Jan Burian: Židle šéfa Národního divadla má šest koleček, a každé ujíždí jinam

Nový ředitel „zlaté kapličky“ v rozhovoru objasňuje, jak chce provést to, o čem se léta jen mluví: změnit provozní model naší první scény.

„S politiky je potřeba jednat zrovna tak jako s lidmi v divadle. Mám na to trpělivost. A rozhodně tomu budu věnovat veškerou energii a čas, které budou potřeba,“ popisuje práci ředitele divadla Jan Burian. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „S politiky je potřeba jednat zrovna tak jako s lidmi v divadle. Mám na to trpělivost. A rozhodně tomu budu věnovat veškerou energii a čas, které budou potřeba,“ popisuje práci ředitele divadla Jan Burian. | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
„S politiky je potřeba jednat zrovna tak jako s lidmi v divadle. Mám na to trpělivost. A rozhodně tomu budu věnovat veškerou energii a čas, které budou potřeba,“ popisuje práci ředitele divadla Jan Burian.

Když se řekne Národní divadlo, vybaví se nám pozlacená budova na břehu Vltavy, Hynaisova opona a nad ní nápis Národ sobě. Ve skutečnosti je „firma“ Národní divadlo – příspěvková organizace ministerstva kultury – obří mechanismus, který řadu let funguje setrvačností. Slepenec tří souborů, přidružené Laterny magiky a Nové scény s 1350 přepočtenými úvazky, mnoha divadelními a provozními budovami a miliardovým rozpočtem. Divadlo se v něm dělá a hraje obtížněji, než jinde.

Od 30. ledna má „zlatá kaplička“ nového ředitele. Jan Burian do funkce nastupuje s vizí, na níž se shodly odborná veřejnost, ministerstvo kultury i politická reprezentace. A v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mimo jiné říká, že je odhodlán tuto kulturní instituci proměnit ve vzorový příklad pružného divadelního provozu, který odpovídá současným potřebám tvůrců i publika.

ČESKÁ POZICE: Ministryně kultury vás jmenovala ředitelem Národního divadla na základě  doporučení expertního týmu. Ten jí zároveň odevzdal Návrh transformace Národního divadla, k jehož naplnění jste se přihlásil. Nevadí vám – po všech zkušenostech s tím, jak ministerstvo kultury mění stanoviska –, že zároveň s vaším jmenováním nebylo jasně veřejně řečeno: Tuto transformaci po Janu Burianovi chceme a jsme připraveni ji financovat?

BURIAN: Návrh transformace Národního divadla, který připravil expertní tým, není věc právní, ale kulturně-politická deklarace. Já ji beru jako závazné stanovisko ministerstva kultury. Jak návrhy na potřebné změny, tak i to, že je mám realizovat já. Žádné pochybnosti o tom nemám a budu to takto prosazovat.

ČESKÁ POZICE: Vznikne nějaká písemná dohoda o podmínkách vašeho působení? O dalším financování Národního divadla a podobně?

„V transformačním materiálu stojí, že financování Národního divadla se má plánovat s pětiletým výhledem“BURIAN: S ekonomickým náměstkem ministryně kultury Martinem Sankotem jsme předběžně rozebírali – to není nic tajného – možná rizika a rozpočtové potřeby transformace, řekněme na dva roky. Bavili jsme se o rozpočtu na rok 2014. Předpokládám, že to už bude moje práce. V transformačním materiálu stojí, že financování Národního divadla se má plánovat s pětiletým výhledem. Domluvili jsme se, že vytvoříme nějakou predikci toho rozpočtu, a pak nezbývá než věřit, že ho budeme dodržovat.

V materiálu expertního týmu je napsáno, že transformace bude vyžadovat nějaké náklady. Tím se rozhodně myslí i finanční. Ale náklady budou i v rovině kulturně-politické nebo personální.

ČESKÁ POZICE: Současným uměleckým šéfům činohry, opery i baletu končí funkční období v roce 2015. Necháte ho doběhnout?

BURIAN: Kdybychom byli v normálních okolnostech a neproběhly ty dvě poměrně nešťastné akce ministerstva kultury – to jest nepovedená fúze Národního divadla a Státní opery a nepovedené odvolání Ondřeje Černého –, tak bych měl nyní zcela jistě nejméně rok na přípravu před nástupem do funkce ředitele. To by bylo tak akorát, abych si mohl vyjasnit, s jakým týmem uměleckých šéfů do Národního divadla nastoupím. V této chvíli mi nezbývá, než se chovat v těch několika měsících do prázdnin, nebo řekněme do konce roku, trochu jako krizový manažer. Zorientovat se v té situaci a nechat si čas i na tahle klíčová personální rozhodnutí.

