Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jan Kuklík: Témata z nedávné minulosti mají stále co říct

  10:11
„Když Židé před rokem 1938 utíkali před nacismem, evropská společnost je vnímala spíše nepříznivě. Dnes každý rozumně uvažující člověk musí odsoudit, co se jim stalo za druhé světové války,“ říká v rozhovoru Jan Kuklík.

Profesor Jan Kuklík, děkan Právnické fakulty UK. foto:  František Vlček, MAFRA

Profesor Jan Kuklík, právní historik a od února 2014 děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, v rozhovoru mimo jiné říká: „Je to složitější než jen říct, že kdo dnes odmítá migraci, je nacionalista nebo nemá žádný respekt k lidským právům. Souvisí to i se strachem z neznáma či z eventuálního civilizačního ohrožení. Právo rozhodně není jediným nástrojem, který by měl tyto otázky řešit. Z historie bychom si měli vzít i to, že na krizové situace je nutné reagovat a nelpět jen na právním rámci, když vidíme, že na řešení nestačí.“

LIDOVÉ NOVINY: V nakladatelství Auditorium právě vyšla kniha Jménem republiky!, kterou připravili vaši studenti. Rozebírají v ní několik komunistických politických procesů, které pod vaším vedením rekonstruovali. Jak jste se k těmto rekonstrukcím dostali?

KUKLÍK: Rodilo se to několik let. Lidé vyloučení po roce 1948 z fakulty se setkali se současnými studenty a diskutovali, jakým způsobem si připomínat tehdejší období a jak se vyrovnat s minulostí. Navrhl jsem vzít některý z tehdejších procesů a na něm ukázat celý mechanismus zneužití justice komunistickým režimem formou rekonstrukce.

Odsouzení v politickém procesu rodinu stigmatizovalo většinou po zbytek života, a to mnohdy i po roce 1989

Byl při tom také režisér Jan Řeřicha, který nabídl, že by rekonstrukce mohla proběhnout formou divadelního představení v rámci festivalu proti totalitě Mene Tekel. Letos jsme takto zrekonstruovali již osmý proces.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste se díky tomuto postupu dozvěděli?

KUKLÍK: Odsouzení v politickém procesu rodinu stigmatizovalo většinou po zbytek života, a to mnohdy i po roce 1989. Jeden případ, s kulačkou Marií Švejdovou, byl dokonce na základě iniciativy ministryně spravedlnosti Marie Benešové znovu otevřen a u Nejvyššího soudu se dočkal úplné rehabilitace. Pokud by se o něm nemluvilo, bylo by to složitější. To, že jsme mohli pomoci někomu v současnosti, byl bonus, který jsme původně ani nečekali.

LIDOVÉ NOVINY: Postupoval komunistický režim u všech politických procesů stejně?

KUKLÍK: Takhle to říci nejde. Procesy se lišily v několika svých obdobích, nejtvrdší byly na začátku padesátých let. Nehodí se ale ani idealizování druhé poloviny padesátých a šedesátých let, i když tam je znát posun. Komunisté rozpoutali něco, co je samo začalo děsit.

Musíme se zamýšlet nad garancemi, které zajistí, že právo, justice či vyšetřovací orgány nemohou být zneužity

V první vlně politických procesů, do vydání zákona na ochranu lidově demokratické republiky v roce 1948, se navíc používaly prvorepublikové předpisy vydané na ochranu Československé republiky a demokracie či ty převzaté z rakouského práva. Musíme se tak zamýšlet nad garancemi, které zajistí, že právo, justice či vyšetřovací orgány nemohou být zneužity k takovým účelům.

LIDOVÉ NOVINY: Byly tyto procesy vždy inscenované?

KUKLÍK: Minimálně u těch velkých to platilo, existovaly k nim i scénáře. Stávalo se také, že náměstek ministra spravedlnosti Karel Klos přijel ke Státnímu soudu a nechal si referovat, jak řízení dosud probíhalo a jak bude probíhat dál. Do určité míry tak bylo dopředu připravené, včetně toho, že se v politických orgánech jednalo o výši trestu.

Ne všechny procesy ale byly připraveny tak do detailu jako ty velké. Platilo to především pro ty propagandistické, které se přenášely rozhlasem, k nimž se sepisovaly i podpůrné petice. Petice či organizované návštěvy pracujících přitom vznikaly i u menších procesů na místní či regionální úrovni.

