Lidovky.cz

Je zneužívání mladistvých kněžími jen jejich selháním?

  9:09
Příčinou krize katolické církve není sexuální zneužívání dětí, ale homosexuální životní styl řady duchovních.

Pašijový týden zahájil papež František mší pod širým nebem na Svatopetrském náměstí. foto: Reuters

Kdo sleduje dění v katolické církvi, zaregistroval v jejích novodobých dějinách bezprecedentní událost – nedávnou výzvu vrcholného církevního představitele arcibiskupa Vigana, bývalého vatikánského velvyslance v USA, k odstoupení papeže Františka, protože se podílel na krytí sexuálního zneužívání dětí kněžími.

Vyvrcholil tím proces, na jehož počátku stála podobně neobvyklá abdikace předchozího papeže Benedikta XVI. Kdo by v tu chvíli nevzpomněl na Ratzingerova slova z dubna 2005: „Modlete se za mne, abych neutekl ze strachu před vlky.“

Po pěti letech Františkova pontifikátu zmítá katolickou církví hluboká krize, jejímž nejviditelnějším projevem jsou v posledních měsících medializované skandály ohledně zneužívání mladistvých kněžími v USA, Austrálii, Chile, Německu a dalších zemích. Padají, i když trochu nesměle a pod tlakem věřících, některé hlavy odpovědných biskupů. Co se to děje? Jde „jen“ o selhání většího počtu jednotlivců, nebo o systémovou poruchu?

Veřejné tajemství

Mnozí komentátoři zůstávají při hodnocení tohoto problému na povrchu. Odsuzují – oprávněně – sexuální delikty, současně však vítají Františkem nastoupený kurz. Od počátku jeho působení na papežském stolci ho zobrazují jako odvážného reformátora usilujícího o odbyrokratizování katolické církve, skromnost a o neokázalost, jež by jí dodaly novou svěžest a přitažlivost.

Joseph Ratzinger sice několikrát prohlásil, že se svého úřadu vzdává dobrovolně a že na vině je jeho chatrné zdraví, ale je veřejným tajemstvím, jak těžce nesl okolnosti a dozvuky aféry VatiLeaks z roku 2012 spočívající v úniku a zveřejnění citlivých informací z korespondence papeže a jeho nejbližších spolupracovníků

Přitom nevidí, či vidět nechtějí, příčinné vztahy mezi duchovně-morálním úpadkem nemalé části církevní hierarchie a myšlenkovým programem prosazovaným progresivisty, mezi něž František patří. K hlubšímu pochopení dnešní situace musíme jít do vzdálenější minulosti, než je rok 2013, odkdy Jorge Mario Bergoglio působí na papežském stolci. Ještě před tím se však zastavme u osudových únorových dnů před pěti lety, kdy Benedikt XVI. ohlásil, že se pro svůj věk a horšící se zdravotní stav vzdává výkonu papežské služby.

Od této chvíle se až dodnes setkáváme se spekulacemi, že ho k rezignaci vedly jiné důvody, případně že byl k odstoupení vnějšími vlivy donucen. Joseph Ratzinger sice několikrát prohlásil, že se svého úřadu vzdává dobrovolně a že na vině je jeho chatrné zdraví, ale je veřejným tajemstvím, jak těžce nesl okolnosti a dozvuky aféry VatiLeaks z roku 2012 spočívající v úniku a zveřejnění citlivých informací z korespondence papeže a jeho nejbližších spolupracovníků.

Tajný spis

Do následného vyšetřování se zapojila i komise tří kardinálů. Plodem jejich investigativní práce byl 300stránkový tajný spis obsahující dle svědectví osob, jež k němu měly přístup, důkazy o organizovaném působení kliky homosexuálů v nejvyšších patrech katolické církve. Benedikt svůj úmysl rezignovat přitom ohlásil jen několik dní poté, co se s obsahem této zprávy seznámil.

