Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kapitán Josef Dvorský: Jak se s prastarou brigou dobývá svět

USA

  10:00

Příběh výjimečné plachetnice La Grace, kde nechybí poctivé řemeslo, drhnutí podlahy, pirátské přepadení ani ztroskotání.

„Vlastně to celé začalo takovým hodně vzdáleným klukovským snem z četby nejrůznějších dobrodružných knížek,“ vzpomíná na první zážitky Josef Dvorský. foto: archiv Josefa Dvorského, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice

Ještě na podzim se zdálo, že je všemu konec. Jak snad všechna místní média hlásila, česká plachetnice jménem La Grace najela u španělských břehů na mělčinu a zdálo se, že je odsouzena k zániku. Po dvou měsících úsilí desítek nadšenců se ji ale podařilo zachránit. Na tom by nebylo možná až tak nic výjimečného, vždyť podobný osud stihne v rámci plavby po moři jistě desítky lodí. Přesto se za případem La Grace skrývá vcelku pozoruhodný příběh, a to nejen na poměry suchozemského Česka.

La Grace se totiž jako přesná kopie prastaré lodi ze 17. století stala synonymem jedinečného podnikatelského záměru, ba dokonce životního stylu: český námořní kapitán a dobrodruh Josef Dvorský totiž díky ní proměnil své sny v životaschopnou realitu – La Grace je takzvaná cvičná loď a během dvou let existence svezla na stovky zájemců o exotickou dovolenou či jachetní výcvik končící úředním certifikátem kapitánských zkoušek pro potřeby ministerstva dopravy (které žádnou cvičnou loď nemá) snad z celého Česka – a doslova po všech světových mořích od Afriky po Ameriku.

Ze čtenáře vodákem

La Grace je filigránsky vyvedená replika brigy podle původních plánů z 18. století se všemi legendárními atributyPřestože podobných turistických či výcvikových lodí brázdí světová moře a oceány na stovky, není La Grace jen tak obyčejnou kocábkou od břehů Vltavy. Je totiž postavená celá ze dřeva, měří víc než třicet dva metrů a pojme téměř čtyřicet mužů posádky. Jde o filigránsky vyvedenou repliku komplet plachetnice – v námořnickém žargonu brigy – podle původních plánů z 18. století s tak legendárními atributy, jako jsou stěžně s nadouvanými bílými plachtami, kilometry bytelného lanoví, vrzající palubou, obřím kormidelním kolem, soškou Venuše na přídi a v bocích lidi dokonce i s děly se střílnami.

Představuje tak unikátní stavitelský počin i v celosvětovém měřítku: vždyť La Grace je jak vystřižená ze slavných dobrodružných románů a legendárních námořních příběhů hemžících se krvelačnými piráty a námořními bitvami – a takto dokonale vyvedené kopie se na světě počítají jen na desítky. A že plavba na ní je pořád velké dobrodružství, dokládá nejen zmíněné ztroskotání či třeba dramata jako setkání s novodobými piráty, ale její vznik jako takový.

„Vlastně to celé začalo hodně vzdáleným klukovským snem z četby nejrůznějších dobrodružných knížek. Ty příběhy prostě dýchaly velkou svobodou a volností. Navíc neuvěřitelnými možnostmi, jak zažít nějaké dobrodružství, vždyť se na moři pořád něco děje. Mnohdy hodně dramatického,“ vzpomíná na první zážitky Josef Dvorský.

I když pochází z předměstí Hradce Králové, do moře a lodí se zkrátka zamiloval. Jenže nezůstalo jen u knížek: mladý Josef Dvorský chtěl právě nějaké takové dobrodružství jako třeba ze slavné knihy Poklad na ostrově či Robinson Crusoe zažít na vlastní kůži. A tak jednoduše vstoupil v osmdesátých letech coby klukovský nováček do vodáckého oddílu. „Měl jsem podporu rodičů, kteří rádi cestovali, a tak jsem coural s batohem na zádech a sjížděl s kamarády kdejakou řeku,“ líčí Dvorský.

Díky jachtařskému klubu Odysseus v Hradci Králové pomalu pronikal do tehdejší komunity vyznavačů lodní plavby v komunistickém Československu osmdesátých let, což byla hodně zajímavá společnost různých všeumělů. Takřka na koleně si sami vyráběli plachetnice a pokoušeli se jako jejich kolegové na západě zdolávat světová moře – samozřejmě na rozdíl od těch šťastnějších z nekomunistických zemí s hodně chudou výbavou, pár korunami v kapse a hlavně na mořích u tehdejší NDR či bývalé Jugoslávie.

