KOMENTÁŘ Marie Reslové / Ministryně kultury Alena Hanáková v pátek lhala. Horší je, že si to možná ani neuvědomuje. V přímých vstupech do vysílání České televize kolovrátkově zdůvodňovala odvolání ředitele Národního divadla(ND) Ondřeje Černého „špatně nastavenými procesy“ či „transformací, která nepostupuje dopředu tak rychle, jak bychom si přáli“. I nezasvěceným bylo jasné, že trapně opakuje zástupné oficiální stanovisko, které navíc není z její hlavy.
Přiznejme si, že o řediteli Národního divadla, příspěvkové organizace s několikamiliardovým majetkem a miliardovým ročním rozpočtem, se rozhoduje v nejvyšších politických, tedy stranických patrech. Minimálně pak s jejich souhlasem.
Ministerstvo kultury má ve své gesci TOP 09, která má ještě svou druhou půlku: Starosty a nezávislé (STAN). Je veřejným tajemstvím, že mozkem a hybatelem věcí v obou uskupeních jsou 1. místopředsedové: Miroslav Kalousek a Stanislav Polčák. A také to, že spolu nevycházejí zrovna nejlépe.
Když se uvnitř TOP 09 „dělila“ ministerstva, kulturu získali Starostové. Prakticky ale nikdy nebyli skutečnými vládci resortu. O 2. místopředsedovi STAN Jiřím Besserovi, který se stal po volbách v roce 2010 ministrem kultury, je známo, že bezvýhradně respektuje autoritu Miroslava Kalouska a má také jeho plnou důvěru. Co taková loajalita může v praxi znamenat, si asi leckdo umí představit.
Naopak Polčákovým mužem na ministerstvu byl náměstek Radek Zdráhal. Ambiciózní mladý muž, bývalý tanečník a manžel výborné cimbalistky Zuzany Lapčíkové, o níž se v TOP 09 zprvu uvažovalo jako o ministryni kultury. Než post obsadil Besser.
Razantnější než se čekalo?
Besser vzal svou ministerskou funkci velmi vážně. Začal dělat pořádek ve velkých příspěvkových organizacích a nestačil se divit. Člověk mohl mít výhrady k jeho odbornosti, ale co se mu upřít nedalo, byl zdravý rozum, schopnost počítat a dělat razantní rozhodnutí. Tak došlo i na Státní operu Praha, jež spadala do pravomoci Radka Zdráhala. Náměstek se podíval „dovnitř“ a zjistil, že uvnitř příspěvkové organizace ministerstva kultury se s finanční podporou státu léta a ve velkém soukromě podniká. Informace předal svému ministrovi.
Státní opera Praha (SOP) byla samostatnou příspěvkovou organizací ministerstva kultury od roku 1992, kdy se oddělila od Národního divadla. Její první ředitel Karel Drgáč měl představu, že z ní vytvoří cosi jako Metropolitní operu. Instituci, která bude většinu prostředků získávat ze soukromých zdrojů. To se nepodařilo. I když ministerstvo do Státní opery nikdy neposílalo tolik prostředků jako do opery Národního divadla, byla fatálně závislá na financování státem. A zároveň do ní nikdy neproudilo tolik financí, aby měla na to stát se operním domem, jenž by umělecky obstál v evropském měřítku. Její koexistence s Národním divadlem byla bizarní: dvě příspěvkové organizace státu měly na programu několik stejných titulů, „půjčovaly“ si mezi sebou zpěváky i baletní sólisty a vlastně si navzájem konkurovaly. A ani jedna instituce neměla dost peněz na pořádnou produkci se sólisty světové úrovně.
Když se Besser se Zdráhalem před rokem rozhodovali, co se Státní operou dál, byla jejich úvaha logická: není dost peněz na dvě opery, tak uděláme jednu pořádnou. Budou například rekonkurzy do orchestru, ale líp zaplatíme hráče. Místo dvou baletních souborů uděláme jeden a v konkurzech najdeme lepší tanečníky... a tak dále. Jejich záměr nebyl vůbec špatný, ale také nebyl jediný možný. A hlavně nebyl úplně domyšlený.
Oba pánové udělali několik zásadních chyb:
- Neměli konkrétní představu o provozu sloučených institucí.
- Nehledali konsenzus s odbornou veřejností.
- Aniž by prověřili a spočítali jiné varianty, například samostatnost jednotlivých souborů ND a SOP a jejich zastřešení nějakou servisní organizací, spustili slučování.
- Fatálně přitom podcenili nejen soukromé ekonomické zájmy, které v SOP dlouhá léta fungovaly, ale i obavy členů souborů ze ztráty zaměstnání.
- A také citové vazby, které zaměstnanci kulturních institucí mají ke svým „firmám“.
Pohroma Hanáková
Na konci loňského roku na ministra Bessera „vyplavala“ záležitost s nepřiznaným podílem ve firmě, která vlastnila kdesi u moře apartmán. Kdo ji vytáhl a proč, bůh suď. Ve srovnání s průšvihy jiných ministrů to byla „prkotina“. Ale Bessera v tu chvíli ve funkci nepodrželi Starostové. Pro Stanislava Polčáka to totiž byla příležitost, jak konečně mít „svého“ ministra. Besserovo „vojenské velení“ a možná i leccos jiného se zajídalo i kultivovanému Radkovi Zdráhalovi.