Plodem investigativní práce komise tří kardinálů byl 300stránkový tajný spis obsahující dle svědectví osob, jež k němu měly přístup, důkazy o organizovaném působení kliky homosexuálů v nejvyšších patrech katolické církve

Dva dny před oficiálním odchodem Benedikta XVI. z papežského stolce vatikánské tiskové středisko vydalo prohlášení, v němž stálo: „Svatý otec se rozhodl, že dokumenty z tohoto vyšetřování budou k dispozici výhradně novému papeži.“ Benedikt XVI. asi mohl tušit, že se jím stane jeho protikandidát z konkláve v roce 2005. Již tehdy byl argentinský arcibiskup Bergoglio kandidátem vlivné skupiny označované dle místa svého vzniku jako Sanktgallenská. Vznikla v roce 1999, tedy již za Jana Pavla II.

V jejích řadách od počátku působili přední stoupenci teologického modernismu a liberálních reforem uplynulých desetiletí: kardinál Carlo Martini z Milána, kardinál Godfried Danneels z Belgie, němečtí kardinálové Karl Lehmann a Walter Kasper, kardinál Cormac Murphy-O’Connor z Anglie, duchem a svými myšlenkami byl v ní přítomen i arcibiskup John Quinn, autor pokrokářského bestselleru The Reform of the Papacy (Reforma papežství).

Značný překryv

Srovnáme-li nejvíce diskutované změny prosazované papežem Františkem s požadavky této skupiny, nelze si nevšimnout značného překryvu jak v oblasti morálního učení, tak v pojetí katolické církve a křesťanského života. Bergoglio se ještě jako arcibiskup Buenos Aires o členech St. Gallenské skupiny vyjadřoval vždy kladně a i jako papež se mnohokrát odkazoval na jejich myšlenky.

Srovnáme-li nejvíce diskutované změny prosazované papežem Františkem s požadavky Sanktgallenské skupiny, nelze si nevšimnout značného překryvu jak v oblasti morálního učení, tak v pojetí katolické církve a křesťanského života

Ostatně kardinál Danneels, propagátor legalizace potratů a homosexuálních svazků, zapletený do krytí pedofilních afér v belgické katolické církvi, stál po boku nového papeže, když předstoupil před shromáždění věřících na Svatopetrském náměstí při ohlášení výsledku papežské volby. A kardinála Kaspera, stoupence radikálních změn v učení a životě katolické církve, František označil za teologa, jehož obzvlášť obdivuje. Papež František tedy rozhodně nebyl nepopsaným listem papíru, když se stal hlavou katolické církve.

Bude ochoten, pokud jde o potírání sexuálních zločinů, pokračovat v linii svého předchůdce? Byl to právě Benedikt XVI., kdo uvalil církevní tresty na zřejmě jednu z nejzrůdnějších postav novodobých církevních dějin a velice vlivného zakladatele Legionářů Kristových Marciala Maciela poté, co bylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že je nejen otcem mnoha dětí, ale že i sexuálně zneužíval mladé chlapce a seminaristy své kněžské společnosti. Z různých raných výroků Františka šlo usuzovat, že se v tomto koutě Augiášova chléva bude dál mést.

Sexuální delikty kněží

K úspěšné léčbě je však třeba správná diagnóza. A té se Františkovi a jeho nejbližším spolupracovníkům nedostává. Je totiž chybou považovat sexuální delikty kněží primárně za pedofilní. Jak ukazují zprávy z minulých let i z probíhajícího vyšetřování v USA, mezi oběťmi páchaného násilí je jen minimum dívek – naprostou většinu tvoří dospívající chlapci a mladí muži – ministranti či seminaristé.

Je chybou považovat sexuální delikty kněží primárně za pedofilní. Jak ukazují zprávy z minulých let i z probíhajícího vyšetřování v USA, mezi oběťmi páchaného násilí je jen minimum dívek – naprostou většinu tvoří dospívající chlapci a mladí muži – ministranti či seminaristé.