Legendární Konkolski

Přesto se jim podařilo dosahovat takřka neuvěřitelných výkonů. Vždyť takový český mořeplavec Richard Konkolski se stal v sedmdesátých letech světovou legendou, když se jako takzvaný osamělý mořeplavec účastnil těch nejdramatičtějších plaveb napříč oceány. Jako jeden z mála také úplně sám na vlastní vyrobené jachtě obeplul během jednoho roku celý svět, aby pak nakonec na téže jachtě i s celou rodinou počátkem osmdesátých let přes celý Atlantik emigroval do Spojených států. „Prostě takoví lidé byli mými ohromnými vzory,“ říká Dvorský.

Vhodný materiál, třeba dobré dřevo, se sháněl, jak se dalo, či se důmyslně nahrazoval jiným. Třeba pryskyřicí, svařovanými pláty oceli, či dokonce betonem.To už také sám stavěl lodě u rodičů v garáži či v koutě zahrady a stejně jako uctívaný Konkolski jim dával jméno „Niké“. „To byla hodně velká improvizace, vždyť tehdy nebylo doslova nic. Vhodný materiál, třeba dobré dřevo, se sháněl, jak se dalo, či se důmyslně nahrazoval jiným. Třeba pryskyřicí, svařovanými pláty oceli, či dokonce betonem. Nicméně lodě musely mít řádné parametry, jinak by na moři neobstály, ty nějvětší měřily i úctyhodných třináct metrů,“ popisuje Dvorský.

Po dostudování elektrotechnické průmyslovky a porevolučním absolvování tehdy ještě povinné vojenské služby se mu počátkem devadesátých let konečně otevřel svět dokořán se všemi dostupnými možnosti. Najednou měl možnost navštívit bez nějakéhokoli problému legendární místa jako ostrov Montserrat či Dominiku, Martinique nebo Puerto Rico a Hispaniolu, o kterých do té doby jen bláhově snil. „Udělal jsem si okamžitě vyšší kapitánské zkoušky a přemýšlel, co asi tak podniknu, abych mohl být zároveň na moři a ještě se tím dobře uživil,“ říká Josef Dvorský.

A šel na to úplně jednoduše – zřídil si vlastní cestovní kancelář Ocean Tour. Nešlo o žádné masové tahání dychtivých turistů z přístavu do přístavu či za nevídanou romantikou, ale na poměry tehdejších cestovek o vcelku sofistikované turnusy. Během nich totiž vozil nejen profesionální potápěče do exotických koutů světových moří třeba za zážitkem se žraloky, ale pro ministerstvo dopravy také poskytoval adeptům námořnického řemesla povinnou praxi na moři. „Bylo to docela pestré období: jednu dobu jsem se také nechal najímat boháči jako kapitán na luxusní lodě – megajachty. To byla dobrá zkušenost v pozitivním slova smyslu, vesměs to byli normální a slušní lidé,“ vzpomíná Josef Dvorský.

Do světa s Augustinem Heřmanem

V té době ho také potkala i řada příhod jak vystřežených z akčního filmu: třeba v hurikánu mu prasknul stěžeň či v jednom z přístavů mu zloději ukradli jednu jachtu. Jindy přestál kdesi u Haity přepad novodobých pirátů. „Naštěstí měli jen mačety, a nikoliv střelné zbraně. Jen díky duchapřítomnosti kamarádky, která na ně pustila proud prášku z hasicího přístroje, se podařilo vyváznout v pořádku. Byly to ale krušné chvíle, prostě nevíte, čeho jsou takoví lidé schopni,“ kroutí dnes hlavou Josef Dvorský.

Koncem devadesátých let se Josef Dvorský stal se oficiálním zkušebním komisařem ministerstva dopravy – tedy vydával cosi jako lodní „řidičák“Koncem devadesátých let se také začal angažovat ve státních službách: stal se oficiálním zkušebním komisařem ministerstva dopravy – tedy vydával cosi jako lodní „řidičák“. „Česká republika žádnou školní námořní loď nemá, o všechno se tak musí postarat externisté. My jsme vlastně o celou námořní dopravu a flotilu kvůli privatizaci a Viktoru Koženému v polovině devadesátých let komplet přišli. Našich devatenáct lodí české námořní dopravy jednoduše rozprodal a dnes plují po mořích pod cizími vlajkami. To byla obrovská škoda,“ líčí tehdejší profesní drama Josef Dvorský.

