Kam v době nejistoty zavede Evropu migrace?

Africkou a arabskou migraci nelze interpretovat bez uvědomění si proměny evropské demokracie po roce 2010. Náboženství úspor, triumf dluhu jako formy vládnutí a kontroly lidí, atomizace a pocit rozpadu soukromí v důsledku digitálních technologií mění evropské společnosti včetně české rychleji, než si změnu uvědomují. Píše Jan Čuřík.

Jan Čuřík 16.6.2015
Z Afriky připlouvají každý měsíc stovky nových uprchlíků. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z Afriky připlouvají každý měsíc stovky nových uprchlíků. | foto: Reuters
Z Afriky připlouvají každý měsíc stovky nových uprchlíků.

Několikaměsíční česká diskuse o středomořské migraci nutí k úvaze, zda povaha argumentů od počátku neznemožňuje lépe pochopit jev, který se v prvním pololetí 2015 stal pro naši společnost tématem číslo jedna. Je proces konstrukce migrace jako sociální hrozby ve střední Evropě natolik rychlý, že promyšlenější pozice jsou předem odsouzeny k nenávisti veřejnosti?

V české verzi této diskuse zaznívá příliš mnoho nepravd, nepodložených dojmů, které nelze vyvrátit ani desetkrát opakovanými protiargumenty. Tam, kde se „fakta“ zdají objektivní, například u ekonoma Pavla Kohouta, jsou často založena na selektivním výběru vzájemně nesouvisejících a pochybných statistických údajů bez uvedení zdrojů a vykládaných tak, aby sloužily konkrétní politické agendě. Jeden z jeho argumentů sdílí širší česká veřejnost – migrace v letech 2014 až 2015 je motivovaná přitažlivostí sociálních práv vyvzdorovaných evropskými generacemi v období 1880 až 1960.

Není proto vhodné si připomenout knihu amerického ekonoma Philipa Mirowskeho Never Let a Serious Crisis Go to Waste: How Neoliberalism Survived the Financial Meltdown (Nikdy nedopusťte, aby vážná krize přišla vniveč. Jak neoliberalismus přežil finanční kolaps) a zamyslet se, jak a kdo po první fázi „osekávání“ státu ve jménu „šetření a úspor“ (v České republice v letech 2010 až 2012) využije nárůstu africké a arabské migrace a pocitu strachu a ohrožení pro budování nové střední Evropy? Z jihu přichází po řecké hrozbě druhá, ještě temnější a nebezpečnější hrozba, a proto by bylo škoda ji nevyužít.

Nová mocenská normalita

Africkou a arabskou migraci není možné interpretovat, aniž by se brala v úvahu proměna evropské demokracie po roce 2010. Setrvávající náboženství úspor, triumf dluhu jako specifické formy vládnutí a kontroly lidí, atomizace společnosti a pocit rozpadu soukromí v důsledku digitálních technologií mění evropské společnosti včetně české rychleji, než si lze tuto změnu uvědomit.

V případě České republiky není příliš důvodů k optimismu. A nabízí se úvaha, zda nesměřuje do nové mocenské normality.

V případě České republiky není příliš důvodů k optimismu. A nabízí se úvaha, zda nesměřuje do nové mocenské normality, ve které bude na jedné straně existovat několik atrofovaných „národních“ finančních skupin ovládajících společnost médii vyvolávajícími permanentní pocit strachu a nejistoty zdůrazňováním triviálnosti, vytvářením kauz a zveličováním vzdálených hrozeb.

Proti nim – na druhé straně – se pak budou postupně organizovat sítě desítek a stovek tisíců asertivních „rozzlobených občanů“ bojujících s každou jinakostí a organizací života shora dolů – byrokratický aparát, daně, přerozdělování – ve jménu naprostého individualismu a české identity zaměřené proti všemu „cizímu“.

Intuitivní tušení

Pokud má takto vypadat český nebo maďarský politický konflikt v roce 2020, jakékoliv menšiny – potenciálními migranty počínaje a idealisty konče – mohou stěží hrát jinou rolí než obětního beránka. Středoevropský stát se bude postupně stále více podobat postkoloniálnímu státu v Africe, který před čtvrt stoletím brilantně popsal francouzský sociolog Jean François Bayart v knize L’Etat en Afrique: La politique du ventre (Africký stát. Politika břicha).

Lidé cítí, že se Evropa od začátku druhého desetiletí 21. století mění. Tuto změnu sice nedokážou přesně pojmenovat ani popsat, ale intuitivně tuší, že je v mnoha ohledech větší než referenční bod naší současné historie – rok 1989.