Skutečnou příčinou současné krize tedy není sexuální zneužívání dětí, ale homosexuální životní styl řady duchovních. Jak však pranýřovat katolickou církev za něco, co liberální mainstream hodnotí jako rovnoprávnou alternativu k heterosexualitě? Však také liberální média přivítala, když papež František prohlásil: „Kdo jsem já, abych soudil gaye?“ Papežův vstřícný postoj k homosexuálům není vyjadřován pouze slovy.

Uveďme několik příkladů prokazujících Františkovu příslušnost k homosexuální lobby, na níž ve svých veřejných prohlášeních upozornil skrývající se arcibiskup Vigano. František již jako arcibiskup Buenos Aires hájil pátera Grassiho odsouzeného za zneužívání mladých chlapců. Po nástupu na papežský stolec však následovaly incidenty, v nichž se František ukazoval katolické církvi i světu duhově.

Další případy

Vzpomeňme případ jemu blízkého monsignora Battisty Riccy, kterého tři měsíce po svém nástupu jmenoval prelátem Vatikánské banky. Když v letech 1999 až 2004 působil Ricca na nunciatuře v Uruguayi, udržoval poměr s jiným mužem, což k pohoršení některých místních biskupů, kněží a věřících ani neskrýval.

František také dosadil na biskupský stolec v Chile Osorna monsignora Juana Barrose, a to navzdory skutečnosti, že proti němu otevřeně vystupovala výrazná část tamějšího episkopátu. Byl totiž jedním z biskupů, kteří kryli homosexuálního kněze Fernanda Karadimu, pohlavně zneužívajícího malé chlapce.

Nunciovi Januszu Bolonkovi se podařilo prosadit Riccovo odvolání až poté, co byl dvakrát přistižen in flagranti. V Římě, kam byl z Uruguaye stažen, se stal ředitelem Domu svaté Marty, kde nyní žije a úřaduje papež František. Poté, co vše na monsignora Riccu prasklo, se sice František bránil, že o temné minulosti ředitele kněžského hotelu nevěděl (navzdory tomu, že si o tom cvrlikali snad všichni vrabci na římských střechách), ale na postu preláta Vatikánské banky ho ponechal.

František také dosadil na biskupský stolec v Chile Osorna monsignora Juana Barrose, a to navzdory skutečnosti, že proti němu otevřeně vystupovala výrazná část tamějšího episkopátu. Byl totiž jedním z biskupů, kteří kryli homosexuálního kněze Fernanda Karadimu, pohlavně zneužívajícího malé chlapce. Barrosovo jmenování vyvolalo bouři mezi chilskými věřícími, což bylo vidět i v průběhu protestů při papežově návštěvě Chile. Barroso se sice nakonec po třech letech rozhodl ze svého úřadu odstoupit, ale pachuť a nedůvěra zůstaly.

Známý je též případ pátera Inzoliho – přezdívaného pro svou lásku k rychlým autům a marnotratnému životnímu stylu Don Mercedes –, jehož František zbavil předchozích církevních trestů za prokázané zneužívání mladých chlapců. K jejich opětovnému uvalení byl donucen až poté, co Inzoliho odsoudil italský soud k trestu odnětí svobody.

Největší skandál

Značné rozpaky vyvolal František u věřících angažujících se na obranu života a rodiny, když do čela „zreformované“ a personálně zcela obměněné Papežské akademie pro život jmenoval arcibiskupa Vincenza Pagliu, známého nejen neortodoxními názory na závažné etické otázky, ale i tím, že si nechal na stěnu „své“ katedrály namalovat výjev s nahými muži, mezi nimiž je i on sám. Na námitku četných protestujících, že tím svěřený chrám znesvětil, zareagoval, že jde o „moderní nástroj evangelizace“.

Asi největším skandálem uplynulého roku je šťára římské policie v horním patře budovy, v níž sídlí Kongregace pro nauku víry, tedy úřadu papežské kurie, zodpovědné i za vyšetřování sexuálních deliktů kněží. V jednom ze zdejších bytů se konala orgie homosexuálů spojená s užíváním kokainu.