LIDOVÉ NOVINY: V anketě magazínu Index LN o nejlepší právní knihu loňského roku zvítězily dvě knihy vzniklé pod vaším autorským vedením – Jak odškodnit holocaust? a Oběti komunistické spravedlnosti. Má dnes větší význam psát o dějinách 20. století a totalitních režimech než třeba před deseti lety? Například kvůli radikalizaci společnosti?

Právní dějiny by sice neměly odpovídat primárně na aktuální „politickou potřebu“, někdy se ale s aktuálním děním propojí

KUKLÍK: Právní dějiny by sice neměly odpovídat primárně na aktuální „politickou potřebu“, někdy se ale s aktuálním děním propojí. Ukazuje se, že témata z nedávné minulosti mají stále co říct. V historických souvislostech bychom měli vnímat třeba migrační krizi. Mluvme například o židovských uprchlících před nacismem.

Když utíkali před rokem 1938, evropská společnost je vnímala spíše nepříznivě, zejména pokud pocházeli z východu Evropy. Dnes každý rozumně uvažující člověk musí odsoudit, co se stalo Židům za druhé světové války. Přitom na počátku to společnost takto rozhodně nevnímala. Tyto otázky bychom tedy měli posuzovat s vědomím historických kořenů a paralel a také tak, abychom se nemuseli s odstupem za své jednání stydět. A pak se divit, že se něco takového stalo. To je poselstvím i té druhé knihy o odškodňování holokaustu.

LIDOVÉ NOVINY: Poučila se Evropa z dřívějších migračních vln?

KUKLÍK: Jen do určité míry, západní více než ta východní. Nechci tím říci, že všechny problémy, kterými se dnes zabýváme, budou jinak posuzovány po 50 letech, ale něco takového se může stát. Samozřejmě je to složitější než jen říct, že kdo dnes odmítá migraci, je nacionalista nebo nemá žádný respekt k lidským právům. Souvisí to i se strachem z neznáma či z eventuálního civilizačního ohrožení. Právo rozhodně není jediným nástrojem, který by měl tyto otázky řešit.

Z historie si můžete vzít různé argumenty a interpretovat je v souvislosti s tím, co potřebujete. Takto by se s historií nemělo zacházet. Historické argumenty by při řešení současných problémů neměly být rozhodující.

Z historie bychom si měli vzít i to, že na krizové situace je nutné reagovat a nelpět jen na právním rámci, když vidíme, že na řešení nestačí. Sice se říká, že historie je matka moudrosti a že se z ní lidé poučují, skoro si ale myslím, že to nebývá pravidlem. Z historie si navíc můžete vzít různé argumenty a interpretovat je v souvislosti s tím, co potřebujete. Takto by se s historií také nemělo zacházet. Historické argumenty by navíc při řešení současných problémů neměly být rozhodující.

LIDOVÉ NOVINY: Připomíná dnešní situace třicátá léta, nebo je tato paralela přehnaná?

KUKLÍK: Doufám, že je přehnaná. Třicátá léta přinesla krizi liberální demokracie. Pořád věřím, že příznivců liberální demokracie je dnes více, než jich bylo tehdy. Autoritativní režimy se jevily jako efektivnější, silnější a tradiční demokracie byly na ústupu. Tuto paralelu bych tedy vnímal jako připomenutí, že demokracie není samozřejmá a že musí být připravena se bránit proti útokům na její podstatu.

LIDOVÉ NOVINY: Netolerují se dnes daleko více extrémní názory? Nestává se třeba z nenávisti k Romům nebo muslimům mainstream?

KUKLÍK: Situace se vyhrocuje a hranice se posouvají. Musejí ale existovat bariéry, které nejde překročit. Cestou není něco přísně zakazovat a hrozit jen tresty, ale vnášet argumenty a pokoušet se o diskusi. Pokud může v něčem přispět akademická půda, je to právě vytváření prostoru pro diskusi a argumentaci. Kdo je poučen o souvislostech, zdráhá se přistoupit k jednoduchému řešení. Většina společnosti se ale podle mě zatím nepřiklání ke krajním názorům, v tom jsem optimistický.

