Sedím za volantem sériového Lexusu GS-F a na plný plyn se řítím k jedné ze zatáček na okruhu v polské Poznani. Vůbec ho neznám, předtím jsem se po něm svezl jen jedno kolo na sedadle spolujezdce. Přesto jedu naplno. „Hamuj!“ křičí na mě místní instruktor z vedlejšího sedadla pokyn k tomu, abych začal brzdit. Ještě nepatrný zlomek sekundy držím plynový pedál na podlaze a pak letí pravá noha tvrdě na brzdu. Žádné „lechtání“ pedálu, hezky opět prudce až na doraz k podlaze, tak se to na okruhu pro dosažení co nejlepšího času musí.
Auto intenzivně zpomaluje, všímám si, jak je hezky stabilní, ale to už na mě instruktor křičí další pokyny, které se týkají volby stopy v zatáčce. Daří se mi strefit její vrchol a přichází další příval instrukcí: „Rovnej a go, go go,“ zní ze sedadla vedle mě.
To je další klíč k úspěchu v podobě rychlého času – čím dříve je volant rovně, tím dřív můžu přidat plný plyn a auto vystřelí vstříc další zatáčce. Ze sedadla vedle mě neustává tok informací a povzbuzování. Takhle obkroužím celý měřený úsek trati a pak pomaleji s chladnoucím vozem zamířím do boxů.
Vím moc dobře, že tohle nebylo zdaleka ideální kolo. Ne proto, že bych trať neznal, pokyny z vedlejšího sedadla opravdu hodně pomáhají a není třeba se soustředit na zapamatování trati. Ale jezdeckých chyb bych i já sám na své jízdě našel spoustu. |
„Perfect,“ křičí na mě nadšeně instruktor ze sedadla spolujezdce, u kterého je jasně vidět, že ho jeho práce baví. Slova chvály ještě zopakuje, načež si pomyslím něco o tom, že je to jeho práce a že je ke mně prostě hodný. Vím moc dobře, že tohle nebylo zdaleka ideální kolo. Ne proto, že bych trať neznal, pokyny z vedlejšího sedadla opravdu hodně pomáhají a není třeba se soustředit na zapamatování trati. Ale jezdeckých chyb bych i já sám na své jízdě našel spoustu. Hlavně poslední zatáčku měřeného úseku projíždím ostudně v nedotáčivém smyku – to když jsem nezabrzdil dostatečně a auto se, i přes koncepci s pohonem zadních kol, neomylně žene ze zatáčky ven po tečně přes přední pneumatiky. Tohle mě stálo tak jednu, možná dvě vteřiny, říkám si.
K mému úžasu je ovšem výsledkem této zdaleka ne perfektní jízdy nejlepší čas dne, asi o pět sekund pomalejší, než jaký tu zajel před začátkem novinářských jízd se stejným vozem závodní jezdec Ben Collins, který se proslavil svou rolí Stiga v pořadu Top Gear. Když se ho ptám, kde bych těch pět sekund našel, odvětí, že to je hlavně o tom, mít koule.
Nonstop jízda na hraně jednoduše vyžaduje odvahu a také perfektní cit pro auto. Ten má samozřejmě někdo lepší, někdo horší, ale do jisté míry se dá naučit. A naučit by se ho měl každý řidič.
Extrémní trénink
Jízda na závodním okruhu totiž není jen obyčejná zábava a kratochvíle pro bohaté, kteří mají na to, koupit si rychlý sportovní vůz. Upřímně, vyzkoušet by si ji měl opravdu každý. A nemusí to být ani na žádné věhlasné závodní trati, stačí jakýkoli uzavřený areál, kde je zajištěna bezpečnost zúčastněných a kde jde takříkajíc maximálně „o plechy“. Ne že by jízda na uzavřené trati nenesla určitá nebezpečí, ale sama o sobě dovede paradoxně zvyšovat bezpečnost v běžném provozu.
„Neustále se u nás mluví o bezpečnosti na silnicích, existuje spousta rad na téma, co by měl řidič dělat v krizové situaci, jak ji vyřešit, jak jezdit na sněhu, na mokru i za dalších podmínek. Jenže většinu těchto problémů v praxi nikdo nevyřeší, protože namísto kýžené reakce přijde moment úleku. Člověk zcela zkoprní, a v ten moment si nikdo nevzpomene, že má vyšlápnout spojku, dělat to či ono,“ vysvětluje motoristický novinář a závodní jezdec Jakub Rejlek, že teoretická příprava na krizové momenty je nedostatečná.
Je nesmírně důležité, aby si každý řidič vyzkoušel ovládání auta na hraně, a to právě někde na polygonu, závodním okruhu nebo třeba na opuštěném parkovišti. |
Podle něj je nesmírně důležité, aby si každý řidič vyzkoušel ovládání auta na hraně, a to právě někde na polygonu, závodním okruhu nebo třeba na opuštěném parkovišti. „Je potřeba dostat auto do ruky, přestat se bát a vědět, co například znamená smyk a jak ho kontrolovat,“ vysvětluje Rejlek s tím, že to se může podařit pouze na místě, které je k tomu určeno a je bezpečné. „Sportovní či závodní jízda trénuje řidiče, který je pak schopen ovládat své auto za každé situace,“ dodává závodník.