Asi největším skandálem uplynulého roku je šťára římské policie v horním patře budovy, v níž sídlí Kongregace pro nauku víry, tedy úřadu papežské kurie, zodpovědné i za vyšetřování sexuálních deliktů kněží. V jednom ze zdejších bytů se konala orgie homosexuálů spojená s užíváním kokainu.

V poutech byl odveden nájemník páter Luigi Capozzi, sekretář kardinála Coccopalmeria, který proti vůli bývalého prefekta kongregace Müllera pronájem bytu Capozzimu u Františka osobně vyjednal. Podle několika svědectví se měl této orgie zúčastnit i kardinál, jehož však nechala policie v tichosti odejít.

Do jiných homosexuálních afér jsou zapleteni i další blízcí spolupracovníci současného papeže. O honduraském kardinálu Maradiagovi, známém krajně levicovým smýšlením, se často psalo na začátku léta, když na svůj úřad rezignoval Juan José Pineda, pomocný biskup v Maradiagově diecézi. Jeho rezignace souvisela se skandálem ve zdejším kněžském semináři, kde se konaly homosexuální dýchánky – 48 seminaristů, kteří na tyto praktiky v petici upozornili, nakonec dosáhlo požadovaného cíle, přestože se zpočátku zdálo, že prohrají.

Přípravný dokument

Papež František rovněž prosazoval předběžnou zprávu pro synodu o rodině v roce 2014, v níž mimo jiné stálo: „Homosexuálové mají dary a vlastnosti, které mohou nabídnout křesťanskému společenství.“ Tato věta se do závěrečného dokumentu sice nedostala, ukazuje však, že organizátoři synody v čele s kardinálem Baldisserim a arcibiskupem Fortem usilují, aby se pohled katolické církve na homosexualitu i homosexuální jednání zásadně změnil.

Co se nepodařilo před několika lety, měla vrátit do hry synoda o mládeži, jež se konala letos v říjnu. Přípravný dokument šel dokonce tak daleko, že použil termín LGBTQ, jenž je hodnotově zatížený a v církevních dokumentech dosud nepředstavitelný. Proti jeho použití vystoupil na synodě filadelfský arcibiskup Charles Chaput.

Co se nepodařilo před několika lety, měla vrátit do hry synoda o mládeži, jež se konala letos v říjnu. Přípravný dokument šel dokonce tak daleko, že použil termín LGBTQ, jenž je hodnotově zatížený a v církevních dokumentech dosud nepředstavitelný. Proti jeho použití vystoupil na synodě filadelfský arcibiskup Charles Chaput:

„To, co církev považuje za pravdu o lidské sexualitě, není kamenem úrazu, nýbrž jedinou pravou cestou k radosti a plnosti. Právě z toho důvodu neexistuje katolík LGBTQ’, nebo ,transgenderový či heterosexuální katolík’, jako by snad naše sexuální tendence určovaly, co jsme, a jako by tato označení popisovala odlišné komunity v rámci pravého církevního společenství, jímž je tělo Ježíše Krista.“

„Něco takového nebylo v životě církve nikdy pravdivé, a není to pravdivé ani dnes. Z toho vyplývá, že zkratka LGBTQ a obdobné by se neměly vyskytovat v církevních dokumentech, protože jejich užití podsouvá přesvědčení, že jde o reálné a autonomní skupiny lidí, ačkoli církev lidi tímto způsobem neklasifikuje,“ uzavřel severoamerický arcibiskup s otázkou, proč v přípravném dokumentu biskupské synody chybí poukaz na pravdivost církevního učení o lidské sexualitě.

