Přehlédneme-li výsledky zářijových šetření společností SANEP, CVVM, Factum Invenio a STEM, všechna vykazují vzestup volebních preferencí KSČM. Zatímco sociální demokracie stagnuje, až mírně ztrácí a koaliční vládní strany vcelku zřetelně ztrácejí, komunistické straně potenciální voliči přibývají, aniž by se o to zasloužila. De facto stranické Haló noviny sice omladily redakci a graficky se zmodernizovaly někdy až na hranici bulváru, leč list je to nevelkého nákladu a specifické čtenářské klientely, a proto skok preferencí Filipovy strany zaonačit nemohl.
Když už jsme u Vojtěcha Filipa, on ani další představitelé KSČM v minulých týdnech také nepřekypovali mimořádnou aktivitou a s výjimkou Haló novin se v médiích vyskytovali spíše málo než často. Čili ani lídři KSČM nemohli být silou, jež vymrštila stranu před „topku“ na třetí místo žebříčku preferencí za ČSSD a ODS. Čím to tedy je, že „politické akcie“ komunistické strany stoupají?
Zklamaní voliči
Důvod je prostý. Za komunisty pracují vládní koaliční strany, zejména Věci veřejné (VV). Ne že by příznivci ODS a TOP 09 nebyli také zklamaní a část jich voličské zázemí Nečasovy a Schwarzenbergovy strany neopustila. Tyto „ztracené duše“ se však propadají spíše do kategorie voličů nerozhodných, než aby zprava přeběhli rovnou k radikálně levicové KSČM. Odkud tedy „nasává“ nové příznivce, jestliže se věkovitá členská základna komunistické strany a potažmo „pevné jádro“ jejich voličů pozvolna ztenčuje?
Především od VV, jež loni v květnu získaly 10,9 procenta hlasů, ale aktuální volební model jim přiznává jen 3,5 procenta, kdyby se volby do sněmovny konaly nyní. Věci veřejné tedy poztrácely asi sedm procent příznivců. A zdá se, že přibližně polovina z nich zamířila právě ke komunistům, což ostatně nepřekvapuje.
Ideově indiferentní voliči, pokud by měli jinou alternativu než KSČM, by sběhli například k radikálním národovcům, kdyby šlo o stranu protestní a se šancí na parlamentní zastoupení a podíl na moci
Už před loňskými volbami do sněmovny se ze sociologických šetření vědělo, že stoupenci „véček“ se zhruba „půl na půl“ dělí na ty, kteří v minulosti volili Občanské hnutí, ODA, Unii svobody či jiné neúspěšné strany a hledají za ně náhradu, a na takzvané protestní voliče toužící po rychlých a radikálních změnách. Právě protestní voliče však Johnova strana hrubě zklamala, protože ve vládní koalici s ODS a TOP 09 logicky zkrotla. A poněvadž jako vlivná a zároveň neúhybně protestní a radikální strana je zatím k dispozici jediná alternativa – KSČM –, přebíhají k ní. Ideologie hraje u tohoto typu voličů malou nebo spíše nulovou roli.
Osudová menšinová vláda
Leč pozor! Ideově indiferentní voliči, pokud by měli jinou alternativu než KSČM, by zrovna tak sběhli například k radikálním národovcům, kdyby šlo o stranu opravdu protestní a se šancí na parlamentní zastoupení a podíl na moci. Suverenita – blok Jany Bobošíkové či podobná strana, zejména kdyby ji „dala pomazání“ osobnost formátu Václava Klause, případně Jiří Paroubek, postaví-li se do čela čehosi v klofáčovském stylu výbojného vlastenectví, a třeba ještě někdo další může KSČM část protestních voličů zase „vyfouknout“, pokud na ně vystartují včas a vezmou-li to za řádně populistický konec.
Tím, že by KSČM přišla ve prospěch „nových“ radikálních stran o část svých dnešních příznivců, by se však politická situace u nás možná zkomplikovala. Pokud by totiž ČSSD vyhrála volby odhadem s méně než 35procentním ziskem hlasů a do sněmovny by se buď nedostala KDU-ČSL, anebo jen s pár poslanci, takže by nedokázala se sociální demokracií vytvořit většinovou vládu, mohla by vážně vstoupit do hry KSČM, případně Suverenita či další nevyzpytatelná entita.
Menšinová vláda ČSSD s ad hoc podporou KSČM a Suverenity, jejíž šéfce Bobošíkové by součinnost s komunisty, za něž kandidovala v poslední prezidentské volbě, nevadila, by však pro Českou republiku znamenala další čtyři roky mátožného přešlapování a odkládání nejen reforem, ale i každého jen trochu nepopulárního opatření. A jestliže by v té době svírala Evropu hospodářská recese, pro ČR by taková podoba menšinové vlády ČSSD mohla být osudová.
Vlastenci nerozeznatelní od xenofobů
Proto je tak důležité, aby se zejména ODS a ČSSD, dvě strany s největší odpovědností za vývoj posledních víc než 20 let, vzpamatovaly a jedna nebo druhá byly s to stát se po příštích volbách pilířem skutečně silné vlády. Skutečně silné, ne „papírově“ jako Nečasova vládní koalice! Bohužel však k tomu mají zatím daleko.
ODS a ČSSD dnes nenabízejí ani silné ideje a pro většinu občanů přijatelnou perspektivu, ani silné vůdce, k nimž lze mít důvěru a následovat je
Dnes nenabízejí ani silné ideje a pro většinu občanů přijatelnou perspektivu, ani silné vůdce, k nimž lze mít důvěru a následovat je. Na TOP 09 a „starých“ lidovcích také pochopitelně záleží, ale pokud ODS a ČSSD, dva pilíře našeho systému, podlehnou myšlenkové sterilitě a zredukují politiku na mocichtivé rutinérství, pak je voliči po loňské výstraze v podobě ubohých 22, respektive 20 procent obdržených hlasů odsunou možná už v příštích „velkých“ volbách na vedlejší kolej a zkusí to s úplně jinou sortou politiků.
Například s vyslovenými nepřáteli, nejen kritiky Evropské unie, přestože její existenci vděčí tento kontinent za historicky nejdelší období bez válek, s vlastenci, národovci, ba snad i s xenofoby. Vyvolá-li se totiž v lidech pocit ohrožení národa a státu, v nastalé hysterii budou už poctiví vlastenci od xenofobů těžko k rozeznání.
Historické reminiscence
Už to tady kdysi bylo. „Malá, ale naše“ – „druhá“ republika a posléze Protektorát. Také tehdy rozpoutali „vlastenci“ hon na pokrokáře, konzervatismus a specifické tradice byly velebeny a zásluhy o ně oceňovány Svatováclavskou orlicí. Náš pan prezident je vzděláním ekonom a historické reminiscence ho evidentně nepronásledují. Jinak by na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi nepromluvil tak, jak promluvil.
Podle jistého sociologa je to všechno prostší. Václav Klaus hodil ony věty mezi lidi jako rybář rýži do vody, aby zjistil, kde „zaberou“. Jsou na tom ODS, ČSSD a další strany reálně spoluodpovědné za stát natolik špatně, že by připustily chod hodin nazpátek?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.
