Ministr školství Petr Fiala se v nedávném rozhovoru pro ČESKOU POZICI vyjádřil mimo jiné k průběhu příprav vysokoškolské reformy. Dle něj „už deset let vedeme debatu o stejných tématech“, „všechny slepé uličky jsme již prošli“ a „všechny pozice jsou známé, všechno víme, všechny analýzy máme k dispozici“. Dle člena Akademického senátu Univerzity Karlovy Samuela Zajíčka se ale ministr minimálně v tom posledním mýlí: „Podceňuje totiž své předchůdce, na jak slabých základech byli schopni stavět své představy o reformách. Nemáme žádné kvalitní analýzy, tudíž nevíme téměř nic,“ píše Zajíček ve svém komentáři.
KOMENTÁŘ Samuela Zajíčka / Před necelými dvěma měsíci začal pod taktovkou nového ministra školství, profesora Petra Fialy, zatím poslední pokus o reformu terciárního vzdělávání. Pan ministr jde na rozdíl od svého předchůdce Josefa Dobeše (VV) cestou dvou novel („věcné“ a „poplatkové“), nikoli tvorby celého zákona. Na rozdíl od svého předchůdce také jasně a trvale deklaruje, že se chce zaměřit na čtyři priority: reformu akreditačního procesu a zajišťování kvality, na diverzifikaci vysokých škol, na kontraktové financování. Součástí návrhu je i radikální krok na zavedení funkčních míst profesorů.
Podpora i nevole
Kromě posledního bodu mají změny ve zmíněných oblastech podporu drtivé části akademické obce. Jak je tedy možné, že ani ne měsíc po začátku tvorby oné věcné novely se už ozývají první akademické senáty (Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Karlovy) a žádají jiný než navržený – a pomalejší – postup projednávání? Jsou opravdu zavrženíhodnými shromážděními podprůměrných akademiků a líných studentů, kteří blokují každou změnu? Nebo již nyní identifikují závažné problémy připravovaných návrhů?
To, že ministr Fiala zvolil cestu dvou novel, do značné míry odblokovalo komunikaci zatuhlou naprosto nekompetentním jednáním ministra DobešeTo, že ministr Fiala zvolil cestu dvou novel, do značné míry odblokovalo komunikaci zatuhlou naprosto nekompetentním jednáním ministra Dobeše. Školné/zápisné zůstává ve „své“ novele a tato novela zatím není k dispozici – bylo deklarováno, že první materiály budou k dispozici v listopadu, ale v polovině prosince jsme bez informací. To je celkem znepokojující, zvláště při konfrontaci s obsahem „nové koaliční smlouvy“, která počítá se zavedením zápisného od akademického roku 2013/2014 – jelikož toto zavedení nelze udělat bez novelizace zákona. Buď se materiály tají, nebo si koaliční partneři vzájemně podepisují nesmysly, nebo se „poplatková novela“ v parlamentu přilepí k té „věcné“.
Ministerstvo školství (MŠMT) dokonce – poprvé od začátku všech reformních snah, ačkoli po tom reprezentace vysokých škol volají už od počátku – vytvořilo nejprve „katalog témat“, ve kterém jasně deklarovalo, na které oblasti se chce zaměřit (jsou to ony oblasti, které jsou prioritami pana ministra), a v obecnosti popsalo, kudy se chce ubírat. Milé bylo i to, že tento katalog s reprezentacemi konzultovalo, byť spíše ve smyslu toho, kde bude potřeba předložené formulace vyjasnit.
Napnutý harmonogram
Posléze ovšem ministerstvo zveřejnilo harmonogram jednání a podrobnější témata jako výchozí dokument k novele. Z harmonogramu plyne, že ministerstvo bude se zástupci reprezentace vysokých škol jednat o daném dokumentu dvě odpoledne každý týden a po osmi takových jednáních vznikne návrh novely, který už půjde do standardního legislativního kolečka končícího hlasováním ve vládě (plusem pro MŠMT je opět ochota do daného kolečka přizvat všechny části reprezentace vysokých škol).
Analýzy a studie jsou tím, co chybí, po čem akademické obce volají a co i přes milionové výdaje ministerstvo za posledních šest let nedokázalo vytvořitA právě zde je problém. Pan ministr sice v rozhovoru pro ČESKOU POZICI říká, že „už deset let vedeme debatu o stejných tématech“, že „všechny slepé uličky jsme již prošli“ a že „všechny pozice jsou známé, všechno víme, všechny analýzy máme k dispozici“, ale minimálně v tom posledním se podle mého názoru mýlí. Podceňuje totiž své předchůdce, na jak slabých základech byli schopni stavět své představy o reformách. Nemáme žádné kvalitní analýzy, tudíž nevíme téměř nic.