Podle něj stačí i to, když se řidič vydá na okruh sám se svým vozem, jen je potřeba být na situaci trochu připraven a respektovat základní pravidla. Kdo si opravdu chce jen vyzkoušet a poznat limity svého auta, může tak činit sám, ale lepší je vzít si s sebou alespoň někoho, kdo už třeba na daném místě trénovat byl. Z řidiče to trochu sejme i stres z neznámého prostředí. „Kdo přemýšlí, že by chtěl jezdit na okruhu častěji, nebo má záměr koupit si sportovní auto, tomu se určitě vyplatí absolvovat některý z kurzů sportovní jízdy,“ říká Rejlek.
Upozorňuje však, že v tomto případě je třeba pečlivě vybírat, nabídka je široká a totéž platí i o rozpětí kvality daných kurzů. Ideální je vybírat kurzy od zkušených závodníků s úspěchy. Důležitější než volba stopy na závodním okruhu je pak podle Rejlka naučit se samotné základy – jak správně v autě sedět, jak ho cítit, a naučit se opravdu správně brzdit, což překvapivě mnoho řidičů neumí.
Bezpečnost především
Na okruhu jde především o zachování maximální míry bezpečnosti všech zúčastněných. „Jezdec by se měl předem s tratí seznámit, třeba se na ni nejdřív jen zajet podívat, aby viděl, jak to tam funguje. Na veřejných jízdách totiž nebude na trati sám, takže je třeba se na to připravit,“ vysvětluje Rejlek, který má zkušenosti jak z okruhových závodů, tak z rallye.
Vhodná je i příprava auta, byť na ní není nic speciálního. „Pokud půjde o klasické volné ježdění, asi není třeba vůz zásadním způsobem připravovat. Ale auto by určitě mělo mít dobré pneumatiky a stoprocentně v pořádku musí být brzdy. Celkově musí být auto po technické stránce stoprocentní,“ vysvětluje Rejlek základy přípravy. Doporučuje samozřejmě zkontrolovat tlak v pneumatikách a především ten, kdo chce na dráhu vyrazit častěji, by měl svému autu pořídit kvalitnější olej a už vůbec by neměl protahovat intervaly jeho výměny. A rozhodně neuškodí natankovat prémiové palivo.
I samotná jízda má určitá pravidla. Vše se řídí již zmiňovanou bezpečností. Je potřeba se seznámit například se signalizací traťových maršálů vlajkami. Například žlutá značí nebezpečí na trati před jezdcem a řidiči říká, že má zpomalit a být ostražitý. Zelená vlajka nebezpečný úsek ukončuje, pak lze opět zrychlit. Červená vlajka je příkaz k okamžitému ukončení jízdy, ale rozhodně neznamená, že by měl jezdec zastavit na trati – je třeba hodně zpomalit a dojet zpátky do boxů. V případě boxů je třeba respektovat značení čarami, které ohraničují nájezd a výjezd. Přejíždět tyto čáry je zakázáno.
Kdo všechna tato pravidla a poučky přijme, na okruhu se o sobě a svém autě hodně naučí. V Česku je k tomu docela dost příležitostí. Jsou tu slavné tratě v Brně a Mostě, ale nejen ty. |
Při jízdě na okruhu se využívá celá šířka trati. „Do zatáčky se najíždí z vnějšku, pak řidič míří na úplný vnitřek a na výjezdu zase ven,“ vysvětluje Rejlek, jak vypadá závodní stopa. Při veřejných jízdách, kdy je na trati provoz ostatních aut, to ale znamená, že pomalejší jezdci budou překážet těm rychlejším. „Kdo jede na okruh poprvé, měl by jasným způsobem dávat vědět, že je tím pomalejším, a především na rovinkách uhýbat rychlejším. Ke všemu je potřeba přistupovat pomalu, první kolo nebo dvě je třeba věnovat poznávání trati a následně je možné začít postupně zrychlovat,“ vysvětluje závodní jezdec. Vždy je přitom potřeba dbát pokynů organizátorů a traťových maršálů.
Kdo všechna tato pravidla a poučky přijme, na okruhu se o sobě a svém autě hodně naučí. V Česku je k tomu docela dost příležitostí. Jsou tu slavné tratě v Brně a Mostě, ale nejen ty. Brno se pro automobilové nadšence otevírá jen několikrát do roka. To v Mostě je program pro veřejnost bohatší a navíc je tu i menší polygon, kde lze trénovat specifické úkony. Závodní okruh je i ve Vysokém Mýtě a v Hradci Králové, známá jsou také místa jako Sosnová nebo Motorland Bělá.
Kurzy ovládání vozu se pak provádějí na řadě dalších míst. Trénink na okruhu či polygonu pak není finančně zásadně náročný. „Vstupenka“ na volné jízdy stojí v řádu několika stokorun a dá jezdci možnost vozit se po trati po určitý časový úsek. Automobiloví nadšenci nebo samotné automobilky také na některých tratích pořádají různé srazy a akce, kdy je možné si jízdu vyzkoušet zdarma nebo za symbolický příspěvek. Stačí jen chtít, příležitosti tu jsou.
