Lidovky.cz

Japonskému Olympusu procházelo dvacet let „řecké“ kreativní účetnictví

  16:36

Kde rozpustit 32,1 miliardy korun ztráty? Nejlépe v Karibiku, radí správní rada japonské firmy Olympus.

Cena akcií firmy Olympus na Tokijské burze před vypuknutím skandálu 13. října byla 2482 JPY za akcii. Ve čtvrtek 10. listopadu již klesla o 80 procent na 484 JPY za akcii. foto: © ReutersČeská pozice

Začínalo to jako ukázkový vstup japonské firmy do nové epochy. Ve stínu celosvětových ekonomických trablů bylo třeba provést restrukturalizaci a snížit náklady, proto byl do vedení společnosti povolán manažer, který přesně v této věci své schopnosti již obhájit dokázal. Brit Michael Woodford pro Olympus pracoval 30 let a před svým nástupem do pozice CEO úspěšně řídil operace firmy ve Velké Británii a v USA. Přes všechny předsudky, dle kterých cizinec nikdy nemůže pochopit ta nejjemnější pravidla fungování japonské společnosti, ještě v září pranic nevadilo, že v čele japonské nadnárodní korporace stojí cizinec.

Woodford se tak zařadil po bok Carlose Ghosna, pod jehož vedením téměř z popela povstala automobilka Nissan, a Howarda Stringera, který řídí Sony. Člověk by skoro mohl mít radost, že když už ne státní správa a většinová společnost, tak alespoň fungující business sféra je schopna ocenit schopnosti konkrétního jedince a postavit je výš než pouhý počet let strávených ve firmě či handicap největší – fakt, že dotyčný manažer nemá japonskou národnost. Woodforda na post osobně doporučil předseda správní rady Olympusu Cujoši Kikukawa a netajil se, jak je dosavadní prací Woodforda „extrémně spokojen“. Japonské business prostředí může být ze strany zahraničních manažerů stále vnímáno jako nepřátelské

Rozdílná firemní kultura? Snad raději ano...

Woodford coby manažer, jehož úkolem bylo zejména šetřit, se rozhodl prověřit čtyři akvizice z posledních let. Z pochopitelných důvodů. Olympus – především výrobce přesné zdravotnické optiky a fotoaparátů – totiž za téměř miliardu dolarů od roku 2006 nakoupil:

  1. výrobce potravinových obalů pro mikrovlnné trouby,
  2. výrobce anti-aging kosmetiky,
  3. firmu zabývající se recyklací odpadů.

Tři čtvrtiny hodnoty těchto aktiv stihla firma do konce roku 2009 účetně odepsat. Platby za tyto tři podniky odešly na účty na Kajmanských ostrovech.

Čtvrtou akvizicí pak byl v roce 2008 nákup britského výrobce lékařských nástrojů Gyrus za 2,2 miliardy USD. Vzhledem k tomu, že sám Olympus se v oblasti výroby sofistikované zdravotní techniky pohybuje, by alespoň tento čtvrtý nákup mohl působit smysluplně, pokud by ho ovšem neprovázel poplatek za zprostředkování ve výši 687 milionů USD vyplacený neznámé firmě sídlící opět na Kajmanských ostrovech. Olympus zaplatil zprostředkovateli, jehož konto po přijetí platby přestalo existovat, neuvěřitelnou téměř třetinu z ceny pořizované firmy.

Woodford chtěl pochopitelně vědět, proč firma vytvořila jeho slovy „sbírku hrozivých chyb a neuvěřitelně špatných rozhodnutí, které vedly ke spálení aktiv společnosti v hodnotě 1,3 miliardy USD“ a žádal hlavu předsedy představenstva Kikukawy, pod jehož dohledem k transakcím došlo. Woodford požadoval taktéž zevrubný audit nezávislým zahraničním auditorem, protože hloubková účetní kontrola externí japonskou auditorskou firmou v roce 2009 „nic nezvyklého neobjevila“.

Jak se dívat na audity japonských firem, jejich ocenění na burze a jejich reálnou hodnotu, procházelo-li Olympusu přes 20 let „řecké kreativní účetnictví“?

Přes zásadní zjištění však kupodivu nepadl Kikukawa, ale poroučet se musel Woodford. Představenstvo Olympusu ho 14. října jednomyslně odvolalo z funkce. A tolik nadšený Kikukawa označil Woodfordovo chování vůči představenstvu, zbytku vedení společnosti, ale zejména jemu osobně za „vyšinuté“ a „neomluvitelné“. Samozřejmě neopomenul obvyklé vlastenecké poznámky, že „Woodford nedokázal pochopit a akceptovat japonskou firemní kulturu“, a taktéž, že z bývalého CEO cítil, jak „Japonsko nemá rád“.

Podezřelé praktiky? Nikdy, nic, nikde, s nikým.

Další události nabraly spád. Woodforda v čele společnosti vystřídal předseda představenstva Kikukawa, načež odvolaný Brit okamžitě celou kauzu proti všem japonským zvyklostem zveřejnil. Kikukawa obhajoval akvizice a v médiích dementoval všechna Woodfordova obvinění. Ještě 24. října všem zaměstnancům rozeslal e-mail mimo jiné obsahující: „Naše firma se ani náznakem nedopustila čehokoliv nekalého. Vždyť přeci ve svém vlastním zájmu by takto rozhodně nikdy nikdo jednat nemohl (...) Bývalý CEO Woodford jednal na vlastní pěst a nekonzultoval postupy s vedením, což bylo zdrojem problémů. Rezolutně však popírám, že by ve firmě probíhalo cokoliv nekalého.“

Woodford však použil stejný kalibr a naznačil, že by na nejasných akvizicích mohly participovat i firmy napojené na organizované struktury za hranou zákona, v Japonsku všeobecně označované jako jakuza. „Pokud evidujete obří platby, ale nejste schopen je jakkoliv vysvětlit, pak jsou obavy o mnohem temnějších souvislostech obchodu zcela na místě,“ kontroval Woodford. Bohužel může mít i pravdu. Japonské akciové společnosti v minulosti skutečně používaly zločinné struktury pro zajištění hladkého průběhu valných hromad, respektive aby během nich nikdo z akcionářů příliš neobtěžoval management nemístně dotěrnými dotazy.

