prodavačka v obchodě se železářstvím a děda stolař. Druhá babička pracovala jako jeřábnice a děda byl povoláním voják. Takže žádné příliš velké dispozice k budoucí výtvarnici.
ČESKÁ POZICE: Nějak jste se ale na Akademii výtvarných umění dostat musela.
ŠEDÁ: Vždycky jsem hodně kreslila, ale nepřikládala jsem tomu žádnou výjimečnost. Pak jsem se ale v osmé třídě musela pro něco rozhodnout a zvolila jsem výtvarnou školu. Když jsem se o pár let později hlásila na akademii, nesla jsem na přijímací zkoušky kresby žehličkou a vysavačem, házela jsem hrách na zeď nebo vyrobila knížku na smrkání. Ta se skládala z listů papírových kapesníků – ty jste mohli dle potřeby vytrhnout a vysmrkat se. Všechno to pro mne byly záznamy akcí, tehdy jsem o konceptuálním umění vůbec nic nevěděla.
ČESKÁ POZICE: Jak jste přišla zrovna na takovou formu sebevyjádření?
ŠEDÁ: Už od dětství jsem organizovala život na ulici, vždycky jsem vymýšlela, jaké hry budeme hrát, co budeme zkrátka venku dělat. A když se mě někdo ptal, čím chci být, až budu velká, odpovídala jsem, že ředitelkou. Ani jsem nevěděla čeho, ale zůstal mi ten pocit, že musím dětem, které za mnou chodili, vymyslet nějakou zábavu. Já vlastně celý život dělám jedinou věc, jinak v praktickém životě moc dovedností nemám.
Kdybych se nepohybovala ve výtvarném umění, dělala bych určitě totéž, jen v jiném oboru
Neumím hrát na žádný hudební nástroj, ani jsem se nikdy nevěnovala aktivně žádnému sportu. Nemám řidičák, a ani neumím nějak zvlášť dobře pracovat s počítačem. Nikdy jsem ale neřešila, co je moje skutečné povolání, vždycky pro mne existovala jen jedna cesta, a té se opravdu intenzivně věnuju. Kdybych se nepohybovala ve výtvarném umění, dělala bych určitě totéž, jen v jiném oboru.
ČESKÁ POZICE: Nějakou výtvarnou inspiraci či podnět jste ale měla…
ŠEDÁ: Mojí inspirací bylo určitě prostředí, ve kterém jsem vyrůstala – na samotě u lesa v domě se zahradou a ve stabilní, fungující rodině. Pro někoho je to možná na podněty málo, ale já z toho těžím doposud. Rovnováha v rodině a v prostředí okolo ní je pro mne stále strhující téma.
Celá naše třída chodila do nějakých kroužků – moji spolužáci hráli na flétnu, tančili v místním národopisném souboru nebo chodili na hodiny kreslení. Já jsem se sestrou nechodila nikam. Celé dny jsme trávily na zahradě nebo v lese a samy jsme vymýšlely, co budeme dělat. Už jako dítě jsem moc nemusela ty běžné kolektivní hry s tradičními pravidly včetně těch populárních míčových. Lákalo mě vytvořit si svá pravidla, ve kterých nikdo nevyhrává ani neprohrává, a navzdory tomu to všechny zúčastněné dostatečně baví.
Z autorů zbožňuju třeba Josefa Ladu. Fascinuje mě ten mýtus, který svými obrazy v Hrusicích vytvořil. Uvnitř vesnice máte pocit, že tam skutečně potkáte mluvící kočku. Navíc v jeho obrazech fungují vztahy, mám pocit, že se tam lidi mají rádi. Jeto tvorba je skutečně fenomenální a má pro mne parametry zázraku.
ČESKÁ POZICE: Čím může obyčejná vesnice umělce inspirovat?
ŠEDÁ: Samozřejmě, že vším. Nikdy jsem netoužila bydlet jinde, přestěhovat se do středu města nebo do centra umění. Líšeň nesnáším a miluju zároveň, a vzrušuje mě právě tím rozporem. Není to vesnice, přesto se snažíme udržovat vesnická pravidla, není to ani město, ale jako město z velké části funguje.
Líšeň nesnáším a miluju zároveň, a vzrušuje mě právě tím rozporem. Není to vesnice, přesto se snažíme udržovat vesnická pravidla, není to ani město, ale jako město z velké části funguje.
