Lidovky.cz

Kampak na nás s biomasou, viďte, Švejku

Evropa

  11:33

V našich krajích panuje představa, že biomasa a jiné netradiční energetické zdroje jsou důsledkem jakéhosi evropského „zeleného bláznovství“.

foto: © ČESKÁ POZICE, Jan KunderaČeská pozice

Předesílám, že vím, že biomasa nejsou libové plátky kotlet z vepřů, chovaných v podmínkách obzvláště chemií nezasažených. Podívám-li se však do Akademického slovníku cizích slov, tu pod heslem biomasa nacházím definici: „Organická hmota jednotlivých rostlin nebo porostu v určitém časovém okamžiku na určité ploše.“ Tedy zase nic, co by mohlo ve společnosti, zvláště pak v jejím energetickém segmentu, vzbuzovat nějaké vášně. A přece tomu tak je. Proč?

Inu proto, že slavný Akademický slovník nepraví nic o nadějích, které využívání biomasy vzbuzuje. Ani o obavách, které vyvolává. Je to široké názorové spektrum, zahrnující něco mezi barevnou horskou loukou a hořícím suchým lesem. Trochu se přitom zapomíná, že v dlouhých historických dobách, předcházejících těžbě uhlí, byla biomasa, totiž dřevo nebo rašelina, prakticky jediným zdrojem použitelné tepelné energie. Jde tedy o nějaký comeback? Ano i ne.

Oprátka uchystaná na Evropu

Jistá dávka staromilectví, nabývající podoby polen praskajících v krbu, ještě neznamená návrat k masivní spotřebě dřeva. Právě tak biomasa, ať již v oné „slovníkové“ podobě, či v obecnější formě energetických biotechnologií, nedosáhne v budoucnu nikdy takové absolutní dominance, jakou měla v uplynulých tisíciletích před příchodem průmyslové revoluce.

Evropa se stává stále závislejší na dovozu primárních paliv a energií, a to ne vždy z oblastí, které lze považovat za bezrizikovéCo tedy nejvyspělejší státy světa vede nyní k tomu, že věnují nemalé prostředky na výzkum nových technologií (a to včetně jiných druhů „netradiční energetiky“)? V naší staré dobré Evropě je to rostoucí poznání, že vlastní zásoby energetických surovin se valem ztenčují, aniž by výrazněji klesala jejich spotřeba. To, co se ušetří efektivnějšími technologiemi jejich spotřeby, spolkne nový hospodářský růst; Evropa se tím stává závislejší na dovozu primárních paliv a energií, a to ne vždy z oblastí, které je možno považovat za nerizikové. Kontinent by si tak postupně strkal hlavu do oprátky politických a mocenských ambicí neevropských států; neevropských nejenom geograficky, ale především kulturně a politicky. Právě vědomí takového budoucího rizika vede Evropskou unii k definici řešení, která proces buď zvrátí, nebo alespoň oslabí.

Čacký vlastenec podezírá Brusel

V našich krajích panuje představa, že biomasa či jiné netradiční formy energetické produkce jsou důsledkem tlaku ekologicky smýšlející části politických reprezentací, důsledkem jakéhosi evropského „zeleného bláznovství“, hádajícího se o barvu naší planety. Všemu tomu dle našich mudrlantů vévodí Brusel, kterého si mnohý čacký vlastenec užívá stejně, jako jeho předchůdci před sto lety Vídně. V názoru jej podporují mírně řečeno zbabrané projekty: zelená nafta (řepka, kam oko dohlédne), nádorové bujení solárních elektráren s následným atakem na naše peněženky a tak dál.

Říká se, že pesimista je lépe informovaný optimista. Něco na tom bude. Pravověrný Čech trpí přesvědčením, že nic podobného, jako jsou všelijaké podivné a podezřelé energetické technologie, u nás nepotřebujeme. Máme přece uhlí, a taky ještě nějaký ten uran, co nám Rusové nestačili ukrást. Kampak na nás, holenkové, s nějakou biomasou! Poněkud přitom zapomínají, že Německo mělo ohromné zásoby uhlí v Porýní a Vestfálsku, Francie a Belgie v Lotrinsku, Velká Británie všude možně – a kde je to uhlí dnes? Doly byly postupně vytěženy a zavřeny. Pokud je potřeba uhlí, importuje se; většinou z Austrálie, ale také třeba – z České republiky…

Odhady hovoří o řádu desítek let, kdy ze severních Čech odjede poslední vagon uhlíLeč ani naše zásoby nejsou bezedné, mnohé odhady hovoří o řádu desítek let, kdy ze severních Čech odjede poslední vagon uhlí. A pokud se naše vláda pochlapí, přestane před sebou valit onu kuličku trusu a rozhodne o odpisu zásob, na jejichž povrchu se stále strachy třesou obyvatelé Jiřetína a Černic. Pak budeme postaveni před dosti zásadní problém: jak restrukturovat naši energetiku, aniž bychom zabředli do slatiny přílišné importní závislosti či snížili spolehlivost dodávek energií spotřebitelům.

