Ve čtvrtek 22. listopadu zemřel český spisovatel a moravský patriot Jan Trefulka (83). Česká veřejnost ho sice zná méně než jeho generační spisovatelské druhy, jako jsou Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Pavel Kohout či Eva Kantůrková, ale od šedesátých let, kdy začaly vycházet jeho první práce, výrazně ovlivňoval československé kulturní prostředí. V té době také přispíval do mnoha časopisů články, v nichž kritizoval tehdejší politiku. Po roce 1968 byl nucen se na 20 let odmlčet z veřejného života. Podepsal Chartu 77 a do roku 1989 publikoval pouze v samizdatu. Po tomto roce se jeho aktivity rozšířily o moravský patriotismus, jemuž zůstal věrný až do konce svého života. Trefulkův pohřeb se bude konat ve čtvrtek 29. listopadu v brněnském krematoriu.
Shrnout život člověka v jednom článku je v podstatě nemožné. O natolik květnatém spisovateli, jako byl Jan Trefulka (narodil se 15. května 1929), to platí obzvlášť. Setkal jsem se s ním dvakrát v létě 2010. Tehdy jsem začal promýšlet knihu o spisovatelské generaci (stále nedopsanou), k níž náležel a která se na prahu dospělosti – po únoru 1948 – musela nějak vyrovnat s pokusem uskutečnit komunistický mýtus o rovnosti. Někteří spisovatelé, například Josef Škvorecký či Jan Zábrana, zůstali od počátku stranou, jiní se mu oddali a různě dlouhou dobu, různým způsobem a s různou intenzitou jej velebili a stali se jeho věrozvěsty – Pavel Kohout nebo také Jan Trefulka.
Při vzpomínce na Jana Trefulku bych se chtěl pozastavit právě u dvou sousloví – „s různou intenzitou“ a „různým způsobem“. Nelze totiž všechny tyto spisovatele shodně soudit podle jejich členství v komunistické straně. Říct: byl komunista, a tím to končí. Nelze také paušálně tvrdit, že v první polovině padesátých let nešlo dělat nic, co by nebylo totálně zideologizované. Šlo. A Jan Trefulka je toho dokladem.
Rozchod s komunistickou praxí
I Trefulka vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). I on budoval ráj na zemi, zatímco se režim stával totalitním a odehrávaly se první politické procesy. Současně však byl už v roce 1950 vyloučen z KSČ za „nevinný žert“, do nějž byl zapleten. Později se do této strany vrátil, aby z ní byl definitivně vyobcován s koncem reformního komunismu po pražském jaru 1968.
I Trefulka budoval ráj na zemi, zatímco se režim stával totalitním a odehrávaly se první politické procesy
Onen „nevinný žert“ spočíval v odhaleném dopise, který Trefulkův přítel poslal z jednoho politického školení Milanu Kunderovi. Psal v něm, že na školení přednášel Jiří Hendrych a že je to vůl, a protože Trefulka byl přítelem obou, stal se objektem vyšetřovací komise na Karlově univerzitě. Tehdy stačilo málo, aby byl člověk vyloučen z KSČ. Šlo o žert, který Milan Kundera zpracoval beletristicky ve svém slavném stejnojmenném románu, a Trefulka jej vepsal do povídky Pršelo jim štěstí (1962).
Mladý intelektuál Trefulka si uvědomoval, že tímto odhaleným „znevážením“ se začal oddělovat od nadšených univerzitních vrstevníků. Onen žert ho totiž najednou stigmatizoval a postavil do role viníka souzeného za znesvěcení ideálu. Atmosféru vysokoškolských prověrek a soudů na začátku padesátých let popsal následovně:
A dole u pódia začali zpívat, komandír geroj geroj Čapajev, tvořilo se jakési neurčité kolo, propletené ruce, viděl jsem, jak se kluci snaží nenápadně, ale úporně dostat vedle plavovlasé (…) Byl bych tam jistě také, vždycky jsem s nimi zpíval, nevěděl jsem (…), jestli se můžu přidat. Jestli můžu zpívat se svou tváří a se svou vinou, nebo jestli dokonce musím zpívat (…) Ohromilo mě, že všichni tito lidé budou proti mně, všichni budou dotvrzovat mé provinění, tolik veselých a šťastných lidí se nemůže mýlit… (povídka Pršelo jim štěstí)
Znesvěcení ideálu
Podobná situace intelektuála vně rozjásaného davu, který tancuje a zpívá „v jednom kole“, je popsaná i v Kunderově románu Kniha smíchu a zapomnění. Odcizení od optimistického kolektivu komunistické mládeže, která vše bere smrtelně vážně, neklade si žádné pochybovačné otázky, a jež dokonce jakoukoli pochybnost považuje za nepřátelské gesto, může být klíčem k pochopení pozvolného rozchodu těchto začínajících spisovatelů s vládnoucím režimem; byť nadále zůstávali komunisty.
