Je odkaz Cyrila, Metoděje a Jana Husa stále živý?

Na prahu léta přijdou každému vhod dva volné dny díky státním svátkům – 5. července k příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a o den později k upálení Jana Husa. Bohužel je snadné přeslechnout jejich ideové poselství. Tím spíše, že si mnozí nejsou jisti, zda je v „dnešní době“ o co stát.

Vlažný postoj části veřejnosti k oběma svátkům je dán třemi skutečnostmi, z nichž dvě se týkají dobového kontextu a třetí jejich charakteru. První skutečností je vliv postmoderní „filozofie“ relativizující tradiční etické a společenské hodnoty. Stručně řečeno, není-li jasné, že věrnost poznané pravdě je pozitivní hodnota, co na obou svátcích oslavovat? Druhou jsou politické ideologie, které problematizují národní státy, například integrace, globalizace či multikulturalismu. Existuje-li pochybnost o smyslu státu, proč mít státní svátky?

Třetí skutečnost je nejzávažnější: Zavedení dvou po sobě následujících svátků (katolického a husitsko-protestantského) je kompromisem mezi různými duchovně-kulturními tradicemi naší historie, což jako každý kompromis působí rozpačitě, a proto mnozí pociťují k jednomu ze svátků, případně k oběma, odstup. Zbytečně. Jejich zavedení je totiž pro naši kulturu příznačné.

Tiché soupeření

Moderní evropské národy reflektovaly novověké náboženské rozdělení různě. Buď se ztotožnily s jednou ze stran historického katolicko-protestantského soupeření jako Angličané a Irové, nebo se rozdělení snažily překonat předkřesťanskými národními mýty jako Němci v době romantismu.

V českých zemích, kde středověkou jednotu víry ukončilo husitství podstatně dříve než v západní Evropě, se paradoxně neodehrála ani jedna z uvedených reflexí. Český národ se nikdy nestal „národem Husovým“, ani nenastalo usmíření obou konfesijních tradic. „Tiché soupeření“ trvá a jeho projevem jsou dva státní svátky na prahu léta.

Působení „slovanských věrozvěstů“, bratří Cyrila a Metoděje, je v obecném povědomí spojováno s politickým útvarem Velká Morava. Ta byla základem slovanské státní existence ve středoevropském prostoru, a tedy i nejstarším předchůdcem naší současné státnosti. Panovníci Velké Moravy chtěli ve druhé polovině 9. století vytvořit stát srovnatelný s tehdejšími velkými vzory západo- i východoevropskými.

To bylo mimo jiné důvodem, proč se snažili svou zemi rychle christianizovatčili pokřesťanštit – téměř celá Evropa byla tehdy již křesťanská a pohanské zvyklosti považované za kulturně zaostalé. Velkomoravský kníže Rostislav zval do země kněze z blízké i vzdálené ciziny, aby šířili křesťanskou víru. Působili zde italští kněží i irsko-skotští mniši, nejvíce však přicházelo kněžstvo německé, zejména z pasovské diecéze.

Úspěšná misie

Tito němečtí duchovní však nebyli jen nositeli nové víry, ale v souladu s tehdy formulovanou představou „říšské církve“ i emisary politických zájmů svých panovníků a pokřesťanštění Slovanů chápali také jako jejich podřízení tehdejší Východofrancké říši.Tato optika se odráží v dobových textech i v korespondenci německého kléru týkající se christianizace Slovanů, například ve spise Conversio Bagoariorum et Carantanorumvzniklém po roce 869 nebo v listě bavorských biskupů papeži z roku 900.

Něco takového bylo pro vládce Velké Moravy obtížně přijatelné, proto se kníže Rostislav snažil vykázat ambice pasovského biskupství do patřičných mezí, přičemž jeho cílem bylo vytvořit samostatnou slovanskou diecézi na Velké Moravě. Počínal si vynalézavě a nebál se rozhlížet do všech světových stran. Po dlouhém jednání s papežem Mikulášem I., které nedosáhlo kýženého výsledku, se Rostislav roku 863 obrátil na východ, do vzdálené Konstantinopole, a požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu.

