Švýcarsko je známé svými diskrétními bankéři, čehož často využívali i zahraniční „daňoví hříšníci“. Věděli totiž, že v zemi pod Alpami budou jejich nezdaněné peníze v bezpečí před berními úředníky. Platí to však stále?
V rámci boje proti daňovým únikům sílil v uplynulých letech mezinárodní tlak na Švýcarsko, a pocit „bezpečí“ získával stále větší trhliny. Například od letošního 1. ledna ve Švýcarsku neuniknou před svými daňovými úřady rakouští občané, protože nabyla účinnosti smlouva mezi oběma státy. Dle ní budou dosud nezdaněné peníze Rakušanů na švýcarských bankovních kontech daněny paušálně od 15 do 38 procent.
Dle studie z roku 2010 ve švýcarských bankách bylo asi 500 miliard nezdaněných franků (414,8 miliardy eur) z celé Evropské unie – a podobné bankovní účty jsou i v Lichtenštejnsku. Proto nepřekvapuje, že švýcarsko-rakouská smlouva není jedinou. I mnoho dalších zemí, například Německo, Francie či Itálie, vyhlásilo válku nezdaněným švýcarským kontům svých občanů. A opravdu tvrdou, v níž často používají „nedovolené bojové prostředky“.
Mnohé vlády, například zmíněných států, však musely volit mezi právně kontroverzním postupem – nákupem CD s ukradenými údaji – a mediálně-politickou sebevraždou. Bylo jen málo takových, jako je rakouská, které si nevybraly první, lákavější řešení.
Česko: Smlouva zatím nebude
České vlády měly v uplynulých letech dost starostí samy se sebou, což je zřejmě uchránilo před podobnou nelehkou volbou. Návody k založení účtů ve Švýcarsku jsou však dodnes dostupné i v češtině a nedávné odhady „českých peněz“ na nich se pohybovaly od 27 do několika desítek miliard korun.
ČR před třemi lety získala od Německa údaje z nelegálních CD, ale byly na nich jen čtyři osoby s konty v lichtenštejnské bance LGT
Česká republika před třemi lety získala od Německa údaje z nelegálních CD, ale byly na nich jen čtyři osoby s konty v lichtenštejnské bance LGT. Poté se údajně o nic podobného nepokusila. Je to dobře, nebo špatně?
Podle rakouského deníku Der Standard také zatím ČR na rozdíl od Rakouska či Velké Británie nevyjednala se Švýcarskem smlouvu o výměně informací v daňových záležitostech. Abych však ministerstvu financí nekřivdil: téměř před rokem byly nejen dojednány, ale i nabyly účinnosti podobné smlouvy s Jersey a s Bermudami. Čeští občané by proto v těchto dvou daňových rájích již neměli mít možnost skrýt nezdaněné peníze. Jak se však zdá, se Švýcarskem, které je přece jen dostupnější a patrně i oblíbenější, zatím žádná podobná smlouva nebude.
Judikáty českých soudů
Mnoho lidí se mnou sice nebude souhlasit, ale nepovažuji za chybu, že se česká vláda nesnažila koupit CD s údaji ukradenými v bankách. Takto získaná data by totiž podle mého názoru nebylo možné použít k trestnímu stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Jak opakovaně judikovaly české soudy: „Jestliže při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazu došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení, jedná se o důkaz absolutně neúčinný, a tedy nepoužitelný.“ Čím jiným než porušením právního předpisu je krádež dat z banky? Bankovní tajemství totiž, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, chrání i zločince-majitele účtu a lze ho porušit pouze legální cestou, nikoli krádeží.
Stát by neměl spolupracovat se zloději dat, byť by tvrdili, že jsou vedeni těmi nejčistšími úmysly
Mohli bychom na základě těchto údajů alespoň někomu doměřit daň? Velmi obtížně. Daňový řád ve svém § 93 jasně stanoví: „Jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci… a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem.“ Pokud by finanční úřad využil data ukradená z banky, bylo by velkou otázkou, jak by následně rozhodl soud – věc by se k němu jistě dostala.
Bez ohledu na ryze právní hodnocení si navíc myslím, že by stát neměl spolupracovat se zloději dat, byť by tvrdili, že jsou vedeni těmi nejčistšími úmysly. Rakouské řešení pak ukazuje, že proti daňovým únikům ve švýcarských bankách lze účinně bojovat i legálně.
Rakousko: Striktně právní řešení
Rakouské ministerstvo financí na rozdíl od Německa, Francie či Itálie nekoupilo žádná CD s daty o účtech svých občanů ve švýcarských bankách. Domnívá se totiž, že by tím porušilo nejen rakouské, ale i švýcarské trestní právo. Bývalá francouzská ministryně financí a dnešní šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová podobné skrupule neměla. Ukradená data nejen koupila, ale i jako „dárek“ poskytla řecké vládě údaje o jejích občanech na CD. Ta sice následně seznam ztratila, ale poté se znovu objevil…
Rakousko místo toho vyjednalo smlouvu se Švýcarskem. Ta však kvůli žalobě podané ve Švýcarsku mohla být podepsána až poté, co její uzavření povolil soud v Lausanne. První výsledky se však dostavily již před účinností smlouvy – 237 rakouských majitelů švýcarských bankovních účtů loni, zjevně v očekávání smlouvy, „dobrovolně“ podalo daňová přiznání.
