Jan Kysela: Veřejnost nemusí brát kauzu Altner příliš negativně

Expert na ústavní právo Jan Kysela v rozhovoru o kauze Altner mimo jiné říká: „Z hlediska působení na veřejnost může působit postup sociálních demokratů jinak, než je striktně právní posouzení celého problému. Je zřejmé, že pokud by se kauza Altner netýkala politické strany, veřejnosti by se taková věc příliš nedotkla. Mně se ale zdá, že jde především o to, jak budete kauzu prezentovat.“

LIDOVÉ NOVINY: Jaký dojem na vás dělá kauza Altner a postup ČSSD, která odmítá zaplatit přes 300 milionů korun panu Altnerovi?

KYSELA: Není to podle mě tak, že je zde rozhodnutí soudu, které někdo ignoruje. Spíše se s rozsudkem pracuje v jakési šedé zóně než v bílé či černé.

LIDOVÉ NOVINY: Navzdory pravomocnému rozsudku premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že soudní spor ještě neskončil a strana využije práva na dovolání se k Nejvyššímu soudu. Je v pořádku takový postup?

KYSELA: To je právě ta šedá zóna, o které se bavíme. Černá by to byla ve chvíli, kdy máme k dispozici pravomocné soudní rozhodnutí, se kterým nechceme nebo nemůžeme nic dělat, a přesto ho budeme ignorovat. Bílá barva je situací, kdy máme soudní rozhodnutí, nesouhlasíme s ním vnitřně, ale plníme ho. Případ Altner je dle mého šedou oblastí, v níž lze využít mimořádného opravného prostředku dovolání se k Nejvyššímu soudu. Navíc s dovoláním je spojen návrh na odklad vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí.

LIDOVÉ NOVINY: O možnosti odkladu vykonavatelnosti předseda strany Sobotka v neděli 17. března hovořil...

KYSELA: Pokud občanský soudní řád připouští institut odkladu vykonatelnosti, plyne z toho, že ne každé pravomocné rozhodnutí soudu druhé instance musí být nutně vykonáno neprodleně. Navíc ve chvíli, kdy má dotyčný – v tomto případě ČSSD – pocit, že by mu druhoinstančním rozhodnutím vznikla naprosto zásadní a nezhojitelná škoda. Sociální demokracie toto tvrdí, neboť má obavu, že když převede 330 milionů na švýcarské konto, k penězům se v případě pro ni pozitivního rozhodnutí už nedostane.

LIDOVÉ NOVINY: Není problematické, že se v této šedé zóně pohybuje hlavní vládní strana?

KYSELA: Je pravda, že z hlediska působení na veřejnost může působit postup sociálních demokratů jinak, než je striktně právní posouzení celého problému. Je zřejmé, že pokud by se kauza Altner netýkala politické strany, veřejnosti by se taková věc příliš nedotkla. Mně se ale zdá, že jde především o to, jak budete kauzu prezentovat.

LIDOVÉ NOVINY: Takže zvolený postup sociálních demokratů nemůže ve společnosti vyvolat pocit nespravedlnosti?

KYSELA: Domnívám se, že veřejné mínění nemusí případ brát příliš negativně. Pokud bychom uvažovali v reklamní či propagandistické kategorii, v zásadě věc můžete prezentovat způsobem, že pan Altner z celého příběhu nebude vycházet jako hrdina bez bázně a hany. Pokud se vám příběh podaří prezentovat jako právní spor, který skončí až u Nejvyššího či Ústavního soudu, nemusel by být dopad na veřejné mínění nijak zdrcující. Neboli že jde nyní nikoliv o tečku, ale jen o pauzu.

Pak by nemusel nastat efekt, že my, běžní smrtelníci, verdikty dodržujeme, zatímco ti mocní je dodržovat nemusí a nic se jim nestane. Myslím si zkrátka, že příběh pana Altnera a ČSSD bude sporem o interpretaci. Kdyby měla zvítězit varianta, že soudnímu rozhodnutí se někdo vyhne z důvodu, že je mocný, bylo by to depresivní. Ne všichni jsme totiž mocní.