Císař souhlasil a již o rok později byzantští misionáři začali na Moravě působit. Jejich dílo se v krátkém čase ukázalo mimořádně úspěšné. Zatímco většinou se christianizace evropských zemí odehrávala tak, že novou víru přijal panovník s dvořany, a teprve v následujících desetiletích se šířila do nižších vrstev, na Velké Moravě zasáhla misie prakticky celou společnost, od velmožů knížecího dvora na Velehradě přes urozené bojovníky až po chudé zemědělce.

Úspěch misie byl snad ovlivněn i tím, že křesťanství pro moravské Slovany už nebylo novým učením, hlavní roli však nepochybně sehrála skvělá teoretická příprava a dobré organizační vedení misie, čili mimořádné odborné a charakterové kvality osobností v jejím čele, teologa a jazykovědce Konstantina, jenž později přijal řeholní jméno Cyril, a jeho kněžského i pokrevního bratra a schopného organizátora Metoděje.

Chladný postoj

Zatímco úkol misie se bratřím dařilo dobře a rychle plnit, značné problémy jim působili němečtí kněží, kteří v jejich díle viděli konkurenci. Byzantinci byli obviněni u papežského dvora v Římě, že prý ve svých staroslověnských překladech deformují svaté texty i obsah víry. Proti takovému obvinění se bratři museli razantně hájit. Přivítali proto pozvání papeže Mikuláše I. k návštěvě Říma a v roce 867 se vydali na cestu, jež se pro ně stala v mnoha ohledech osudnou.

Nejenže obhájili vlastní překlady církevních textů a prosadili staroslověnštinu jako schválený liturgický jazyk, ale nový papež Hadrián II. jmenoval Metoděje dokonce papežským legátem pro slovanské kraje za Alpamia posléze i arcibiskupem nově zřízeného stolce moravsko-panonského. Cesta však nebyla bezbolestná. Cyril v Římě vážně onemocněl a bylo zřejmé, že se na Moravu nevrátí. Vstoupil do kláštera, kde po několika měsících zemřel.

Také Metodějův návrat byl komplikovaný. V alpských průsmycích ho zajali ozbrojenci najatí franským klérem a byl uvězněn na hradě salcburského biskupa. Až po 2,5 letech, kdy se zpráva o tom dostala k novému papeži Janovi VIII., byl Metoděj na jeho přímý zásah neochotně propuštěn a mohl se konečně ujmout úřadu.

Politická situace na Velké Moravě se mezitím radikálně změnila. Kníže Rostislav byl zbaven trůnu převratem ve východofranské režii. Po řadě peripetií se do čela státu dostal jeho synovec Svatopluk, který se do značné míry opíral o podporu německých kněží, kteří si tím upevnili pozici a těšili se přízni nového vládce. Svatopluk se však ukázal mimořádně schopným panovníkem. Teprve on učinil Velkou Moravu opravdu velkou, ve smyslu územní rozlohy.

Roku 874 dosáhl forchheimským mírem oficiálního uznání nezávislosti Východofranckou říší a v tehdejších latinských kronikách je příležitostně titulován králem. Jeho postoj ke staroslověnské misii i k arcibiskupu Metodějovi však zůstával chladný. Obojí mu totiž připomínalo dobu jeho předchůdce Rostislava a pochybného způsobu, jímž se Svatopluk dostal k moci. Navíc zde působili Metodějovi odpůrci a pochyby o pravověrnosti staroslověnské liturgie, které se neustále vracely.

Uvedení ke zdrojům civilizace

Metodějovo postavení proto bylo zvláštní. Formálně byl vrcholným představitelem křesťanské církve na Velké Moravě, a proto ho král i franští kněží museli respektovat, ale současně nemohl zabránit intrikám proti sobě a králově ochotě naslouchat pomluvám. Tato situace trvala až do konce Metodějova života, poté se odpor proti jeho dílu rozhořel naplno a Metodějovi žáci byli zbaveni úřadů a vyhnáni z Velehradu.