V této souvislosti pak začal vážně přemýšlet, jak by podle svých možností vrátil na moři české vlajce ztracenou prestiž. „Vlastně to bylo nabíledni: postavit cvičnou loď. Jenže musela být něčím výjimečná a zajímavá, aby mě zároveň coby soukromníka uživila,“ vypráví. Jeho snem se tak stala pořádně velká loď, která by svými parametry jeho dosavadní zkušenosti předčila. A takové lodě – plachetnice už na poměrně hodně kvalitní úrovni – se konstruovaly právě v 17. a 18. století. „Taková briga svojí krásou a elegancí, výkonem, konstrukčními vlastnostmi a ovladatelností platí v jachtařské společnosti za naprosto dokonalou loď,“ vysvětluje Josef Dvorský.

Jenže postavit dobrou repliku lodi není žádná legrace. Naštěsti ale v námořním světě existuje jistý unikát – jako vůbec první na světě začal dokumentovat dosavadní známé konstrukce lodí švédský admirál a konstruktér Fredrik Henrik Chapman v 18. století. Prostě tak dokázal, že existují neměnné fyzikální zákony a taková loď se dá normálně spočítat. Právě podle jeho do detailu vyvedených prastarých pergamenových plánů se měla stavba české plachetnice uskutečnit.

„Jenže to nebylo všechno: přál jsem si, aby měla naše loď nějakou legendu či ji podkreslil nějaký silný příběh, který se měl týkat české historie,“ vysvětluje další postup kapitán Dvorský. Volba tak padla na pozoruhodnou postavu českých dějin s hodně dobrodružným osobním příběhem: počátkem 17. století se totiž v tehdejším námořním boomu zjevil a posléze i proslavil český námořník jménem Augustin Heřman. S lodí pojmenovanou, jak jinak – La Grace.

Maximální luxus

Po dlouhých sedmi letech příprav a bádání, kdy Dvorského řada lidí od stavby zrazovala jako od bláznivého snu a ekonomického propadáku, v roce 2008 všechno naplno vypuklo. Nešlo ale o žádnou „amatéřinu“ kdesi v koutě rodičovské garáže, ale už o poměrně smělou a velkou akci: musely se vyrobit desítky a stovky nejrůznějších prvků, jako třeba tvarované žebroví, okna, dveře, schodiště, zdobená zábradlí, paluby, ráhna atd. Byly tak potřeba desítky tun speciálního dřeva (třeba z moruše či stromu zvaného kafr či tut sušeného na Sahaře) a nejrůznějšího materiálu – třeba jenom plachty mají kolem čtyř stovek metrů čtverečních.

La Grace je víc než třicet metrů dlouhá, šest metrů široká loď a dva stěžně se tyčí do výše pětadvaceti metrů. Na takový „monstr“ podnik musel Josef Dvorský samozřejmě získat investiční peníze, celé náklady se pak vyšplhaly na téměř patnáct milionů korun. „Ty jsem sháněl, kde se dalo: zastavil jsem rodinný dům, vybral veškeré úspory a obrátil se na kamarády a sponzory. Takže jsem pomalu mohl s rozmyslem opravdu stavět. Někteří přátelé mi jako milovníci historie a moře pomáhali i zadarmo: třeba truhlář mi zdarma vyrobil kajutní okénko či elektrikář natáhnul kabely, jiný jako majitel lesa mi daroval stromy. Za celou dobu se na stavbě lodi vystřídalo na tři sta dobrovolníků. Za jeden den práce mají tak jeden den plavby na La Grace zdarma,“ vzpomíná Josef Dvorský.

A že to byl podnik svým způsobem opravdu významný, dokládá i výběr místa či zázemí ke stavbě: v intencích Heřmanovské legendy totiž Josef Dvorský zvolil k práci exotické břehy Egypta. „Rozhodnul jsem se ji postavit v loděnicích v Suezském průplavu, je tam prostě od materiálu po práci všechno levnější než u nás. Navíc místní lidé stavět dřevěné lodě dovedou, vždyť je téměř v nezměněné podobě stavějí tisíce let. Na druhou stranu, co se týče různých detailů, jsou řemeslně zdatnější zase Češi,“ popisuje Josef Dvorský.

