Kacířská myšlenka: Co takhle zapojit Němce do dostavby Temelína?

Strategie dalšího postupu v české a německé energetice jsou na první pohled natolik rozdílné, že v nich nelze nalézt žádné společné prvky, natož prostor pro spolupráci. Česká republika chce v budoucnu zabezpečit více než polovinu energie výrobou z jádra, naproti tomu Německo s atomem končí. Alternativní zdroje mají u nás hrát pouze omezenou úlohu, západní sousedé naopak staví svoji budoucnost z 80 procent právě na nich. Překvapivě však existuje i mnoho společných prvků, které se strategiemi obou zemí prolínají, a jsou dokonce obsaženy i v koncepci celoevropské.

Nedávno se v Berlíně konala odborná konference s názvem „Obnova energetické architektury – Německo a Evropa ve zkoušce“, kterou pořádala hospodářská rada největší vládnoucí strany CDU. Jejím hlavním obsahem byly následující otázky:

• jaký může být přínos Evropské unie k nové německé energetické strategii;
• jak maximálně využít potenciály energetické efektivnosti;
• do jaké míry plán realizace nové koncepce zatěžuje, nebo naopak podporuje německý průmysl.

Energetický mix zůstává v kompetenci států

Na konferenci vystoupili zástupci Evropské unie (mimo jiné evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger), německé spolkové vlády (ministr životního prostředí Norbert Röttgen a dopravy Peter Ramsauer), největších německých výrobců energie a různých odborných organizací i grémií. Jedním z řečníků byl i český ministerský předseda Petr Nečas, který prezentoval základní rysy budoucí české energetické koncepce:

• diverzifikace zdrojů energie a tranzitních sítí;
• posilování významu plynu;
• udržení závislosti České republiky na dovozu energie na současných padesáti procentech;
• využívání alternativních zdrojů pouze v omezené míře a pouze v oblastech, kde to přinese pozitivní ekonomický efekt;
• zvyšování efektivnosti ve spotřebě energie;
• rozvoj bezpečné jaderné energetiky na základě nejvyšších standardů a při aplikaci nejpřísnějších kritérií bezpečnosti. V tomto bodě Nečas opět zdůraznil nutnost vzájemné komunikace na odborné úrovni mezi Českou republikou a Německem.

Ve svém projevu se premiér dotkl i základních předpokladů fungování energetické koncepce nejen ve vztahu k Německu, ale na celoevropské úrovni, zejména v oblastech jako například:

• nutnost základního rozhodnutí o budoucí energetické strategii v Evropě;
• urychlené dobudování a vyšší míra propojení národních a přeshraničních sítí; Česká republika plánuje investice do posilování přenosové soustavy ve výši dvou miliard eur (50 miliard korun);
• diverzifikace zdrojů podle národních možností, optimální a vyvážený energetický mix, neupřednostňování některých zdrojů formou dotací a subvencí;
• otevření trhu energie a vytvoření jednotného trhu fungujícího na základě tržních principů;
• regulace toků energie ze severu Německa na jih země z důvodů nepřetěžování sítě v Polsku a v ČR.

Evropský komisař pro energetiku Oettinger v základních bodech slova premiéra Nečase podpořil, zejména ohledně energetického mixu, který zůstává v odpovědnosti jednotlivých zemí, v podpoře alternativních zdrojů pouze tam, kde to má smysl a přináší efekt, a v nutnosti vytvoření společného trhu energie. Zdůraznil, že nová koncepce v Německu nemůže fungovat bez maximálního využití možností efektivní spotřeby energie. V oblasti společné evropské energetické politiky zahrnul do skupiny společných zájmů i Rusko, Ukrajinu, Bělorusko a Turecko (s napojením na Írán, Irák a kaspickou oblast).

Stoprocentní úspěch?

V podobném duchu hovořil i německý ministr životního prostředí Röttgen, který novou německou koncepci označil za národní projekt s celoevropským rozsahem, při němž je nutno zabezpečit stabilitu zásobování energií, jakož i cen. Poněkud překvapivě zapůsobila na účastníky, zejména na zástupce ekonomické sféry, jeho prohlášení o tom, že půlroční období realizace strategie bezatomové energie v Německu lze označit za stoprocentní úspěch, mimo jiné proto, že ceny energie díky alternativním zdrojům poklesly.

Následná diskuse totiž jasně ukázala, že naplňování nové koncepce zdaleka nefunguje tak, jak by si to spolková vláda představovala, a bylo až překvapivé, jak kriticky se vyjadřovali zástupci hospodářské rady CDU k nedostatečné připravenosti a k průběhu celého projektu. Základní kritika se týkala následujících témat, na která se účastníci zároveň pokusili najít řešení:

• stále stoupající ceny energie ohrožují hospodářskou lokalitu Německo a mohou vést k přesunutí energeticky náročných odvětví mimo zemi;
• střednědobě mohou vyšší ceny zasáhnout i do sociálního klidu země;
• při realizaci nové strategie dosud chybí jasný projektový plán, profesionální management, koordinace a controlling;
• chybí dostatečná komunikace vůči obyvatelstvu, a tím pádem i akceptace a podpora z jeho strany;
• chybí komplexní průzkum trhu, zejména komunikace s průmyslem, který tímto postrádá možnost stabilního a jistého plánování;
• existuje příliš mnoho decentralizovaných řešení v rámci Německa;
• výstavba nových tranzitních sítí v Německu vázne kvůli zdlouhavým povolovacím řízením;
• nová energetická politika musí být praktikována na základě fungování tržních mechanismů s menším množstvím regulací a subvencí, které zkreslují aktuální situaci; nutná je koordinace v rámci Evropy;
• namísto subvencí do stávajících provozů jsou nutné vyšší investice do výzkumu a vývoje inovativních popřípadě chybějících řešení (například do skladování přebytečné energie);
• je třeba na přechodnou dobu posílit váhu plynových a uhelných zdrojů ve výrobě energie, přičemž chybí strategie vlády, jak provozovatelům těchto elektráren zabezpečit rentabilitu jejich provozů.

Německo se evidentně potýká na své „bezjaderné“ cestě s řadou problémů, jejichž řešení pouze v národním kontextu není reálné. Naopak, k realizaci nové strategie bude třeba součinnosti sousedních států i celé Evropské unie. A to nejen z pohledu společného a koordinovaného trhu, ale i z pohledu spolupráce v nových, popřípadě modifikovaných průmyslových odvětvích, která získají na důležitosti.

Německo se evidentně potýká na své „bezjaderné“ cestě s řadou problémů, jejichž řešení není pouze v národním kontextu reálnéZ uvedeného rovněž vyplývá, že problémy a témata k řešení u nás a v Německu nejsou tak odlišná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vzájemná spolupráce obou zemí je základním předpokladem k tomu, aby naše různé energetické strategie nestály proti sobě, ale aby se vzájemně doplňovaly při zachování národních specifik a priorit. V této souvislosti lze také otevřít – z dnešního pohledu možná kacířskou – otázku dobudování Temelína a možné role německých sousedů v něm.

Spoluinvestor pro Temelín z Německa?

Podle posledních zpráv může být jednou z variant dostavby Temelína i ta, při níž bude Česká republika hledat partnera v podobě spoluinvestora, který by na vlastní náklady elektrárnu dobudoval (a dále provozoval), a tím jako spoluakcionář získal i část majetkového podílu. Na základě aktuální situace by pro tuto variantu přicházel v úvahu ruský partner, který se o dostavbu Temelína uchází.

Není vyloučeno, že i čínský kapitál by mohl mít zájem na podobném projektu, protože tamní investoři hledají podobné možnosti v Evropě. Otázkou je, zda je žádoucí, aby budoucí závislost naší energetiky na Rusku – vedle nynější závislosti ohledně plynu a ropy – ještě více narostla, popřípadě zda by bylo žádoucí, být této oblasti závislými na Číně.

Naše hospodářství je sice silně provázáno s německým, ale na tom není nic špatnéhoUrčitě na tomto místě zazní plno protestů typu „Česká republika je už teď z jedné třetiny závislá na německé ekonomice a teď ještě prohloubení závislosti v energetice“, ale toto téma je třeba posuzovat racionálně. Naše hospodářství je sice silně provázáno s německým, ale na tom není nic špatného. Naopak, když se dobře daří německému průmyslu, profituje z toho i ten náš. Zrovna tak je pravda, že je žádoucí diverzifikace našich obchodních aktivit a jejich rozšíření na jiné země (například BRIC – Brazílie, Rusko, Indie, Čína), ale tento proces není proveditelný ze dne na den. I zde nám německý průmysl pomáhá, protože v těchto zemích již zastoupen je.

Je třeba si uvědomit, že v Německu existuje za dobu provozování moderních atomových elektráren obrovské know-how, které po opuštění výroby z jádra zůstane nevyužito. Velké množství německých firem je vedle toho celosvětovými žádanými dodavateli moderních zařízení pro elektrárny, například turbín, řídících systémů, přenosové soustavy, softwarových aplikací a podobně. Dva z nynějších německých výrobců atomové energie dokonce provozují jaderné elektrárny v Evropě.

Investiční pochybnosti

Na konkrétní otázku v rámci berlínské konference, zda by si podobnou konstelaci – to znamená investování do Temelína a jeho provozování – dokázali představit, neodpověděli zástupci těchto dvou koncernů jednoznačně. Jejich pochybnosti spočívaly především v investiční náročnosti projektu, jehož návratnost by se nedala jasně spočítat. V případě spoluvlastnictví státu a při jasné definici garantovaných odběrů energie státem včetně definovaných pravidel pro stanovení cenové hladiny by však takováto investice mohla přicházet v úvahu. „Antiatomové“ politické prostředí v Německu by naopak žádný z nich nepovažoval za nepřekonatelnou překážku.

Energetika je a bude jedním ze základních a nejdůležitějších faktorů pro další rozvoj naší ekonomiky. Právě z tohoto důvodu je třeba se při výběru partnerů pro ni orientovat na subjekty spolehlivé, osvědčené a známé. Německo a jeho firmy jimi jistě jsou.