Alena Hanáková není úplně Vlasta Parkanová, která přece jen uměla lépe budit zdání, že resortu velí
Jenže svého muže tehdy kupodivu nepodržel ani Miroslav Kalousek, pro kterého Besser mimo jiné skvěle vyjednal církevní restituce. S odkazem na to, že je to věc Starostů. Když si uvědomíme, jak silně se Kalousek dokázal zastat Martina Bartáka nebo Vlasty Parkanové, působilo to zvláštně. Těžko uvěřit, že kdyby byl opravdu chtěl, neudržel by ministra kultury ve funkci.
Starostové vyslali nahoru Alenu Hanákovou. A naběhli si. Stanislav Polčák nejspíš hodlal napodobit Kalouskův systém řízení ministerstev. Jenže: Alena Hanáková není úplně Vlasta Parkanová, která přece jen uměla lépe budit zdání, že resortu velí. Zároveň s ministrem museli odejít jeho lidé z ekonomického odboru. Ale pánové Radek Zdráhal a Stanislav Polčák měli brzy pocítit, kdo je tu opravdu jednička.
Dne 1. ledna 2012 byla podle plánu zrušena příspěvková organizace Státání opera Praha a její majetek a závazky převzalo Národní divadlo. V únoru Hanáková podepsala výběrové řízení na nového šéfa ND, v němž byla zásadní podmínka: dodržet a naplňovat naplánovaný koncept sloučení a transformace ND. Zdráhal měl v konkurzu favorita:ekonoma Tomáše Prouzu. Ta nominace byla svým způsobem racionální. Národní divadlo dlouhodobě funguje těžkopádně a neefektivně. Modernizaci ekonomického řízení potřebuje jako sůl. Prouza měl v podstatě udělat v ND to, co nyní ministerstvo očekává od Martina Sankota.
Den před uzavřením konkurzu, v půli dubna, Hanáková výběrové řízení zrušila. Už tehdy bylo jasné, že to nemá ze své hlavy. Byla to malá porážka Starostů, reprezentovaných Radkem Zdráhalem, ve vlastním resortu. Kromě výše zmíněné podmínky, jejíž naplnění by znamenalo definitivní konec nadějí na autonomní SOP, mohl možný vítěz a jeho „neodbornost“ vadit i divadelníkům. Nebylo jasné, zda a jaké si s sebou přivede umělecké šéfy. Tlaky byly určitě ze všech stran.
Místo peněz dárek od Kalouska: Sankot
V prvních měsících tohoto roku nedostalo ministerstvo kultury pod vedením Aleny Hanákové ani korunu navíc, jak to bylo za Bessera běžné. Ministerstvo financí zablokovalo i uvolnění mzdových prostředků, které byly předtím Besserem domluveny na spojení ND a SOP, na takzvanou transformaci. Bez nich se v původním záměru ani nedalo pokračovat.
Ke všemu se Miroslav Kalousek nechal slyšet, že peníze pro ND neuvolní, dokud z ministerstva kultury neodejde náměstek Zdráhal, který na sloučení pracoval. Ten pod tlakem nakonec rezignoval v květnu, mimo jiné i proto, že ČESKÁ POZICE věc zveřejnila.
Náměstek Sankot začal pracovat na novém provozním modelu Národního divadla, v němž měla bývalá Státní opera získat větší autonomii
Mezitím v březnu přišel na ministerstvo kultury s Kalouskovým posvěcením nový ekonomický náměstek Martin Sankot. Po Zdráhalově rezignaci vzal věci do svých rukou a pod sebe během prázdnin i všechny příspěvkové organizace, jež předtím spadaly podle oborů pod různé náměstky. Komunikace s ministerstvem financí se zprůchodnila. Sankot začal pracovat na novém provozním modelu Národního divadla, v němž měla bývalá Státní opera získat větší autonomii.
Bylo jasné, že si ministerstvo kultury musí navenek zachovat tvář a nepřiznat „chybu“. Ve hře byly dvě varianty:
- Ta ideální: převzetí bývalé Státní opery hlavním městem Prahou.
- Nebo: autonomie Státní opery pod hlavičkou ND a s návratem posledního šéfa SOP Radima Dolanského.
Praha však ministerstvu kladla podmínky: závazek spolufinancování, peníze na rekonstrukci a prázdný dům, tedy propuštění všech zaměstnanců SOP. Bylo to racionální a elegantní řešení, které umožňovalo vznik nové, moderní městské opery. Jenže zrovna poslední z podmínek byla asi ta nesplnitelná a nejspíš právě s ní Martin Sankot narazil. Ti, co celou dobu usilovali o návrat samostatné SOP se rozhodně nechtěli ocitnout na dlažbě.
