Karavana Mráčků

Jednoaktovka na cestu do hlubin českého fandění. A nejen sportovního. Jejím autorem je diplomat a náruživý sportovní fanoušek Tomáš Kafka. Nacházíme se v hostinci, ve kterém vedou debatu – a místy se náruživě hádají – dva muži, zatímco jiní dva, ti stojící u výčepu, je se zájmem sledují.

Tomáš Kafka 2.4.2018
Karavana mráčků | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karavana mráčků | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Karavana mráčků

Nacházíme se v obyčejné pivnici, kde u stolečku sedí dva muži středního věku, tomu menšímu z nich říkejme A, tomu většímu B. Oba jsou do svého mlčení a popíjení piva natolik zabráni, že ani nevnímají, jak se u ostatních stolů ostatní hosté v klidu baví, kouří a konzumují. Stejně ignorují, že na jedné ze zdí je připojen televizor, kde zrovna probíhají večerní zprávy. Od baru oba muže sleduje barman, říkejme mu C, a tichý, leč zaujatý zákazník D. Oba zírají na muže A a B.

A: Měl bych takovou věc. (napije se)

B: (usrnke pivo, po chvíli) No tak, do toho.

A: Říká ti něco zpověď?

B: Jak, zpověď?

A: No, zpověď. Neslyšels nikdy o zpovědi?

B: Myslíš jako v kostele?

A: No jasně, kde jinde?

B: Třeba písnička vod Petra Nováka. Klaunova zpověď, ne?

A: Mně nejde vo Nováka, ale vo tebe. Máš s tim nějaký zkušenosti?

B: Proč?

A: No máš, nebo ne?

B: No řekněme, že vím, vo co de. Neřikej, že se chceš vyzpovídat?

A: (napije se) Přesně.

B: Tak to sis ale asi splet adresu. Tohle není žádnej Vatikán, ale česká hospoda!

A: Pokud vim, tak vo Vatikán při tom nejde. (napije se) Pokud vim, tak při zpovědi jde především vo úplně jinou věc.

B: Jo, a vo co jako?

A: Vo mlčenlivost.

B: Počkej, tomu se říká jinak.

A: Myslíš jako omerta?

B: Ne, myslim zpovědní tajemství.

A: Tak vidíš, že to znáš. Myslíš, že bys to jako dokázal?

B: Říct, nebo udržet?

A: Mluvení nech na mě.

B: (napije se) Seš si jistej, že to chceš? Tady sme v Česku...

A: Mluvit budu s tebou, ne s Českem.

B: Stejně je to bez garance, jasný? Navíc nevim, vo co pude. Nerad bych se dostal do maléru, kdyby to byl třeba ňákej zločin.

A: Počkej, jakej zločin?

B: (napije se) No, já nevim, cos proved.

A: Ale já nic neproved. To není ten důvod.

B: A co tedy?

A: Něco, abych tak řekl, vosobního.

B: Připadám si spíš jak imunitní výbor.

A: Aspoň seš in.

B: To blázne, to je situace.

A: Tak můžu se spolehnout?

B: (napije se, odkašle si, začne pateticky) Takže, milý chlapče, co tě ke mně přivádí.

A: (napije se) Hele nešaškuj. Já ti chci říct něco fakt důležitýho…. Já už asi nemám rád demokracii.

B: A to je všechno?

A: To ti nestačí? Mně to připadá úplně hrozný.

B: Vopravdu? (zamyslí se) Hele, nebudeš ani první, ani poslední…

A: No to asi ne. Ale sem přece tvůj nejlepší kámoš. To by ti jako nevadilo?

B: Hele, já jsem vod tebe zvyklej na ledacos. Nezapomeň, že se známe ňákej pátek.

A: Počkej, to myslíš vážně, ty bys to snesl? Ty bys snes mít za nejlepšího kamaráda chlapa, co nemá rád demokracii? No tos mě teda pěkně…

B: Hele, brzdi, neřešíme tady mě, ale tebe! To ne, na to zapomeň! Jestli to myslíš vážně, tak to je naprosto zásadní. To přece nemůžeš myslet vážně!

A: A proč jako ne?

B: Ty brďo, to je přeci jasný. Dyť de vo demokracii. To je něco jako Sparta nebo Slávie. Prostě osudová volba. Tam si nemůžeš jen tak vybírat!

A: Ale neříkej! Osudová volba, jo. A kdys byl jako naposledy na Spartě, co? Jenom pindy a žádný fakta. Stejně jako když mi teď vykládáš, že se ti demokracie hnusí. Sorry, tim mě nedojmeš! Jestli mě chceš jako dojmout, tak ňáký fakta!

B: Hele, bacha na pusu! Já sem neřek, že si mi hnusí. Já sem řek, že ji nemám rád. To je rozdíl.

