Justice stále vychází z rakouského kodexu z 19. století

Alena Winterová, profesorka pražské právnické fakulty a dlouholetá členka Legislativní rady vlády, v rozhovoru mimo jiné říká: „Nejméně tři věci považuji za zásadní před započetím prací na rekodifikaci a musí je vyřešit ,zadavatel‘, tedy ministerstvo spravedlnosti. Za prvé jde o koncepci soudní soustavy, a zejména o to, zda chceme zachovat vrchní soudy. Za druhé je to otázka, jak naložit se specifickou větví správního soudnictví. A za třetí jde o osud rozsáhlé šesté části občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí.“

LIDOVÉ NOVINY: Ministr spravedlnosti Pelikán zmiňuje, že v přípravách nového občanského soudního řádu máte sehrát stěžejní roli. Jak si to představit?

WINTEROVÁ: Zdůrazňuji, že mi zatím oficiálně nic sděleno nebylo. Lidé od pana ministra asi před půl rokem „oťukávali“, zda bych byla ochotná participovat. To nemohu odmítnout, protože mi na budoucnosti civilního procesu záleží, když se jím celý život zabývám. Ovšem participovat neznamená to dílo napsat, to musejí udělat mladší.

Od té doby se ale neudálo nic a zdá se, že se zcela zastavily i práce „velké“ rekodifikační komise pod vedením Romana Fialy, které se rozběhly před dvěma lety. Nevím proč, ale je možné, že narazila jeho idea jednotného procesu, ke které měla řada lidí – včetně mě – zásadní výhrady, zejména proto, že je to naprosto nereálné.

LIDOVÉ NOVINY: Proč?

WINTEROVÁ: Pokud by mělo jít o jednotný proces, takový zde již za socialismu byl, ovšem za cenu nepřiměřeného zjednodušení. A to bylo v podmínkách, kdy nebyly žádné obchodní spory – protože veškerá hospodářská činnost byla v rukou státu – a o exekucích se soudilo, že vbrzku nebudou potřeba. Ale dnes? Už sporné a nesporné nalézací řízení se od sebe zásadně liší, a co teprve to vykonávací, exekuční a insolvenční...

LIDOVÉ NOVINY: Co by se mělo při rekodifikaci psát?

WINTEROVÁ: Předpokládám, že nový občanský soudní řád. Protože máme od roku 2013 zákon o zvláštních řízeních soudních (upravující nesporná řízení – pozn. red.), insolvenční i exekuční kodexy jsou také relativně nové, mělo by tedy jít „jen“ o novou úpravu nalézacího řízení sporného, které je základem civilního procesu a pro všechna ostatní řízení funguje podpůrně.

LIDOVÉ NOVINY: Ministr deklaruje, že by měl nový kodex vycházet z rakouského civilního řádu soudního z roku 1895. Je tak dobrý, že je na co navázat i v 21. století?

WINTEROVÁ: Nepochybně ano, ale nesmí se to brát doslova jako návrat do 19. století. Kodexy se vyvíjejí, a to nejenom zákonnými změnami, ale i vývojem judikatury, která se přizpůsobuje novým poměrům. Dokonce říkám, že ač není už 65 let součástí našeho právního řádu (platil na našem území do roku 1950 – pozn. red.), nikdy jsme z tohoto rakouského zákoníku nepřestali vycházet. Proto je tento směr správný. A co je třeba modernizovat, přizpůsobit nové době, to nechť se udělá.

LIDOVÉ NOVINY: Stavíte se proto kriticky k myšlenkám třeba na elektronizaci justice?

WINTEROVÁ: Obecně si myslím, že by se nové technologie měly využívat k evidenci a jiné nápomoci soudcům při rozhodování, ale nikoli k rozhodování samotnému. Výhrady mám už teď k elektronickému platebnímu rozkazu, kterého se vůbec nedotkne ruka soudce. Soudce je pro spravedlnost nenahraditelný, a o to přece jde. Pochybnosti mám i o nyní zaváděném soudním elektronickém spisu.

