Nadávat a skučet, že se vše zhoršuje – a že bývalo lépe – je věru lidským evegreenem. Hlavně třeba ve vzdělávání a v úrovni vzdělanosti. Tam je ten sešup „samozřejmě“ nejmarkantnější, není-liž pravda? O tom, zda studenti opravdu hloupnou a zda již nevzdělanost světu vládne, polemizovali ve víkendové příloze Lidových novin hned čtyři vzdělaní pánové.
Sociolog Ivo Možný z Masarykovy univerzity, biolog Jan Zrzavý z Jihočeské univerzity, filozof Stanislav Komárek z Univerzity Karlovy a (vzdělaný) novinář Petr Kamberský z Lidovek. ČESKÁ POZICE vybírá nejzajímavější pasáže:
O dnešních českých univerzitách
MOŽNÝ: Nešťastným dědictvím revoluční euforie je fatální nerovnováha pravomoci a odpovědnosti univerzitních a fakultních senátů. Studenti a nehabilitovaní asistenti v nich rozhodují o věcech, kterým nerozumějí anebo kde jsou v konfliktu zájmů. Studenti rozumějí chodu univerzity jako špačci ornitologii... Ve své neinformovanosti jsou snadno zmanipulovatelní – demonstrovala to názorně úloha senátu v plzeňské aféře.
ZRZAVÝ: Každý systém založený na samosprávě těch, kdo jsou uvnitř, nutně degeneruje k výhradní obhajobě zájmů těch, kdo jsou uvnitř. Takovýto cechovní systém je pak nereformovatelný zevnitř a čeká na katastrofu, nejlépe ekonomickou či demografickou nebo obojí. Vždycky když slyšíme nějakého ministra či náměstka, jak říká „změny ano, jistě, ale nelze je vnucovat, musí se na nich shodnout reprezentace vysokých škol“, můžeme si být jisti, že se nic podstatného nestane.
O naší (ne)vzdělanosti
KOMÁREK: Vzhledem k tomu, že staré představy o tom, že každý člověk je stvořen k obrazu božímu, velmi zeslábly, zakládá se dnes lidská důstojnost na představě stejnosti. Každý prý může být jaderným fyzikem, a kdo není, pak proto, že byl nějak zanedbán či diskriminován – a diskriminaci lze, jak známo, žalovat.
ZRZAVÝ: Představa poklesu vzdělanosti je nutně spojená s představou, že dřív bývalo lépe. Rád bych slyšel, kdy že panoval ten zlatý věk, kdy byla obecná vzdělanost celé (celé!) populace vyšší než dnes. Za Karla IV., za tatíčka Masaryka, v padesátých letech? Blud o poklesu vzdělanosti vychází z několika předsudků – zabývá se kvalitou viditelných elit, navíc libovolně definovaných, nehodnotí trendy na dostatečné, dejme tomu staleté škále a srovnává úroveň vzdělanosti podle čistě subjektivních kritérií.
Jediné, co zmizelo, je jakýsi vzdělanostní korpus pevně korelovaný s dosaženým gradem: před sto lety, když doktor potkal doktora, mohl s ním instantně pohovořit o Pliniovi Starším, což dnes opravdu nelze, přičemž předpokládám, že procento populace schopné konverzovat o Pliniovi Starším se příliš nezměnilo.
Dnešní vzdělanci jsou tak různí, že se nedají poznat, proto není divu, že se jeví nevzdělaněZRZAVÝ: Znalosti starého absolventa klasického gymnázia a klasické univerzity tvoří dodnes etalon, podle kterého určujeme, kdo je vzdělanec a kdo ne, ačkoliv svět se změnil. Dnešní vzdělanci jsou tak různí, že se nedají poznat, proto není divu, že se jeví nevzdělaně.
MOŽNÝ: Tož o něco hloupější jsme. Je to dáno geneticky. Kam až naše záznamy sahají (po ročník narození 1911) platí, že čím vzdělanější Češka, tím má méně dětí. Z vysokoškolaček zůstává třetina bezdětných. A negativní selekce probíhá i jinak. Takže souhrnný intelektuální potenciál české populace klesá. Ten dojem, který máme třeba z parlamentu, je podložený.
KOMÁREK: Největší nebezpečí pro společnost představují, jak známo, polovzdělanci, prošlí nějakým rychlokurzem o tom, „jak to je“. Lidé prostí (a zároveň inteligentní) bývají mnohem moudřejší, ale už je obtížné je potkat... Liessmann (a před chvílí i já) mluvíme o vzdělanosti tradiční, která neměla okamžité ekonomické využití, nějaké blahodárné dopady na společnost snad občas ano. Vy mluvíte o vzdělanosti technologicko-úřední. Některé školy, třeba UK Praha, oba typy podnes mixují. Má se snad ten první rovnou zakázat? Pokud mluvím o moudrosti, myslím tím schopnost rozeznat v životě podstatné od nepodstatného, nikoli řekněme se ziskem přemluvit portugalského zákazníka k podepsání pojistky.