Hlubší propracování

Navzdory neúspěchu homosexuální lobby při prosazování tohoto termínu do závěrečného dokumentu slavili liberálové dílčí úspěch alespoň těmito formulacemi: „Jsou otázky týkající se těla, emocionality a sexuality, které vyžadují hlubšího antropologického, teologického a pastoračního propracování, aby byly uchopeny nejvhodnějším způsobem a na nejvhodnější úrovni, od místní po celosvětovou. Mezi ně patří zejména ty, které se týkají rozdílnosti a souladu mezi mužskou a ženskou identitou a sexuálních sklonů.

Jsou otázky týkající se těla, emocionality a sexuality, které vyžadují hlubšího antropologického, teologického a pastoračního propracování, aby byly uchopeny nejvhodnějším způsobem a na nejvhodnější úrovni, od místní po celosvětovou. Mezi ně patří zejména ty, které se týkají rozdílnosti a souladu mezi mužskou a ženskou identitou a sexuálních sklonů.

V této souvislosti tato synoda potvrzuje, že Bůh miluje každou osobu a stejně církev, opakujíc své rozhodné odmítání jakékoliv diskriminace a násilí na základě pohlaví. Rovněž znovu zdůrazňuje rozhodující antropologický význam rozdílnosti a vzájemnosti mezi mužem a ženou a považuje za příliš omezující stanovovat identitu osoby pouze na základě její ‚sexuální orientace‘ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům o pastoraci homosexuálních osob, 1. říjen 1986, č. 16).

V mnoha křesťanských společenstvích už existují cesty, na nichž jsou homosexuální osoby doprovázeny ve víře: synoda doporučuje toto směřování povzbuzovat. Na těchto cestách se jednotlivcům napomáhá pochopit jejich příběh; přijmout svobodně a zodpovědně své křestní povolání; k rozpoznání touhy přináležet k životu společenství a podílet se na něm; a k rozlišení nejlepších způsobů, jak toho nejlépe dosáhnout. Takto pomáháme každému mladému, nikoho nevyjímajíce, postupně začleňovat sexuální rozměr do jeho osobnosti, růst v jakosti vztahů a kráčet k odevzdání sebe sama.“

Skutečný problém

Proti tomuto paragrafu (150) hlasovalo 60 z celkem 248 biskupů, což je nejvyšší počet disentních hlasů u projednávaných bodů. Kritizovali především použití dubiózního pojmu sexuální orientace, ale ještě více požadavek zákazu veškeré diskriminace (katechismus katolické církve oproti tomu hovoří o „nespravedlivé diskriminaci“) na základě pohlaví. Tato formulace totiž umožňuje snadnější prosazování nároků feminismem inspirovaných skupin usilujících o jáhenské a kněžské svěcení žen i o zaměstnávání homosexuálů v církevních strukturách.

Skutečným problémem, který má katolická církev akutně řešit, není zneužívání dětí, ale plíživá a současným církevním vedením protěžovaná rehabilitace homosexuality a legitimizace homosexuálního života

Termín LGBTQ se však do závěrečného dokumentu – jakkoli nepřímo – dostal, a to prostřednictvím paragrafu 3: Je nutné vyjasnit vztah mezi Instrumentum laboris a závěrečným dokumentem. První je uceleným a souhrnným výchozím rámcem, který vznikl na základě dvou let naslouchání; druhý je plodem dosažených rozlišení a seskupuje generativní tematická jádra, na něž se synodní otcové zaměřili se zvláštní naléhavostí a zápalem. Proto uznáváme rozdílnost a komplementárnost obou těchto textů.“

Z uvedených příkladů je zřejmé, že skutečným problémem, který má katolická církev akutně řešit, není zneužívání dětí, ale plíživá a současným církevním vedením protěžovaná rehabilitace homosexuality a legitimizace homosexuálního života. Uvědomuje si to i zmíněný arcibiskup Carlo Maria Vigano, který letos v srpnu papeže Františka vyzval, aby šel všem biskupům kryjícím sexuální predátory v sutaně příkladem a na svůj papežský úřad rezignoval.