LIDOVÉ NOVINY: Celou svou akademickou dráhu jste strávila s občanským soudním řádem z roku 1963, který je dodnes účinný. Je v něm stále něco z těch šedesátých let, nebo jej více než sto novel proměnilo k nepoznání?

WINTEROVÁ: Stále je v něm dost původního, zejména základní kostra zůstala stejná. Byly ale opuštěny četné ideologicky motivované novoty, které do civilního procesu přinesl komunistický režim. V devadesátých letech se postupně vrátila řada osvědčených institutů z minulosti. Velká většina z té stovky novel byla jen dílčí, zákon se měnil kousek po kousku. Kvůli tomu je dnes dost chaotický.

LIDOVÉ NOVINY: Co byly hlavní ideologické změny zavedené za socialismu?

WINTEROVÁ: Přestože se zdůrazňovalo, že jde o úplně nové socialistické právo, struktura a základní instituty se příliš nezměnily oproti starému rakouskému civilnímu řádu soudnímu, který do té doby v Československu platil. Velká změna přišla už v roce 1948 se zákonem o zlidovění soudnictví, který zavedl do civilního i trestního řízení senáty dvou soudců z lidu a jednoho soudce z povolání. Smyslem bylo také to, aby dobře prokádrovaní laici politicky dohlíželi na profesionálního soudce.

V roce 1950 pak byl v rámci „právnické dvouletky“ přijat nový občanský soudní řád, který po sovětském vzoru zrušil třetí instanci a zavedl řízení s jedinou řádnou opravnou instancí, jak jej známe dnes. Místo dovolání byla zavedena stížnost pro porušení zákona směřující k Nejvyššímu soudu, což byl mimořádný opravný prostředek v rukou politické moci – konkrétně generálního prokurátora –, nikoli účastníků.

Některé orgány veřejné moci a společenské organizace navíc mohly do civilních řízení vstupovat a prokurátoři je dokonce měli pravomoc zahajovat. To konkrétně vypadalo tak, že prokurátor mohl svým návrhem v zájmu společnosti zahájit jakékoli občanskoprávní řízení, s výjimkou ryze osobního práva – tím se myslel například rozvod manželství nebo návrh na osvojení dítěte.

Socialistický proces se také přiklonil k takzvané zásadě materiální pravdy. To zní dobře, kdo by přece protestoval proti pravdě? (úsměv) Jenže ono to vedlo k posílení role soudu, který nově musel aktivně vyhledávat, jaký byl skutečný stav věci. Což je nutná věc v trestních věcech, ale v soukromých sporech to prostě nefunguje. Tam musí nastoupit odpovědnost stran sporu za skutkové podklady a jejich dokázání.

Eliminovaly se veškeré prvky takzvané formální pravdy, které jsou přitom velmi užitečné. Například kontumační rozsudek (slovy zákona jde o rozsudek pro zmeškání – pozn. red.), který se poté hned na počátku devadesátých let zase do procesu vrátil. Při jeho neexistenci si lidé totiž až příliš navykli soudů nedbat.

LIDOVÉ NOVINY: A co přinesl občanský soudní řád z roku 1963, který je účinný dodnes?

WINTEROVÁ: Byl přijat v návaznosti na ústavu z roku 1960 a politická i právní prohlášení, že byl vybudován socialismus. Zákon byl trochu jinak utříděn a došlo k některým terminologickým změnám, například z žaloby se stal „návrh na zahájení řízení“, z exekuce zase „výkon rozhodnutí“. Na podstatě řízení se ale mnoho nezměnilo.

Všechny ideologické prvky, které měly za cíl především politickou kontrolu nad justicí, byly převzaty, ale „pod nimi“ zůstala zachována a fungovala technická či provozní stránka soudního procesu, v podstatě v tradicích starého procesu rakouského. Ta tradice snad sídlí i ve zdech soudních budov.

LIDOVÉ NOVINY: V čem tato tradice spočívá?

