Davová psychóza jménem „Schwarzenberg, verze 2012“ se v posledních dnech zdá ještě velkolepější, než byla ta před volbami do Poslanecké sněmovny z roku 2010. Je toho plný internet. Prahou zní jednohlasně: zastavme Zemana s Fischerem, „volme Karla“. Další kandidáti (Franz, Roithová, Fischerová) jsou vyzýváni, aby odstoupili, netříštili hlasy a dali šanci skutečně občanskému kandidátovi – Karlu Schwarzenbergovi.
Současného šéfa české diplomacie doporučuje tolik veřejných osobností, že kdyby dali hlavy dohromady ostatní kandidáti, ani by si jich tolik nevymysleli. Odevšad zní, že Schwarzenberg je přece kníže, je sexy, dbá a vždycky dbal na lidská práva, není komunista, je nad věcí, není ovládán žádnými zájmovými skupinami a další podobné charakteristiky.
Uveďme pár příkladů až nekrititické podpory prezidentské kandidatury předsedy koaliční strany TOP 09:
- Zdeněk Svěrák natočil se Schwarzenbergem rozhovor, v němž v pozici tázajícího vypadá jako školák klanící se svému oblíbenému učiteli; jen těžko si lze představit něco servilnějšího. Otázkami mu nahrává, podbízí se a mluví třeba o domnělých Schwarzenbergových „nedostatcích“ (bohatství, šlechtictví atd.), které si sám navíc už dopředu vyvrací.
- Tříkrálová výzva podepsaná „takřka všemi“ zase staví na prostém tvrzení: Karel Schwarzenberg je jediným důstojným nástupcem Václava Havla. A poselství zní jasně: když je někdo jediným, pak je nutností jej zvolit. (Zobrazování Havla v kampani Schwarzenberga bude ostatně námětem některého z dalších redakčních textů.)
- Další výzva „Jane Fischere, Miloši Zemane, už kvůli našim dětem odstupte! Děkujeme“ (text byl přetištěn například zde), kterou podepsalo mnoho veřejnosti známých žen, si zase klade za cíl destrukci zmíněných protikandidátů pro jejich komunistickou minulost. Tragédie tvůrčí osobnosti (individuality) nastává tehdy, když se srotí do jednohlasně volajícího davu. Možná ale platí, že v jednotě je síla.
Masáž funguje
A mediální masáž funguje. Například v pondělí jsem v kavárně vyslechl rozhovor dvou studentek vysoké školy. Zcela zapadá do zmíněného kontextu.
První ze studentek: „Budu volit Schwarzenberga! Je jediný slušný, má autoritu, důstojnost.“
Druhá: „Já taky. Kdybych volila srdíčkem, tak bych to hodila Fischerový, ale všimla sis, jaký osobnosti ho podporujou? To jsou skvělý lidi. Ty lidi jsou ale pitomý, jestli ho nezvolí.“
První: „Když to máš tak, naprostá většina lidí jsou nevzdělaný pitomci, ty Schwarzenberga nikdy volit nebudou.“
Nějakou dobu se zdálo, že Schwarzenbergova hvězda pohasla. Zapojil se do každodenní politiky a vláda, v níž zastává funkci místopředsedy a ministra zahraničí, má zejména kvůli korupčním skandálům důvěru veřejnosti blížící se jednocifernému číslu. Jeho uskupení TOP 09 a Starostové vyslalo na ministerstvo kultury takové hvězdy jako Jiří Besser a Alena Hanáková, rozepisovat se podrobněji o „démonu“ Kalouskovi asi není ani třeba. Úzké propojení s místopředsedou TOP 09 spolu s angažováním se v kauze Jiřího Čunka Schwarzenbergovi škodí nejtrvaleji a nejvíce.
Připomíná to trochu výborný česko-francouzský animovaný film Stvoření světa. Jen s tím rozdílem, že v pozici prvního člověka, Adama, je Karel Schwarzenberg, v pozici ďábla ministr financí Miroslav Kalousek a na místě Boha a andělů veřejně známé osobnosti. Bohužel pro „Karla“ se ale zdá, že ďábel má na rozdíl od kresleného filmu výrazně větší sílu než Bůh – v médiích je čertovský ocas vidět prostě zřetelněji než andělská křídla, která Schwarzenbergovi nyní přilepují jeho příznivci.
Aby snad nedošlo k mýlce: Karel Schwarzenberg je bezpochyby člověkem establishmentu. O alternativě v jeho případě nemůže být řeči, i vzhledem k jeho věku (při naší veškeré úctě a doktory deklarovanému zdraví). Přes to všechno došlo k veřejné reinkarnaci jeho charismatu. Po dva roky zničující mediální obraz se mění v mediální fikci.
Hodně chatrné stéblo
„Jednotná fronta umělců“ dělá skvělou marketingovou kampaň fiktivnímu snu slušnosti
Ke Schwarzenbergovi se hlásí i někteří lidé, kterých si vážím, a když se s nimi bavím o důvodech jejich veřejné podpoře jeho volby, tak říkají něco ve smyslu: „Přece to těm komunistům alespoň ztížíme.“ Nebo: „Přece musíme nějak zabránit, aby nevyhrál Zeman s Fischerem.“ Jmenují důvody, které Karla Schwarzenberga nevyzdvihují, nicméně stavějí jeho pomocí hráz proti příchodu, dle jejich soudu, horších variant.
Není to jejich vysněná volba. Chytají se stébla, ale to stéblo je tak chatrné, že je nutí vytvářet oslavnou virtuální realitu, aby se vytvořil společenský trend, za nímž půjdou všichni. „Karla“ v médiích tito lidé pozlacují, dělají z něj „cool“ chlápka a všemožně ho adorují, ale je to křeč. Takového „cool“ chlápka totiž veřejnost během Nečasovy vlády ztratila z očí. Už neexistuje. „Jednotná fronta umělců“ dělá skvělou marketingovou kampaň fiktivnímu snu slušnosti.
Slavný polský básník, prozaik a esejista Czeslaw Milosz se ve své knize Zotročený duch odvolává na starou židovskou moudrost z Podkarpatské Rusi: Když se dva hádají a jeden z nich má poctivých 55 procent pravdy, je to moc dobře a není proč se tím trápit. Když má pravdu z 60 procent, tak je to krása a velké štěstí a ať děkuje Pánu Bohu. Ale co říct o 75procentní pravdě? Moudří říkají, že už je to velmi podezřelé. No a co o 100 procentech? Takový, co tvrdí, že má stoprocentní pravdu, to je hanebný žvanil, strašný rabiát, největší ničema. Chci tím jen říci, že ta jednotná fronta si v sobě nese nádech iracionality a davové psychózy, která s „pravdou“ o Schwarzenbergovi nemusí mít nic společného.
Zabrat to ale nakonec může. Kdysi velký favorit prezidentské volby Jan Fischer vyklízí pozice, uvláčen vlastní prázdnotou a ataky v médiích. Zejména bez Kalouskovy zátěže by to „Karlovi“ na druhé kolo volby nejspíš v pohodě stačilo. Uvidíme v sobotu.