Část z nich odešla do ciziny, většinou do Bulharska, odkud později šířili křesťanství k východním Slovanům, část nalezla útočiště v tehdy odlehlé části Velkomoravské říše, v Čechách, které spravoval kníže Bořivoj z místního rodu Přemyslovců. Krátce po těchto událostech vpadly do střední Evropy kočovné maďarské kmeny, které Velkou Moravu rozvrátily. Přesnou polohu kdysi slavného Velehradu ani místo pohřbu svatého Metoděje nedokážeme dnes identifikovat.

Důsledky definitivní roztržky západního katolického směru křesťanství s východním pravoslavným v 11. století málem zničily i díla staroslověnského písemnictví. Odkaz cyrilometodějské misie navzdory tomu všemu nezahynul. Žil v Čechách, kde se za časů svatého Václava zformoval nový slovanský stát, rozvíjel se v Sázavském klášteře založeném poustevníkem Prokopem či v pražských Emauzích, kam Karel IV. povolal staroslověnské mnichy, takzvané Glagoláše.

Od 14. století se také v českých zemích začal slavit svátek obou bratří, kteří byli a jsou uctíváni jako světci v katolické i pravoslavné církvi. Na Moravě jsou ctěni jak hlavní patronové. Má ale odkaz Cyrila a Metoděje co říct i dnešku? A v čem spočívá?

Je jím jednak náš slovanský jazyk, kterému vtiskli jeho první literární podobu, čímž uvedli naše předky ke zdrojům civilizace, jednak křesťanská tradice, tedy poselství obětující se lásky, jež prolíná naší kulturou, ať jsme, či nejsme věřícími křesťany. A konečně naše tisíciletá státnost, výraz životaschopnosti a vytrvalosti národa.

Dobový kontext

Postava kazatele a reformátora Jana Husa i fenomén husitství jsou neuralgickými body naší národní minulosti a velkými tématy domácí historiografie. Lze jim však porozumět jen v kontextu událostí, jež je formovaly. Konec 14. století byl neklidný, zmítali jim porodní bolesti rodícího se novověku, krize autority, rozpad tradičních společenských vzorců a vpád nových způsobů náboženského, a politického myšlení.

Smrt císaře a českého krále Karla IV. v roce 1378 jako by oznamovala definitivní zánik celé epochy. Pro Karla bylo však čas jeho skonu svým způsobem milosrdný, nedožil se úpadku a rozkolu církve a neúspěchů svého milovaného syna Václava a nemusel přihlížet následné zkáze značné části svého díla v průběhu husitských válek. Mnohému by díky své autoritě možná zabránil, ale hlavní síly ničící středověké křesťanstvo se již daly do pohybu a zastavit je zřejmě nešlo.

Klíčovou roli sehrála tehdejší krize papežství. Svatopetrský stolec byl již od roku 1309 politicky ovládán Francií, s čímž se zbytek Evropy nehodlal smířit. Když měl v roce 1378 nastoupit nový pontifik, byli nezávisle na sobě zvoleni dva, italský Urban VI. a francouzský Kliment VII. Ani jeden nebyl ochotný se titulu vzdát, čímž vzniklo dvojpapežství – velké schizma. Toto rozdělení pokračovalo i za nástupců uvedených papežů a trvalo až do roku 1417.

Nominalisté versus realisté

Situaci měly řešit církevní koncily v Pise a Kostnici, jež však zpočátku krizi ještě zvětšily neuváženými volbami dalších papežů. Kostnický sněm navíc zpopularizoval teorii konciliarismu, podle níž rozhodnutí koncilu jako shromáždění předních prelátů a vzdělanců mají stát nad papežem. (Tato nauka je s katolickým učením o papežství neslučitelná. Koncil ochotný soudit Husa jako bludaře byl tedy z hlediska katolické věrouky v některých otázkách v bludu, což je pro atmosféru tehdejší doby příznačné.)

Vedle schizmatu a bojů o charakter papežské moci mysl tehdejších vzdělanců zaměstnával další vážný problém – spor o povaze univerzálií čili obecných pojmů. Zda jsou pouhými názvy, jimiž zobecňujeme jevy kolem sebe, jak hájili nominalisté, nebo podle realistů mají reálný obsah existující v neviditelném světě idejí.