Proto zástupci reprezentací a zpětně i vysoké školy poněkud doufali, že harmonogram nebude tak napnutý, protože právě analýzy a studie jsou tím, co chybí, po čem akademické obce volají a co i přes milionové výdaje ministerstvo za posledních šest let nedokázalo vytvořit (nebo zveřejnit, pokud to existuje). A co by tedy seriózní ministr nechal vypracovat a předložil k oponentuře.
Institucionální akreditace – větší svoboda, nebo kontrola?
Buďme konkrétní. Všichni relevantní aktéři se shodují na tom, že je třeba snížit byrokratickou zátěž a reformovat akreditační proces, a dokonce i na tom, že by se to mělo udělat formou institucionálních akreditací a akreditací „oblastí vzdělávání“, což právě navrhuje materiál, který předložilo ministerstvo. Zástupci reprezentace vysokých škol ale přesto zůstávají rezervovaní. Proč?
Když mám dobrý systém vnitřního zajišťování kvality, musí mě někdo kontrolovat, že nechci na ČVUT učit teologii?Motivace daného jasná: Snížit byrokracii spojenou s neustálým (re)akreditováním každého oboru (neboť formálně se akredituje studijní program, který v sobě zahrnuje více oborů, ale reálně se musí o každý nový obor, jeho změnu nebo reakreditaci žádat samostatně), posílit sebereflexi a strategické uvažování vysokých škol, a přitom zvýšit jejich autonomii. Každá vysoká škola by si měla zavést svůj vlastní systém zajišťování kvality, tedy proces, který bude zajišťovat, že se na ní nebudou moci studovat úplné nesmysly a/nebo obory, které nebudou dostatečně personálně či materiálně zabezpečeny, a akreditaci by měl podléhat především právě on. A aby se umožnila alespoň rámcová kontrola toho, co daná škola vyučuje, podléhaly by akreditaci také oblasti vzdělávání, tedy skupiny oborů ještě širší než programy, programy by se u akreditační autority pak už jen registrovaly. Je to rozumné. ČVUT by asi neměla učit teologii a Univerzita Karlova strojařinu.
Na druhou stranu – je to opravdu rozumné? Když mám dobrý systém vnitřního zajišťování kvality, musí mě někdo kontrolovat, že nechci na ČVUT učit teologii? Co by to bylo za systém, kdyby mi tu teologii propustil?
Lze chápat, že pokud by daná škola institucionální akreditaci neměla, musela by se ptát, co může učit. Ale pokud ji má? Nepovede to místo k zvětšení autonomie k jejímu zmenšení? Těžko říct. Nikdo ve skutečnosti neví, jak budou postaveny číselníky oblastí vzdělávání a co bude znamenat ona registrace u akreditační autority.
A to je problém. Dokud ministerstvo jasně neřekne, co si pod danými procesy představuje, není problém si pod formulacemi představit jak mírné zvýšení autonomie (programů je nyní několik set, oblastí by například dle projektu QRAM mělo být jen něco pod čtyřicet), tak prosté zvýšení kontroly (registrace programu a oboru může být vázána na de facto stejný proces, jako je nynější proces akreditační, navíc se ovšem kontroluje vnitřní proces zajišťování kvality). Ale má ministerstvo něco takového vůbec připraveno? Nevíme. Pokud ne, jistě to nestihne vytvořit do konce projednávání dle harmonogramu. Pokud ano, proč to nepřiložilo jako podkladový materiál k projednávání novely?
Kontrakty – jistota, nebo smlouva s ďáblem?
Podobným neduhem trpí i návrh na „kontraktové financování“, tedy na to, že by vysoké školy byly financované s jistotou na tři roky dopředu, přičemž by za to samy slíbily určitý „výkon“ ve smyslu určitého počtu studentů a absolventů, dle návrhu nejspíš i v daných oborech.
Nehrozil by tento vyjednávací proces náhodou nepřípustnou ingerencí ministerstva do strategických plánů vysokých škol?Pomiňme, že tento návrh se nelíbil a nebude líbit ministerstvu financí, a podívejme se, co by přinesl, pokud by prošel. Přinesl by dlouho požadovanou jistotu financování, možnost škol plánovat na delší období, než je jeden rok (přičemž jistotu financí škola nyní získává podstatně později než na začátku kalendářního roku, rozpočty na daný rok se obvykle tvoří v rozpuku jara) a větší autonomii ve smyslu nižšího účelového vázání finančních prostředků. Umožnil by alespoň základní strategické plánování a klid na práci.
