Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Je čas rozhodnout, co s komunisty

Slovensko-cest

  13:54

Jedinou možností, jak se zbavit KSČM, bude vzít jejich představitele do vlády a nechat je, ať se sami znemožní.

Stanou se z čelních představitelů KSČM ministři? Zleva Miloslav Ransdorf, Jiří Dolejš a Vojtěch Filip. foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Když člověk nějakou dobu žije v zahraničí ve fungujícím demokratickém systému, a pak přijede do České republiky, brzy si všimne něčeho, co zdejším přijde jako samozřejmé: postavení českých komunistů a jejich strany KSČM. Podle zákona a všech pravidel parlamentní demokracie jde o normální politickou stranu, integrovanou do našeho politického systému. Ale snad pro všechny, kromě svých voličů, je to strana s cejchem malomocného, strana, kterou by rozumný člověk nikdy nemohl volit a která se podle názoru většiny Čechů nesmí nikdy dostat do vlády.

Ani nám nepřijde, že je to v demokratické společnosti naprosto neslýchané – buď je KSČM stranou, jejímž cílem je demontovat demokratický systém a opět nastolit diktaturu proletariátu, a v tom případě se musí zakázat a její (nemalý) majetek musí propadnout státu, nebo je to demokratická strana jako ostatní, a pak není důvod, proč by ji lidé nemohli beze studu volit a proč by její zástupci nemohli být ve vládě. Žádná jiná možnost neexistuje.

Komu to prospívá?

To, co se tu v posledních 20 letech postupně etablovalo a co nám už připadá normální, nemá v demokratické společnosti co pohledávat. Těch téměř 20 procent voličů, kteří by dle aktuálních průzkumů volebních preferencí dali KSČM hlas, má zrovna takové právo projevit svou vůli a vidět ji splněnou, jako kterákoli jiná skupina voličů. Halasně proklamovaná prohlášení ostatních stran, že s komunisty nepůjdou nikdy do koalice, jsou jasnou diskriminací jejich voličů.

Halasně proklamovaná prohlášení ostatních stran, že s komunisty nepůjdou nikdy do koalice, jsou jasnou diskriminací jejich voličůBylo samozřejmě velkou chybou, že někdejší KSČ nebyla zakázána hned po sametovém „mírném pokroku v mezích zákona“. Tehdy pro to byla nejlepší situace, ale budiž. Dnes už se komunisté (myslím tím ty z KSČM, ale vlastně to platí i pro ty v ostatních stranách) naučili pravidlům parlamentní demokracie, což musíme akceptovat. Oni už asi také přišli na to, že v parlamentní demokracii mají větší možnosti.

Proč ale sama KSČM na svém názvu trvá a tím neustále všem voličům připomíná svou totalitní minulost? A komu prospívá toto rozložení českých politických sil? Určitě ne komunistům samotným – i když momentálně jejich volební preference rostou, není to jejich zásluha, ale spíše projev nespokojenosti jak se současnou vládou, tak i s opozicí.

Podíváme-li se, co dělali po rozpadu sovětského impéria komunisté v okolních státech, jeví se strategie KSČM jako unikátní. V podstatě si mohli zvolit jednu ze tří možností:

  • Hned po převratu se přejmenovat a převzít agendu (a voliče) normální demokratické levice. Tak tomu bylo v Maďarsku, Bulharsku, Chorvatsku, Slovinsku nebo Rumunsku. Tuto možnost si zvolily oportunistické strany, pro něž bylo hlavní zůstat u moci.
  • Přejmenovat se a zaujmout pozici nalevo od velkých levicových stran jako v bývalé NDR, v Polsku, Estonsku nebo Srbsku. To byl zásadovější přístup, ale pro voliče v postkomunistických zemích málo přitažlivý.
  • Nepřejmenovat se, nebo dokonce založit novou komunistickou stranu na levém konci spektra.

Příkladem pro poslední skupinu je Slovensko, kde jsou komunisté marginální záležitostí, a Moldavsko, kde jsou naopak celou dobu u moci, takže nemají (zatím) žádný důvod k přejmenování.