„Největší problém je ve vedení opery. Pokud budu řešit nějaké personální změny, tak operou se budu pravděpodobně zabývat nejdřív.“Samozřejmě se všemi šéfy budu jednat o tom, do jaké míry jsou schopni můj program akceptovat a co jsou schopni pro něj udělat. Podle toho se rozhodnu, s kým budu pokračovat do konce funkčního období a s kým případně budu jednat o tom, není-li to příliš dlouho.

Moje hlavní úsilí bude Národní divadlo co nejdříve reorganizovat na nějaký řiditelnější útvar. Včetně zvýšení pravomocí šéfů souborů i jejich odpovědnosti za provoz divadla a jeho ekonomické výsledky. Na toto téma jsem zatím velice neformálně mluvil jen s šéfem činohry Michalem Dočekalem, a to proto, že se prostě známe. Ani on se jasně nevyjádřil, že by vůbec chtěl pokračovat. A ani já jsem mu neřekl, jak si to definitivně představuji. Vnímám, že v této chvíli je největší problém ve vedení opery. Vím, že tomu budu muset věnovat největší pozornost. Pokud budu řešit nějaké personální změny, tak operou se budu pravděpodobně zabývat nejdřív.

ČESKÁ POZICE: Návrh transformace Národního divadla a vaše jmenování vzaly lidem z bývalé Státní opery poslední naděje na znovuobnovení její samostatnosti. Mluvil jste s jejich reprezentanty? Máte představu, jak se k tomu postaví?

BURIAN: Nemluvil. Zejména jsem nemluvil s představiteli odborových organizací sboru a orchestru Státní opery. Hodlám to udělat v co nejbližší době. Myslím, že koncept, s nímž přicházím, přináší naději, že v Národním divadle bude relativně velmi samostatný, kvalitní operní soubor. A i poměrně velký. To je paradoxně kladná odpověď na jejich požadavky po samostatnosti. Ale je to jiná odpověď, než prosté obnovení původního, nevyhovujícího stavu.

„Pořád se řeší, kolik má být orchestrů nebo sborů. Řešit se musí, co a kde budeme hrát.“Ta debata je navíc trošku nesmyslná. Pořád se řeší, kolik má být orchestrů nebo sborů. Řešit se musí, co a kde budeme hrát. Pak se musí řešit, kolik na to potřebujeme umělců a zaměstnanců, jak budou organizováni. A z toho pak musí vyjít, zda budeme mít jeden orchestr nebo tři. Já nemám v tomto ohledu žádné předsudky. Když se ukáže, že je třeba mít tři malé orchestry, tak ať jsou tři, když se ukáže, že jeden velký, tak jeden. To je věc profesionální kvality hudební přípravy a obyčejné organizace práce.

Velká část odporu proti této koncepci se nejmenuje zachování Státní opery, ale zachování pracovních míst. Pokud odboráři říkají, že chtějí zachovat pracovní místa, já jim rozumím. Je to legitimní, ale zároveň se nikdo nemůže divit, že zaměstnavatel bude říkat: Bude tolik pracovních míst, kolik je potřeba. A až to zaměstnavatel bude vědět, tak si s odboráři musí sednout a musí se pokusit dohodnout, co je rozumné. Považuji to za normální práci, která vypadá složitě, protože těch lidí je hodně. Ale systémově se to neliší od menších divadel.

ČESKÁ POZICE: Máte nějaký časový plán, jak budou reformy ND probíhat? Dokdy by měly proběhnout největší změny?

BURIAN: Nemohou probíhat nekonečně dlouho a musejí probíhat evolučně. Vím, že je to velká hora. A když chce člověk vystoupat na velkou horu, tak se nesmí dívat rovnou na vrchol, protože se lekne, že tam nevyleze. Takže budu pracovat tak, že se vždycky podívám na ten cíl, na který lze vystoupat, a tam se hodlám rozhlédnout a podívat se, jak je to dál.