Zároveň by ovšem hrozil rozpojením do této doby narůstajícího vztahu mezi kvalitou školy a jejím financováním. Nynější stále rostoucí podíl financování dle kvality školy by byl nahrazen politickou šikovností vyjednavačů kontraktu. Nehrozil by tento vyjednávací proces náhodou nepřípustnou ingerencí ministerstva do strategických plánů vysokých škol? Ve stylu otázek typu: Vy učíte arabisty? Těch potřebujeme dvakrát víc. Naopak etnologové jsou k ničemu, ty nevyrábějte, nebo maximálně čtyři. Tak co, plácneme si? Nejhorší variantou by pak bylo zavést takové kontrakty, a přitom podstatně snížit financování škol – tedy vyžadovat od škol přesně dané počty absolventů za peníze, za které školy zařídí leda základní provoz.
Jak bude vyjednávání o kontraktech vypadat a jaké budou mantinely školy a jaké mantinely ministerstva (nebo zda bude veškeré rozhodování libovolné a na moudrosti ministerských úředníků, kteří přirozeně vědí, kolik arabistů a elektrotechniků je vhodné financovat), to je opět ve vzduchu. A opět je otázka, zda ministerstvo takovou představu má, či nikoli. Není přistoupení na kontrakty prodáním autonomie za kus žvance?
Funkční místa profesorů – revoluce bez ideje
To, na čem se ani samy reprezentace vysokých škol neshodnou, ačkoli je to významná změna, jsou funkční místa profesorů. Na vysvětlenou: nyní je „profesor“ titul, který člověk doživotně získává, jakmile projde procesem „jmenovacího řízení“. Návrh je takový, aby se tyto tituly zcela zrušily a „profesor“ bylo označení na podobné úrovni jako označení „senior manager“ a podobně v komerčních firmách, tedy označení pracovní pozice na vysoké škole.
Motivace k tomuto kroku je trojí:
- Především jde o to, že ve většině zemí západní Evropy pojímají profesory právě takto, takže proč bychom se měli lišit?
- Druhá motivace spočívá v tom, že současný akreditační proces se při posuzování způsobilosti do značné míry místo hodnocení kvality spoléhá na kvantitativní ukazatele, mezi nimiž vévodí právě počet profesorů (a docentů), kteří by měli daný obor vyučovat. Školy se proto snaží získávat docenty a profesory, aniž by se nutně snažily získávat kvalitní pedagogy a vědce, neboť jde o titul, a nikoli o skutečné výsledky daných lidí.
- Třetí motivací je pak odstranění překážek, které brání příchodu kvalifikovaných lidí ze zahraničí (a kteří z pochopitelných důvodů nemají titul docenta ani profesora, a tedy se mezi zdejšími otitulovanými cítí nepříjemně, nehledě na to, že je zdejší školy nezaplatí). Je také pravda, že na některých školách se systém titulů stal pouhým prostředkem udržování akademické oligarchie.
Vynucují ovšem dané problémy navrhovanou reformu? Ani zdaleka. Proč se máme nutně opičit? Výhoda současného pojetí docentů a profesorů je v tom, že tvoří kariérní motivaci pro akademické pracovníky. Každý akademik se může stát docentem a posléze profesorem, je-li dostatečně dobrý (návrh v tomto směru počítá s institutem habilitace – tedy dnes institutem nutným i postačujícím pro udělení titulu docenta; je ovšem otázka, zda habilitace, pokud nebude indikovaná titulem, neztratí část své motivační funkce), navíc pojetí docentů a profesorů jako titulů je v našem prostoru zavedené a tradiční.
Druhou motivaci je možno naplnit daleko jednodušeji: prostě nevázat akreditační proces na tituly, ale na reálné výsledky pracovníků. Ani funkční místa nezaručí, že na daných pozicích budou kvalitní vědci a pedagogové, a naopak jakékoli sledování reálných výsledků, které návrh předpokládá, se může stejně tak vázat i na tituly, nebo být zcela obecné.
Co se týče příchodu kvalifikovaných lidí ze zahraničí, nic již nyní nebrání tomu, aby byli daní lidé kvalitně zaplacení a měli „profesorské pravomoci“Nakonec co se týče příchodu kvalifikovaných lidí ze zahraničí, nic již nyní nebrání tomu, aby byli daní lidé kvalitně zaplacení a měli „profesorské pravomoci“ (už nyní jsou pracovní pozice od titulů odděleny a není problém dát profesorský plat i smlouvu neotitulovanému člověku). Ano, nemůže si psát před jméno „prof.“, což samozřejmě v naší tituly posedlé době může znamenat problém. Ale pokud mu jde především o titul, chceme ho zde? Daleko větším problémem je právě to, že daného odborníka ze zahraničí obvykle nejsme schopni zaplatit, tedy když už se vůbec dozví, že se nějaký konkurz koná.