Pak už zbývá jen KSČM, která se nepřejmenovala, a je proto v pozici strany de facto vyloučené z celostátní politiky, i když na lokální úrovni je pro voliče akceptovatelná. To je opět pro nezaujatý pohled nepochopitelné: v jiných zemích se přejmenování osvědčilo, protože lidé rychle zapomenou, že to je vlastně bývalá totalitní strana, a už ji hodnotí pouze podle jejího programu, což je vlastně i správné.

Kdyby KSČM nasadila do parlamentu několik pankáčů jako v Německu, mohli bychom se divitNapříklad v Německu se komunisté přejmenovali či fúzovali už čtyřikrát, a to jejich strana nikdy slovo „komunistická“ v názvu neměla! Ve srovnání s Německem také vynikne, že KSČM nedělá nic pro to, aby se stala atraktivní pro mladé voliče, kteří jsou jinde ve světě většinou levicově naladění a tíhnou i k extrémní levici. Místo toho si pečlivě udržuje „staré kádry“ a k mladým je obezřetná. Kdyby nasadila do parlamentu několik pankáčů jako v Německu, mohli bychom se divit.

Takhle to dál nejde

Proč ale vlastně používá KSČM tuto málo pochopitelnou strategii? Ať už je její důvod jakýkoli, hlavní důsledek je ten, že je v Česku velmi těžké vytvořit levicovou vládu, protože značná část hlasů na levém konci spektra je zabetonovaná do strany, se kterou nesmí nikdo vytvořit koalici, protože... no zkrátka protože to tak je.

Není těžké přijít na to, komu tento stav vyhovuje nejvíc. Už v devadesátých letech byl tento postup KSČM pro pravicové strany darem z nebes, všichni si pamatujeme na naléhavé výzvy nevolit malé strany, protože bychom dali hlas komunistům, řada lidí se touto strategií dokonce řídí dosud! Zajímavé také je, že při prezidentské volbě šly náhle a dočasně tyto předsudky stranou, komunistický hlas byl stejně dobrý jako každý jiný.

Kdo si myslel, že komunisté postupně vymřou i se svými voliči, je zaskočen tím, že jich spíše přibýváTento stav nemůže trvat dál. Musíme se rozhodnout, co s komunisty. Kdo si myslel, že postupně vymřou i se svými voliči, je zaskočen tím, že jich spíše přibývá. Kdo si myslel, že sociální demokracie jejich voličům nabídne přitažlivý levicový program, se také spletl. A zakázat je, se už několikrát nepovedlo a asi ani nepovede – buď si dávají takový pozor, nebo už se opravdu od své minulosti odpoutali.

Jediná možnost, jak se komunistů zbavit, bude tedy zvolit je do vlády a nechat je, ať se sami znemožní. Oni to přece na jednu stranu mají velmi jednoduché: nikdy v této republice nevládli a nemusejí se zodpovídat ze svých rozhodnutí. Je pro ně tedy snadné ostatní strany kritizovat a voliči jim samozřejmě také naslouchají.

Pro řadu lidí je sice nepředstavitelné, že by komunistická strana v této republice opět vládla, ale podívejme se na to střízlivě:

  • KSČM nikdy nebude tak silná, aby mohla jmenovat premiéra, bude se muset spokojit třeba s ministerstvem zemědělství nebo práce, možná zdravotnictví;
  • a je docela dobře možné, že se tam jejich ministři osvědčí lépe než ti předešlí, protože oni si určitě dají záležet na tom, aby se ukázali v dobrém světle.

Pokud ne, tak jejich voliči aspoň uvidí, že také jen vaří z vody. Kdo se obává nového Vítězného února, měl by si uvědomit, že je-li naše demokracie tak slabá, že by podlehla hrstce komunistů bez Rudé armády v zádech, neudrží se moc dlouho. Popravdě řečeno, demontáž demokracie zatím předváděly ostatní strany, které nám od „vítězného listopadu“ vládly.

Takže se nebojme a volme komunisty. Nemějme strach, že hlasy malým stranám připadnou komunistům: je to jediná možnost, jak se jich zbavit nadobro!