Ve svých, již třech otevřených dopisech hovoří o rozsáhlé síti aktivních homosexuálů zasahující do nejvyšších pater církevní hierarchie a uvádí jména některých význačných kardinálů a biskupů, kteří tuto po desetiletí trvající infiltraci katolické církve umožňovali. A nefigurují v ní jen osoby spjaté s Bergogliovým pontifikátem, ale i blízcí spolupracovníci předchozích dvou papežů, mimo jiné kardinálové Sodano, Bertone, Mahony a Levada.

Viganovo svědectví

Viganovo spektakulární svědectví vyvolala zpráva pensylvánské prokuratury shrnující sexuální delikty kněží za uplynulých 70 let v šesti diecézích tohoto severovýchodního státu USA a provalení sexuálních přečinů emeritního arcibiskupa Washingtonu D. C., kardinála Theodora McCarricka. Jako bývalý nuncius v USA se mohl Vigano s temnou McCarrickovu minulostí seznámit, a jak v prvním dopise z 22. srpna dosvědčuje, o jeho proviněních s papežem Františkem osobně hovořil.

Viganovo svědectví vyvolala zpráva pensylvánské prokuratury shrnující sexuální delikty kněží za uplynulých 70 let v šesti diecézích tohoto severovýchodního státu USA a provalení sexuálních přečinů emeritního arcibiskupa Washingtonu D. C., kardinála Theodora McCarricka

Problém byl znám již papeži Benediktu XVI., který na kardinála v tajnosti uvalil církevní tresty a omezení. Ty však papež František nerespektoval. Namísto toho si z kardinála, jehož zrůdné jednání dospělo tak daleko, že zneužil chlapce, kterého v minulosti pokřtil, učinil svým hlavním poradcem při výběru kandidátů na biskupské stolce v USA.

McCarrick hrál roli i při výběrů svého washingtonského nástupce, kterým byl až donedávna kardinál Donald Wuerl. Prelát, s jehož jménem se lze setkat na mnoha místech zmíněné Pensylvánské zprávy. Wuerlova pozice se poté, co postupně narůstal hněv amerických katolíků, dosud netušících, do nakolik hlubokých bažin katolická církev v USA zabředla, ukázala neudržitelná, a proto počátkem října na post washingtonského arcibiskupa rezignoval.

Polarizace

Jeho nástupce dosud stanoven nebyl, kolují však zvěsti, že jím má být kardinál Joseph Tobin, který je ze stejné líhně jako Wuerl a McCarrick. Ať už to dopadne jakkoli, nikdy nebyla katolická církev v USA – a nejen tam – stejně polarizovaná jako dnes. Ne snad proto, že by věřící o působení „levandulové mafie“, jak se jí v americké hantýrce přezdívá, dosud nevěděli.

Nikdy nebyla katolická církev v USA – a nejen tam – stejně polarizovaná jako dnes. Ne snad proto, že by věřící o působení „levandulové mafie“, jak se jí v americké hantýrce přezdívá, dosud nevěděli.

Její působení zdokumentovaly knihy pátera Enriqua RuedyThe Homosexual Network: Private Lives and Public Policy(Homosexuální síť. Soukromé životy a veřejná politika), Michaela S. RoseGoodbye, Good Men: How Catholic Seminaries Turned Away Two Generations of Vocations From the Priesthood(Sbohem, dobří muži: Jak katolické semináře odvrátily dvě generace od kněžského povolání)či česky zveřejněná Philipa F. Lawlera Ztracení. Kolaps katolické kultury.

Dnešní situace je výjimečná tím, kdo sedí na papežském stolci. Nedůtklivé poznámky papeže Františka na adresu kritiků jeho postoje k současné krizi, stejně jako stále méně skrývaný odpor ke katolické tradici, pravdám víry a všemu, co je v životě křesťana trvalé a závazné, vede stále více vlivných katolických laiků, kněží a občas i biskupů ke zjištění, že takzvaný reformní kurz započatý Druhým vatikánským koncilem v letech 1962 až 1965 nevede katolickou církev k obnově, ale k sebedestrukci.

