Občas z třicátých let zavanou podivné, pozapomenuté větry slov, které překvapí aktuálností a svěžestí. A připomenou, že čas není až natolik lineární a že to, co se dnes zdá aktuální, je možná mnohem zastaralejší než literární práce, které vznikly před 60 či více lety.
V tomto smyslu je snad nejvýmluvnějším příkladem z nedávné doby Suite française (Francouzská svita) Ireny Nemirovské, která vyšla v roce 2004. Nemirovská, jež zahynula v Osvětimi, za ni obdržela prestižní Renaudotovu cenu, která byla poprvé udělena posmrtně. Rukopis této práce byl náhodně zachráněn ve válečném zmatku v zavazadlech jejích dcer, které za pomoci přátel unikly deportaci. Trvalo jim však mnoho let, než se odvážily dotknout sešitu s matčiným textem a přepsat jej na stroji.
Přitom si uvědomily, že nejde o intimní deník, jak se dosud domnívaly, ale o opravdové literární dílo či spíše jeho fragment. Z pěti zamýšlených částí cyklu – opravdové svity – se Nemirovské podařilo v úkrytu na francouzském venkově napsat v letech 1940 až 1942 pouze první dva romány: Červnová bouře a Dolce.
Židovští emigranti
Podobným dojmem nemilosrdné svěžesti a návratu k pravé aktuálnosti působí i literární práce Jeana Malaquaise. Jeho prvotina, román Les Javanais (Javánci) z roku 1939, obdržela v roce svého vydání také Renaudotovu cenu. I když jsou oba spisovatelé židovskými emigranty – Nemirovská z Ukrajiny a Malaquais z Polska –, jejich životní a literární osudy jsou odlišné.
Malaquais nikdy nebyl členem, natož ukázněným, nějakého organizovaného hnutí a brzy se z něho stal zarytý nepřítel stalinismu
Irena Nemirovská (1903–1942) pocházela ze zámožné bankéřské rodiny, která odešla do exilu před bolševiky, byla už ve dvacátých a třicátých letech uznávanou spisovatelkou a pohybovala se v mondénním a intelektuálním prostředí. Jean Malaquais (vlastním jménem Wladimir Jan Pavel Malacki, 1908–1998) vedl ve třicátých letech spíš tuláckou marginální existenci. Jeho literární dílo, spíše skromného rozsahu, zůstalo známé jen úzkému okruhu příznivců a zasvěcenců a nikdy se mu nedostalo širší odezvy.
Situace se poněkud změnila díky reedicím jeho nejdůležitějších knih francouzskými nakladatelstvími Phébus a Le Cherche midi od devadesátých let. Ta zpřístupnila také texty, které se staly prakticky nedostupné, a rovněž poprvé publikovala ty, jež zůstaly v rukopisu, zejména deník Journal de guerre suivi par Journal du méteque 1939–1942 (Válečný deník a Deník přivandrovalce, Phébus 1997) z pobytu v Marseille.
Anarchista se sklony k trockismu
Malaquais nechává myslet na jedné straně drsností popisu, neúprosností v líčení katastrofy našeho hroutícího se světa na francouzského spisovatele Louise-Ferdinanda Célina a na druhé na George Orwella důsledným antitotalitarismem, angažovaností pro svobodu a obhajobou humanity v člověku, jehož drtí temné síly v něm samotném. Původem z emancipované, nepraktikující a kultivované židovské rodiny, která se celá stala obětí holocaustu, utíká z domova v 17 letech, aby se, jak říká, zbavil knih. Jeho otec byl totiž profesorem latiny a řečtiny na gymnáziu.
Malaquais cestuje po Rumunsku a po Balkáně a ocitá se nakrátko i v Palestině. Do Francie se dostává stejně jako Orwell v roce 1930 pod vlivem ještě živého mýtu o Francii coby zemi svobody a lidských práv. Živí se všelijak. V Provenci pracuje v poloilegálním dole v prostředí utečenců a migrantů ze všech koutů Evropy a okolí. Poté bojuje v občanské válce ve Španělsku a stejně jako Orwell se angažuje v řadách „trockistické“ milice POUM. Jen o vlas unikne popravě komunisty coby „fašistický agent“ a „provokatér“.
Malaquaisovy názory jsou výrazně levicové. Je však spíš anarchistou a má blízko k trockismu. Koresponduje s Trockým a za druhé světové války se v Mexiku spřátelil s vdovou po něm Natalií. Nikdy nebyl členem, natož ukázněným, nějakého organizovaného hnutí a brzy se z něho stal zarytý nepřítel stalinismu. Jeho přítelem je Victora Serge, s nímž se však rozkmotří.
Přátelství s André Gidem
Ve třicátých letech žije v Paříži a pracuje v noci v městské tržnici, v tehdy ještě fungujícím „břiše Paříže“. Přes den pobývá často v knihovně Sv. Jenovéfy, kde je teplo a kde vášnivě hltá francouzskou literaturu, čímž si zlepšuje znalosti o ní. Paralelně začíná i francouzsky psát.