O hrazení své vzdělanosti
ZRZAVÝ: My to celé děláme za cizí, tedy vesměs státní peníze. Že může být někdo nedovzdělaný, je banální zjištění – někdo jiný totiž může být i převzdělaný. Historik, který neumí latinsky, představuje stejné selhání školství jako dermatovenerolog, který latinsky umí. Stát má financovat právě to vzdělání, které je třeba pro určitou práci (včetně práce např. egyptologa nebo analytického filozofa), a ani o fous víc. Další zvyšování moudrosti je jistě skvělá věc, ale, prosím, ve volném čase a za své.
MOŽNÝ: „Osvícenství udělalo ze vzdělání hodnotu, kapitalismus pak z něho udělal zboží,“ všiml si už před půl stoletím Theodor Adorno. Univerzity při tom ztratily étos, který z nich od soumraku středověku po soumrak moderní doby dělal krystalizující instituci naší civilizace. V demokracii je neprůchodné udržet akademický numerus clausus – tedy věkovité právo univerzit stanovit si, že vezmou určitý počet studentů a dost. Daňoví poplatníci se pak plebejsky ptají, proč by měli platit univerzity, na které se jejich děti nedostanou?
KAMBERSKÝ: Liessmannovská teze je krásný intelektuální kýč. Odpovídá předsudkům nás, kteří jsme si studium museli tvrdě zasloužit, a náleží nám proto privilegia. Liessmann se líbí a zní zdánlivě provokativně, ve skutečnosti jde jen o hru se slovy... Podstata Liessmannova úspěchu je vytvoření virtuálního oponenta, kterého pak efektně rozstřílí. Nikdo – ani autoři „boloňského procesu“, ani správní rady amerických univerzit, ani náš nebohý ministr školství – netvrdí nic z toho, s čím Liessmann tak efektně polemizuje.
O „hloupnutí“ studentstva
KOMÁREK: Moji studenti jsou, pokud se týče špiček, takoví, jako bývali. Přibylo mezi nimi ovšem mnoho těch, kteří by se za dřívějších časů věnovali třeba kontrolám jízdenek či ondulacím. Obrovský nárůst kvantity zkoušených už znemožňuje věnovat se jim individuálně, což vede k nutnosti ty nadané zanedbávat a nechat je, aby si pomohli sami... Problém není až tak v tom, že se vzdělává hodně lidí průměrných, ale v zanedbávání lidí nadprůměrných – žádná doba nebyla v jejich zglajchšaltování tak konsekventní jako ta naše.
MOŽNÝ: Mají to těžké. Drtí je nesnesitelná lehkost bytí, jako nás všechny. Obtížná možnost soustředění, kterou tu viděl Havel už před půl stoletím, se od té doby enormně prohloubila. Příliš mnoho podnětů a šancí, k zešílení. Facebook, YouTube…, to mnohým z nich dláždí cestu do pekel. Už k nám dorážejí ročníky mladých lidí, kteří se nikdy nemuseli, a vlastně ani nemohli soustředit řekněme po pět hodin v kuse na jediný podnět. Člověk se s tím nerodí, dítě baví hračka nejprve pět minut, pak čtvrt hodiny… někdy v osmnácti se ta schopnost dotvaruje a tuhne jako sádra; na univerzitě už s tím moc nenaděláme. Klipová kultura je protipólem vzdělanosti.
ZRZAVÝ: U drůbeže se rozlišují plemena masná a plemena okrasná. Obojí se k čemusi hodí, ale obojí je dobré nezaměňovat. Masifikace terciárního vzdělávání znamená, že co kdysi dělal maturant, dnes dělá bakalář, ale to opravdu není žádný sofistikovaný intelektuál. Problém je jinde: jak v mase těch masných rozeznat pár procent okrasných, z nichž v dalších stupních vzdělávání ty sofistikované intelektuály vyrobíme.
O diverzifikaci vysokých škol
Obecná tendence doby, tunelování, která ponechává jen vnější slupku, zachvátila i vzděláváníKOMÁREK: Problém vzniká v okamžiku, kdy se tomuto masovému a dlouhému vzdělávání nechá nálepka univerzita – řekněme „Univerzita lokálních studií a menedžmentu turistického ruchu ve Vlachově Březí“ –, spojovaná tradičně s elitními učilišti. Vzniká pak podobný efekt, jako když se na uzené směsi drcených kravských uší, pilin a sojových pokrutin skví nápis Pražská šunka. Stačilo by změnit název třeba na „vyšší pokračovací škola“. Zcela záhubný pak je systém rozdílení financí podle počtu studentů či absolventů. Ani školné na tom mnoho nemění: otázka pak vzniká, zda diplomy rozdávat, či rozprodávat. Obecná tendence doby, tunelování, které ponechá vnější slupku a vyprázdní obsah, zachvátila nejen třeba firemní a finanční svět, ale i vzdělávání.
KAMBERSKÝ: Stačí se podívat do Lidových novin. Když kolega Zvěřina napsal, že se vysoké školy brání změnám, přišlo tolik nahněvaných a povýšených reakcí jako málokdy. I extrémně schopní a výkonní lidé zastávají postoj: dejte nám peníze a dál se nestarejte, jen my víme, jak je nejlépe použít! Mrazí z toho v zádech. Ale když takhle naježeně reagují i profesoři, kteří ve světě uspěli, jak asi budou reagovat ty tisícovky docentů, kteří by si ve světové soutěži nikdy nevydělali ani na suchou vodu?
