Vlámský spisovatel Dimitri Verhulst ve vynikajících alternativních dějinách lidstva nazvaných stylově Úprdelný dny na úprdelný planetě zásadní evoluční krok v našem vývoji – přesun z moře na souš – líčí následovně: „Každej začátek je těžkej. Podívejte. Vylezlo to z vody, ani se to neohlídlo. Mohlo by to ještě vrhnout poslední pohled na oceány, pocejtit z úcty stesk, ale kdepak. Už má totiž dost plazení se po písčitým dnu vodstev, po krk žaludovců a ploutvenek, strunatců, pláštěnců a bezlebečných, se kterejma po staletí sdílelo moře.
Už nemůže odolat mnohoslibnosti svý existence a opouští tu břečku. No jasně, ještě se naposled pořádně vysere do moře, to je jeho symbolicky nabitej způsob, jak podtrhnout svý rozhodnutí, a už okapává a suší se.“ Možná je to netradiční popis, zato utkví v paměti. A zároveň výborně vystihuje ambivalentní vztah „pána tvorstva“ ke své mokré kolébce.
Velká tichomořská odpadková skvrna
Na jednu stranu moře milujeme a fascinuje nás – je námětem uměleckých děl od Botticelliho Zrození Venuše přes dramatické obrazy Williama Turnera a impresionisty až po současné krajinářské fotografy typu Guye Edwardese. V romantických básních ho opěvoval lord Byron, ve sci-fi klasice Julius Verne – a mohli bychom pokračovat ad infinitum. Češi sice žádné moře nemají, zato slouží jako „statusový symbol“ pro statisíce tisíce zdejších rodin, které si bez pobytu na pláži nedovedou představit dovolenou, pandemie nepandemie. A v dalších zemích to funguje podobně.
Na mezinárodním fóru se začalo o znečištění moří mluvit až v padesátých letech 20. století v OSN, do obecného povědomí vešel problém až po dalších 20 letech. A to jen někde. Výsledek: každoročně se do moří dostane až osm milionů tun umělých hmot. V Tichém oceánu plave obrovský ostrov tvořený odpadky, především mikroplasty. Je tak velký, že dostal i jméno – Velká tichomořská odpadková skvrna (anglicky Great Pacific Garbage Patch). |
Na druhou stranu se lidé asi k žádnému jinému prostředí nechovají stejně macešsky – moře a oceány po celé Zemi slouží z velké části jako jedna gigantická skládka. Není to záležitost moderní doby – odpad se do vody házel od nepaměti, což mělo mimo jiné za následek řadu ničivých epidemií, například vlnu cholery v Anglii v 19. století. Jenže od průmyslové revoluce množství odpadu násobně vzrostlo, zatímco chování lidí se změnilo jen částečně a se zpožděním.
Na mezinárodním fóru se začalo o znečištění moří mluvit až v padesátých letech 20. století v OSN, do obecného povědomí vešel problém až po dalších 20 letech. A to jen někde. Výsledek: každoročně se do moří dostane až osm milionů tun umělých hmot. V Tichém oceánu plave obrovský ostrov tvořený odpadky, především mikroplasty. Je tak velký, že dostal i jméno – Velká tichomořská odpadková skvrna (anglicky Great Pacific Garbage Patch).
Má dvě hlavní části, jednu západně od Kalifornie, druhou východně od Japonska – a mezi nimi o něco řidší, ale zřetelný spojovací pruh. Dohromady zabírá skoro dva miliony čtverečních kilometrů, tedy skoro jako celá západní Evropa. Dva menší, ale stejně nevábné ostrovy plavou v Atlantiku, jeden v Indickém oceánu. A nejde jen o estetický problém, mikroplasty jsou zhoubou pro mořská zvířata. Oceánská konference OSN před dvěma lety konstatovala, že každoročně zabíjejí na sto tisíc vodních savců a želv a milion ptáků.
Společenská odpovědnost firem
Kdyby moře ožilo, patrně by mu s námi rychle došla trpělivost – jako v katastrofickém románu Franka Schätzinga Vzpoura oceánů z roku 2004. V něm se ze světových oceánů stane jeden velký propojený organismus, v němž začne vše od bakterií až po velryby sledovat jediný cíl – pomstu lidstvu za to, co vodám způsobuje. Eroze dna způsobená mořskými červy vyvolá obří vlny tsunami, turistické oblasti zaplaví smrtelně jedovaté medúzy, kosatky útočí na lodi ve vojenských útvarech a vyděšená světová populace nemá tušení, co se to děje a co s tím.
