V posledních několika letech došlo v Katalánsku, regionu v severovýchodní části Pyrenejského poloostrova, ke značnému nárůstu podpory úplného odtržení od Španělska. Podle průzkumu katalánské autonomní vlády Generalitat bylo v roce 2005 pro nezávislost jen něco málo přes 13 procent obyvatel, dnes je to zhruba polovina ze sedmi a půl milionu obyvatel Katalánska.
Velká vlna odporu proti centrální madridské vládě se zvedla v létě 2012, kdy toto nejvíce zadlužené autonomní společenství, kde se ale vytváří pětina hrubého domácího produktu celé země, bylo nuceno požádat Madrid o půjčku přesahující pět miliard eur z fondu na podporu likvidity autonomních společenství. Dne 11. září, který je katalánským národním svátkem (Diada Nacional), tehdy vyšly v Barceloně do ulic dva miliony stoupenců nezávislosti. Přesně o rok později vytvořilo více než jeden a půl milionu Katalánců 400 kilometrů dlouhý lidský řetěz za nezávislost regionu.
Zářijové datum má symbolický význam: toho dne v roce 1714 při jedné z posledních vojenských operací války o španělské dědictví byla Barcelona dobyta vojáky španělského krále Filipa V.
Nejbohatší region Španělska Mapka Katalánska Zárodkem dnešního Katalánska bylo barcelonské hrabství vzniklé v 9. století, které se o necelých tři sta let později spojilo personální unií s aragonským královstvím a stalo se základem katalánského knížectví, jež hrálo významnou úlohu ve středomořském obchodě. Součástí Španělska bylo Katalánsko od 15. století, kdy se aragonský král Ferdinand oženil s kastilskou královnou Isabelou. Zpočátku si udržovalo vlastní instituce, ale postupně se stále těsněji integrovalo do španělského státu. V druhé třetině 19. století začal proces národního obrození (Renaixença), nejprve na poli jazyka a kultury a následně se zrodil i politický katalanismus. Poté, co se Španělsko stalo roku 1931 republikou, Katalánsko získalo značnou autonomii. Za občanské války bylo významnou republikánskou baštou a pád Barcelony do rukou frankistických sil v roce 1939 znamenal konec odporu. Za Frankovy diktatury byla autonomie zrušena, katalánský nacionalismus potlačen a používání katalánštiny omezeno. Situace se změnila až po Frankově smrti v roce 1975 a s přijetím demokratické ústavy roku 1978. V dnešním Španělsku má Katalánsko vlastní parlament a vládu a těší se rozsáhlé autonomii. Katalánština je rovnocenným úředním jazykem jako španělština a její používání je podporováno ve školství a v médiích. Katalánsko je nejbohatším a hospodářsky nejproduktivnějším regionem Španělska. V jeho ekonomice dominují zpracovatelské průmyslové obory a nemalý význam má i sektor služeb spjatý s cestovním ruchem. Populární destinací turistů i z českých luhů a hájů je katalánská metropole Barcelona nebo středomořské pláže na pobřeží Costa Brava a Costa Daurada. Na obratu zahraničního obchodu Španělska s Českou republikou se Katalánsko podílí téměř jednou třetinou. |
Secesionistické snahy začaly v Katalánsku sílit po hypoteční krizi v roce 2008, která vyvolala pět let trvající hospodářský pokles a sociální problémy spojené s velkým růstem nezaměstnanosti. Mnozí Katalánci se domnívají, že doplácejí na ztrátové hospodaření chudších regionů, a zadlužení kladou za vinu centrální vládě. Chtějí, aby se snížilo jejich daňové zatížení a aby region měl větší kontrolu nad veřejnými výdaji.
Patová situace
Když v roce 2012 vyhrála regionální volby nacionalistická strana Konvergence a Jednota (CiU), dohodla se s Republikánskou levicí Katalánska (ERC) na uspořádání referenda o nezávislosti, které pak Generalitat, v jejímž čele stojí Artur Mas, předseda CiU, vyhlásila na 9. listopadu 2014.