Bouřlivě reaguje na zmínku v deníku André Gida z března 1935, v níž tento francouzský spisovatel lituje, že nikdy nemusel pracovat vlastníma rukama, aby se uživil, a že to musí být povznášející zkušenost. Rozzuřený Malaquais okamžitě Gidovi napsal a vynadal mu, že vůbec neví, o čem mluví. Gide mu obratem poslal sto franků.
Tím začalo přátelství, které bylo pro další Malaquaisův vývoj rozhodující. Oba muži se totiž spřátelili a Gide se stal mladšímu druhovi učitelem, rádcem a uvaděčem do literárního prostředí. Dokonce ho několik let zaměstnával jako svého tajemníka, aby se uživil. Jejich přátelství je tím podivuhodnější, že literárně šlo o dva naprosto opačné charaktery.
Úspěch románu Javánci
Román Javánci z roku 1939 měl úspěch. Je to drsným jazykem napsaná a bez příkras podaná mozaika osudů a postav v pololegálním dole na olovo a stříbro v jižní Francii. Pracuje v něm dvě stě lidí, převážně uprchlíků a jiných migrantů „bez papírů“, které zaměstnává a bezohledně vykořisťuje bezskrupulózní anglický majitel dolu, jenž může fungovat jen díky korumpování místních úřadů.
Na román napsal pozitivní recenzi Lev Trockij a Malaquais se paradoxně o svém úspěchu dozvídá ve vojenském lágru v Lotrinsku, kde se na podzim 1939 účastní „podivné války“. Ač nebyl francouzským občanem, skoro násilím ho naverbovali do pomocných ženijních oddílů armády.
Malaquaisův Válečný deník vyšel znovu v roce 1997 a předtím pouze v roce 1944 v New Yorku v emigrantském francouzském nakladatelství. Patří však k tomu nejlepšímu, co se ve 20. století napsalo. Je to klinicky přesný popis postupu lidské zhovadilosti poté, co vstoupí do armády. A zapojí se do armádního „hromadného těla“ s jeho smrdutým fungováním okolo sexu, trávení, výkalů a spánku a rychlého zmizení veškerého kultivovanějšího lidství a všech ušlechtilejších pocitů u většiny jinak „normálních“, „obyčejných“, „jadrných“ a sympatických lidí, kteří mají rodiny či mohou být poctivými pracovníky a dobrými otci.
Deníky
Právě zde přichází na mysl Céline. V deníku se objevuje velká rafinovanost zdánlivé jednoduchosti výrazu, ve skutečnosti však nesmírně promyšlené, chirurgicky ostré práce s jazykem, která funguje v neúprosném rytmu s paralelně se řetězícími, často kontrapunktickými obrazy, jež dodávají deníku velkou smyslovou konkrétnost. Po vypuknutí války však celou jednotku zajmou bez jediného výstřelu Němci a odvedou ji do lágru v Německu.
Román Javánci je drsným jazykem napsaná a bez příkras podaná mozaika osudů a postav v pololegálním dole na olovo a stříbro v jižní Francii
Malaquaisovi se v Alsasku podaří z transportu utéct, pěšky dojde do Paříže a se svou ženou odjede do Marseille, kde deník pokračuje. Tento Deník přivandrovalce poprvé vyšel až v roce 1997. Malaquais v něm popisuje svůj život na hranici ilegality v Marseille a jižní Francii – z literátů mu kromě Gida pomohl rovněž Giono –, kde se sešla barvitá společnost kolaborantů, obracečů kabátů a uprchlíků, často intelektuálů, spisovatelů či Židů, kteří se zoufale snaží uniknout z obsazené Francie a získat vízum do USA, Jižní Ameriky či kamkoli.
Tento deník je méně propracovaný než předchozí. Čiší z něj jistá únava a má spíše dokumentární hodnotu. (Dozvíme se například, jak to chodilo v surrealisty provozovaném družstvu Crocque-Fruit.) Jeho význam spočívá především v tom, že ukazuje výchozí stav materiálu pro Malaquaisovu nejvýznamnější poválečnou knihu Planete sans visa(Planeta bez víza)z roku 1947 (titul je narážkou na název poslední kapitoly v Trockého autobiografii Můj život).
USA, Švýcarsko a Polsko
Malaquaisovi se konečně podaří dostat vytoužené vízum, načež odjíždí nejprve do Venezuely, pak do Mexika a posléze do USA, kde až na výjimky setrvá do osmdesátých let a živí se jako nezávislý učitel francouzské literatury. Značně mu pomáhá Norman Mailer, s nímž se spřátelil. Překládá Mirceu Eliada a Mailera a v roce 1971 vydává esej Soren Kierkegaard: Foi et Paradoxe (Soren Kierkegaard: Víra a paradox), kvůli níž se naučil dánsky, aby tohoto myslitele mohl číst v originále.
V šedesátých letech se účastní studentského hnutí a v osmdesátých se usidluje ve Švýcarsku. S maniakální pečlivostí reviduje všechny své znovu vydávané knihy. V roce 1980 navštěvuje Polsko a navazuje kontakty s představiteli hnutí Solidarita. Umírá v roce 1998, kdy mu bylo 90 let. Na konci století, které pomohl nést a snést.