Rozumnější změnou by bylo (kromě nevázání akreditace na tituly), aby existovaly finanční pobídky ministerstva k přijímání zahraničních odborníků zvyklých na jiný finanční standard a aby byly školy nuceny zveřejňovat nabídky práce v centrální národní či mezinárodní databázi pracovních míst.
Změna titulů na funkční místa nic nepřinese, kromě mrzení s tím, co udělat se současnými profesory (a docenty), kteří mají své pracovní smlouvy, své tituly a nakonec i své kontakty. Je to spíše taková změna pro změnu, vše, co přináší, lze udělat jednodušeji jinak. Negativa – alespoň zatím – převažují.
Autonomie – za hranicí troufalosti?
Zatímco u funkčních míst docentů a profesorů se akademická obec neshodne, zda jde o dobrý nápad, špatný nápad, nebo nápad, který je v jádru dobrý, ale ne v této chvíli, u otázek autonomie a samosprávy existuje velmi široká shoda, že jak jednou školy pustí jezinkám byť jen jeden prst, jsou v dlouhodobém horizontu ztraceny. Ačkoli mediálně byly protesty minulého února představovány zejména jako protesty studentů proti školnému, reálně se jednalo právě o protesty proti snahám o omezení samosprávného charakteru škol.
Zmíněný katalog témat, který ministerstvo předložilo, vypadal v tomto směru nadějně. Mluvil o zachování všech orgánů včetně jejich ustanovování a specifikoval, že rozdělení kompetencí bude v autonomním rozhodování školy. Už to mnozí zástupci akademické obce neviděli rádi, protože v míře dané autonomie viděli přílišné rozvolnění, které by mohlo vést právě k oslabení samosprávného charakteru škol, a navrhovali v dané oblasti prostě nic neměnit.
Právě tímto krokem se ministr Fiala nejvíce přiblížil svému předchůdci, ani on si zásah do samosprávy neodpustilNicméně podrobnější „výchozí dokument“ v tomto nesplnil očekávání. Místo prostého rozpracování formulace uvedené v „katalogu témat“ nebo celkového vynechání citlivého tématu se objevil poměrně podrobný návrh, který se vrací k nápadům vzniklým pod ministrem Dobešem. A který už místo stejného ustanovování a autonomního rozdělení kompetencí mluví o „vyvažování kompetencí“ a „zvýšení kontroly ze strany veřejnosti“ a opět navrhuje zvýšení rozhodovacích – tedy nikoli kontrolních, což by bylo v pořádku – kompetencí ministrem jmenovaných správních rad, omezení kompetencí hlavního samosprávného orgánu, tedy akademického senátu, a podivnou, příliš složitou volbu rektora (vlastně pardon, výběrové řízení; představa je asi stále stejná už od dob ministra Dobeše – na pozici rektora se hrnou tisíce zahraničních odborníků, a jenom my je neumíme a nechceme vybírat).
Není známo, co k této změně navrhovatele vedlo. Je však pravda, že se právě tímto krokem ministr Fiala nejvíce přiblížil svému předchůdci, ani on si zásah do samosprávy neodpustil. Přitom opět platí, že jakékoli dojmy o nefunkčnosti současné samosprávy zůstávají právě na úrovni dojmů, ani zde není pravda, že by „všechny analýzy byly k dispozici“. Zdá se být opravdu – jak říká senát Univerzity Karlovy – za hranicí troufalosti otevírat tato témata, která vedla k masivním demonstracím.
Novela plná témat, bez podkladů, zato rychle
Všechny výše uvedené problémy mají společného jmenovatele: nedostatek konkrétních podkladů. Na to, že se dělá reforma zcela dojmologicky, bez analýz, simulací a návrhů podzákonných norem (na které se ale návrhy stále odkazují), jsme si už zvykli, ostatně i já jsem o tom už na ČESKÉ POZICI psal. To, že novela musí být honem honem a hned, je v podání ministra, který se zdá být velmi rozumný, který odmítá, že by měl politická zadání, a který srozumitelně formuluje své priority, zcela nové.
To, že novela musí být honem honem a hned, je v podání ministra, který se zdá být velmi rozumný, zcela novéZástupci akademických obcí se proto podivují tomu, že právě tento ministr, respektovaný profesor a emeritní rektor, nevidí, že neexistuje dostatek podkladů pro kvalifikované projednání a vytvoření smysluplného návrhu, a snaží se tlačit na rychlý postup při zachování maxima témat, včetně těch vyloženě problematických. Jsou zvolená řešení vhodná a povedou k cíli, jímž je zlepšení kvality vysokých škol v České republice? Jaké jsou argumenty pro to, že ano?
Nejsme v pozici, kdy je možno postupovat metodou pokus omyl. Vše by mělo být podložené. Stále však není.
