Jan Kašpar: Policista, který by rád udělal „vztyk!“

Že zemřel „cimrmanovský herec na vozíčku“, je smutnou pravdou těchto dnů. Že zemřel i bývalý policista, zůstává neprávem stranou pozornosti.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © foto ČTKČeská pozice

V úterý zemřel ve věku 60 let „Praotec Čech, Náčelník Líná Huba, Rytíř Smyl Flek z Nohavic, Děd Vševěd, Sváťa Pulec, Náčelník Karel Němec, Továrník Bierhanzel, Zvědavý invalida Karásek alias Principál...“ Na dlouholetého člena Divadla Járy Cimrmana Jana Kašpara vzpomíná Jan Schneider.

Jan Kašpar byl dlouholetým souputníkem Václava a Olgy Havlových. Jinak by těžko účinkoval v tajné premiéře Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích v roce 1975. Poté nuceně skončil jako kulisák v jednom divadle. Je pěknou vizitkou Divadla Járy Cimrmana, že ho v té těžké době zaměstnalo.

Kašpar současně pokračoval ve spolupráci s Václavem Havlem, působil jako dokumentarista různých neformálních uměleckých aktivit. Jedním z dokladů jeho činnosti je i záznam návštěvy Václava Havla na zkoušce Plastic People, kteří v té době nacvičovali scénickou hudbu k Havlovu Pokoušení.

„Ne, z hrušky.“

„Jsi snad spadl z višně?“ Takto necitlivě, v diskusním zápalu o zcela odtažité věci, si jednou někdo nesouhlasně vypomohl proti Kašparovi. „Ne, z hrušky,“ odpověděl po pravdě a s vítězným úsměvem Honza, tehdy již na vozíčku. Tuším, že v té době nedlouho po úrazu mu zbělely vlasy, ale to bylo navenek všechno. Co se odehrávalo uvnitř, to jsme mohli jen tušit. Jinak to byl stále stejný vtipálek a vášnivý diskutér.

Potvrdilo se to i po „přelivu moci“ v listopadu 1989. Stejně jako mnoho jeho přátel, kteří měli své zkušenosti s bývalým režimem, přemýšlel, jak pomoci režimu novému. V době, kdy uvažoval o práci na ministerstvu vnitra, přišel jeho kamarád Libor Lochman (nyní ředitel policejního Útvaru rychlého nasazení, URNA) s nápadem, aby spolu s ním vstoupil do Národní protidrogové centrály (NPC), nově zřízené v listopadu 1991.

Policista na vozíčku

Doba to byla poněkud divoká, a tak se Honzovi mohl splnit divoký sen. Jak vzpomíná bývalý ředitel NPC Jiří Komorous, byla to absurdní situace, když uchazeče o přijetí do policejních služeb vozili v rámci přijímacího řízení na vozíčku. Lékařům ale vysvětlili, že půjde o umístění v kanceláři, kde bude dotyčný pracovat jako analytik u počítače.

Kašpar byl tedy přijat, ale – i to vypovídá o jeho povaze – jeho kariérní postup se nekonal. Ani ho nezajímal, na rozdíl od jiných, kteří se hned zajímali o „frčky“. Zůstal v poddůstojnické hodnosti. Byl ale ve svém živlu, měl zajímavou práci, která ho velmi uspokojovala. Byl hrdý na to, že po tom všem, co prožil a utržil, měl i policejní průkaz. A také zbraň měl, a občas skutečně jezdil i na střelby.

Jeho tehdejší kolega František Dlouhý vzpomíná: „Zažil jsem jeho příchod – ne, nebyl to příchod, byl to příjezd – na protidrogovku v dubnu 1992. Nebyl jsem sám, kdo nechápal, co tam chce dělat. Ale hodně brzy jsem to pochopil. Byl to správný chlap, který mezi nás zapadl, kamarádský, pracovitý a velmi spolehlivý parťák. Do společné práce přinášel jiný, více civilní pohled.“

Podobně ho hodnotí Jiří Komorous: „Dá se říci, že patří mezi zakladatele protidrogovky. Jeho policejní kariéra nebyla dlouhá. Práci si zamiloval a dával jí čím dál více. Tím se ale současně dostával do časových kolizí, protože stále dělal divadlo. Rozhodnutí padlo na konci roku 1994, kdy zvolil uměleckou dráhu, která mu byla přece jenom bližší. Múza zvítězila. Byl však zván a vítán na výročních oslavách této jednotky i dávno potom, co již byl v civilu.“

Dokonalé mimikry

Dnes již to lze říci. Honza Kašpar byl totiž hrozně tvrdohlavý, a bylo vyloučeno, aby zůstal jenom v kanceláři. Při několika příležitostech ho tedy kolegové vzali do ostrých akcí. Policista na vozíčku! Absurdní. Tudíž dokonalé krytí. Koho by napadlo, že kolegové, doprovázející člověka upoutaného na vozíčku, jsou policisté v akci? A Honza přitom třeba fotil kamarády v různých skupinkách, situovaných tak, aby bylo možno zadokumentovat „objekty“ policejního zájmu.

Jak Kašparovi kolegové nyní přiznávají, bylo to opravdu na ostří nože. Krytí bylo sice dokonalé, ale kdyby se něco „zechrulo“, velmi špatně by se s Kašparem na vozíčku „vyklízel prostor“. Těch akcí nebylo mnoho, ale Honza byl na vrcholu blaha. Brzy se však práce jednotky zprofesionalizovala natolik zásadně, že takováto alotria již nebyla ani myslitelná.

Podivná společnost u domácího výčepu

Paraplegici musejí dbát na kontinuální průtok tekutin, tvrdil Kašpar. Proto mu po jeho odchodu z policejních služeb jeho přátelé a bývalí kolegové pořídili malý výčep, který umístili u Honzy doma v kuchyni. Prolévat se tam pak chodila pozoruhodná společnost – bývalí disidenti, policisté, umělci a jejich kamarádi. V malé kuchyňce na Žižkově bývalo „husto“, veselo – a také bylo na co vzpomínat. Kašparovi se podařilo propojit kruhy policejní s uměleckými tak pěkně, že díky jeho vlivu navštívilo cimrmanovská představení mnoho policistů, kteří by snad jinak v životě do divadla nešli.

Jak poodkryl jedno z dobře střežených tajemství šéf URNA Libor Lochman, to spojení vedlo později dokonce k jednomu velmi kreativnímu, a přitom velmi užitečnému výsledku. Honza byl tvrdohlavý beran, a když si něco umanul, také to udělal. A tak se stalo, že domluvil policejní trénink v prostorách Divadla Járy Cimrmana. URNA musí umět zasahovat v nejrůznějších modelových situacích. Zde měla příležitost nácviku osvobození rukojmích v divadle (že to není tak absurdní situace, se bohužel potvrdilo v moskevském divadle na Dubrovce v roce 2002). Jako rukojmí byla použita figurína z divadelního představení, a zasahující policisté byli vystaveni atakům na své smysly použitím vizuálních a zvukových divadelních efektů.

Proto není s podivem, že Kašparovým odchodem zavládl smutek i v některých policejních útvarech. František Dlouhý to řekl za všechny: „Honzo, díky za to, že jsem se s Tebou mohl setkat. Byl jsi a zůstaneš můj, ale nejenom můj, kamarád a kolega.“