Jedním z Havlových nejzajímavějších, přitom však (nebo právě proto?) nejméně citovaných projevů je ten římský, pronesený v italském Senátu 4. dubna 2002. Podívejme se na upoutávky, které by leckoho mohly přimět si projev přečíst v úplnosti.
Podobně, jako píšeme v jiném článku, nahlíží Havel, že hlavní podnět konstituující Evropu přišel z východu. Na druhém konci Evropy – na západě – byl už jen konec, nicota, oceán. Základem Evropy je tedy cosi importovaného z východu. Česky a natvrdo řečeno: křesťanství vzniklo v podstatě tam, co islám. Leckoho v této souvislosti napadá myšlenka, že první tlak z východu Evropu vytvořil, ale ten současný by ji pak mohl zadusit.
První tlak z východu Evropu vytvořil, ale ten současný by ji pak mohl zadusit
Reakce na tento tlak dala Evropě vzniknout jejím nejlepším plodům. Ty byly příčinou, že Evropa nejen obstála, ale nabyla nikoliv zcela nedůvodného dojmu o své nadřazenosti. Výsledkem je snaha Evropy nejen se vymanit z onoho sevření, ale dobýt i předpolí a začít těžit z poznaných výhod další expanze.
Evropa má ovšem podle Havla v základech „princip strukturovanosti času a dějovosti“ (religionista by to nazval objevem „lineárního plynutí času“ starozákonních proroků). Tedy, že věci spějí odněkud někam. Evropa opustila mytický obraz zacykleného světa, v němž v posledku o nic nejde.
Na těchto základech se rozvinul evropský export (většinou naprosto nevyžádaných až odmítaných) idejí a evropské poučování „nedovyvinutého světa“. Havel uvádí v této souvislosti příklady jako osvícenské pojetí právního státu a lidských práv, komunismus, rasismus, sociální pokrok a kolonizování. Hmotným projevem těchto spodních proudů je podle něj agresivní idea „neustálého pokroku, rozmachu, zvětšování, šíření, dobývání, nekonečného růstu a nekonečného růstu růstu“. A když to nejde po dobrém, tedy ve jménu dobra po zlém.
Evropa na rozcestí
Evropa si je však do jisté míry vědoma svých hříchů, i toho, že má v současné době šanci věci demokratičtěji, a hlavně spravedlivěji uspořádat. K tomu je nutná důkladná sebereflexe, která však může vyjít jedině z pochopení sebe sama.
A v této situaci (nezapomínejme, že Havlův projev zazněl v roce 2002) přichází Evropská unie s ambicí stát se nejsilnějším hospodářským celkem na světě, což implikuje nejen dohnání, ale předehnání Spojených států. Havel jakoby zaštkal: toto jsem již někde slyšel... Nemluví však o socialistických pětiletkách, které takovéto cíle deklarovaly, mluví jako Evropan, který se nechce vymezovat proti Asii ani proti Americe. Krize sebevědomí tu promlouvá a provokuje Havla k celé sadě otázek:
- Což se v Evropě opravdu nemůže žít dobře, aniž by doháněla a předháněla Ameriku?
- Což je kvalitní život jen věcí nějakých závodů?
- Což nemohou být naše země, naše krajina, naše sídla, naše ovzduší a především náš soukromý život i život v širších pospolitostech hezčí, hlubší a kvalitnější i tehdy, kdy se nebudeme s někým předhánět v počtu vyrobených a prodaných automobilů, praček či filmových hororů?
- Což opravdu mechanický a bezduše kvantitativní růst všeho zaručuje i smysluplnější život?
- Evropský novověk zrodil dnešní technickou planetární civilizaci, zrodil i Ameriku – a teď by mělo být programem Evropy předstihnout Ameriku přesně v tom, co si kdysi od nás vzala, co zajímavě a po svém rozvinula a co dnes přináší celému světu vedle mnoha radostí i mnoho neštěstí?