Na povrchu bude přežívat viditelný stonek – osekané instituce, volby beze smyslu, formálně existující, ale „dočasně“ pozastavený Schengen. Skutečná pravidla hry se ale budou psát pod povrchem, na hřiští rozděleném mezi dva velké bloky – servismany oligarchie a rozhněvané „burany“, jak členy svých budoucích soukromých lidových milicí nazývá myslitel nové české bílé pravice. Proč by Česko mělo v budoucnu zůstat liberální?

Lidé cítí, že se Evropa od začátku druhého desetiletí 21. století mění. Tuto změnu sice nedokážou přesně pojmenovat ani popsat, ale intuitivně tuší, že je v mnoha ohledech větší než referenční bod naší současné historie – rok 1989. Velikost strachu a nejistoty, jež tuto změnu doprovázejí, až zarážejí.

Vylidňování východního Středomoří

Kombinace potenciálu budoucí migrace z arabských zemí a ze subsaharské Afriky a její dopad na vyvolávání kolektivní hysterie nedává přílišný důvod k optimismu. Podle údajů Ministerstev vnitra Itálie a Španělska a Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) kolísal počet nelegálních vstupů z jižního a východního Středomoří do členských zemí Evropské unie po moři v letech 1998 až 2010 mezi 18 až 63 tisíci ročně. Vrcholu – 70 tisíc – dosáhl v roce 2011, příští rok klesl na 24 tisíc, v roce 2013 narostl na 60 tisíc a následující rok na 135 tisíc.

Poté, co se Evropané přesvědčili, že ostudná strategie vyhnívání syrské války je udržitelná a může být dlouhodobou politikou, je další vylidňování východního Středomoří více než pravděpodobné

Odhadnout přesně krátkodobý vývoj je obtížné. Poté, co se Evropané ze všech společenských tříd a veškerých zájmů přesvědčili, že ostudná strategie vyhnívání syrské války je udržitelná a může být dlouhodobou politikou, je další vylidňování východního Středomoří více než pravděpodobné.

Představuje však 840 904 migrantů, kteří od ledna 1998 do září 2014 vstoupili do schengenského prostoru nelegálně přes moře, nezvládnutelný příliv a skutečné stěhování národů? Nepředstavuje, ale současně nelze vyloučit, že jde o začátek vzestupné migrační vlny, ve které se propojí natolik rozdílné jevy, jako je sociální modernizace, válka a opětovné zabetonování politického prostoru v zemích arabského Středomoří, a fakt, že v zemích subsaharské Afriky demografická transformace dosud nedospěla ke konci své druhé fáze.

Pesimistická paralela

Pro současnou migrační vlnu a její možné budoucí vyhlídky je pesimistickou paralelou migrační historie Evropy na přelomu 19. a 20. století, kdy ji v letech 1820 až 1940 opustilo dnes stěží uvěřitelných 55 až 60 milionů lidí, z nichž téměř 40 milionů zamířilo do Jižní a Severní Ameriky.

Pro současnou migrační vlnu a její možné budoucí vyhlídky je pesimistickou paralelou migrační historie Evropy na přelomu 19. a 20. století

Paralely mají spousty slabin, je ale třeba připomenout, že z Evropy do zámoří, obou Amerik, Austrálie i afrických kolonií, v letech 1846 až 1876 odcházelo ročně 300 tisíc lidí. V devadesátých letech 19. století se tento počet zdvojnásobil a v letech 1900 až 1914 dosáhl milionu migrantů ročně. Vezmeme-li v úvahu argumenty dvou Francouzů, demografa Emmanuela Todda a ekonoma Thomase Pikettyho, evropská migrace byla paradoxně největší v období bezprecedentní politické, sociální a ekonomické modernizace Evropy.

Lze do vyčerpání diskutovat o příčinách – zda tento nárůst souvisel s dramatickým zvyšováním sociálních rozdílů v průběhu první vlny globalizace do roku 1913 nebo s výrazným poklesem demografického růstu a úplnou gramotností v evropských zemích s výjimkou Ruska či s tím, že se tehdejší evropští konzervativci snažili tlak deklasovaných tříd na lepší životní podmínky snížit tím, že podporovali jejich odchod – kupte si lístek na parník a už se nevracejte.

Trvalý protiútok

Současnou migraci údajně nelze „srovnávat s ekonomickou migrací pracovitých a kvalifikovaných Evropanů do severní Ameriky v 19. a 20. století“, píše ve svém článku Bohumil Studýnka. Opravdu?