„Takové lodi svěřujete svůj život, a proto musí vydržet úplně všechno: bouře, vlnobití, slejváky, vichr a podobně“Nakonec to vypadalo tak, že ty nejsložitější díly lodní konstrukce si nechával vyrábět v Čechách, a pak je dopravoval do Egypta. „Bylo to někdy hodně náročné, museli jsme také pronikat do tajů tehdejších stavitelů. Přišli jsme třeba na to, že jistý dřevěný díl u kladky lan musí být vyrobený ze třech různých částí všelijak spasovaných k sobě. A nikoli z jednoho, jak jsme si mysleli, protože pak námahou praskal. Prostě jsme postupovali po malých krůčcích, takové lodi svěřujete svůj život, a proto musí vydržet úplně všechno: bouře, vlnobití, slejváky, vichr a podobně,“ říká Dvorský.

Díky takovému nároku na precizně vyrobené stovky detailů stavba trvala dva roky. Vždyť La Grace má sedm kajut s celým myslitelným zázemím moderní doby. „Samozřejmě jsme ji uvnitř upravovali na současné poměry. La Grace má instalovaný silný přídavný motor, moderní počítačovou navigační techniku. V kuchyni je moderní vařič i lednice, jsou tu samozřejmě koupelny a toalety. Téměř maximální luxus, vždyť v konceptu byl celoroční pobyt na moři, navíc s celou rodinou včetně sedmiletého syna. A to také díky tomu, že manželka coby učitelka a současná manažerka La Grace může syna sama soukromě vyučovat,“ popisuje.

Living history

Poté, co v prosinci 2010 loď La Grace slavnostně spustili na vodu, odehrál se její křest v další námořní legendě – řeckých Aténách. „To byl úžasný pocit, prostě jsme to dokázali: loď plula skvěle. Zkrátka se vyrovná těm nejlepším světovým replikám, co se dnes po světě plaví. A takových moc není. Dokonce jedna z nich šla nedávno během hurikánu ke dnu – americká kopie slavné Bounty. A také to stálo dva lidské životy,“ líčí Josef Dvorský.

Že to byl výjimečný úspěch, dokládá, že si plavbu s La Grace (jádro posádky tvoří profesionálové, normální zaměstnanci) hned za první sezonu dopřálo kolem tří set a druhou už kolem šesti set padesáti lidí; od několikaměsíčního dítěte po pětasedmdesátiletého důchodce (podle ceníku stojí týden na lodi pro normálního turistu bez jakékoli povinnosti třeba u kormidla či v kuchyni čtrnáct tisíc korun). Kdo chce ovšem projít námořnickým výcvikem „kadeta“ v rámci nabídky jakési „living history“ včetně drhnutí podlahy, škrábání brambor či nebezpečného lezení po ráhnoví, zaplatí osm tisíc. Dalším artiklem jsou pak už zmíněné kapitánské kurzy.

„Jde o to, že se u nás zájemci naučí všechno, co k řízení lodi potřebujete: nejen námořní právo, navigaci či meteorologii, ale také zacházet s plachtami či kormidlem. Jde o to umět sám svými silami bezpečně vplout do přístavu a zase z něj vyplout, přesně jako před těmi třemi stovkami let. Jde také o to, aby se nestalo nic vám ani lodi. Navíc se musíte naučit žít s hromadou lidí a osvojit si týmovou spolupráci. Nakonec i zvládat krizové situace, jako třeba když jsme při jedné z plaveb narazili na kontejner v moři, což je jedna z těch ohromných železných beden, kterými se dnes po mořích dopravuje zboží. V moři ji nevidíte, ale srážka s ní je nebezpečná a poškodí loď,“ popisuje.

K další atrakci patří v přístavech i populární ukázky válečných námořních scén a šarvátek s najatými kaskadéry včetně pirátských kostýmůPřesto už s La Grace obrazil, co se dalo: klienty vozí nejen třeba na ostrov Samana, který na své plavbě navštívil legendární Kryštof Kolumbus, ale také třeba na pirátský ostrov jménem Catalina proslulého korzára Williama Kidda, u jehož břehů je ztroskotaná loď Quedah Merchant. Nebo do míst v oblasti Malých Antil, kde se u ostrovů Tobago Cays natáčel slavný film Piráti z Karibiku. „Je to také samozřejmě romantika: nejen, že zažijete pětimetrové vlny a vichr o rychlosti sto třiceti kilometrů za hodinu během bouře, ale také úžasné západy slunce, dokonale čistou vodu, kilometry neporušeného písku na skvostných plážích či pohled na sedmimetrového žraloka,“ usmívá se Dvorský.