Koncepce expertního týmu musí do konce roku dostat nějakou konkrétní podobu a časový plán, který musí být vázán i na nějaký plán finanční. Velmi rád bych se začátkem fiskálního roku udělal systémové změny v organizačním řádu, které založí směřování k té takzvané autonomii. Z toho vyplynou další kroky, které budou muset ten systém upřesnit. Vzhledem k repertoáru a k tomu, že divadlo musí hrát, není reálné, aby nějaké další změny ve struktuře souborů nastaly dříve než v polovině roku 2014, možná se začátkem roku 2015. Zároveň vím, že to nepočká do roku 2016. Můj mandát bude na šest let, tak bych byl rád, aby se ty zásadnější změny udělaly v jeho první polovině. A v té druhé, aby se vychytalo to, co se ukáže, že se neudělalo dobře, nebo co se dá udělat ještě lépe.

ČESKÁ POZICE: Máte pro změny, které chcete provést, nějaký vzor?

„Snažil jsem se prostudovat, jakým způsobem se reformovala divadla v německy mluvících zemích a částečně v Maďarsku“BURIAN: Snažil jsem se prostudovat, jakým způsobem se reformovala divadla v německy mluvících zemích a částečně v Maďarsku. Mám tam díky působení v Asociaci profesionálních divadel dobré kontakty. S Maďary děláme v Plzni nějaké společné operní projekty. A také shodou okolností působím v pracovní skupině v Národním divadle Brno, pro kterou Mojmír Weimann vypracoval pozoruhodnou rešerši, jak vypadá situace s organizací orchestrů a oper ve velkých německých městech. Vzhledem k tomu, že náš historický vývoj je podobný, tak se dříve nebo později – s nějakými odchylkami, protože všude ta divadla a zázemí vypadají jinak – stejně nepropracujeme jinam, než kam se propracovali oni.

Hodlám požádat o konzultace i své známé z Německa, z Asociace zaměstnavatelských svazů. Ta pracuje na vysoké profesionální úrovni a má na to spoustu expertů. Vím, jaká je situace ve Švédsku, ve Finsku. Projel jsem celou Británii, což se nedá s Českem srovnávat. Tam jsou spíš poučné věci kolem investic do kultury a efektů, které to přináší. Informací mám dost.

ČESKÁ POZICE: V tom, co je třeba s Národním divadlem udělat, máte tedy naprosto jasno?

BURIAN: To nejsou žádné převratné myšlenky. Říkal to pan profesor Milan Lukeš v roce 1990 a Alfréd Radok v roce 1961. To nové, co bych chtěl přinést, je, že se konečně udělá, o čem se léta mluví. Pokus o reformu Národního divadla začal v 90. letech osamostatněním Státní opery a dál se to nedostalo. Vloni se to zase sloučilo. Vlastně se posledních dvacet let pořád motáme kolem stejných témat. Říkáme: Je třeba zlepšit příspěvkovou organizaci, je třeba dát souborům větší vůli, je třeba udělat správní rady, vyvážit politické a odborné rozhodování, jinak zacházet se systémem odměňování. Jinak zacházet s penězi v rozpočtu a převádět je z roku na rok. Je třeba, aby šéfové nezodpovídali jen za umění, ale i za provoz divadel. To nejsou žádné novinky. Problém je, že pak nemáme odvahu a podporu je realizovat.

Situace v Národním divadle je po těch dvou zmíněných krocích velice těžká. Ale jsem optimista v tom, že je dnes divadelní a zainteresovaná veřejnost v daleko větší shodě, že se systém financování a správy českého profesionálního umění musí změnit. V tom cítím podporu.

ČESKÁ POZICE: Může vývoj situace v Národním divadle ovlivnit i další divadelní scény v Česku?

„Jsem absolutně přesvědčený, že pokud změny neudělá Národní divadlo a ministerstvo kultury, nebudou k tomu mít odvahu v jiných městech a divadlech“BURIAN: Jsem absolutně přesvědčený, že pokud změny neudělá Národní divadlo a ministerstvo kultury, nebudou k tomu mít odvahu v jiných městech a divadlech. Už teď vidím, že má velký efekt, když ministerstvo kultury změnilo svůj přístup k výběru ředitele a poprosilo o názor experty, oslovilo kandidáta, přišlo s nějakým konceptem, třeba nedokonalým. Byl jsem před třemi týdny na jednání v Brně, kde je v Národním divadle také složitá situace. A tam říkají, pojďte to udělat jako v Národním divadle v Praze. Včera jsem měl nějaké jednání v Plzni, a tamní politici říkají: To je dobrý přístup, pojďte to udělat stejně, ať najdeme někoho, kdo bude dál divadlo řídit.