Zakořeněnost představy o intelektuální a vzdělanostní nadřazenosti „našich“ historických emigrací zaslouží pouze trvalý protiútok

Například americký historik Peter N. Stearns ve své knize Encyclopediae of European Social History (Encyklopedie evropské sociální historie) tvrdí, že schopnost číst a psát u mužů ve věku 20 až 30 let v jižních regionech Itálie dosáhla 50 procent teprve ve třicátých letech 20. století. Přitom drtivá většina ze tří milionů Italů, kteří v letech 1900 až 1914 odešli do USA, pocházela právě odsud.

Negramotnost v Portugalsku dosahovala 30 procent ještě v roce 1968. Zakořeněnost představy o intelektuální a vzdělanostní nadřazenosti „našich“ historických emigrací, kterou v Česku prezentuje i ČESKÁ POZICE, zaslouží pouze trvalý protiútok.

Hledání motivace

Podobné dlouhodobé jevy stimulující migraci – úplná gramotnost, dramatický pokles porodnosti, rychlá emancipace žen, marginalizace těch, kteří jsou mimo modernizační proud – existují v současnosti umocněné válkou v arabských zemích jižního a východního Středomoří.

Kde v jemném předivu úrovně vzdělání, povahy politického systému, emancipace žen a dalších jevů hledat motivace k odchodu z vlastní země? Nevíme. Máme k dispozici jen drobné náznaky a střípky.

V Maroku se porodnost snížila ze 7,5 dítěte před získáním nezávislosti v roce 1956 na 2,19 v roce 2010. Tato severoafrická země dosáhla během 50 let toho, co v evropských zemích trvalo minimálně celé století. V Íránu se stejně dramatický pokles z 6,54 na 1,77 dítěte odehrál dokonce během 25 let islámské revoluce, tedy v letech 1980 až 2005.

Navzdory opakovaným tvrzením o chabém vzdělání mladých Arabů dnes nikde jinde na světě neexistuje stejně fatální rozdíl mezi vzděláním „elit“ držících i po roce 2011 veškerou moc a generací jejich vnuků a vnuček narozenou po roce 1980. Pro pochopení této skutečnosti nejsou třeba statistiky, stačí jet v Dubaji výtahem z 20. patra do přízemí a poslouchat hovory mladých Arabek, Arabů nebo Pákistánců.

Kde v tomto jemném předivu úrovně vzdělání, povahy politického systému, emancipace žen a dalších jevů hledat motivace k odchodu z vlastní země? Nevíme. Máme k dispozici jen drobné náznaky a střípky.

Nelidská nuda

Tuniský sociolog Habíb Fúrátí v letech 1996 až 2006 zkoumal vývoj postojů tuniské mládeže k emigraci. Příznačně více toužili odejít lidé s vyšším vzděláním, zajímavé však je, že tato touha narůstala u mladých Tunisanů stejně jako u mladých Tunisanek. Zatímco v roce 1996 na otázku, zda chtějí emigrovat, odpovědělo kladně pouze 14 procent žen, v roce 2005 to už bylo 66 procent.

Při hledání příčin dnešní touhy mladých lidí mimo Evropu odejít je třeba vzít v úvahu co nejvíce úhlů pohledu. Dnes v Evropě téměř nikdo není ochotný připustit, že v Tunisku tento nárůst souvisel s ubíjejícím autoritářským bezčasím, které produkoval režim prezidenta Bin Alího.

Politický útlak a represi jako motivaci k emigraci český vox populi ze svých úvah zcela vypustil, ale motivace mohou být mnohem subtilnější. Rentgenově pronikavý pozorovatel severoafrických společností, alžírský spisovatel a novinář Kamál Dáúd, napsal:

„Naši harráqové (slangové alžírské označení pro mladé emigranty, kteří na znamení definitivního rozchodu se svou zemí před odchodem do ciziny pálí, z arabského kořene h-r-q, své dokumenty – poz. red.) neopouštějí Alžírsko, protože jsou chudí nebo nezaměstnaní či nemůžou najít stánek k pronajmutí, ačkoliv to tvrdí. Odcházejí proto, že jejich životy nemají smysl. Není v nich žádný prostor pro sny a co hůře, není v nich ani zábava, smích, polibky, barvy. Lidé předčasně stárnou.

Ačkoliv se běžně tvrdí, že se Alžírsko skládá z měst, pozorování napovídá, že ve skutečnosti převážně z vesnic. A v těchto vesnicích je nuda neúnavná, neuvěřitelná, nesnesitelná a nelidská.

Jak je to celé jednoduché. Pokud chcete, aby tomu expert na migraci rozuměl, vezměte ho, vyprázdněte mu kapsy, seberte mobilní telefon, diář, plat, dejte mu pár gumových sandálů, dva centy, prázdnou vesnici a zeptejte se ho, jestli chápe. Po dvou měsících vám řekne, že chápe.