Trefulkova hereze spočívala v znesvěcení neposkvrnitelného ideálu komunismu
Trefulkova hereze spočívala v znesvěcení neposkvrnitelného ideálu komunismu (ani žertovat se o něm nesmí!), v tom, že jej nevnímal jako dogma, ale jako otázku, o níž je možné diskutovat. Po tomto přečinu byl poslán do traktorové stanice, v níž se jako intelektuál na nucené převýchově spolupodílel na uvádění jednoho z komunistických ideálů do praxe – kolektivizaci.
Odebíral stroje soukromým zemědělcům, kteří si je třeba jen před pár lety koupili. (Své zkušenosti z traktorové stanice Trefulka popsal v částečně autobiografické povídce Škaredá neděle z roku 1962.) Po odpykání svého „přečinu“ prací na venkově a následné vojně se Trefulka vrátil do intelektuálního městského prostředí okolo brněnského časopisu Host do domu.
Dulatita „my“ a „oni“
V rozhovoru, který jsem s Trefulkou vedl, na svůj život v traktorové stanici a na odebírání strojů zemědělcům vzpomínal následovně: „Byly tam výjevy velice dramatický. Ze začátku jsem teda jezdil jako závozník a viděl jsem to na vlastní oči. Bylo to surový. Oni jim dávali, těm takzvaným kulakům, všude takový podmínky, že už byli vlastně zavření.“
Na tomto popisu je zajímavé, že Trefulka hovoří ve třetí osobě. Byli to anonymní „oni“, kteří soukromým zemědělcům dávali podmínky, nikoli „my“. Hovoří tedy podobně, jak jsme si dnes zvykli mluvit o naší normalizační minulosti. Ta se nám také jeví na pozadí duality „my“ (oběti) versus „oni“ (neadresní viníci).
Pokud však nahlédneme do povídky Škaredá neděle, vidíme i něco jiného – strašnou situaci na venkově. Ideově však byl tento popis v zásadě v souladu s tehdejším míněním. Postava Brožíka, vlastníka rozsáhlejších polností a odpůrce združstevňování, je zobrazena jako ztělesněné zlo: závistivá, falešná, zlodějská zrůda. Jiný odpůrce kolektivizace, Křehlík, je také popsán negativně. Trefulkův hlavní hrdina, pracovník traktorové stanice, s nimi leží v nemocnici na jednom pokoji a s odporem musí poslouchat jejich rozhořčování nad tehdejší politikou a argumenty proti ní.
Odvaha
Dnes na komunistický režim v Československu nahlížíme jako na časovou osu s jasně ohraničenými obdobími – první polovina padesátých let (tvrdá totalita), chruščovovské tání a odhalení Stalinova „kultu“ na přelomu padesátých a šedesátých let (měkká totalita), druhá polovina šedesátých let s vrcholem pražského jara (demokratizace), takzvaná normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech (autoritářský režim). Používáme všeobecné škatulkování. Aby však mohlo přijít tání, musely pro ně vzniknout podmínky. I v první polovině padesátých let proto lze objevit události, které jako by do nich nepatřily.
Trefulka Kohoutovým budovatelským básním vytýká klišé, povrchnost, vemlouvavost, nepravdivost, nepřesvědčivost a nepřesnost
Trefulkův spisovatelský souputník Jaroslav Putík (tehdy komunista) například už v roce 1955 rozvířil klid komunistické totality tím, že nechal v Literárních novinách zveřejnit článek Vitamin I polského filozofa Jerzyho Putramenta. Článek byl založen na jednoduché tezi: polské lidové demokracii chybějí informace. Mimo jiné se v něm uvádělo: „Jediným opravdu působivým prostředkem boje proti klepům je to, když se noviny vyzbrojí 1. hojnými, 2. rychlými, 3. průkaznými a 4. n e z i š t n ý m i informacemi. Z těchto čtyř nezbytných předností se naše noviny mohou pochlubit jen tou třetí.“
Jan Trefulka podobně jako Jaroslav Putík svou odvahou nabourává naši představu o absolutním kulturním temnu v první polovině padesátých let. V roce 1954 napsal a v brněnském Hostu do domu zveřejnil (mohla vyjít!) zdrcující kritiku tehdejšího barda komunistického básnivého mládí – Pavla Kohouta (článek O nových verších Pavla Kohouta – polemicky).