Tento odborný spor prolínal se spory praktickými, které se týkaly uplatnění tehdejší inteligence. Univerzity „chrlily“ nové absolventy, zejména z teologických fakult, na nichž bylo studium bezplatné, a pro tyto absolventy bylo stále méně lukrativních míst, takže mezi nimi vládl ostrý konkurenční boj.

Opora v univerzitě

Římský a český král Václav IV. se v těchto otázkách obtížně orientoval, natož aby dokázal efektivně řešit s nimi související problémy. Od smrtí svého otce navíc čelil silné politické opozici. Odpor proti němu časem tajně podpořili i jeho příbuzní, mladší bratr Zikmund, od roku 1387 král uherský, a moravský markrabě Jošt, Václavův ambiciózní bratranec. Václava dokonce jeho odpůrci několikrát zajali a nebyl si jistý ani svým životem. V srpnu 1400 byl z římského trůnu sesazen.

Všechny tyto události zřejmě způsobily, že se u krále Václava projevila chorobná podezřívavost. Obklopoval se jen oblíbenci, většinou z nižších vrstev, u nichž mylně předpokládal loajalitu. Místo krále „blízkého lidu“, jak Václava IV. líčili romantici, vyvstává vládce dílem naivní, dílem duševně labilní, který se nedokázal obklopit dobrými spolupracovníky a slabost přebíjel demonstrativními gesty.

Václav IV. mohl dobře panovat v klidné době, složitá, v níž žil, si však žádala vládce jiných kvalit. Nelze se proto divit, že hledal oporu své moci. Nějakou dobu si představoval, že mu jí bude univerzita, a tudíž byl ochotný svou autoritou ochraňovat tehdejší nejvýraznější akademickou osobnost Jana Husa.

John Wicliffe

Jan Hus se narodil okolo roku 1370 v Husinci u Prachatic. Podle vlastního svědectví se pro kněžství rozhodl kvůli hmotnému zabezpečení, brzy však své povolání přijal celou duší a stal se knězem hluboké víry a bezúhonného života. Od roku 1402 působil jako mistr svobodných umění, tedy filozofie, na univerzitě i jako kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Jeho náboženské zanícení však podléhalo dobové atmosféře očekávající „očistu“ křesťanstva, a nebylo tudíž prosté mysticko-utopických vizí.

Ty, a z nich vyplývající přesvědčení o vlastní vůdčí úloze v jejich uskutečňování, dovedly Husa k rozpolcenosti – na jedné straně je jeho mysl zakotvena v nejvyšších sférách, z nichž čerpá mravní maximy, a žádá jejich zabudování do profánního práva, například veřejné trestání hříchů, na druhé neztrácí ze zřetele aspekty praktické a je ochotný i k pragmatickým postojům, jako bylo jeho dočasné spojenectví s královskou mocí.

Zásadní roli v této Husově formaci a ve vývoji reformních snah na pražské univerzitě hrálo dílo anglického teologa Johna Wicliffa, které do Čech proniklo po roce 1380. Wicliffe vycházel z pozic realistické filozofie, v mnoha otázkách ji však překročil. Jeho kritika nešvarů církevního života konvenovala mnoha českým čtenářům a stala se základem Wicliffovy popularity na pražské univerzitě, avšak zdaleka ne každý, kdo Wicliffa studoval a v jednotlivostech uznával jeho autoritu, souhlasil se vším, co hlásal.

Denunciace německých nominalistů k papežskému dvoru, že všichni čeští učitelé a studenti jsou wicliffisty, se z perspektivy věků jeví značně přehnaná. Naopak, brzy se ukázalo, že vztah českých akademiků k Wicliffovu dílu byl diferencovaný a mnozí z těch, kteří spolu s Husem Wicliffa „objevili“, se v budoucnu stali jeho kritiky, například Husův přítel Štěpán z Pálče či radikální reformátor Stanislav ze Znojma. Ani Hus nepřijímal Wicliffa nekriticky.