Blahodárná skepse a chvála údivu
Havel nečiní odpovědným státy, ale jednotlivce jako tvory politické. „Neuzrál čas k tomu, aby se politická Evropa vskutku vážně v tradici tázání a pochyb, jak ji zakládal kdysi Sokrates, zamyslela nad touto civilizací jako celkem a zkusila se vymanit z jejího slepého samopohybu? K evropským dějinám patří přece i skeptici, kritici, duchové plaší pochybující o všech věcech tohoto světa a především o sobě samých a schopní své pochybnosti dokonce i skvěle artikulovat! Jak krásné, osvěžující, ozdravné je, když někdo umí říct, že nerozumí tomuto světu, že se jím trápí, že se mu diví, že ho nechápe!“
Jak krásné, osvěžující, ozdravné je, když někdo umí říct, že nerozumí tomuto světu, že se jím trápí, že se mu diví, že ho nechápe!
Klíčem k dobré reflexi je podle Havla schopnost údivu. Evropa by ji neměla ztratit. „Proč se nedivit mladým lidem, že nedokážou žít ani minutu bez svých mobilních telefonů? Proč se nedivit, že mnohdy dávají přednost mnohahodinovému dennímu kontaktu se strojem před kontaktem s živým člověkem? Proč se nedivit tomu, že vyrábíme atomovou energii a přitom nevíme, kam máme dávat odpad z atomových elektráren? Proč se nedivit tomu, že mizí lesy, vzduch je stále zamořenější, stále víc lidí žije v nekonečně velikých aglomeracích, v nichž mizí jakákoli obhlédnutelná lidská společenství a spolu s nimi i všechny mravní normy? Proč se nedivit tomu, že se snažíme vyrábět stále víc aut a je nám přitom jedno, že se jimi už pomalu nedá projet žádné evropské město? Proč se nedivit tomu, že se vůbec dnes divíme tomu, kdo všechno a jak snadno může vyhubit bakteriologickou zbraní celé kontinenty, když si sami s takovými zbraněmi ve svých laboratořích zahráváme? Proč se posléze nedivit tomu, že stále méně lidí – ať už v Evropě, Americe či Asii – vytváří konkrétní hodnoty a stále víc lidí jen ošetřuje koloběh peněz, přičemž ti druzí jsou samozřejmě tisíckrát bohatší než ti první?“
Evropa by měla přestat do světa exportovat své ideje a nápady, a místo toho světu sama na svém příkladu předvést, že lze žít dobře ve velkém nadnárodním a demokratickém soustátí. Podstatným však musí být ohled na „ty druhé“, současné i budoucí, nikoliv honba za tvorbou zisku či růst HDP. Pointou je odpověď na námitku po velkém riziku takového počínání: Někdo přece začít musí! V tom by Evropa právem navázala na výšiny svých dějin.
Důvod k posměškům?
Ozvou se jistě „přemoudřelé“ hlasy nabádající k chladně cynickému přizpůsobení se realitě zesměšňující Havlovi podobné „vize“. Z určitého hlediska jako by to opravdu znělo rozumně. Člověk si má šetřit síly pro dosahování svého „blaha“, neexperimentovat, neinvestovat do riskantních postojů. A ostatní, včetně světa a budoucnosti, ať vezme čert. Jsou to však hlasy přiskřípnutých a zamindrákovaných dušiček.
Dějiny zaznamenávají existenci těchto „neosobností“ pouze v pozadí těch, kteří přesahovali svůj kontext, neboli „vztahovali svou existenci za horizont bytí“, jak by se dalo „havlovsky“ říci. Jinými slovy, dějiny jsou neseny prorockými vizemi, nikoliv demoralizujícími žvásty kazisvětů. Ano, dějiny jistě dosvědčují dočasná „vítězství“ těch skeptických umouněnců a tragické konce proroků a vizionářů.
Zná někdo jména Izaiášových vrahů? Nezná. Písma svatá ani nesvatá je nezachovala. Izaiášovy vize však přežívají již třetí tisíciletí. A není sám. O kom se pějí písně? O kom se vyprávějí legendy? Co je skutečným leitmotivem dějin?