Kritika Kohoutových básní
Trefulka Kohoutovým budovatelským básním vytýká klišé, povrchnost, vemlouvavost, nepravdivost, nepřesvědčivost a nepřesnost. Dle něho „Pavel Kohout vidí skutečnost jakoby z pódia, na němž vystupoval se souborem, vidí skutečnost z tribun slavností, z jevišť oslav, z oken jedoucího vlaku či letícího letadla, z novin a brožur“. A svou kritiku končí slovy:
V první básni Času lásky a boje prohlašuje Pavel Kohout programově:
Jednou rukou verše píšu
v druhé držím revolver.
Může se vyskytnout otázka, kterou z těch věcí dělá levou rukou.
O motivech, proč článek napsal, mi v rozhovoru sdělil:
„Měl jsem zkušenosti jednak z té traktorky, jednak z vojny. Mě popudila ta Kohoutova poezie. Měl jsem pochybnost, že to půjde vůbec otisknout, tak jsem to dával číst Milanu Kunderovi, ten říkal, abych to zkusil, tak jsem to nakonec do toho Hosta dal. Tam ale byl redaktorem Ludvík Kundera a ten to prostě zařadil. No a pak kolem toho vznikla ta veliká diskuse. (…) On Kohout měl pak proti mně na univerzitě veliký přednášky, ale to už je všechno tak dávno. Já jsem se s ním od té doby v tom disentu tak často vídal, že už je to jenom taková naše společná vzpomínka, víceméně neutrální.“
Trefulka, a také například Jan Skácel, který se ho zastal, byl následně veřejně skandalizován, Ludvík Kundera propuštěn z Hosta do domu a Pavel Kohout v roce 1955 napsal nepěknou polemiku O smyslu a poslání české poezie. Nic to však nemění na tom, že už v první polovině padesátých let šlo být (do jisté míry) veřejně kritický i k tehdejším literárním modlám. Jen to chtělo odvahu nést následky, a tu Jan Trefulka měl.
Jan Trefulka dokázal zůstat opravdovým a věrným svému názoru i později – ať už hájil časopis Tvář v šedesátých letech, nebo když odmítl jakékoli spolupodílnictví na nastupující normalizaci. Jeho metaforický román z počátku sedmdesátých let o totalitní společnosti pošlapávající jakékoli zásady morálky (Veliká stavba) by měl být povinnou četbou pro všechny milovníky utopických ideologií i dnes.
Bibliografie
Pršelo jim štěstí (1962)
Třiatřicet stříbrných křepelek (1963)
Výmysly (1966)
Nálezy pana Minuse (1966)
Tajemství tajemníka Růdamora (1969)
O bláznech jen dobré (samizdat 1978; oficiálně 1990)
Zločin pozdvižení (samizdat 1978; oficálně 1991)
Velká stavba (samizdat 1982; oficiálně 1994)
Svedený a opuštěný (samizdat 1988; oficálně 1995)
Vraždy bez rukavic (1992)
Bláznova čítanka (1998)
V bludišti šlehačkových slonů (2001)
Skřipce na ptáčky (2004).
Sebrané spisy
Svazek 1. Zločin pozdvižení (2004; Zločin pozdvižení; Škaredá neděle; Veliká stavba; O bláznech jen dobré)
Svazek 2. Dědictví (2005; První případ; Metoděj přichází pozdě; Vražda bez rukavic; Hlášení; Můj příběh; Popis kýče; Stará píseň; Zrod legendy; Skřipce na ptáčky; Smrt knihovny; Na krásné vyhlídce; Dědictví; Naděje; Pršelo jim štěstí; Svedený a opuštěný.
Účast v kolektivních pracích
Mohelenská step (1998)
Květy Moravského krasu (2000)
Příspěvky ve sbornících
Pět novel (1963)
Souvislosti a perspektivy prózy (1963)
Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (německy 1978; česky samizdat 1980)
Když se řekne Werich... (samizdat 1981; poté in Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, oficiálně 1990)
Býti básníkem. Mezi politikou a poezií (samizdat 1989)
Na střepech volnosti (samizdat 1989; oficiálně 1991)
K. Hvížďala – Z. Salivarová: Benefice (1990)
Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991)
Uzel pohádek (1991)
Evropský fejeton Brno 91 (1991)
Evropský fejeton (1992)
Bílá žízeň (1993)
Čeští spisovatelé o toleranci (1994)
Charta 77 očima současníků (1997)
Milý Václave – Tvůj... (1997)
Kulturní periodika na Moravě (1997)
Můj handicap (1997)
Duše Brna (1998, editor Ludvík Kundera)
Ludvíku Kunderovi k pětaosmdeátinám (2005)
Nic není jako dřív (2007)
Odkaz Jaromíra Tomečka (2008)
Uspořádal a vydal
Dokořán. Almanach mladé literatury (1957, s Milanem Suchomelem)
Stránky z deníku 1945–1960 (1960)
Z. Rotrekl: Sněhem zaváté vinobraní (BB 1991)
Evropský fejeton (antologie, 1996, se Zenem Kaprálem)