Některé aspekty libyjské krize zůstávají poněkud nezaslouženě mimo pozornost. V první řadě jde o relativně nedávnou historii počínající tragickou událostí z 21. prosince 1988, kdy nad skotským městem Lockerbie explodoval Boeing 747 společnosti Pan Am. Až v roce 1999 vydala Libye obviněné teroristy skotskému soudu odehrávajícímu se v Nizozemsku.
V roce 2001 byl první osvobozen a druhý odsouzen na doživotí – s možností propuštění nejdříve po 27 letech. Rozsudek skotského soudu byl potvrzen v roce 2002. V tomtéž roce Libye připustila odpovědnost za Lockerbie a nabídla odškodnění pozůstalým. Terorista však byl už po deseti letech od vydání – po osmi od odsouzení – propuštěn, aniž napočítal do 27.
„Bad boy“ Muammar Kaddáfí překvapivě odsoudil útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 a o dva roky později vyhlásil konec výroby zbraní hromadného ničení. Všem zpravodajským analytikům toto obrácení ve stylu Ferdyše Pištory jistě vehnalo slzy do očí. Zejména poté, co na tomto základě USA zrušily obchodní embargo vůči Libyi.
A v roce 2008 už Libyi navštívila tehdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. V příštím roce USA přiznaly, že uvažují o zbrojních dodávkách do spřátelené Libye. To je ve zkratce pozoruhodná historie sbratření Západu s do té doby „šíleným“ plukovníkem Kaddáfím.
Pojďme obchodovat!
Když „na smrt nemocný“ terorista po propuštění přistál v Libyi – zřejmě se cestou zastavil v Lourdech, neboť zázračně žije dodnes –, prohlásil syn plukovníka Kaddáfího Sajf Islám: „Co jsme si, to jsme si, pojďme nyní obchodovat!“ Bývalý britský ministr zahraničí Jack Straw zbořil chatrnou mediální konstrukci tehdejšího premiéra Gordona Browna, že za teroristovým propuštěním byly „humanitární důvody“. Firma BP, která byla v pozadí vyjednávání o teroristově propuštění, je totiž proslulejší v ropné než v medicínské branži.
Nevyplácí se podceňovat ruské schopnosti vést taktické uhlovodíkové bitvy
S Libyí se najednou bratříčkoval kdekdo. A není divu! Má totiž nejvyšší ropné zásoby v Africe a její ropa je velmi kvalitní. Nesmíme však zapomínat na Libyi coby exportéra plynu! V této souvislosti by bylo dobré analyzovat ukrajinské zlobení s dodávkami ruského plynu do Evropy. To nastalo poté, co v roce 2008 Muammar Kaddáfí navštívil Ukrajinu. Ten už ani zdaleka tolik nejezdí, co jezdíval, a proto je tato cesta nesmírně zajímavá! Co se tam asi odehrálo? A o čem se asi mluvilo, pokud ne o uhlovodících pro Evropu?
Kreativní chaos
Provádění rezoluce OSN č. 1973 na ochranu libyjských civilistů se odehrává zcela dle friedmanovských scénářů, jak je skvěle analyzuje Naomi Kleinová v knize Šoková doktrína. Rezoluce hovoří o bezletové zóně. Letectvo zasahujících států však ničí na zemi vše, co se podobá vojenským cílům.
Není divu, vzpomeneme-li si na publikovaný americký zájem dodávat Libyi zbraně v roce 2009. Jaká velká radost, jaká šťastná koincidence událostí! Mohutný ropný producent – ať již se k vládě v Libyi dostane kdokoli – bude muset vyzbrojovat téměř od nuly. Ve jménu záchrany libyjských civilistů mu v ní v rámci rezoluce OSN letadla zasahujících zemí totiž roztřískají veškeré vojenské instalace.
K ropě vedou různé cesty. Toto je jedna z nich. Země nespokojené s uzavřenými libyjskými uhlovodíkovými kontrakty jdou s velkou chutí do vojenské akce. A doufají, že se po chvilkovém chaosu dostanou k lizu. Jiné postávají opodál, spíše inertní, chvílemi vrčí, chvílemi přikyvují. Dopadne-li krize trochu jinak, budou jejich pozice zase žádoucnějšími.
A ještě něco. Nevyplácí se podceňovat ruské schopnosti vést taktické uhlovodíkové bitvy. Zvýšení cen ropy a plynu Rusku nikdy nevadilo. Ani nestabilita v producentských zemích, či v oblastech, jimiž vedou – nebo by mohly vést – konkurenční produktovody. Kdo ví, jestli klíč k vyřešení libyjské krize neleží právě v tom!