LIDOVÉ NOVINY: Vraťme se ještě k vašim knihám. Jak tedy odškodnit holokaust? Není morální odškodnění mnohem důležitější než finanční?

Situace se vyhrocuje a hranice se posouvají. Musejí ale existovat bariéry, které nejde překročit. Cestou není něco přísně zakazovat a hrozit jen tresty, ale vnášet argumenty a pokoušet se o diskusi.

KUKLÍK: Přesně tak, zdaleka nejde jen o materiální odškodnění arizovaného majetku. Řada těch otázek se otevřela až po 40 či 50 letech. Důležité jsou omluvy nebo zadostiučinění formou připomínání a projektů, jež mají odstraňovat nesnášenlivost. Otázkou například je, co s majetkem, o který už se nemá kdo přihlásit, ale zároveň víte, o jaký majetek jde.

Různé státy se k tomu postavily různě. Český přístup není ani nejlepší, ani nejvelkorysejší, ale ve srovnání s jinými středoevropskými, a zejména východoevropskými zeměmi se blíží spíše k těm západoevropským postupům.

LIDOVÉ NOVINY: Jde o jeden z restů České republiky, že v Letech u Písku na místě bývalého romského koncentračního tábora dnes stojí vepřín? Měl by se k tomu stát postavit čelem?

KUKLÍK: Určitě ano. Můžu chápat vlastnická práva majitelů vepřína, pro stát by to ale nemusel být velký náklad. Vždyť je to úplně neúnosný stav. Je třeba vážit finanční náklady, ale něco je s nimi neměřitelné. Je jasné, že takové pietní místo by si zasloužilo jinou úpravu. Úplně zbytečně se to stalo symbolem, který nedělá České republice nejlepší jméno.

LIDOVÉ NOVINY: Již dva roky jste děkanem pražské právnické fakulty. Jak byste se v půlce mandátu zhodnotil?

KUKLÍK: Čas opravdu rychle letí a zejména ve vysokém školství platí, že se úspěchy těžko hodnotí a dostavují se s časovým odstupem. Přesto už jsou posuny patrné, například jsme se rozhodli shromáždit informace o stavu výuky a vědecké produkce na fakultě, zavedli jsme také v zásadě povinné hodnocení výuky studenty.

LIDOVÉ NOVINY: Proč se dřívější vedení fakulty o tyto ukazatele nezajímala?

Abychom „nedojeli na rezervu“, museli jsme začít zjišťovat, kolik který pracovník učí, jak učí, kolik píše a jakou mají jeho publikace kvalitu

KUKLÍK: Samozřejmě tam zájem byl, ale finanční situace byla natolik dobrá a stabilní, že instituce nebyla nijak nucena systematicky vyhodnocovat svou efektivitu. Oproti tomu jsme nyní v momentu, kdy musíme naplno využít veškerý potenciál, který máme k dispozici. Abychom „nedojeli na rezervu“, museli jsme začít zjišťovat, kolik který pracovník učí, jak učí, kolik píše a jakou mají jeho publikace kvalitu.

LIDOVÉ NOVINY: Jedním z podstatných příjmů fakulty je financování za vědeckou produkci. Co by mělo být jejím středobodem? Učebnice pro studenty a komentáře pro praxi, za které ale nejsou žádné body v hodnocení vědy, nebo naopak monografie či články v časopisech, z nichž finance na fakultu proudí?

KUKLÍK: Obojí má smysl. Právnické učebnice jsou specifické v tom, že své obory definují a shromažďují o nich veškeré poznatky. Komentáře jsou zase velmi důležité pro praxi, jež teď třeba vyloženě čekala na komentář k novému občanskému zákoníku od akademických autorit. Tyto publikace nelze přestat vydávat jen proto, že z nich nejsou žádné body.

Obecně mi dost vadí, že z vědy se stává honba za body a vzniká produkce pro produkci, již skoro nikdo nečte. Určitě bychom ale rádi podporovali publikace v zahraničí a v cizích jazycích, abychom mohli ukázat, co se v české právní vědě děje. Je to navázané i na kritéria na habilitační a profesorské řízení, kde je vědecká rada univerzity velmi háklivá na kandidáty bez zahraničních publikací.