Návrhy státní energetické koncepce zatím taková řešení opravdu nenabízejí, vycházejíce neustále z tradičních schémat „uhlí až na prvním místě“. Je to už takový folklór: kdosi cosi napíše, vláda to schválí a život si jde nerušeně vlastní cestou. Pokud bychom takové dokumenty měli považovat za test úspěšnosti různých energetických lobby, bylo by to  úsměvné, ale zároveň poučné. Veselohra ovšem končí v okamžiku, kdy se změní v tragédii. Nechci být špatným prorokem, ale obávám se, že se tato chvíle lámání chleba neúprosně blíží.

Každý v Evropě ví…

Aniž bych si dělal patent na šťastné rozuzlení, považuji za nebytné, aby se pojetí české energetiky zásadně změnilo, a to i v evropském kontextu. Vnímat procentní podíly netradičních a obnovitelných zdrojů na celkové energetické bilanci, definované záměry a cíly společné evropské energetické politiky, jako nějaký pošetilý diktát Bruselu, ze kterého se tradičně vyšvejkujeme, představuje maximální míru nezralosti a neodpovědnosti.

Každý v Evropě ví, že velkým elektrárnám odzvonilo a na jejich místo nastupují místní flexibilní jednotky, využívající kogenerace výroby elektřiny a tepla. Každý ví, že takový systém je mnohem bezpečnější, provozně spolehlivější, snižuje ztráty přenosu elektřiny na velké vzdálenosti, je výkonově pružnější a zajišťuje tolik potřebný regulační výkon. Každý to ví – jenom my ne.

Tím se vracíme zpátky k biomase. Tyto lokální elektrárny totiž nemusejí nutně spalovat jenom zemní plyn, i když jeho podíl jistě vzroste. Naskýtá se příležitost pro efektivní spalování biomasy, získávané v okolí elektrárny; příležitost pro výrazně větší uplatnění bioplynu, získávaného právě z biomasy. Kombinace zemního plynu a biomasy je v zásadě jedinou cestou, která umožní přežít teplárenství, až se těžba uhlí stane historií. Ve spolupráci s jadernými zdroji a netradičními způsoby výroby elektřiny (včetně proklínané fotovoltaiky) se tím může zásadně změnit celá budoucí struktura naší energetiky.

Kolik let zbývá? Deset? Patnáct?

Ve všech úvahách a studiích se však povětšinou zapomíná na faktor času. Transformace energetiky z dnešního stavu do cílové modelové podoby je záležitost systémová. Vnější vstupy se pozvolna, ale nenávratně mění (postupný útlum těžby uhlí, stáří elektrárenských a teplárenských kapacit), a přitom není definována nějaká důvěryhodná trajektorie substituce, nejsou stanoveny milníky tohoto přechodu a chybí obecněji platná představa o cílové struktuře. Nelze za ni totiž považovat stanovení pouhých podílových procent jednotlivých energetických technologií na celkové projektované spotřebě země.

Dokážeme se přít, zda je nějaká biomasa vůbec potřeba, místo abychom přesně prozkoumali a definovali reálné možnosti, které v této oblasti máme Mělo by být tudíž řečeno, jaké technologie se strukturálně skrývají pod položkou „netradiční a obnovitelné zdroje“, jak bude zajištěna transformace energetiky v době, kdy bude těžba uhlí trvale a nezadržitelně klesat, jakým způsobem a na bázi jakého paliva budou nahrazovány elektrárenské a teplárenské kapacity, jejichž životnost se již dnes postupně blíží konci. To vše – jako každý přechodový proces – musí být definováno návrhy postupových kroků, a hlavně jejich časovým přiřazením. Pokud nebude takový krok učiněn, můžeme si ještě nějakých deset až patnáct let říkat, jací jsme kabrňáci – dál ale ne.

Dokážeme se přít o to, zda je nějaká biomasa vůbec potřeba, namísto toho, abychom přesně – a z úrovně státní správy jako orgánu odpovědného za energetickou politiku – prozkoumali a definovali reálné možnosti, které v této oblasti do budoucna máme. Zamezili bychom tím mimo jiné excesům, jakým se stal nekontrolovaný boom fotovoltaických elektráren.

Myslím si totiž, že by státní správa měla konečně přesněji říci, co chce sama dělat pro budoucí zajištění dodávek paliv a energií namísto toho, aby tlumočila názory jejich producentů.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.