Je ale také možné, že se za současné situace na pražské radnici jenom nepodařilo věci tak rychle rozhodnout. Aktuálně je – zdá se – samostatná SOP financovaná městem Prahou ze hry. Zbývá druhá možnost, ale o její konkrétní podobě toho zatím moc známo není. Je však zřejmé, že má požehnání Miroslava Kalouska, který udělal několik kroků pro to, aby SOP jistou autonomii vrátil.
Záhada je, proč to všechno ministr financí dělá? Údajně existují jakési silné osobní vazby na posledního šéfa SOP Radima Dolanského. Úplně se nedá vyloučit ani to, že si ministr spočítal, že jiná varianta koexistence pražských divadelních domů než sloučení je výhodnější. Ale zase: k tomu, aby se takovou „marginálií“ na financích zabývali, by přece museli mít setsakra důvod.
I Černý hrál zákulisní hry
Pokud ministryně Hanáková odvolanému řediteli Černému nyní vyčítá pomalu postupující transformaci, je to absurdní. Neměl na ni peníze a navíc měl pokyn z ministerstva od Martina Sankota, aby nekonal. Měl-li se provozní koncept ND měnit a SOP měla mít autonomii, všechny kroky k její integraci do ND byly kontraproduktivní a ztěžovaly nové uspořádání. Černý navzdory tomu pokračoval. Z pohledu kompetencí měl pravdu. On byl zodpovědným statutárním zástupcem ND. V dobré víře domluvil personální věci, nasměroval celý ten kolos k nějakému cíli a teď měl řadit zpátečku?
Pokud ministryně Hanáková odvolanému Černému nyní vyčítá pomalu postupující transformaci, je to absurdní
Možná měl všechno zveřejnit dřív. Ale nechtěl. I on hrál své zákulisní hry. Byl by rád zůstal ředitelem do roku 2015. Kdyby ministerstvo vypsalo řádné výběrové řízení na šéfa ND, jak je v Evropě zvykem, s nástupem za dva roky, mohla ministryně jeho mandát o ty dva roky prodloužit. Tam směřoval Otevřený dopis vedení Národního divadla odeslaný v den, kdy byl z funkce odvolán. Všichni pod ním podepsaní měli zájem, aby tomu tak bylo. Uměleckým šéfům v roce 2015 končí mandát.
Vyhovovalo by to i leckterým zájemcům o ředitelský post v ND, kteří potřebovali dokončit své závazky v jiných divadlech. Černý spoléhal na podporu ministryně a Starostů, s nimiž komunikoval. Odborná divadelní obec by takovou variantu přijala. Nepodařilo se. Martin Sankot – a možná nejen on – správně přečetl dopis jako vyhlášení války už dohodnutému řešení a než mohla odborná veřejnost Černého podpořit, doručil mu odvolání.
Vrátí se Besser?
Ekonomický náměstek Martin Sankot není žádný hlupák. Energický ekonom má ambice uspět a splnit úkol, který dostal. Velmi rychle pochopil, že stávající příspěvkové organizace jsou svázány pravidly, jež nejsou z ekonomického hlediska úplně efektivní a možná by i měl dobré nápady, jak to změnit. Není ale úplně jasné, zda si přesně uvědomuje, kde se ocitl. Přišel z byznysu a nemá zkušenosti s fungováním státní správy, politických stran a už vůbec ne s praktickým provozem divadla. Zatímco ve Státání opeře ho budou vítat jako záchrance, v Národním divadle mu to krizové ředitelování možná pořádně osladí. Ale třeba taky ne. Je fakt, že Černý nebyl úplně oblíbený ředitel. Ostatně proti jeho odvolání se sice postavili šéfové souborů, ale například herci si zachovali zdvořilý odstup přihlížejících.
Ministerstvo kultury sice zároveň s odvoláním Černého oznámilo, že vypisuje uzavřené výběrové řízení, v němž komise vybere z oslovených příštího ředitele, ale už jaksi zapomnělo prozradit, kdo v té komisi zasedne a k jakému datu nový ředitel nastoupí.
V programu Národní kulturní poklad je pro instituce spravované resortem kultury připraveno na deset miliard korun
Ministr financí má zjevně zas všechny trumfy v rukou. Je tu totiž ještě jedna věc, která se bez součinnosti s jeho ministerstvem nehne z místa. Národní divadlo i Státní operu čekají v nejbližší době velké investice zařazené do programu Národní kulturní poklad, v němž je pro instituce spravované ministerstvem kultury připraveno něco málo přes deset miliard korun.
V tomto týdnu se hned dvakrát na televizní obrazovce objevil bývalý ministr kultury Jiří Besser. V Událostech, komentářích mluvil o financování regionálních divadel a v pořadu Hyde Park velmi zasvěceně a přesvědčivě obhajoval a vysvětloval církevní restituce. Každého muselo samozřejmě napadnout, že oproti ministryni Hanákové, která si opět při příležitosti odvolání Ondřeje Černého udělala nekonečnou ostudu, byla Besserova vystoupení naprosto brilantní. Dostat na tématu církevních restitucí od diváků přes polovinu kladných hlasů je docela frajeřina. A takový frajer by si možná i zasloužil se na ministerstvo kultury vrátit. Považoval by to Miroslav Kalousek za dobrý nápad?
