Lidovky.cz

Karlovy paradoxy

  17:51

Jakkoliv je dvě desetiletí součástí vrcholové politiky a nyní i současné extrémně nepopulární vlády, je nahlížen téměř idylicky.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Karel je fenomén. O tom není pochyb. Jakkoliv je součástí české vrcholové politiky posledních dvaceti let a samozřejmě i současné vlády, která je nejméně populární vládou od roku 1989, je lidmi nahlížen zcela opačně. Proč je tomu tak?

Protože má charisma, je výrazný, jiný a je prostě svůj, bez ohledu na jakékoliv okolnosti kolem něj. Zamyslel jsem se nad několika paradoxy, a abych mohl pro zbytek článku používat ustálené a módní pojmenování „Karel“, začnu hned s tímto:

  • Svým postavením, životním stylem, rodinným zázemím, minulostí je asi tím nejvzdálenějším kandidátem takzvaných „obyčejných“ občanů, přesto byl a je jako jediný z kandidátů familiárně nazýván jen jako Karel. V případě ostatních, a to dokonce i u těch, kteří mají nevšední jméno (Přemysl), voliči používali obligátní – volil jsem Fischera, Zemana, Sobotku, Roithovou... Jen u knížetepána jste mohli slyšet – volil jsem Karla.

A nyní k dalším paradoxům.

  • Ač nejstarší z kandidátů, právě v době ostré mezigenerační diskuse například o penzijní reformě a jejich důsledcích pro mladou generaci, oslovil Karel nejvíce právě nejmladší voliče.
  • Ač člen Nečasova kabinetu, kde je Karel dokonce místopředsedou, je v podstatě vnímán vně této i všech předchozích vlád.
  • Karel je sice předsedou vládní a parlamentní strany TOP 09, i přesto je instinktivně považován za nadstranického kandidáta s určitým všelidským přesahem, jako byl svého času Václav Havel.
  • Karel je předsedou strany, která je autorem všech nepopulárních – a často amatérských a nedomyšlených – reforem z poslední doby: penzijní, zdravotní a sociální, sKarty a podobně. Navzdory tomu s těmito politickými rozhodnutími není spojován.
  • Karlův nejbližší spolupracovník Miroslav Kalousek je symbolem vnímání korupčnictví v politice a propojení byznysu a politiky, přitom sám kníže je považován naopak za symbol politiky čisté a nezkorumpované.
  • Karel je ze všech kandidátů nejvíce nakloněn evropské integraci a federalismu (u nás se ustálil pojem „eurohujer“), přitom to lidem, kteří jsou v České republice spíše euroskeptiky, vůbec nevadí.
  • Karel byl za posledních dvanáct let členem nebo kandidoval za čtyři subjekty (ODA, Unie svobody v rámci Čtyřkoalice, Strana zelených a TOP 09) a přitom není označován za přeběhlíka či člověka toužícího po moci.
  • Karlovi není v televizních debatách příliš rozumět, přesto je vnímán jako politik s velmi srozumitelnými postoji.
  • A nakonec jeden aktuální paradox – Karel měl jako jeden z mála, ne-li jediný, ve svém programu zachování institutu amnestie. I přesto, že ta nejnovější byla aktuálně zneužita současným prezidentem v bezprecedentní a šokující šíři, což veřejnost razantně odmítla a kritizovala, Karlovi to na popularitě nikterak neubralo.

Tyto a jistě i další paradoxy vypovídají nejen něco o Karlovi, ale také o médiích a jejich roli ve vztahu k uvedeným tématům a samozřejmě i o nás samotných. Volit Karla je dnes zkrátka „in“, i přesto, že to pro mnohé z nás je volba menšího zla. Nicméně paradoxně, abych opět použil tohoto výrazu, mě k tomuto rozhodnutí přiměl samotný Miloš Zeman tím, že druhé kolo prezidentské volby definoval jako rozhodování mezi levicí a pravicí.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.