Mě ale zajímají obecné věci a ty se dají ukázat na jakémkoli místě, jen většině autorů připadá, že uprostřed města to možná bude víc vidět. Ale takové nesmysly mě opravdu netrápí, už jsem jednou mluvila o tom, že skutečnou viditelnost, jak ji vnímám, neurčují média ani počet diváků.
ČESKÁ POZICE: Co vám na vaší obci leze na nervy?
ŠEDÁ: Třeba to hrozné náměstí ve středu, které je v podstatě hlavní překážkou celé obce. Nefunguje jako spojovací prvek, ale především jako průchozí zóna, kde nikdo nemá chuť se zastavit. Dřív byl uprostřed rybník, dnes křižovatka a nákupní centrum.
Líšeň se stejně jako jinde potýká s problémem periferie – není to ani ryba, ani rak. Jedna část obyvatel si na vesnici hraje, druhá se zase chová, jako když žije ve městě. My prostě doposud neznáme pravidla periferie. Současný český venkov se stejně jako městské periferie řadu let potýkají s klíčovým problémem – podstatný a diskutovaný je především veřejný prostor, nikoli veřejný život. Důležitá je nová omítka a opravený chodník, daleko méně lidé však řeší, co se na tom chodníku má vlastně dělat. I když v dnešní době nekonečných možností vypadá tato otázka směšně, stává se paradoxně čím dál aktuálnější.
Většina lidí utíká za zábavou nebo poznáním jinam, a nezáleží na tom, zda do obýváku k televizi nebo do středu města. Tradiční vesnické akce se jen s malými obměnami opakují pořád dokola. Tady i o 20 kilometrů dál. Nabízí se proto otázka, existuje-li právě jen pro tato místa nějaká nová speciální činnost. A taková výzva mě vzrušuje.
ČESKÁ POZICE: Přišla jste na něco?
ŠEDÁ: Přemýšlím o tom pořád a spousta mých věcí se tohoto tématu týká. Třeba jedním z mých pokusů, jak něco změnit či pokusit se něco nového zavést do života na periférii, byla akce „Od nevidim do nevidim“ v obci Bedřichovice. Ta obec není pro okolí ničím zajímavá, jen mě zaujalo, že většina obyvatel tráví celé dny ve městě, kam odjedou za prací.
Snímky z akce Od nevidím do nevidím (projekt přikládáme v PDF).
Proto mě napadlo pokusit se tam vytvořit nový typ svátku. Tedy aby existoval jenom pro tuto konkrétní obec a jen pro místní obyvatele jeden den v roce, kdy by všichni zůstali doma, neměli potřebu někam odcestovat. A aby se ten den pokusili uvidět nejen sami sebe, ale i to místo samotné v úplně jiném světle.
ČESKÁ POZICE: Jak se dá něco takového provést?
ŠEDÁ: První rok nově „vyhlášeného“ svátku jsem se snažila obec přenést do města, a tím ji pro místní na jeden den zásadně změnit. Původně jsem si vybrala Brno, pak Prahu, ale nakonec jsme dostala nabídku od galerie Tate Modern v Londýně a obec jsem imaginárně pomocí různého každodenního vesnického děje „přestěhovala“ až tam. Vypadalo to následovně:
Český venkov se stejně jako městské periferie potýkají s klíčovým problémem – podstatný a diskutovaný je především veřejný prostor, nikoli veřejný život
Bedřichovický kostel jsem napasovala na kostel sv. Benetta, který se nacházel nejblíže galerii, a tím jsem vlastně získala polohu vesnice. Hranice obce pak zviditelnilo 80 britských výtvarníků, kteří stáli na pomyslných katastrálních hranicích Bedřichovic přesně přenesených do Londýna. Celý den se dívali dovnitř a malovali – ne Londýn, který před sebou reálně viděli, ale Bedřichovice, které znali jen z fotografií.A 80 obyvatel obce mělo za úkol dělat to, co běžně dělají doma. Menší rekvizity si k tomu dovezli sami přímo z Bedřichovic – rybářský prut, stolní karty nebo knihy na čtení –, větší rekvizity zařídila přímo londýnská galerie – dort na oslavu narozenin, kola nebo pingpongový stůl.
Někdo uklízel, někdo chytal ryby, jiný umýval auto, další hrál ping-pong či fotbal, někteří zase zpívali v kostele či měli hasičské cvičení. A dělo se to úplně všude v rámci daného skutečného prostoru na místním mostu či třeba v obchodě. Dvě účastnice coby průvodkyně dokonce prováděly diváky Bedřichovicemi a líčily, co vlastně nebylo vidět. Působilo to vtipně a místním se to podle reakcí líbilo.