A: Přestaň slovíčkařit. Já chci něco konkrétního. Žádný kecy. Tohle je imunitní výbor. Tady si u zpovědi. Tak dobrá. Tak poslouchej. Já už nesnáším volby!

B: Tak to je, milý synu, dost slabej čajíček. Nejsi jedinej. To na zpověď nestačí. Takže něco šťavnatějšího!

A: Dobrá. Tak já ti to teda řeknu. Pamatuješ si, jak jsem ti tehdy povídal, co si myslim vo Champions League. Že to je takovej jako podvod na fanouška. Že ten furt chudák doufá, že ve fotbale de vo volnou soutěž. Fandí, nervuje se a nakonec po týdnech fotbalový nudy zažije jako největší vzrůšo, když ve finále nastoupí Madrid proti Madridu. Chápeš? Sleduješ mě?

B: Sleduju, ale nevim, co tim chceš jako říct.

A: No timhle zatím ještě nic. To ti jen připomínám, na co jsem ještě do nedávna nadával. Pamatuješ?

B: No jo, pamatuju.

A: Tak vidíš. Myslel, jsem, že je to to nejhorší, co se může stát. Prostě nuda. Šeď. Já nevim, jak to mám líp říct.

B: Prostě Madrid proti Madridu.

A: Správně. Madrid proti Madridu. Jenže to není všechno. Protože když se dneska podiváš na výsledky tý Champions League, tak kde je Madrid? A v tý demokracii je to dneska némlich totéž.

B: A tobě se po tom Madridu stejská?

A: Jo, mně se po tý starý dobrý nudě stejská. A může ti říct, že za to nemám rád ani sebe, ani tu slavnou demokracii. Vlastně námi oběma vopovrhuju!

B: (napije se) No, je to vážnější, než sem čekal. Ale upřímně řečeno mi to přijde vlastně furt docela v normálu. No bože, tak si dáš malou pauzičku a uvidíš, třeba za rok za dva tě zase nějaká partaj osloví. Uvidíš, tak zlý to není. Věř mi. A nuda, ta je věčná! Neboj.

A: Jak tohle můžeš říct? Chápeš, co ti tu povidám?

B: Velice dobře. Tak poslouchej. Takovejch, jako si ty, jsou celý mraky. Prostě normální českej kverulant. A to ještě v celkem lehký podobě.

A: Počkej. Nebagatelizuj to. Já ti povidám, že mám tý demokracie plný zuby. Já vim, chléb a hry, to bylo vždycky. S tim problém nemám. Chléb a hry, to bylo vždycky za vodměnu. Aby byli lidi jako vochotný k tomu, nechat ty nahoře rozdělovat a panovat. Jasně. Nejsem včerejší. Jenomže to teď možná končí! A mě děsí a možná i trochu uráží, že nevim, co přijde jako teď. Vobčas se něco rozdělit může a panovat se musí. Co když se to teď jako vymkne? Ano, chtěl sem změnu, kdybys se měl zeptal, ale ne takovouhle!

B: No, to ses pěkně rozjel. To se musí uznat. A mohu se jen zeptat, jako změnu si chtěl?

A: Nejhorší je, že už ani nevim. Myslel sem, že chci ňákou lepší, spravedlivější společnost. Víš, jak se říkalo: nejsme jako voni! Možná sem jen chtěl, aby ten chleba byl dobrej a na ty hry se dalo koukat.

B: Co teď?

A: (napije se) Teď je mi ze mě na zvracení. Děsim se budoucnosti. Demokracie ze mě udělala slabocha.

B: Skončils, to je všechno?

A: To je ti málo? Tobě nevadí, v jakym žijem světě? Že sme slaboši jeden jak druhej a že ti, co chtěj bejt cool, tak si dneska kupujou za děsný prachy i přednašpiněný kalhoty? Aby se nemuseli ušpinit sami? Ostatně, ty kalhoty stojej balík.

B: Jak to?

A: No, říkali to ve zprávách. Hele, nedívej se na mě takhle skepticky. Vobčas tam říkaj i věci, jak sou.

B: Ale ty se taky přece nechceš ušpinit?

A: Sem holt slaboch. Ale na rozdíl vod těch vostatních to aspoň vim!

B: Hele a nedáme si třeba na rozhřešení panáka a nepůjdem domu?

A: Mám pocit, že to nebereš vážně...

B: (podívá se na hodinky) No...

A: Neboj. Už budu končit. Správná zpověď musí být krátká.

B: Tak fajn. Tak mě doraž.

A: Hele, v podstatě sme se dostali do stádia, kdy nás nuda a předvídatelnost fotbalu a politiky dostala na jedno velký scestí. Chápeš. Nechtěli jsme Madrid proti Madridu, stejně jako sme nechtěli socany proti křesťanskym demokratům. Sleduješ mě zatim?

B: Sleduju.