Dekret kutnohorský

Problematickými Wicliffovými tezemi byly z hlediska katolické věrouky zejména dvě – odmítání papežské autority a učení o remanenci, jež popíralo reálnou přítomnost Krista v konsekrované hostii. Hus zpočátku nepřijímal ani jednu z nich. Ještě v říjnu 1408 byl ochotný jménem univerzity podpořit papeže Alexandra V. zvoleného po dohodě římských a avignonských kardinálů na koncilu v Pise, aniž by zpochybnil papežský primát.

Až později, nepochybně pod demoralizujícím vlivem schizmatu, přijal negativní Wicliffův názor. Učení o remanenci však Hus nikdy neučil. Mnohem jednotnější než ve wicliffismu byli čeští mistři v národnostní otázce. Univerzita byla založena, řečeno slovy zakládací listiny Karla IV., zejména „pro obyvatele milého království českého“, jako každý středověký vzdělávací ústav však byla otevřena zájemcům o studium ze všech okolních zemí.

Akademický život na univerzitě pak řídily orgány ze zástupců univerzitních „národů“, které zhruba odpovídaly národnostem na škole. Na pražském vysokém učení byly takové „národy“ čtyři – český, polský, bavorský a saský – a každý měl při hlasování jeden hlas, takže byla zdánlivě zajištěna objektivita rozhodování. Věc se zproblematizovala, když se zástupci cizích „národů“ dohodli, že budou postupovat koordinovaně, aby české akademiky přehlasovali.

Motivem původně nebyl spor nacionální, nýbrž filozofický, ale skutečnost, že jednotný postup cizinců Čechy trvale znevýhodňoval, brzy změnila odborný spor v záležitost národní prestiže. I proto se roku 1309 Husovi podařilo přimět krále k vydání Dekretu kutnohorského, který přiznal českému univerzitnímu „národu“ tři hlasy a všem cizím „národům“ jeden. Zásluhy na jeho vydání posílily Husovu popularitu mezi českými mistry na univerzitě i mimo ni.

Kritika prodeje odpustků

Husovy reformní i sociálně nápravné snahy dlouho nevyvolávaly žádnou reakci církevní hierarchie. Negativní pozornost vyvolal až Husův odpor proti prodeji papežských odpustků v roce 1412, což v obecném povědomí doprovází řada omylů. Odpustek nepředstavuje hmotnou věc, katolická nauka jím nazývá, jak může být hříšník za definovaných podmínek osvobozen od důsledků svého jednání, takzvaných časných trestů, jež mu hrozí i po odpuštění hříchů ve zpovědi.

Odpustek může věřící získat buď pro sebe, nebo pro duše v očistci, kterým tím může zkrátit dobu jejich očišťování a usnadnit vstup do věčné blaženosti. Podmínkami pro získání odpustku jsou zpravidla předepsané modlitby a zbožné skutky. Papež Jan XXIII. však podnítil zneužití této nauky a kupčení s odpustky.

Papežský stát ve střední Itálii tehdy čelil vojenským útokům krále Ladislava Neapolského, a papež proto sháněl finance na obranu. Rozhodl se vyhlásit proti Ladislavovi křížovou výpravu a nabídl věřícím možnost mimořádného získání odpustků, zapojí-li se do výpravy, nebo ji aspoň hmotně podpoří. Majetní lidé se vzápětí začali předhánět ve finančních příspěvcích, s pocitem, že si kupují spásu pro sebe i své zemřelé.

Hus tuto praxi kritizoval a v duchu Wicliffových názorů zpochybňoval i papežství. Stal se proto podezřelým z kacířství. Své věroučné a reformní názory měl obhájit na právě probíhajícím koncilu v Kostnici.

Urážka celého národa

Na církevní sněm do Kostnice Mistr Jan dorazil v listopadu 1414 s ochranným glejtem, jímž mu Zikmund Lucemburský, kterému krátce předtím získal titul římského krále, zaručoval bezpečí. Zanedlouho po příjezdu byl však Hus uvězněn a nebyl propuštěn ani na naléhání krále Zikmunda, jenž tím přišel o dobrou pověst. Současně začal s Husem proces, ve kterém byl obviněn z kacířství a wicliffismu.