ČESKÁ POZICE: Jak jste k něčemu takovému místní obyvatele přiměla? Vždyť to na ně muselo působit hodně vzdáleně.
ŠEDÁ: Možná právě v tom je také ten vtip. Mě vždycky přitahovalo zapojovat do svých akcí lidi, které takové věci na první pohled nelákají a vyžadují od nich překonat samy sebe. Čím méně o to stojí, tím více já stojím o ně. Normální lidé mají velký dar: pokud je dobře vedete, dokáží ve spojení vytvořit úžasnou věc a bez ambice samostatně vyniknout. A Bedřichovice jsou přesně tato obec. Od začátku mě zaráželo, jak velká skupina dokáže držet pospolu. Ze tří set obyvatel se jich zúčastnilo osmdesát – všech věkových skupin a povolání.
ČESKÁ POZICE: Jak to prožívali?
ŠEDÁ: Na začátku asi měli strach, že to je podvod, nebo že si budou připadat jako šašci, nakonec se jim to všem líbilo a „hráli“ dokonale své „sváteční životy“. Po akci si sdělovali spoustu zážitků z úplně normálního dne, což je smyslem mého počínání.
Každou věc se snažím vysvětlit co nejsrozumitelněji, aby to pochopili i moji rodiče nebo můj manžel, kteří s uměním nemají nic společného
Jeden překvapeně říkal, že potkal fajn lidi, kterých si v obci dřív moc nevšiml. Jiní zase tvrdili, že to bylo něco jako úplně nová „cesta domů“. Mluvili totiž spolu najednou lidé, kteří za celý svůj společný život v obci spolu utrousili jen pár slov. Pro některé to byl zase jiný vrchol: poprvé v životě se ocitli v letadle nebo dokonce v zahraničí.
ČESKÁ POZICE: Jak vypadá organizace takové akce?
ŠEDÁ: Organizace každé mojí akce vypadá pokaždé jinak – některá spolkne dva roky každodenní práce, jiná jen dva měsíce. Žádná z těch akcí nemá univerzální návod. Někdy začínám tak, že v místě vylepím plakáty, jindy roznesu letáky nebo napíšu dopis či bez ohlášení zazvoním u cizích dveří. Pak se se zájemci sejdu třeba v místní hospodě či v kulturním domě a celou věc jim vysvětlím. Hodně času zaberou i organizační věci. V případě Bedřichovic doprava a ubytování a také třeba sestavení bedřichovicko–anglického slovníku.
ČESKÁ POZICE: Rozumí vašim věcem obyčejný smrtelník?
ŠEDÁ: Každou věc se snažím vysvětlit co nejsrozumitelněji, aby to pochopili i moji rodiče nebo můj manžel, kteří s uměním nemají nic společného. Oni jsou pro mne dobrým měřítkem srozumitelnosti a často se jejich názorem řídím. Profese i počet lidí, kteří se mých akcí účastní, podle mne nejlépe dokazuje, že jim může porozumět kdokoli.
ČESKÁ POZICE: Vydala jste knihu kreseb vlastní babičky, obrázků železářského zboží. Čeho se ten projekt vlastně týká?
ŠEDÁ: Nedělala jsem věc jen o své babičce, ale o lidském stáří jako takovém. Moje babička totiž v roce 2005, v 75 letech, úplně rezignovala na veškeré činnosti. Přestala cokoli dělat, nekomunikovala a jenom ležela v posteli a dívala se na televizi.
Něco takového vás nenechá chladným, nakonec žijeme celá rodina pohromadě, pořád ve stejném domku. Proto jsem přemýšlela, jak jí pomoci se z té letargie dostat. A protože pracovala víc než 30 let v železářství, dostala jsem nápad, aby mi o něm vyprávěla a do detailu popsala. Najednou bylo vidět, že jí to není jedno, a začalo ji to zajímat.
Snímky z projektu Je to jedno (přikládáme jej ve formátu PDF).
A tak jsme začaly ten obchod prostřednictvím kreseb rekonstruovat, a tím jsem ji do té práce v podstatě vrátila. Postupně jsme namalovali všech 650 druhů zboží včetně jejich cen, které v obchodě měla. Nakonec to splnilo účel: babička s námi začala opět normálně komunikovat.
ČESKÁ POZICE: To ale předpokládá mnoho práce a energie. Co je pro vás cílem a zadostiučiněním?