WINTEROVÁ: Spočívá v celé struktuře procesu od podání žaloby až po rozsudek, v tom, jak soud komunikuje s účastníky a jejich advokáty, jaké má prostředky přípravy jednání a jak to jednání potom probíhá, jaká může činit prozatímní předběžná opatření, jaké důkazní prostředky může použít, a tak dále až po skladbu a druhy rozsudků, a to nemluvím o systému opravných prostředků.

V tomto směru je – až na jednotlivosti, které se v čase mění – procesní právo založeno na tradici a naše tradice je ta rakouská. Musím poznamenat, že od prvotních úvah v Evropské unii o možném sjednocení civilního soudního procesu se již ustoupilo, právě proto, že ty procesy jsou různé a tradičně spjaté s národním soudnictvím.

Jiná věc je, že se od šedesátých let minulého století v Evropě uznává právo na spravedlivý proces jako jedno ze základních lidských práv, jeho garantem je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Právo každého na spravedlivý proces má různé znaky a jeho prostřednictvím se soudní procesy v evropských státech sbližují, bez ohledu na různost postupů a různorodost procesních institutů.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to je, že tradice tak přetrvává?

WINTEROVÁ: Obecně platí, že cizí prvky je velmi těžké přenést do domácího práva. V občanském a obchodním právu byly zavedeny různé instituty, které úspěšně fungují v anglosaském světě, ale u nás to není tak jednoduché.V procesním právu je problém třeba s hromadnými žalobami, které mají domov v USA.

Jde o to, že výsledek jedné žaloby bude řešením pro všechny shodné případy. Obchodní sféra po nich volá, ale úplně se neví, jak na to. Naše tradice je totiž založena na tom, že civilní spor vždy řeší konkrétní konflikt konkrétních osob a dále nedosahuje. Nový kodex by se s tím ale poprat měl.

LIDOVÉ NOVINY: V uplynulých 25 letech byly dva momenty, které „sváděly“ k přijetí nového procesního kodexu. Jednak změna režimu, jednak rekodifikace soukromého práva. Čím to je, že k tomu nedošlo?

WINTEROVÁ: Přijetí nového občanského zákoníku mělo být dalším impulsem i pro rekodifikaci civilního procesu, ale ta potřeba zde byla už před tím. Je to strašlivý balvan, který před sebou valí jeden ministr spravedlnosti za druhým, ale každý je ve funkci tak krátce, že nestihne ani rozběhnout potřebné práce.

Pokud se pamatuji, seriózní zájem měl ministr Karel Čermák (v letech 2003 až 2004 – pozn. red), ale zůstalo to ve slovní rovině. Za ministra Jiřího Pospíšila se zase veškeré síly soustředily na přípravu a prosazení občanského zákoníku. Z procesních předpisů se stihl jen zákon o zvláštních řízeních soudních, který byl a je pro fungování občanského zákoníku naprosto nezbytný. Na velký procesní kodex ale už nezbyly síly.

LIDOVÉ NOVINY: Mělo by jít při rekodifikaci především o očištění přetrvávající tradice od různých nánosů?

WINTEROVÁ: V určitém smyslu asi ano. Je ale třeba říci, že jsou některé otázky, které se musejí vyjasnit ještě předtím, než jakékoli práce začnou. Především jde o samotnou koncepci sporného řízení, zda má jít takzvaně o liberální nebo sociální proces.

Liberální proces se vyznačuje tím, že shromáždění skutkového materiálu je ponecháno plně na stranách sporu a zatěžuje je plnou odpovědností za to, co soud zjistí a projedná. Da mihi factum, do tibi ius, tedy „dej mi fakta, já ti dám právo“, říkali už staří Římané. Naopak sociální proces spočívá v tom, že strany sice musejí předložit skutková tvrzení a dokázat je, ale soud má vše náležitě vyšetřit a objasnit.

Pokud něco přežívá z dob minulých, pak příklon ke snaze, aby soud aktivně vyšetřoval skutečný stav věcí. Jsou ale mladí a dynamičtí soudci, kteří volají, aby si strany přednesly své verze a soud to následně rozhodl bez dalšího. Ve složitých sporech, kde je jedna strana výrazně slabší, je však takové plné uplatnění důkazního břemene prakticky obtížné a v konečném důsledku nespravedlivé. Vždy tedy půjde o určitý kompromis a jeho hledání nebude snadné.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou i další otázky, které je třeba zodpovědět před započetím prací na rekodifikaci?