Hus odmítal věroučné články, jejichž šíření mu obžaloba připisovala neoprávněně, v ostatních však žádal, aby mu koncilní otcové dokázali jejich odchylnost od katolického učení. Koncil ale neměl čas ani vůli s Husem diskutovat a nabídl mu jen dvě možnosti – buď se koncilu podřídit a odvolat, cokoli od něho bude žádáno, nebo přijmout odsouzení. Mnozí koncilní otcové včetně francouzského kardinála D’Aillyho či španělského kardinála Zabarelly se však až do konce snažili Husovi odvolání usnadnit přijatelnými formulacemi.

Hus však raději přijal smrt, než by se podvolil. Odmítl autoritu koncilu, byl odsouzen jako kacíř a 6. července 1415 v Kostnici upálen. Jeho smrt vyvolala v Čechách pobouření, a to i u těch, kteří s ním nesouhlasili. Jeho zajetí, odsouzení a upálení byly považované za urážku celého národa a 2. září 1415 sepsali představitelé české a moravské šlechty list proti jednání koncilu, k němuž připojilo své pečeti 500 českých pánů a zemanů.

Nárůst pobouření

Koncilní otcové, dobře informovaní o dění v Čechách, nehodlali podlomit autoritu sněmu žádnými ústupky, a proto již v době Husova procesu nechali zatknout a posléze upálit i jeho spolupracovníka, Mistra Jeronýma Pražského. Nálada v Čechách se tím zradikalizovala a trpělivost přetekla, když se král Václav IV., v té době vážně nemocný, se rozhodl oslabit vliv Husových příznivců na Novém Městě pražském dosazením na místní radnici nové konšely z řad osob známých odporem k Husovi. To opět vyvolalo pobouření.

Ozbrojený dav vedený kazatelem Janem Želivským přitáhl 30. července 1419 před budovu radnice a dožadoval se odstoupení nových konšelů. V té chvíli někdo vyhodil z okna radnice kámen a nešťastnou náhodou se trefil do monstrance s konsekrovanou hostií, kterou v čele zástupu nesl Želivský. To byla poslední kapka. Dav vtrhl do budovy, zmocnil se konšelů a svrhl je z oken – žádný útok nepřežil.

Po obdržení zprávy o této události dostal král Václav IV. nervový záchvat, jemuž zanedlouho podlehl. Země se ocitla v totálním chaosu a ozbrojený střet husitů, jak se stoupencům upáleného reformátora začalo posměšně říkat, s jejich protivníky se od té chvíle stal neodvratným. Nastalo 20 let náboženských válek a stagnace.

Žádná přímá kontinuita

Zhodnotit Husovu historickou roli i husitské „hnutí“ je obtížné a jakákoli jednostrannost je karikaturou. Konstitutivními složkami Husova reformního (i husitského revolučního) úsilí totiž byl jak ofenzivní tlak nových duchovních proudů a sociálně nápravných snah, tak reakce na tento tlak a obrana „ jistot středověku“ proti němu, kterou lze vidět zejména ve filozofickém ukotvení univerzitního husitismu.

Jen proto je možné, že se k odkazu husitství hlásili jak konzervativci za napoleonských válek, tak liberálové roku 1848, že František Palacký viděl v bojovném Žižkovi demokrata, Václav Vladivoj Tomek monarchistu a Josef Pekař levicového diktátora. Že se za dědice kalicha prohlašoval pravoslavný biskup Gorazd, nietzscheovec Machar i komunistický profesor Nejedlý.

Pod pokličkou husitství i v Husově díle lze totiž najít všemožné politické a duchovní ideje, které kolotaly Evropou v onom neklidném čase na přelomu středo- a novověku a jež ovlivnily myšlení Západu, parlamentarismem počínaje a mysticismem konče.

Mezi husitstvím a jakýmkoli moderním hnutím neexistuje žádná přímá kontinuita, různé jeho ideové impulsy však v naší kultuře stále působí. Mimo jiné i proto, že se opět dotýkají týchž hodnot, které tvoří naši identitu – jazyka, víry a státnosti.Oprávněně přitahují naši pozornost a svou lidskou opravdovostí nás nutí vypořádávat se s nimi.