ŠEDÁ: Můj učitel Vladimír Kokolia nás vyučoval citu pro „absenci“ – všímat si spíš toho, co okolo nás schází, než chtít vynikat v tom, co dělají všichni. Takový přístup vyžaduje velké nasazení, ale zároveň přináší úlevu. Nepotřebujete s nikým soutěžit, protože danou věc za vás nikdo jiný neudělá.
Můj učitel Vladimír Kokolia nás vyučoval citu pro „absenci“ – všímat si spíš toho, co okolo nás schází, než chtít vynikat v tom, co dělají všichni
Moje věci mě dostatečně odměňují samy. Vždycky to tak bylo. V případě mé babičky bylo právě strašně důležité, že to dělám já, a ne někdo jiný.
ČESKÁ POZICE: Zůstane po takové umělecké akci v lidech něco trvalého? Promění je to nějak?
ŠEDÁ: Vy po mně chcete něco jako sociologický průzkum nebo závěrečnou zprávu založenou na faktech, to vám ale nemůžu dát. Mé věci na tom založené nejsou, musí v nich být lehkost a aktéři to musejí cítit – opačný přístup by je vyděsil. Jedni mají z mých akcí třeba jen zážitek, že jeli se svými sousedy pohromadě v autobuse, jiní si třeba opravdu snížili ploty. Chápou to jako vlastní originální řešení sousedského vztahu.
Každý k tomu přistupuje jinak a něco jiného si odnáší. Někdy můžu mít samozřejmě pochyby, jestli se to povedlo, ale zatím jsem nikdy neměla pocit, že to bylo k ničemu. Nakonec je to ale jedno – dělat to stejně musím, protože je to moje osobní potřeba a nemůžu bez toho být.
ČESKÁ POZICE: Uživíte se tím?
ŠEDÁ: Je to složité, ale zatím ano. Rozhodně to ale není na zbohatnutí, spíš na zadlužení.
To je pozoruhodný rys všech těch účastníků projektů – pořád čekají, kdy na ně vybalím nějaké hrnce a budu je nutit ke koupi
Peníze hledám různě. Získávám je prostřednictvím grantů nebo mi pomáhají sponzoři, galerie či muzea. Občas nějakou akci zaplatím z prodeje své věci, která zůstane ve sbírkách muzea.
Třeba v Nošovicích se v rámci jednoho svého projektu snažím vytvořit s místními obyvateli úplně nový kroj jako výraz proměny místa díky automobilce. A doufám, že pár kusů prodám nějakému zájemci. Ty částky ale nejsou vzhledem k výdajům nijak závratné.
ČESKÁ POZICE: Co je na vašich projektech nejtěžší?
ŠEDÁ: Asi práce s lidmi, vždyť komunikuji s mladými, starými, muži i ženami. Samozřejmě, že je vám někdo sympatičtější, někdo méně, ale musím zůstat nezaujatá. Je však strašně těžké udržet si uprostřed skupiny rovnováhu. Zároveň musím působit důvěryhodně a být čestná. Většina lidí má totiž v dnešní době pocit, že je každý podvádí a nemohou už nikomu věřit. To je pozoruhodný rys všech těch účastníků projektů – pořád čekají, kdy na ně vybalím nějaké hrnce a budu je nutit ke koupi.
Kateřina Šedá (35)
Jedna z nejpozoruhodnějších a mezinárodně uznávaných českých výtvarnic nové generace. Akademii výtvarných umění dokončila v roce 2005. Její práce – například „Je to jedno“, „Šedá komise“, „Výstava za okny“, „Každej pes, jiná ves“, „Furt dokola“ nebo „Od nevidim do nevidim“ – jsou považované za „konceptuální umění“ a mají zcela nezaměnitelný rukopis a originální atmosféru. Většina z nich vychází z vesnického prostředí, především z jejího rodiště a bydliště Líšeň na okraji Brna.
Dobrovolníci z místních obyvatel v nich mají například za úkol dělat ve stejnou dobu stejné věci jako nákup či úklid či si za okny vystavit věc, kterou by se chtěli ostatním pochlubit, nebo mezi sebou vybrat člověka, v jehož tváři se co nejvěrněji odráží jejich obec. Díky schopnosti zapojit do svých akcí „nezasvěcené“ obyvatele venkova jsou její projekty popisující především mezilidské vztahy označované za „sociálně laděné happeningy, které se snaží prolomit zažité stereotypy“.
Měla desítky výstav v galeriích téměř na celém světě včetně prestižní Tate Modern v Londýně. Její práce jsou v uměleckých sbírkách třeba ve Velké Británii, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku, Itálii či Polsku.
