Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kam se ztrácí vzdělanost?

  22:25

Co dnes vlastně obnáší všeobecné vzdělání a vědění? A navíc: Kdo je vzdělaný natolik, aby na takovou otázku dokázal odpovědět?

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Prý žijeme ve společnosti vědění, znalostní nebo také informační společnosti. Všechny ty pojmy, jimiž svou „dobu“ pojmenováváme, znějí moc pěkně. Sugerují nám, že jsme vlastně jakoby chytřejší, vzdělanější a bez nadsázky „lepší“ nežli tomu bylo u společností a pořádků dřívějších. Čím to tedy je, že čím dál více lidí má pocit, že spíše převažuje nevzdělanost, útržkovitost, že chybí znalosti i promýšlení věcí, což bývalo u „vzdělanců“ samozřejmé?

Často citovaný filozof Konrad Liessmann, jenž přišel se svou Teorií nevzdělanosti (2006), představuje v úvodu svého intelektuálního bestselleru líbivý příklad: televizní soutěž Chcete být milionářem? Od klasických dob, jež měly pevně ukotven kánon vzdělanosti, co k němu patří a co jej nezbytně a systematicky naplňuje, jsme přešli do časů, kdy je oceňována jednotlivost. „Je lhostejné, co člověk ví, nebo neví, s trochou štěstí ví každý vždycky něco, co se náhodou také objeví mezi otázkami. Tato show adoruje znalosti jednotlivých faktů jako takových,“ uvádí Liessmann, jenž vzývanou „společnost vědění“ považuje za medializovaný blud.

Co je skutečné vzdělání, ilustroval Theodor W. Adorno na Spinozově díle Etika. Nejde prý o znalost a četbu této knihy, ale o celou karteziánskou filozofii a povědomí dějinného kontextu, bez čehož nelze Spinozovi porozumět. „Pro polovzdělance, jemuž chybí patřičné předpoklady, se Etika stává konvolutem logicky nepochopitelných tvrzení, z nichž dokáže citovat pouze jednotlivosti jako strnulý vzdělanostní statek,“ vysvětluje Liessmann.

O absenci základní idey vzdělanosti

Nemusíme se detailně zaobírat Spinozou, postačí třeba tuzemské maturity, abychom viděli, že se dnešní státní maturita nerovná oněm klasickým znalostem, jaké si za první republiky osvojovali na gymnáziích naši dědečkové a babičky. Příval informací byl ve 20. a 21. století takový, že se z celistvého Platóna stává krátké učebnicové heslo, o němž je třeba alespoň „něco“ vědět – třeba to bude využito v té televizní soutěži. Nad leností a povrchností zájmu svých žáků láteří učitelé, kteří ovšem někdy i přiznávají – ti mladí umějí i něco jiného... Nicméně nepanuje konsenzus, co všechno by soudobá vzdělanost měla obnášet.

„Problémem naší epochy není polovzdělanost, nýbrž absence jakékoliv normativní idey vzdělanosti, z níž by bylo možné odvodit něco takového, jako je polovzdělanost,“ píše Liessmann. Nikdo dnes nedokáže – a jsou o tom velké disputace – definovat, v čem spočívá všeobecné vzdělání, co by mělo obsahovat a co už ne a kde je hranice vzdělanosti.

Pokud bylo dříve jasné, že v jistých kruzích nebylo představitelné se pohybovat bez znalosti latiny, řecké filozofie či načteného Voltaira a Dostojevského, dnes se takové společenské požadavky vytrácejí. Kdo vůbec určí hranici toho, co je v roce 2013 ještě potřeba dobře znát, co aspoň trochu a co už ke „vzdělanosti“ nepatří? Kde je míra vzdělanců 21. století? Patří už do kánonu například povědomí – neřkuli chápání – témat jako klonování či družicová navigace?

Skučet nad tím, že svět není, jaký býval, a že lidé obecně hloupnou, není úplně fér, jakkoli ta myšlenka úpadku a předzvěst vědomostního kolapsu vypadá sexy. Je zoufale těžké se v přeinformovaném světě zorientovat a skládat celistvější obrazy. Výjimeční jedinci, jimž byly dříve určeny vysoké školy, se najdou i na dnešních univerzitách, byť mají pedagogové méně času na rozvíjení těch nejlepších a musejí se v éře masovějšího vzdělávání věnovat většině těch průměrných.

Jak se zahazují dějinné znalosti...

Nedávno vyšla zásadní kniha k „dějinám vědění“. Napsal ji kulturní historik Peter Burke, jmenuje se Společnost a vědění II. (2013), nese podtitul od Encyklopedie k Wikipedii, přičemž její první díl mapoval historii od Gutenberga k Diderotovi. Ani takový znalec nebo chcete-li vzdělanec, jakým Burke dozajista je, si neosobuje nárok na úplnost zachycení toho nejdůležitějšího, co lidstvo ve vědění nastřádalo. Svou práci až příliš skromně nazývá souborem esejí.

Jedna kapitola je obzvláště zajímavá. Věnuje se ztrátě vědomostí, které se zkrátka jednou přežijí, jsou škodlivé, neplatné či zastaralé, ač svého času mohly patřit i do celku zvaného vzdělanost. A protože má Burke blízko k antropologii, připomíná věc, jež je etnologům známá jako „strukturní zapomínání“ čili jakési domorodé opouštění znalostí, které už se daným (preliterárním) společnostem jeví jako neužitečné.

I moderní společnost jisté proudy vědění opouští. Vytěsňuje se to, co nepřineslo „pokrok“, co zkrátka prohrálo nebo se ztratilo. Ale i to je pro historiky zajímavé, takže vznikla disciplína zvaná agnotologie, která si všímá ztrácení vědomostí, o něž společnost jako celek přišla. Děje se to trojí cestou:

  • utajováním (u výrobního know-how, výzkumných patentů, cenzurou, formou státního tajemství a podobně),
  • ničením (pálením chytrých knih a rušením biblioték, vymíráním jazyků a celých kultur, smrtí významných osobností, ale i nepopsáním etnografických nálezů)
  • a konečně i zavržením a odhazováním nabytých poznatků.
Kratší a kratší encyklopedická hesla

„To je důsledkem stavu, kdy se určitá znalost v očích některých jednotlivců nebo skupin stane zastaralou. Nárůst poznání je spjat s fenoménem kolektivního ,zapomínání´... V epoše informačního zahlcení se tento proces zapomínání jen zrychlil. Není to nový problém: nářky na ,záplavu´ knih zaznívají minimálně od 16. století,“ píše Burke o daleko vyšším tempu „zastarávání znalostí“ a kulturní selekci toho, co třeba i z encyklopedií, oněch svazků koncentrované vzdělanosti, postupně mizí.

A uvádí konkrétní příklady, jež budou pro zastánce „klasické vzdělanosti“, vysloveně bolestivé. V roce 1911 obdržel král Karel I. v Encyklopedii Britannice třináct sloupečků, ale roku 1974 se už v novém vydání smrskl do pěti sloupců. „Heslo Raffael se zredukovalo z šestnácti sloupců na pět, Cicero ze třinácti sloupců na čtyři, Goethe z dvanácti na šest, Luther ze čtrnácti sloupců na jeden a Platón z třiatřiceti sloupců na necelý jeden (sic!) – což výmluvně svědčí o ztrátě zájmu jak o křesťanství, tak o antiku,“ uvádí kniha.

Ačkoliv je to ohavně kacířská myšlenka, nejinak se může vést i jiným druhdy neochvějným základům klasické vzdělanosti, která se komplexně a souvisle ohlížela k základům a pilířům evropské civilizace. Naše společnost už zavrhla i některé myšlenkové proudy, které se kdysi zdály nezdolné; Burke to blížeji ilustruje na čtveřici „pa/vědeckých“ oborů: astrologii, frenologii, parapsychologii a eugenice. Co je ale drsnější, píše rovněž, že zastání ztratila i folkloristika, ke které se v 19. století upínalo mnoho slovanských vzdělanců. Čeká něco podobného i jiné velké humanitní obory, jež jsou pod tlakem „praktičnosti“?

Zapomínání? Hygienická podmínka vývoje

Liessmannem kritizovaný pojem společnosti vědění (knowledge society) zpropagoval Nico Stehr stejnojmennou knihou z roku 1994. I on počítal s tím, že pro její budoucnost bude nutné zapomínání starších poznatků. „Bude prostě mentálně hygienickou podmínkou ukládání nových,“ citoval z něj sociolog Miloslav Petrusek. Informací je kolem nás tolik, že přestává být schůdné se v nich vyznat a je těžké byť jen obsáhnout jedinou vědní disciplínu.

„Je možné, že právě snadný přístup k vědění sabotuje vzdělání. Bez promyšlení, porozumění a osvojení je většina informací prostě jen vnějšková... Tváří v tvář nekonečným proudům dat informačních médií se rádi utěšujeme, že není důležité něco vědět, ale vědět, kde vědomosti najdeme. Ale vědění nelze uložit do skladu... Vědění vždy znamená umět zodpovědět otázku, co existuje a proč to existuje,“ tvrdí Liessmann, podle nějž vědění vzniká jen tehdy, když jsou jednotliviny propojeny podle logických kritérií.

To je pravda, ovšem kdo bude určovat, v kolika odvětvích to má dnešní vzdělanec umět? K čemu bude specializovanému biochemikovi, který se věnuje oxidačnímu stresu a glutationům (gama-glutamyl-cysteinylglycinům), hloubková znalost Spinozy? Myslí proto hůře, nesystematicky? Je nevzdělán Liessmann, když tohle nezná? Doby, kdy žili mnohoučenci typu Rogera Bacona nebo Alexandera von Humboldta, jenž vynikl jako geolog, etnograf, chemik, astronom i botanik, jsou dávno pryč. Údajně posledním „člověkem, který věděl všechno“, byl polyhistor Thomas Young z Cambridge, jenž se věnoval lékařství, fyzice i egyptologii.

Naše roztěkaná společnost

Dnešní svět trápí útržkovitost, fragmentárnost, nedůslednost a nesouvislost. A také nedostatek času. Jak už ČESKÁ POZICE jednou psala, žijeme své životy v „roztěkané společnosti“, kde je příliš mnoho rušivých vjemů od SMS zpráv, e-mailů až po Facebooky, on-line zprávy a příval videoklipů z YouTube, jimž málokdo nepodlehne. Tento neklid hubí i „vzdělanost“, která vyžaduje vytrvalost, zacílení a klid na učení i uvažování. Škarohlídský Liessmann říká těmto šumům a vjemům jízlivě dezinformační společnost.

K tomuto fenoménu uvedl již zemřelý sociolog Petrusek, že mladí lidé jsou často zajatci irelevantních sdělení: „Schopnost soustředit se je nahrazena neschopností rozlišit relevantní sdělení od sdělení zbytného či redundantního.“ Ať už tedy vzdělanost definujeme jakkoliv, dostává často na frak právě kvůli mnoha jiným svodům a atrakcím, nikoliv proto, že by byly snad mladší generace hloupější či línější, jak míní někteří intelektuálové.

„Vážím si toho, když někdo mohl získat systematické vzdělání, což je to vzdělání, nad nímž se dnes ohrnuje nos a které se zdá být téměř školometské, nepotřebné a formální. Ale je to cosi, co je velmi dobrým základem čehokoliv dalšího. Pak se člověk může stát Dumasem, Václavem Černým a profesorem Wichterlem, může se stát originálním myslitelem,“ napsal roku 2005 Václav Havel.

Tak by to bylo ideální. S přibývajícími roky naší civilizace je ale logické, že se proměňuje základní struktura znalostí, které jsou potřebné pro život. A o bájnou metu vzdělanosti usiluje daleko více lidí (včetně těch, kteří jsou jaksi biologicky odsouzeni k nezdaru). Pokud tedy Liessmann na jednom místě své knížky provokuje, že už se „v této společnosti nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému“, nemá pravdu. Staví se mezi povýšené mudrce, kteří znevažují úsilí části mladých lidí, kteří prahnou po poznání a pochopení stejně, jako tomu chtěl i on. Navíc ještě ve starém a „jednodušším“ světě.