WINTEROVÁ: Určitě. Nejméně tři věci považuji za zásadní a musí je vyřešit „zadavatel“, tedy ministerstvo spravedlnosti. Za prvé jde o koncepci soudní soustavy, a zejména o to, zda chceme zachovat vrchní soudy. To je třeba vědět proto, aby bylo možné v novém kodexu upravit příslušnost soudů. Za druhé je to otázka, jak naložit se specifickou větví správního soudnictví (podle hlavy páté občanského soudního řádu – pozn. red.), která do nového kodexu (asi) nepatří.

A za třetí jde o osud rozsáhlé šesté části občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí. Nyní existuje dvoukolejnost, kdy souběžně fungují exekuce prováděné soudními exekutory a soudní výkony rozhodnutí. Soudím, že tato dvoukolejnost by rekodifikaci určitě neměla přežít, je zbytečná. Myslitelná řešení jsou však různá.

Má-li se rekodifikovat, je na ministerstvu spravedlnosti, aby jasně stanovilo zadání a zodpovědělo tyto – a patrně i jiné – klíčové otázky koncepčního rázu. Znovu ale zdůrazňuji, že jde o moje odborné názory a představy. Jak známo, takové zpravidla narážejí na realitu.

LIDOVÉ NOVINY: A čistě osobně byste byla pro zrušení vrchních soudů?

WINTEROVÁ: Principiálně ano. Zjevně bude snaha zachovat dvojinstanční řízení, a na to by tři články soudní soustavy měly stačit. Od začátku letošního roku mají nový civilní procesní kodex na Slovensku. Soudní soustavu tam tvoří okresní soudy, krajské soudy a na vrcholu stojící Nejvyšší soud.

Samozřejmě není možné, aby některé složité věci řešil v prvním stupni každý okresní soud, což bývá hlavním argumentem na podporu zachování vrchních soudů jako soudů odvolacích u nás (ve věcech, kdy v prvém stupni je věc svěřena soudům krajským – pozn. red.). Na Slovensku to vyřešili pomocí takzvané kauzální věcné příslušnosti, jež určité věci svěřuje některým okresním soudům pro větší oblast.

Buď pro jeden kraj jednomu soudu, některé velmi specifické agendy dokonce pro celý stát, například spory z průmyslového vlastnictví či spory z burzovních obchodů. Touto cestou by šlo jít i u nás. Jsou však i jiná možná řešení. Nechci vůbec navrhovat, jak to má být – to je věcí soudní správy – ale tvrdím, že to musí být rozhodnuto na startu rekodifikace.

LIDOVÉ NOVINY: Často se hovoří o možnosti vydělovat určité agendy mimo soudy. Jak se stavíte k těmto tendencím?

WINTEROVÁ: Opatrně. Nesouhlasím ale s tím, aby se mimo soudy přenášela pravomoc autoritativně rozhodovat. Stačí, že máme problémy s klasickým rozhodčím řízením, kde rozhodčí nález požívá autority soudního rozhodnutí a je exekučním titulem. Podporovat lze různé podoby mediace a smírčích řízení mimosoudních, pokud míří na dosažení dohody stran a smírné vyřešení konfliktu tak, aby se věc k soudu vůbec nedostala.

LIDOVÉ NOVINY: Co si myslíte o snahách řízení zrychlit, ať už jde o fikci doručení, rozsudek pro zmeškání nebo fikci uznání? Jak je to z hlediska rychlosti řízení a spravedlnosti pro účastníky?

WINTEROVÁ: Tyto instituty formální pravdy byly zrušeny za socialismu a potom se v devadesátých letech postupně do zákona vracely, až se to bohužel někdy přehnalo směrem k neúnosnému formalismu. Obecně jsou užitečné, protože proces musí mít nástroje na účastníky, kteří jsou pasivní nebo dokonce záměrně řízení protahují ke škodě druhého.