Ačkoliv se běžně tvrdí, že se Alžírsko skládá z měst, pozorování napovídá, že ve skutečnosti převážně z vesnic. A v těchto vesnicích – musíte to vidět, abyste uvěřili – je nuda neúnavná, neuvěřitelná, nesnesitelná a nelidská. Musíte být na místě a cítit nicotu, bezvýchodnou nudu, bezcílnost, která zabíjí i sexuální instinkt. Není nic, na co se můžete těšit – jen pošta na konci měsíce, mešita po zbytek dnů, tupá rutina pohřbů a vodních cisteren, krátká nešťastná manželství a nemoci stáří. Žádný entusiasmus a radost.

To je nejjednodušší, zřetelné a často přehlížené zdůvodnění, proč harrágové existují. Nedostatek radosti a zábavy. Nikoli v pošetilém dětském smyslu, ale v tom nejširším, nejpůvodnějším lidském smyslu.“

Radikální politické názory

Nenachází se důvod nenávisti k africkým a arabským uprchlíkům v intuitivním tušení, že lidé, kteří se snaží dostat do Evropy, už nepatří ke generacím, které bílého muže oslovovaly za všech okolností „sire“ a s nejhlubším vděkem byly ochotné se podle Pavla Kohouta „ucházet o práci ve speciálních ekonomických zónách, kde neplatí evropské zákony o minimální mzdě“?

Stojíme na začátku nové vlny radikálních politických názorů, které se budou snažit problematiku „nevzdělaných“ Afričanů a Arabů spojovat s našimi deficity, za něž je dnes viněn sociální stát a princip přerozdělování

Myslitelům národní protibyrokratické pravice není co závidět. Dilema, zda v současnosti vsadit výhradně na kulturní nacionalismus a zdůrazňovat údajně nekompatibilní vzorce chování, nebo fenomén nelegální migrace využít ve svých zemích jako trojského koně proti vlastním řadovým zaměstnancům se stagnujícími platy, musí být nelehké.

V České republice, kde masa cizinců ze zemí světového jihu nebyla, není a nebude, je k dispozici jen první varianta. Přesto anebo spíše právě proto stojíme na začátku nové vlny radikálních politických názorů, které se budou snažit problematiku „nevzdělaných“ Afričanů a Arabů spojovat s našimi deficity, za něž je dnes viněn sociální stát a princip přerozdělování. Není proto od věci položit si několik otázek.

Autentický Liberland

Pokud jsou Arabové, Turci, Íránci, Afričané opravdu natolik nevzdělaní a do západoevropských společností neintegrovatelní, proč databáze svobodných povolání, například hamburských zubařů, obsahují tolik lidí blízkovýchodního původu? Předpokládejme, že jde o německé občany a daňové poplatníky, pak je ale třeba českou debatu otočit o 180 stupňů a zeptat se:

Proč mají tito lidé ze svých daní financovat evropské strukturální fondy a Fond soudržnosti, z nichž Česká republika – společně s Maďarskem aspirant na titul xenofobního srdce Evropy – získala jen v roce 2013 92,5 miliardy korun?

Neleží autentický Liberland, ve kterém neexistuje stát a přerozdělování a vše řídí pouze zákony nabídky a poptávky, na 600 kilometrech moře mezi pobřežím Tripolitánie a jižní Itálií?

Proč měli „kulturně nekompatibilní“ němečtí nebo francouzští lékaři syrského, marockého nebo íránského původu ještě nedávno ze svých daní prostřednictvím evropských dotací symbolicky financovat například golfový klub, jehož spolumajitelem je člen ODS, které dnes už nezbývá nic jiného než rétorika obrany proti nepřizpůsobivým uprchlíkům z „cizích civilizačních okruhů“?

Posuňme úvahu o ekonomice nelegální migrace do Evropy ještě o kousek – od pokušení vyčíslit ji v účetních položkách k ideologii volného trhu osvobozeného od jha norem a nařízení. Neleží autentický Liberland, ve kterém neexistuje stát a přerozdělování a vše řídí pouze zákony nabídky a poptávky, na 600 kilometrech moře mezi pobřežím Tripolitánie a jižní Itálií?

Kdo dá více, což jsou na cestách do Evropy na základě sociálního profilu uprchlíků Syřané, má nárok na lepší zacházení a pohodlnější část paluby. Kdo méně, má smůlu a půjde na její okraj nebo přes palubu. Všichni však sdílejí stejnou chatrnou bárku. Jde o obraz nelegální migrace ve Středomoří, nebo budoucí Evropy?

Počet příspěvků: 24, poslední 22.6.2015 11:52 Zobrazuji posledních 24 příspěvků.