Podle španělské ústavy je však toto referendum nezákonné a proti jeho vyhlášení se ostře staví nejen španělská vládnoucí Lidová strana (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem, ale i opoziční Španělská socialistická dělnická strana (PSOE). V nálezu španělského ústavního soudu z konce letošního března se uvádí, že autonomní společenství nemůže jednostranně vyhlásit referendum o sebeurčení. Aby takové hlasování bylo v souladu s ústavou, muselo by být celonárodní, nikoli regionální.
Je evidentní, že v takovém případě by separatisté neměli naději na úspěch. Oficiální katalánskou žádost o uspořádání referenda rezolutně odmítli na začátku dubna také poslanci španělského parlamentu. Po sedmihodinové debatě jich proti hlasovalo 299, pro bylo jen 47 zástupců katalánských a baskických nacionalistických stran. „Vůli lidu Katalánska nemůže zastavit žádné hlasování,“ prohlásil však bezprostředně poté Artur Mas.
Současná patová situace v Katalánsku je v naprostém protikladu k situaci ve Skotsku, kde Skotská národní strana ohlásila referendum o nezávislosti na letošní září a britská vláda uvedla, že bude výsledek hlasování respektovat. Madrid by se naopak mohl přiklonit k tomu, že by dočasně odebral katalánské exekutivě některé kompetence. To by se mu ovšem mohlo vymstít a podporu vzniku nového státu ještě zvýšit.
Bez ohledu na odpor Madridu je Mas odhodlán splnit svůj volební slib a hledat zákonné mechanismy, jak referendum uspořádat. Kdyby se to nepodařilo letos na podzim, mohlo by to vyjít nejpozději v roce 2016, až budou v Katalánsku vypsány nové volby, jež by mohly být využity jako jakýsi neoficiální plebiscit, v němž by se k otázce nezávislosti musely jasně vyslovit všechny politické strany.
Katalánsko versus Krym
V době, kdy je pozornost světa zaměřena na dramatické události na Ukrajině, se vynořují či nacházejí paralely mezi referendem na Krymu a tím plánovaným v Katalánsku. Určitě ne náhodou právě v den konání březnového referenda na Krymu Artur Mas nevyloučil jednostranné vyhlášení nezávislosti, pokud nedojde k dohodě s centrální vládou. Španělský ministr zahraničí José García-Margallo uvedl, že paralelismus mezi oběma referendy je „absolutní“, protože porušují ústavu obou zemí. Katalánští separatisté ovšem rezolutně tvrdí, že takovéto srovnání je nesprávné, jelikož jde o zcela odlišné procesy už jen proto, že do událostí na Ukrajině je zapletena třetí země: Rusko.
Stoupenci nezávislosti Katalánska musejí brát v úvahu také ten nepříjemný fakt, že by země odtržená od Španělska automaticky přišla o členství v Evropské unii a byla by nucena sama znovu podstoupit přístupový proces. Totéž by v případě úspěšného referenda o nezávislosti čekalo i Skotsko.
Vznik nových státních útvarů působí starosti celé EU a především Německo a Francie se obávají ekonomických důsledků růstu počtu členských zemí. Dalším faktorem je řetězová reakce, jež by se mohla spustit v dalších regionech Španělska i jiných částech Evropy, kde působí separatistická hnutí. V první řadě se to týká Baskicka, jehož součástí jsou i tři provincie na jihu Francie, dále pak Vlámska, Bavorska, některých částí Francie nebo severní Itálie.
V příštích měsících bude záležet na vývoji španělské ekonomiky a jeho dopadu na politickou hru Madridu a Barcelony. Ať se bude tento zápas vyvíjet jakkoli, jeho výsledkem bude trochu jiné Španělsko. Už teď totiž Madrid připouští, konkrétně ústy premiéra Rajoye a šéfa opoziční PSOE Alfreda Rubalcaby, možnost politických jednání o reformě ústavy.