Například kontumační rozsudek je velmi praktický. Užitečná je i takzvaná koncentrace řízení, tedy povinnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy do určitého stádia procesu a později už nikoliv. Zmiňujete i fikci doručení – o té se domnívám, že prostě být musí, nemá-li být soudní proces zcela paralyzován.

Oproti tomu za nešťastnou – a přímo chybnou – považuji takzvanou fikci uznání, pokud se účastník nevyjádří na základě kvalifikované výzvy nebo se nedostaví k přípravnému jednání. To je velmi tvrdě nastavený postup, který by ve slušném procesu neměl mít místo. Mírněji nastavená kontumace postačí. Jinými slovy, tyto prvky bych připustila, ale s maximální opatrností a s připuštěním soudcovského uvážení v jednotlivých případech.

LIDOVÉ NOVINY: Souhlasila byste s myšlenkou zvláštního zákona o doručování úředních písemností?

WINTEROVÁ: Proti této myšlence nelze asi nic namítat. Ale současnou úpravu doručování v občanském soudním řádu po mnoha novelizacích považuji za přiměřenou.

LIDOVÉ NOVINY: Považovala byste za správné rozšíření povinného zastoupení advokátem?

WINTEROVÁ: Ano, ale jen v rozumné míře. Nyní existuje jen před Nejvyšším soudem při podání dovolání a před Ústavním soudem. Obecně bych jej rozšířila na všechny opravné prostředky, protože není snadné je správně uplatnit. Víte, když se mluví o ulehčení justici, toto je také jedna z cest. Když má soud v řízení kvalitní odborně zpracované podklady od obou stran, je rozhodování snazší.

Je to ale politicky citlivé. Když se na přelomu tisíciletí znovu zaváděla žaloba pro zmatečnost, povinné zastoupení advokátem neprošlo přes parlament. Přitom jde o tak složitý opravný prostředek, že laik nemá šanci se v něm zorientovat. Určitě bych ale nepodpořila paušální povinné zastoupení, to nebylo ani za Rakouska! (úsměv)

LIDOVÉ NOVINY: Roman Fiala také hodlal zavést veřejnou databázi soudních sporů a rozhodnutí. Bylo by dobré, aby si každý mohl o komkoli zjistit, zda a kde se soudí?

WINTEROVÁ: Úplně nevím, k čemu by taková informace měla být. Nicméně soudní řízení je zásadně veřejné a vyhlášení rozsudku je veřejné vždy, což jsou záruky proti kabinetní justici a součást práva na spravedlivý proces. Takže jde jen o stupeň veřejné dostupnosti.

Navíc rozhodnutí o osobním stavu zavazují každého, nejen účastníky řízení. Tak proč to má být utajeno? Ostatně takovou databázi lze omezit jen na výroky, nemusela by vždy obsahovat i další části rozhodnutí.

LIDOVÉ NOVINY: Co byste ještě považovala za prospěšné v civilním procesu změnit?

WINTEROVÁ: Zmíním ještě dvě věci. Za prvé bych považovala za užitečné, kdyby se zavedlo takzvané bagatelní řízení pro určité spory nižší hodnoty, které by bylo v určitých aspektech jednodušší. Nedává smysl, aby bylo shodné řízení ve sporu o pět tisíc nebo o pět milionů. Takový stav pak vede k nepřiměřenému rozšíření takzvaného zkráceného řízení s vydáním platebního rozkazu, jak je tomu v současnosti. A to není dobře.

A za druhé bych nebyla proti úpravám v systému opravných prostředků. Mám totiž za to, že jeden řádný opravný prostředek je málo. Mohla by být znovu zavedena stížnost, která by směřovala proti usnesení, a řízení by bylo jednodušší. Odvolání by směřovalo jen proti rozsudku ve věci samé.

Tři mimořádné opravné prostředky jsou příliš. Zasahují totiž do pravomocných rozhodnutí, což má nežádoucí a často závažné následky. Mimořádné prostředky mají být naprostou výjimkou. Důraz je třeba klást na kvalitu rozhodování od první instance.