V roce 1999 byl za platbu právě za tyto služby ze strany jakuzy pravomocně odsouzen předseda představenstva tehdy největší japonské banky Dai-Ichi Kangyo. O tři roky později už japonská Komise pro dohled nad obchodem s cennými papíry (Securities and Exchange Surveillance Commission – SECS) evidovala více než 50 pochybných subjektů, které investovaly velké prostředky do veřejně obchodovaných firem a které měly prokazatelně napojení na podsvětí.

Těžko říct, jestli se Woodford v Olympusu mafiánských souvislostí opravdu obával, ale předal veškeré své materiály FBI i oddělení závažné kriminality Scotland Yardu, přičemž obě instituce začaly věc vážně šetřit. Konat začala též SECS. Olympus sice obvinil Woodforda, že zveřejňuje důvěrné informace záměrně s cílem poškodit důvěryhodnost společnosti, ale hrozivé katarzi se firmě již zabránit nepodařilo. Na akciových trzích Olympus zamířil střemhlav dolů a během následujících dnů ztratil 50 procent hodnoty. Kikukawa rezignoval 26. října a v čele společnosti jej nahradil někdejší viceprezident a dnešní CEO Šuiči Takajama. Bývalé vedení však obhajoval a akvizice opakovaně označil za správné.

Zatímco ve světě začínala „kauza Olympus“ nabývat na intenzitě, v Japonsku se počala nořit do mediálního ticha. Zásadní obrat tak přinesla až úterní tisková konference, kde Olympus otevřeně přiznal, jak se firma snažila záměrně ztrátovými akvizicemi účetně opodstatnit ohromné ztráty z neúspěšných finančních spekulací okolo roku 1990. Právě v devadesátých letech, známých jako „japonská ztracená dekáda“ po splasknutí japonské pozemkové bubliny, se celá řada firem snažila vyvážit obchodní ztráty spekulacemi na trhu s cennými papíry. Často však spíše ke škodě své a svých akcionářů. Olympus tím přiznal, že přes dvacet let vedl fiktivní účetnictví a dvacet let akcionářům poskytoval zavádějící informace o hospodaření. Celková výše všech zastíracích nákupů se odhaduje v přepočtu zhruba na 32,1 miliardy korun.

Olympus přes dvacet let vedl fiktivní účetnictví a dvacet let akcionářům poskytoval zavádějící informace o hospodaření

Takajama doslova uvedl: „Za stav jsou odpovědní bývalý předseda představenstva a CEO Kikukawa a viceprezidenti Jamada a Mori. Včera večer za mnou přišel Mori a sdělil mi, co se ve skutečnosti dělo. Já osobně o tom do včerejšího večera neměl tušení.“ Woodford stihl na Takajamovu tiskovou konferenci reagovat: „Tomu samozřejmě věřit nelze. Všichni to museli vědět a všichni musejí neprodleně odejít.“ Takajama slíbil zevrubný audit a jeho výsledky neprodleně zveřejnit. Na konkrétní dotazy novinářů na tiskové konferenci však nereagoval.

Takajamově prohlášení o sladké nevědomosti lze věřit opravdu jen těžko. Bývalý finanční ředitel firmy Artis, jedné z japonských firem, které Olympus kupoval, k akvizici pro TV JNN uvedl: „Skutečná hodnota firmy Artis v době nákupu? O dvě nuly méně, než za kolik to Olympus koupil. Cena, za kterou to Olympus tehdy kupoval, naprosto neodpovídala skutečnosti. Ten obchod smysl dávat nemůže.“

Mnoho otázek

Kauza jednoznačně vyžaduje jasné prošetření a nezpochybnitelné závěry. Protože dalších otázek vyvolává nekonečně mnoho. Je „účetní rozpouštění ztráty“ z nepovedených burzovních spekulací z devadesátých let opravdovým důvodem ztrátových akvizic v celkové odhadované hodnotě přes 320 miliard korun? Nebo je toto – samo o sobě dostatečně zničující přiznání – jen nutnou obětí zastírající mnohem temnější formy fungování představenstva japonské nadnárodní společnosti?

Jak se dívat na audity japonských firem, jejich ocenění na burze a jejich reálnou hodnotu, procházelo-li Olympusu přes 20 let „řecké kreativní účetnictví“? Je Olympus onou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo, a můžeme tedy očekávat další podobné žonglování s čísly i u jiných korporací? Můžeme pouze doufat, že nikoliv, nicméně pachuť pochybností asi nezmizí ani po důkladném došetření celé kauzy. A ztráta důvěry ve světě je to poslední, co by si japonská ekonomika měla přát. Nejen ze strany investorů.

Hlubší následky Woodfordova vyhození tak velmi dobře vyhodnotil Tošijuki Šiga, šéf výroby v automobilce Nissan: „Obávám se, že japonské business prostředí může být ze strany zahraničních manažerů stále vnímáno jako nepřátelské. V tom případě by se ale Japonsko připravilo o možnost najímat ty nejschopnější lidi z celé planety. A to by byla vážně škoda veliká.“

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.