LIDOVÉ NOVINY: Kauza Altner se táhne od roku 2000. Co to vypovídá o české justici?

KYSELA: Nejsem si jistý, zda něco vypovídá o justici. Spíše o tom, že pan Altner dělal leccos pro to, aby řízení nepokračovalo úplně svižně. Jste-li soud a máte ne zcela kooperativní strany, není snadné rozhodnout. Výsledkem toho může být, že proces se časově táhne. Pokud by nastala varianta, že soudy nejsou z vlastní viny schopné v rozumném časovém úseku rozhodnout, bylo by to na pováženou. Jestliže jde o vinu procesních stran, soudy s tím příliš nenadělají.

LIDOVÉ NOVINY: Souvisí taková otázka s kritizovanou a diskutovanou amnestií exprezidenta Václava Klause?

KYSELA: Jde o analogii k diskusi, která se vedla po lednu 2013. V amnestii bylo natvrdo stanoveno, že pokud řízení trvá delší dobu než „x“, jde o vinu státu a stíhaní jsou volní. Jenže to nemusí automaticky znamenat, že stát je neschopný. Stát v roli tvůrce pravidel vytvořil řadu možností, aby trestně stíhaný člověk nebyl zcela ujařmen a měl k dispozici prostředky ke své ochraně.

Lidé mohou zdržovat, což však neznamená, že stát, tentokráte v roli ochránce spravedlnosti, je tím špatným. Řešením Václava Klause bylo přičíst tyto prodlevy státu k tíži. Odlišnou variantou by bylo zkoumat v jednotlivých případech, kdo přesně je na vině, a podle toho rozhodnout.

LIDOVÉ NOVINY: Hovořil jste o černé, bílé a šedé barvě. Jaký je příklad „černého“ nerespektování rozsudku?

KYSELA: Jde například o starší kauzu Václava Klause, který byl před soudy popotahován kvůli nejmenování justičních čekatelů. Jeden z nich – Petr Langer – to dotáhl až před Nejvyšší správní soud. Spor vyhrál, prezident republiky prohrál.

Soud Václavu Klausovi nařídil, aby odůvodněně rozhodl. Prezident Klaus povinnost nesplnil. To je jasný případ černé barvy, kdy se ukazuje, že mocní mají určitou imunitu a že se na ně některé věci z našeho běžného světa nevztahují. V tom spatřuji rozdíl oproti kauze ČSSD a advokáta Altnera.

LIDOVÉ NOVINY: Jakou barvu byste přiřadil prezidentu Miloši Zemanovi v kauze „Peroutka“, v níž se kriticky navezl do soudkyně?

KYSELA: Soudní rozhodnutí mají být kritizovatelná, ale kritika by měla směřovat k věci, nikoliv na adresu lidí. Nemělo by docházet k tomu, že o soudci či soudkyni řeknete, že jsou hloupí. Od politiků bychom měli očekávat vyšší míru zdrženlivosti; vůbec bychom od nich měli více očekávat, aby i oni očekávali něco od sebe.

Prezident coby osoba dotčená daným sporem by rozhodnutí soudkyně neměl komentovat vůbec. A už rozhodně by se neměl dopouštět posuzování kvalit či nekvalit daného soudce. To je chvíle, kdy narušujete důvěru v ústavní systém. Tvrdíte, že není tvořen v zásadě neutrálními a neosobními institucemi a pravidly, ale lidmi.

Pojmete-li to takovýmto způsobem, můžete posléze říci, že každý člověk má své hodnotové a politické preference. Nakonec můžete dospět k názoru, že soudkyně představuje vyšší střední třídu, která má blíže k pražské kavárně než k dolním deseti milionům. Na konci takové úvahy je, že soudní rozhodnutí se vůbec netýká právního hlediska, ale spíše kvazipolitického vypořádávání se s názorovými oponenty. Pak je po důvěře v soudnictví veta.