Loni 237 rakouských majitelů švýcarských bankovních účtů „dobrovolně“ podalo daňová přiznáníRakouská státní pokladna tím dodatečně získala 59,3 milionu eur. Rakouská ministryně financí Maria Fekterová však od smlouvy se Švýcarskem očekává víc. Dodatečné zdanění v něm uložených „rakouských“ peněz podle ní přinese celkem miliardu eur. A tuto částku již na rok 2013 naplánovala do státního rozpočtu. Obdobnou smlouvu vyjednává i s Lichtenštejnskem.
Německo: Proti zločinu zločinem
Diametrálně odlišně postupovalo Německo, respektive některé jeho spolkové země. Nejaktivnější Severní Porýní-Vestfálsko v uplynulých letech postupně koupilo dokonce několik CD s ukradenými daty. Jak mi sdělili němečtí právníci, získávání důkazů v německém právním řádu se výrazně neliší od českého, bude proto zajímavé sledovat vývoj jednotlivých případů u německých soudů.
Spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble však postup Severního Porýní-Vestfálska ostře kritizuje, protože torpéduje uzavření smlouvy, kterou předloni vyjednal se Švýcarskem. Ta má dodatečně zdanit „německé“ peníze na švýcarských účtech daní mezi 21 a 41 procenty a její součástí je i závazek Německa nekupovat do budoucna kradená data. Německá sociální demokracie (SPD) a Strana zelených přijetí smlouvy zablokovaly. Vadí jim, že zdanění má být anonymní, aniž by majitelé účtů byli odtajněni. Podle německých odhadů přitom mají Němci ve Švýcarsku uloženo až 200 miliard eur.
Před rokem USA „zatlačily“ na švýcarské banky a snažily se je přimět k vydání údajů o účtech amerických klientů. Tlaku podlehla UBS.Je logické, že se Švýcarsko snaží chránit pověst svého bankovního systému. Přitom však musí čelit tomu, že mnoho zemí nákupem CD fakticky podporuje osoby, které ze švýcarských bank kradou údaje o klientech. Proto také aktivity Severního Porýní-Vestfálska vyvolaly nevoli švýcarské vlády a Švýcarsko vydalo mezinárodní zatykač na tři německé vyšetřovatele, kteří koupili CD s daty ukradenými ve švýcarské bance Credit Suisse. Švýcarská ministryně financí Eveline Widmerová-Schlumpfová postup této německé spolkové země dokonce označila za organizovaný zločin a zpochybnila německý právní stát.
USA: Právo silnějšího
Ještě tvrději vůči Švýcarům postupovaly USA. Ty si – zřejmě jediná země na světě – mohou dovolit použít právní nástroj, o kterém se sice na právnických fakultách neučí, ale je v praxi nepřekonatelně účinný – právo silnějšího. Před rokem USA „zatlačily“ na švýcarské banky a pod pohrůžkou pokut se je snažily přimět k vydání údajů o účtech amerických klientů.
Tlaku tehdy podlehla největší švýcarská banka UBS a předala USA údaje o svých 4450 klientech. Boj však pokračoval a loni v dubnu se do věci vložil švýcarský Federální správní soud. A rozhodl, že na základě pouhého podezření z daňových úniků nelze vydat údaje o majiteli účtu v bance Credit Suisse.
Švýcaři proto raději zavádějí změny dobrovolně. Mnoho států Švýcarsku vyčítá, že před předáním údajů o zahraničních „daňových hříšnících“ jejich mateřské zemi dosud švýcarské úřady tyto osoby automaticky informovaly, a poté většina z nich své peníze převedla jinam.
To se má podle návrhu švýcarské vlády do budoucna změnit. Největší ze švýcarských bank, UBS a Credit Suisse, navíc v zájmu své dobré pověsti chtějí zahraniční majitele kont nutit k dobrovolnému podání daňových přiznání. Obdobně již přistupují k majitelům kont z USA.
Otázky a dilemata
Boj proti „daňovým hříšníkům“, jak tyto osoby poeticky nazývají Němci, vyvolává řadu nejen právních, ale i morálních otázek a dilemat. Neplacení daní je trestným činem všude na světě. Má však stát proti trestnému činu bojovat přímou podporou jiného trestného činu? Krádež dat, která navíc podléhají bankovnímu tajemství, je totiž také trestným činem.
Ať už vydání Hervého Falcianiho skončí jakkoli, donutil Švýcarsko k zásadní reformě pověstného „švýcarského bankovního tajemství“Platí v tomto případě, že „účel světí prostředky“? Měl by stát naopak nečinně přihlížet daňovým únikům krytým bankovním tajemstvím? Finanční odměna od vlády totiž motivuje k dalším krádežím údajů. Například vláda Severního Porýní-Vestfálska „platí“ 3,5 milionu eur za jedno CD.
Na začátku kauzy „daňových hříšníků“ je počítačový technik švýcarské pobočky banky HSBC Hervé Falciani. Ten v roce 2006 svému zaměstnavateli odcizil údaje o velkém počtu jeho klientů, přičemž se údajně nejprve pokusil ukradený seznam nabídnout libanonské bance v Bejrútu. Loni v létě byl zadržen v Barceloně a Španělsko se teď rozhoduje, zda tohoto pro mnohé hrdinu, pro jiné zloděje vydá, či nevydá do Švýcarska. Další jeho následovníci byli mezi tím ve Švýcarsku zadrženi a čelí obvinění tamní policie. Ať už však vydání Falcianiho skončí jakkoli, donutil Švýcarsko k zásadní reformě pověstného „švýcarského bankovního tajemství“, které si jeho banky střežily více než 70 let.
Co však bude dál s nezdaněnými zisky? Poputují v budoucnu do Turecka, Singapuru, či jinam, nebo se tomu podaří systémem mezinárodních dohod zabránit?