K jeho další atrakci patří v přístavech i populární ukázky válečných námořních scén a šarvátek s najatými kaskadéry včetně pirátských kostýmů, šermířských soubojů v lanoví a výstřelů z osmi takzvaných salvových děl. Za dobu téměř dvouleté existence lodi si tak vydělal obratem kolem deseti milionů korun. Provoz lodi nicméně nepatří k těm nejlevnějším: třeba jen pojistka stojí milion, dalšími velkými výdaji jsou třeba poplatek za přezimování lodě v chráněném přístavu či pohonné hmoty.

Jednou zase vyplujeme

Jenže i když se zdálo, že je vše na dobré cestě, loni v říjnu se právě plavba do zimoviště stala La Grace osudnou: tehdy loď i s najatou posádkou (kapitán Josef Dvorský odjel i s rodinou do Čech) kotvila u španělských břehů, jenže noční bouře nepozorovaně utrhla kotvu a mrštila lodí na mělčinu. Naštěstí ale tak, že bylo možné loď pomocí techniky zachránit. Přesto se hrálo o hodiny: La Grace byla totiž podemílaná vodním proudem a hrozilo, že se nenávratně propadne kamsi do písečné hlubiny.

„Ta loď má odhadem hodnotu pětatřiceti milionů a je pro celou naší rodinu něčím jako domovem. Byl to proto docela dramatický moment plný emocí. Vždyť to vypadalo úplně přesně jako za těch strašných povodní: vše, co jste za takového úsilí celé roky budoval, leží ve vteřině před vámi najednou v naprostých troskách. Zařízení je komplet zničené, vaše osobní věci se válí v páchnoucí půlmetrové změti písku a nafty. Vlastně nemáte najednou vůbec nic: jen svůj holý život převrácený vzhůru nohama a takovou až bolestnou touhu to celé překonat a dát loď znova dohromady,“ líčí těžké okamžiky kapitán.

Nakonec se ale díky desítkám dobrovolníků z Čech a bagru, který poškozenou, stodvacetitunovou La Grace s utrženým kýlem z písku vyhrabal, podařilo odvléct loď do přístavu. „Tady nás čekají další týdny a měsíce oprav a její obnovy, vnitřek je komplet rozmlácený a zničený. Nicméně i takové drama má nějaké pozitivum: takový zájem a solidaritu jsem ještě v životě nepotkal. Lidé posílají peněžní dary, nějaký člověk nám poskytnul na pobřeží zdarma k užívání celý dům. Díky takové pomoci se dá už s jistotou říci, že La Grace na moře zase určitě vypluje,“ dodává dvaačtyřicetiletý kapitán Josef Dvorský.

Augustin Heřman (1621–1686)

Pocházel ze Mšena u Mělníka a byl potomkem českých evangelíků, pozdějších pobělohorských emigrantů, kteří se usídlili v Holandsku. V Amsterodamu se vyučil zeměměřičem a kartografem a stal se obchodním agentem. V rámci povolání se pak usadil na druhé straně světa v Novém Amsterodamu – dnešním New Yorku.

Tam se osamostatnil a stal se jedním z největších obchodníků a průkopníků zámořského obchodu s tabákem a kožešinami. Byl dokonce členem rady místního guvernéra Petera Stuyvesanta. Vlastní lodí La Grace se plavil nejen jako obchodník, ale i jako cestovatel po celém tehdejším známém světě od Evropy po Ameriku včetně Karibských oblastí. A jak už tehdy bývalo zvykem, jako zdatný námořník se stal rovněž pirátem v guvernérových službách a přepadal nepřátelské – především španělské – lodě nacpané bohatstvím.

Vedle toho proslul také jako dovedný kartograf a sestavil vůbec první opravdu kvalitní mapu Virginie a Marylandu. Za to byl dokonce odměněn rozsáhlým nemovitým majetkem ve státě Maryland, který prý jako vlastenec nazýval „Českým panstvím“ – „Bohemia Manor“. Ve státě Maryland je dodnes uctívanou postavou: pojmenovávají se po něm nejen školy, ale jeho jméno nese dokonce tamní dálnice.

Autor: