Lidovky.cz

Kam půjde uhlí vytěžené za územními limity?

  18:08

Generální tajemník KSČ Milouš Jakeš komentoval činnost socialistického hornictví: „Porád by jen hrabali a hrabali!“ Bohužel platí i dnes.

Obnovovat uhelné elektrárny se příliš nevyplatí. Platí to i pro uhelnou elektrárnu v Počeradech? foto: © ČTKČeská pozice

Generální tajemník Komunistické strany Československa v letech 1987 až 1989 Milouš Jakeš v jednom ze svých famózních projevů komentoval činnost socialistického hornictví: „Porád by jen hrabali a hrabali!“ Poněkud se mi příčí přiznat mu jistou vizionářskou způsobilost, ale něco pravdy na tomto neohrabaném vyjádření bylo. Zdá se, bohužel, že to platí i nyní.

Neúcta k tradicím

Jedno ze silných hesel v době pádu komunismu znělo: „Nejsme jako oni!“ Nešlo pouze o kandelábry plné visících komunistů jako v Maďarsku v roce 1956. Ani o to zřizovat internační tábory a gulagy pro odpůrce nového režimu, ani o odsuzování a popravování nevinných ve vykonstruovaných procesech. Ba ani o to zamezit dětem komunistů přístup ke vzdělání a jejich rodiče obdařit povinností nekvalifikované a ponižující práce spojené se šikanou.

Šlo především o odmítnutí základního vzorce komunistického chování, deklarovaného jako „třídní uvědomění“. Sem patřila i naprostá neúcta bolševika k tradicím, lidským kořenům a k základním lidským právům. Projevem této nabubřelosti bylo mimo jiné bezprecedentní bourání měst a obcí, historickým Mostem počínaje a Libkovicemi konče. Desetitisíce lidí byly vystěhovány do panelových králíkáren a jejich domovy, v nichž žily celé generace, byly srovnány se zemí jako oběť uhelnému Molochu.

Opomenuté vyhodnocení

Právě toto vědomí vedlo na konci roku 1991 českou vládu, aby přijala usnesení, jež vytyčovalo těžební limity na Mostecku, Ústecku a na Sokolovsku. Na jeho základě nebyla zahájena těžba v jednom z ložisek Sokolovské uhelné, protože panovaly oprávněné obavy z narušení složité podzemní struktury minerálních pramenů „lázeňského trojúhelníku“. Lom v Chabařovicích, jenž mimochodem poskytoval nejkvalitnější hnědé uhlí s nízkým obsahem síry, však byl uzavřen díky tlaku veřejnosti. Chabařovičtí svou obec před zkázou uchránili.

Nebezpečí spočívá v tom, že strana, která bude rozhodnutím vlády poražena, může u soudu poukazovat na absenci hodnocení účinnosti původního vládního usnesení

Třetí vládní rozhodnutí chránící obce Černice a Nový Jiřetín je sice dosud respektováno, ale vášnivě se o něm diskutuje. Faktem je, že účinnost tohoto usnesení měla být opět vyhodnocena v roce 1995 – v té době již českým ministerstvem průmyslu a obchodu. A mám důvodné obavy, že se na tento úkol poněkud zapomnělo.

Výsledkem je nejistota jak těžařů, tak především obyvatel chráněných obcí. Ty navíc značně omezuje přetrvávající stavební uzávěra. Prvním krokem vlády by proto měla být náprava starého opomenutí – vyhodnocení důsledků rozhodnutí z roku 1991. Že se do toho nikomu nechce, je nabíledni.

Důsledky vládního rozhodnutí

Dokud se poruby nepřiblížily na dohled zmíněným obcím, panoval jakýs takýs klid. Vláda neměla potřebu vyjadřovat se k platnosti limitů. A to až do začátku nového milénia. Nyní se však situace změnila. Tlak těžařů roste, argumenty se košatí a vzmáhá se i odpor místních obyvatel. Z problému se tím stalo mimořádně třaskavé politikum.

Pozoruhodné – a mnohdy poučné – je sledovat reakce střídajících se vlád. Všemožné varianty – ano, ne, možná – se hezky promenovaly. Jen současná vláda řekla zřetelně, že limity rušit nehodlá. Navzdory tomu trochu podloudně vznikl návrh řešení hodný Piláta Pontského z kréda uvažujícího v duchu chytré české horákyně. Zdá se však, že ani tento pokus nezapustil kořeny, a proto zmíněná nejistota přetrvává.

Takový stav bezčasí nemůže trvat dlouho. Vláda má přitom omezený modus operandi, který se táhne již od doby, kdy stát „opomněl“ vyhodnotit výsledky prvního rozhodnutí o těžebních limitech. Pokud to však alespoň dodatečně neučiní, což by měl být základ pro jakékoli konečné rozhodnutí, dostává se na velice tenký led.

První možnou variantou je model „mrtvý brouk“. Současná vláda dostojí svému programovému prohlášení, ale konečné rozhodnutí bude muset učinit až ta následující. Namísto toho, aby se problémy vyřešily, budou odsunuty. Druhou možností je, že učiní nějaké konečné rozhodnutí ve prospěch té či oné strany.