A: No a tak jsme s tim něco chtěli udělat. Trochu života, nejen chléb a hry. To nebyl normální život, že jo. To byla jen imitace. Přednašpiněný kalhoty. Tak jsme do toho celosvětově, nebo aspoň v Evropě šlápli, opilí našim demokratickým přesvědčenim, že si zasloužíme něco lepšího, že nejsme jen pasivní voliči, že jo. Ale vono se to kapku zvrtlo. Místo aby se z nás stali uvědomělí vobčani, tak se z nás stalo co?

B: Dám se podat.

A: Fanoušci!

B: A i kdyby. To je tak hrozný?

A: No a ne? Ty blázne, znáš nějaký fanoušky? Myslim jako skutečný fanoušky. To už z principu nejsou hodní lidi. Fanoušci maj v sobě zakódovanou zaslepenost a fanatismus. Nepřipomíná ti to něco?

B: Nacismus?

A: Prdlajs. Tak jinak. Říká ti ještě něco pravda a láska?

B: Že by se z tebe stal nenapravitelný sluníčkář?

A: Ty si asi padlej na hlavu. Tady jde přesně o opak, chápeš?

B: Nechápu.

A: Poslouchej. Vo co tady jde je: lež a nenávist! Chápeš? Tim se totiž většina fanoušků vyznačuje. A přesně tohle z nás teď chce ten systém, ta naše demokracie, udělat. A proto ji nemám rád. Nemohu!

B: Myslíš jako nad pravdou a láskou?

A: To si piš!

B: A to je všechno?

A: To je ti málo?

B: No, čekal jsem to horší...

A: Horší? Jak horší?

B: (napije se) Tak asi takhle. V našem věku by bylo asi divný, kdybychom byli sluníčkáři. Souhlasíš? Cynismus je mléko starců. To ale ještě přeci neznamená, že se z někoho, jako sme my dva, hned musí stát, jak bych to řekl, no takový doktor Mráček?

A: Cože? To myslíš vážně? Doktor Mráček? To zní ještě hůř než sluníčkář! Jestli mě nechceš naštvat, tak to odvoláš!

B: To teda neodvolám. A nezapomeň, jsme u zpovědi. Tahle to u zpovědi nechodí. Zpovědník neodvolává, on přikazuje. A já mám pro tebe takové malé přikázání. Jak už jsem řikal, to, cos mi povídal, není nic moc pěkného, ale tragédie to žádná taky není. Dokonce si myslim, že to přejde. Samozřejmě, když se budeš náležitě chovat.

A: Co to znamená?

B: Neboj, žádný zdrávasy ti nedám. To vlastně ani sám nevim, jak vypadá. Mně bude stačit, když teď pár dní vysadíš televizi, a to jak zprávy, tak Champions League, no a do zejtřka, než se tady znova sejdem, očekávám, že si aspoň desetkrát pustíš Modlitbu pro Martu. To by mohlo pro začátek stačit. A teď dopijem a pudem!

Muži dopíjejí, odcházejí a pozornost od jejich stolu se přesouvá k baru.

C: Na shledanou, pánové!

D: (nedočkavě) Tak co jste jim říkal dneska?

C: Co já, já jsem tu jen personál. To vy ste na ně expert.

D: No, nepřehánějte.

C: Já nepřehánim. Dyť kdo jinej. Sledujete je tady ňákej pátek…

D: Když tak, pak snad sledujeme. My voba!

C: No tak dobrá. Takže jestli se mě fakt ptáte, co sem jim dneska jako říkal, tak musim říct, že nebyli nějak ve formě.

D: Hlavně ten menší, co?

C: Přesně tak, hlavně ten menší.

D: Připadalo mi, jako by ho něco trápilo. Dyť skoro ani nechlastal. A pořád se tak vážně koukal.

C: Naprostej souhlas. Koukněte se třeba tady na jeho EET účtenku. To je taková moje elektronická tužka. A tady úplně přesně vidíte, jak ten chlap nechlastal. Na začátku možná ještě trochu jo, ale vidíte tady, mezi timhle pivem tady a timhle dole, tak to je teda díra v konzumaci.

D: Ukažte, no jo, vypadá to tak.

C: Jaképak vypadá, to jsou elektronické údaje. Ty nelžou. Prostě nechlastal!

D: Asi ho něco trápilo…

C: No, byl takovej zamračenej. Daleko víc než normálně.

D: Že jo, dyť normálně je to vždycky takový sluníčko.

C: To dneska spíš ten druhej. Ten větší.

D: No ale taky mu to nejelo.

C: (podívá se na účtenku) Máte pravdu. Na druhou stranu vám ale řeknu, že nevypadal tak zle. Spíš ho ten druhej nějak vyved z konceptu.

D: Máte recht. Jinak bych ale řek, že měl pěknej potenciál ke chlastání.

C: To jo. Co vy? Dáte eště jedno?

D: Že váháte. Vemte si svou elektronickou tužku a už mi ho tam pište! Tahle země není pro žádný upejpavky!

C: Tady sme v Česku!

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.