LIDOVÉ NOVINY: O které právní obory je největší zájem? Jsou to stále tradiční velké obory, jako je občanské, obchodní a trestní právo?

Obecně mi dost vadí, že z vědy se stává honba za body a vzniká produkce pro produkci, již skoro nikdo nečte

KUKLÍK: Jistě, studenty nejvíce zajímají obory, které jsou klíčové pro jejich uplatnění v praxi. Po rekodifikaci je navíc zjevné, že pro soukromé právo nastaly zlaté časy, zájem se projevuje též v nárůstu počtu závěrečných prací. Také o trestní právo je stabilní zájem, jenž zhruba odpovídá i potřebám praxe.

Z různých důvodů je menší zájem o správní právo, přitom to je obor, který je v praxi možná nejlépe uplatnitelný. Ale ani menší obory neusnuly na vavřínech, naopak jsou aktivnější a snaží se studenty zaujmout volitelnými předměty či různými projekty. Je to taková zdravá konkurence mezi obory.

LIDOVÉ NOVINY: Když mluvíte o zlatých časech soukromého práva, hodláte navýšit objem výuky jeho předmětů? Na olomoucké fakultě se učí občanské právo deset semestrů, v Praze jen čtyři...

KUKLÍK: Je zjevné, že by to mělo nastat s přípravou nové akreditace (současná končí v roce 2020 – pozn. red.). Vyloženě se to nabízí, ale nejde to udělat jen tak. Už nyní jsme personálně posílili velké katedry platného práva, ale narazili jsme na to, že není snadné lákat lidi na akademickou dráhu.

LIDOVÉ NOVINY: Drtivá většina povinných předmětů na pražské fakultě se zkouší ústně, bez možnosti pracovat se zákony. Je cílem fakulty, aby své studenty naučila přibližně převyprávět obsah otázky, nebo by je spíše měla učit aplikovat právo a řešit praktické problémy?

Dnes už je také úplně překonané vykládat jen národní právo bez evropského a mezinárodního kontextu. Roste také význam moderních technologií, které nemůžeme ignorovat a vracet se do 19. století.

KUKLÍK: Ústní zkoušení se drží zejména z tradičních důvodů. Sice se argumentuje, že právník musí umět mluvit a že zkoušející vidí, jaké je ústní vyjadřování studenta, ale jsem přesto příznivcem písemných zkoušek, a to z mnoha důvodů. Ke studentům jsou objektivnější a lze je přezkoumat, také šetří čas na obou stranách.

Na druhou stranu je to věc garantů předmětů a nemyslím si, že by děkan měl chodit po fakultě a vnucovat písemné zkoušky. Ale opravdu se mi nelíbí stav, kdy jsou dopředu zveřejněné otázky a studenti se učí jen z vypracovaných materiálů, které pak u zkoušky převyprávějí. Nejvíce se mi líbí klauzurní práce (kde studenti písemně řeší praktické právní problémy s využitím právních předpisů – pozn. red.). Taková prověrka nejlépe ukáže, zda student právu rozumí.

LIDOVÉ NOVINY: Co by měla fakulta svým studentům nabídnout?

KUKLÍK: Klíčem je takzvaný univerzální profil absolventa, který se orientuje ve všech stěžejních oborech platného práva. Jde o pochopení oboru a základních institutů, které nezmizí ani novelami. Sice by to neměla být „advokátní přípravka“, ale na druhou stranu by každý právník měl být schopný učinit určité úkony, které jsou spojeny s profesí jako takovou.

Tam vidím určité rezervy, ve vyvážení teoretické a praktické části. Dnes už je také úplně překonané vykládat jen národní právo bez evropského a mezinárodního kontextu. Roste také význam moderních technologií, které nemůžeme ignorovat a vracet se do 19. století.

Jan Kuklík (48)

Od února 2014 děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, předtím byl od roku 2000 jejím proděkanem.

Jako právní historik se zaměřuje na československé dějiny, zejména na období druhé světové války a komunismu. Zabývá se také anglickým právem či sportovním právem. Na fakultě vede Ústav právních dějin.

Loni pod jeho vedením vznikly knihy „Oběti komunistické spravedlnosti“ o politických procesech padesátých let a „Jak odškodnit holokaust?“.