Nebezpečí spočívá v tom, že strana, která bude rozhodnutím vlády poražena, může u soudu uplatňovat nárok, a přitom poukazovat na chybějící závazný krok vlády – na absenci hodnocení účinnosti původního vládního usnesení. S ohledem na tempo našeho soudnictví nelze vyloučit, že tento horký brambor padne do rukou následujících vlád.

Argumenty

Proberme nyní argumenty, které obě strany na podporu svých pravd používají. Jednodušší jsou obyvatel Horního Jiřetína a Černic. Jako ostatně všude, kde jde o elementární otázky bytí a nebytí. Prohra by znamenala konec jejich domovů a rozprášení letitého občanského soužití do širokého okolí. Není divu, že jejich stanoviska nedbají o blaho uhelného hornictví a občas připomínají kubánské „patria y muerte“. Nelze se jim ani příliš divit.

Druhá strana postupuje o poznání sofistikovaněji. A není to dané pouze poměrem potenciálních miliardových zisků z vytěženého uhlí za ochrannými limity a „ceny“ nemovitostí dvou obcí, kterou navíc snižuje uplatněná stavební uzávěra. Hlavním argumentem je možný nedostatek uhlí pro české teplárenství. To zní hrozivěji. Nebude-li kvůli limitům uhlí, začne velká část domácností v naší zemi platit za teplo horentní částky. Vzhledem k současným cenám tepla je to strašák vydatný. Jak je to však doopravdy?

Je třeba porovnat, jak dlouho bude teplárenství v dnešní uhelné formě existovat a jak dlouho by se těžilo uhlí za dnešními územními limity

Pro odpověď se musíme vrátit do sedmdesátých let minulého století, kdy okolo našich měst rostla panelová sídliště. Paneláky nebyly vybavované tím, co charakterizovalo předchozí výstavbu – komíny. Kromě toho se razila pseudoekologická idea: kouřící komíny přemístíme na hranice města. Tam sice budou kouřit dál, ale nikoli už v samotném městě. Navzdory tomu byly teplárny označené za ekologický čin, ačkoli se emise z nich dál šířily vzduchem.

Pro posuzování současnosti je však nejdůležitější doba, kdy tyto teplárny vznikaly. I slabší počtář dospěje k závěru, že většina z nich je buď již zcela odepsaná, nebo se tomuto stavu rychle přibližuje. Obnova jejich kapacit za zpřísňujících se ekologických limitů se zdá ekonomickou sebevraždou. Otázka tedy zní: Kolik uhlí je opravdu pro teplárenství třeba, bude-li tak jako tak odstavována jedna kapacita za druhou, případně nastane nejen kvůli ekologii vynucený přechod na jiný druh paliva?

Je třeba porovnat, jak dlouho bude teplárenství v dnešní uhelné formě existovat a jak dlouho by se těžilo uhlí za dnešními územními limity. Zabývá se tím někdo, kdo o tom bude rozhodovat?

Mnoho otázek, málo odpovědí

Trochu se zapomíná, že vlastníkem uhlí je stát. Ten dle horního práva uděluje těžaři koncesi na jeho dobývání a prodej. Přitom se ví, že nemalá část severočeského uhlí je exportována do Německa. Nestačilo by toto uhlí pro dožívající uhelné teplárny? Může stát rozhodnout, že bude „své“ uhlí uplatňovat především na domácím trhu? Mnoho otázek, málo odpovědí. Navzdory tomu jsou tyto odpovědi zásadní k posouzení dalšího osudu těžebních limitů.

Ukončení těžby uhlí v dnešních limitech má pro těžaře ještě jednu hořkou pilulku. Nedostanou se k dalším ložiskům v okolí Záluží u Mostu a Litvínova. Vydatné a lehce dostupné sloje pod Chemickými závody tím zmizí z těžebních obzorů. Bude však Česká republika potřebovat v budoucnu tolik uhlí?

Vedle postupného zániku uhelného teplárenství má na kahánku i většina uhelných elektráren, které byly klíčovým odběratelem severočeského uhlí. Už dnes je zřejmé – i z energetických rozvojových konceptů předkládaných vládou –, že významnější obnova „uhelek“ není na pořadu dne. Příčinou jsou nejen vysoké investiční náklady, ale i stále přísnější legislativa na ochranu životního prostředí. Emise síry, oxidy dusíku, či oxid uhličitýpředstavují budoucí vysoké náklady na emisní povolenky, nehledě na legislativou vyžadované parametry – nejen emisí, ale i účinnosti.

Stručně řečeno, obnovovat uhelné elektrárny se příliš nevyplatí. Proto se nabízí otázka: Kam půjde uhlí vytěžené za limity? Nápovědí třeba může být ústup Německa od jaderných elektráren…

Vraťme se tedy na začátek: Co nám to vlastně tehdy soudruh Jakeš řekl?

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.