Nárůst nelibosti

Byl to ostatně sám papež tohoto koncilu Pavel VI., který v roce 1972 prohlásil: „Mám za to, že do církve pronikl nějakou trhlinou satanův dým.“ Narůstající nelibost nad tím, jak a kam kormidluje katolickou církev současný papež, nemobilizuje jen tradičně či konzervativněji smýšlející skupinu věřících, ale i ty, kteří se ke katolické církvi sice hlásí, ale ve Františkovi vidí někoho, kdo katolickou církev postaví na jiné základy, než na nichž dosud stála.

Narůstající nelibost nad tím, jak a kam kormidluje katolickou církev současný papež, nemobilizuje jen tradičně či konzervativněji smýšlející skupinu věřících, ale i ty, kteří se ke katolické církvi sice hlásí, ale ve Františkovi vidí někoho, kdo katolickou církev postaví na jiné základy, než na nichž dosud stála

Mezi ty, kdo bubnují na poplach a varují před posilováním „reakčních sil“, patří i Tomáš Halík. Ten loni s rakouským teologem Paulem Zulehnerem zorganizoval petici na podporu Františkova kurzu, pod níž získal podpisy mnoha známých progresivistů. A jak je pro revolucionáře typické, snaží se každé krize využít ve svůj prospěch. Proto volají po větší decentralizaci katolické církve, která by jim umožnila prosazovat změny v nauce i praxi snadněji, než jsou-li prováděny centrálně.

Právě touto cestou chce prosadit nejen kněžské svěcení ženatých mužů, ale i žen, právě těmito prostředky budou chtít církevní liberálové řešit současnou „pedofilní aféru“. Nikoli návratem k tradici, ale posunem k ještě větší modernizaci katolické církve. A Františkův pontifikát jim k tomu dává nebývalý prostor. Právě volání po větší decentralizaci patří mezi klíčová Františkova hesla – pod pojmem synodalita.

Nikoli pokora, ale pýcha

Proto neváhal zneužít zmíněnou biskupskou synodu o mládeži, přestože s jejím tématem nemá nic společného a na plénu ani v diskusních skupinách se o ní nehovořilo. Dne 31. července 2018 zveřejnila agentura Zenit výrok kanadského kněze a jednoho z nejbližších anglicky hovořících spolupracovníků papeže, pátera Thomase Rosicy:

Žádné PR oddělení pracující systematicky na vizáži „pokorného služebníka služebníků Božích“ nic nezmění na tom, že nikoli pokora, ale pýcha patří mezi hlavní rysy Františkova „reformního“ počínání. A jak známo, pýcha předchází pád.

„Naše církev skutečně vstoupila do nové fáze: s příchodem tohoto prvního jezuitského papeže jí otevřeně vládne spíše jednotlivec než autorita samotného Písma a dokonce i než její principy vyplývající z Písma a tradice.“ V těchto slovech nacházíme zřejmě nejdůležitější klíč k pochopení současné situace katolické církve. Její příčinou není homosexualita kněží, ta je „jen“ jejím symptomem.

Připomeňme si, co o papežské službě učí První vatikánský koncil (1869–1870): „Duch Svatý není dán nástupcům Petrovým, aby s jeho pomocí vytvářeli nová učení, ale aby s jeho pomocí svatě zachovali a věrně vyložili tradicí uchované zjevení dané apoštolům…“ Ve Františkovi má tedy katolická církev ve svém čele spíše postkřesťanského, svévolně jednajícího mesiášského vůdce než zodpovědného papeže. Taková vláda však není služebná, ale tyranská.

Žádné PR oddělení pracující systematicky na vizáži „pokorného služebníka služebníků Božích“ nic nezmění na tom, že nikoli pokora, ale pýcha patří mezi hlavní rysy Františkova „reformního“ počínání. A jak známo, pýcha předchází pád.Překotné a ještě před několika lety nepředstavitelné události uplynulých měsíců mohou být jeho předzvěstí.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.