Je to jen sci-fi příběh, ve skutečnosti asi žádná kolektivní inteligence v oceánu nevznikne. Navzdory tomu Schätzingův bestseller nejen pobavil, ale i přiměl k přemýšlení, jestli s postupnou likvidací kolébky pozemského života něco neudělat. V novém tisíciletí se z mořského smetiště konečně stalo velké téma, o němž začal mluvit celý svět, nejen tradiční ekologické organizace typu Greenpeace. Ochrana moří se stala oblíbenou záležitostí takzvané společenské odpovědnosti firem neboli CSR, moderní mantry velkých korporací toužících po vylepšení veřejného obrazu.
Ochrana moří se stala oblíbenou záležitostí takzvané společenské odpovědnosti firem neboli CSR, moderní mantry velkých korporací toužících po vylepšení veřejného obrazu. Většina z nich různé ekologické neziskovky podporuje finančně, ale najdou se i firmy se zajímavými vlastními projekty. Patří k nim třeba izraelský Sodastream aneb výrobce sodovkových lahví a bombiček. |
Většina z nich různé ekologické neziskovky podporuje finančně, ale najdou se i firmy se zajímavými vlastními projekty. Patří k nim třeba izraelský Sodastream aneb výrobce sodovkových lahví a bombiček (činnost firmy je motivovaná snahou o omezení plastového odpadu). Společnost si vyhlédla středoamerický Honduras, začala tam čistit těžce zasažené pláže a zároveň – co je možná nejdůležitější – vzdělávat místní obyvatelstvo, jak se o odpad starat, a financovat ekologičtější způsoby jeho likvidace. Podobné akce organizuje především v Asii japonský gigant Sony.
Kromě toho vznikají zajímavé nápady, jak k čištění moří využívat moderní technologie. Velkou pozornost si získala mladá Američanka čínského původu Anna Du – v pouhých 14 letech vymyslela robota, který by dokázal detekovat a lokalizovat mikroplasty na mořském dně, a rovnou sestrojila jeho prototyp. „Po technické stránce nejde o bůhvíjak obtížnou záležitost, základ je jednoduchá ponorka z PVC trubek. Něco podobného běžně sestavují lidé mého věku v technických kroužcích,“ vyprávěla mi loni na pražské konferenci Týden inovací.
„Mnohem těžší bylo vytvořit detekční systém, protože mikroplasty jsou na dně prakticky neviditelné. Můj prototyp používá několik systémů zároveň. Tím základním je systém senzorů pro takzvanou infračervenou spektroskopii. To je metoda, při níž se detekuje struktura objektů s různou vlnovou délkou, jejich chemické vlastnosti a podobně. Robot tak snadno dokáže poznat, co je plast a co přírodní materiály. Další senzor je optický, rozeznává barvy. Některé z nich se v přírodě nevyskytují, takže je jasné, že jde o mikroplasty.“
Řešit příčinu nikoli následek
V současnosti Anna Du pracuje na systému strojového učení, aby se robot uměl autonomně pohybovat podle toho, kde je mikroplastů nejvíc, a zhruba za rok by měl jít do běžné výroby. Ještě úspěšnější byl se svým nápadem další mladý vědec, Nizozemec Boyan Slat. Už v šestnácti, tedy zhruba před deseti lety, začal vymýšlet systém Ocean Cleanup, který by automaticky čistil hladinu od zmíněných plovoucích ostrovů tvořených odpadky.
Izraelský profesor Alexander Golberg snahám o čištění moří fandí, podle něho je ale ještě lepší řešit příčinu problému než následek: „Pokud budeme plasty vyrábět v takovém množství jako dosud, do moří se dostanou vždycky. Podle mne je lepší najít alternativní materiály – a náš tým na Telavivské univerzitě pracuje na tom, abychom je získávali přímo z moře.“ |
Podobně jako u robota Anny Du nejde o žádné převratné technické řešení – základem je několik set metrů dlouhá bariéra z plováků, která za sebou táhne síť, do níž se odpadky zachytávají. Celý systém je vybaven satelitní navigací a detekčními senzory, po hladině jej obyčejně žene vítr. Když se síť naplní, připluje „popelářská“ loď, síť vyprázdní a vše se rozjede nanovo. Celé to tedy funguje zhruba jako chytré popelnice známé už i z českých měst, jen v trochu větším měřítku a uprostřed oceánu.
Slat pro svou vizi získal desítky odborníků a podařilo se mu vybrat více než 30 milionů dolarů, takže už předloni spustil na moře první prototyp. Po odladění provozních chyb následovala loni na jaře druhá verze, už podstatně úspěšnější – na moři vydržela čtyři měsíce a skutečně se díky ní povedlo spoustu odpadu odstranit. Slatův tým v současnosti pracuje na třetí verzi, jež by měla vydržet v provozu aspoň rok. Izraelský profesor Alexander Golberg snahám o čištění moří fandí, podle něho je ale ještě lepší řešit příčinu problému než následek.
„Pokud budeme plasty vyrábět v takovém množství jako dosud, do moří se dostanou vždycky,“ vysvětloval mi loni. „Podle mne je lepší najít alternativní materiály – a náš tým na Telavivské univerzitě pracuje na tom, abychom je získávali přímo z moře.“ Bioplasty se v mnoha zemích běžně vyrábějí, jejich produkce ale příliš ekologická není. „Vyžaduje mimo jiné spoustu orné půdy a sladké vody k pěstování běžných rostlin, což je třeba u nás v Izraeli docela problém,“ vysvětluje Golberg. „Proto jsme se rozhodli využít moře, toho je na celé Zemi dost,“ dodává.
Především asijské země
Jeho tým vymyslel technologii, jak získávat polymery – základní stavební jednotky pro umělé hmoty – jednoduchou chemickou reakcí z mikroorganismů, jež se živí mořskými řasami. Následný plast by byl biologicky rozložitelný. „Umělé hmoty by se daly kompostovat. Pokud nedojde k nějakému vyloženému zvratu v dosavadním procesu testování, měli bychom zanedlouho s definitivní platností prokázat, že se naše polymery rozloží na čistý oxid uhličitý do šesti měsíců,“ tvrdí Golberg. Projekt probíhá už více než pět let, laboratorní testy se úspěšně chýlí ke konci.
Vědecké projekty jsou cenné, základem ovšem zůstává přístup lidí. Což platí nejen pro bohatý Západ, ale zejména pro asijské země. zatímco na Západě si většina lidí ekologické cítění může bez problémů dovolit, pro mnoho zemí třetího světa to dosud je nedostižný luxus – a moře nadále trpí. |
Dle Golberga bude záležet na tom, jak se k věci postaví vlády, případně velké korporace: „Kdyby firmy, jež se větší mírou podílejí na plastovém smogu, investovaly do výroby bioplastů zlomek svých zisků, mohli bychom první umělé hmoty z mořských řas používat zanedlouho, dejme tomu do dvou let. Nemám na mysli průmyslovou výrobu – vypočítali jsme, že k ní bychom potřebovali vypěstovat ročně mořské řasy o suché hmotnosti přes tisíc tun, což předpokládá farmu na vodní hladině o ploše 108 čtverečních kilometrů. To by se bez masivních vládních investic a legislativních úprav neobešlo.“
Vědecké projekty jsou cenné, základem ovšem zůstává přístup lidí – jednoduše řečeno, je nutné přesvědčit celou Zemi, že do moře se odpadky nevyhazují. Což platí nejen pro bohatý Západ, ale zejména pro asijské země – podle serveru Statista.com loni největší znečištění oceánů způsobila nepřekvapivě Čína, následovaná Indonésií, Filipínami, Vietnamem a kupodivu i maličkou Šrí Lankou.
Má to logiku: zatímco na Západě si většina lidí ekologické cítění může bez problémů dovolit, pro mnoho zemí třetího světa to dosud je nedostižný luxus – a moře nadále trpí.Ve zmíněné Schätzingově Vzpouře oceánů se nakonec vědcům povede s mořským organismem dojednat jakési příměří, které ovšem předpokládá, že se lidé začnou chovat úplně jinak než do té doby. Je načase.