Vidím efekt změny myšlení nejen v divadelní veřejnosti, ale i mezi politiky, kteří za divadla zodpovídají. Není třeba je podezřívat, že mají apriori zájem ta divadla zničit, akorát nemají nástroje, a ani my jim je nenabízíme, které by umožnily řídit kulturní instituce kompetentněji.

ČESKÁ POZICE: Mluví se o předčasných volbách. Jaké záruky máte jako ředitel Národního divadla, že transformace bude s eventuální novou politickou reprezentací pokračovat, jak bylo domluveno?

„Politici jsou legitimní součást společnosti, stejně jako umělci, historici a dělníci. Nemám rád, když se tváříme, že oni jsou blbí a my všichni chytří.“BURIAN: Samozřejmě, že jsem o tom uvažoval. Nebylo to tak, že bych se o tom, zda funkci přijmu, rozhodoval posledních čtrnáct dnů. Počítám s tím, že to nebude jednoduché. Nemáme žádné písemné záruky a samozřejmě žádné definitivní záruky nikdy nedostaneme. Členové expertního týmu i já jsme se radili nejen s TOP 09 a Starosty, ale i s lidmi z kulturního výboru Parlamentu, ze Senátu, s politiky, o kterých vím, že se zajímají o kulturu, a s nimiž mám dlouhodobé pracovní vztahy. Ono jich zase není tolik. Snažili jsme se svoji představu vysvětlit.

Myslím, že i tady existuje dobrý konsenzus a že i po těch posledních turbulencích v Národním divadle všichni vnímají, že problém je také v tom systému, který je nakonec i pro politickou reprezentaci kontraproduktivní. Největší záruka, že to bude fungovat, spočívá právě v tom, že by se po změnách ty turbulence a neuvážená rozhodnutí nemohly opakovat. Neprospívá to nejen divadlu, ale ani politikům.

Mimochodem, politici jsou legitimní součást společnosti, stejně jako umělci, historici a dělníci. Nemám rád, když se tváříme, že oni jsou blbí a my všichni chytří. Je potřeba s nimi jednat zrovna tak jako s lidmi v divadle. Mám na to trpělivost. A rozhodně tomu budu věnovat veškerou energii a čas, které budou potřeba. To je práce ředitele divadla.

ČESKÁ POZICE: V kauze Národního divadla hrálo nejsilnější roli téma Státní opery Praha. Bylo i nejvíc politicky vyostřené. Když jsem před Vánocemii mluvila s Vítězslavem Jandákem, který by mohl být po volbách ministrem kultury, stejně silně, jako říkal: „Jan Burian je můj jediný kandidát na ředitele ND,“ tvrdil i to, že Státní operu a Národní divadlo zase rozdělí, stane-li se ministrem. V návrhu transformace se počítá s jedinou operou. Podařilo se vám i toto předjednat?

BURIAN: Na to by měl odpovědět pan Jandák. Mluvil jsem nejen s ním, ale i s jinými poslanci sociální demokracie. Můj dojem je, že navrhovaný koncept je i pro ně přijatelný.

Byl jsem za pana ministra kultury Václava Jehličky v nějaké komisi pro transformaci příspěvkových organizací. Na stole ležely dvě možnosti: Státní opera jako pražská Metropolitní opera, nebo ten jeden operní soubor řízený centrálně Národním divadlem. Metropolitní opera prostě v nejbližší době nebude. Pokud čas ukáže, že v Praze mají být tři opery, tak prostě budou. Já budu první, kdo bude říkat, to je výborné, kolik máme v Praze oper. Ale teď je situace taková, že musíme méně investovat do kvantity a více do kvality. Pokusit se zvýšit kredit Národního divadla, protože jen když ho bude mít, tak sem dostaneme zajímavé lidi.

Generální ředitelství Národního divadla by v budoucnu mělo být centrem, které bude ministerstvem pověřeno všechny soubory řídit. Nebude dělat umění nebo rozhodovat, kdo bude zpívat. A ještě něco – myslím, že je třeba znovu zahájit jednání o kooperativním financování Národního divadla. Situace, že hlavní město Praha nepřispívá na vstupenky do Národního divadla vlastním občanům, je prostě nesprávná. Hodlám prosazovat, co je správné, i za tu cenu, že to bude několik let trvat.

ČESKÁ POZICE: Vypadá to, že máte všechno důkladně rozmyšleno a připraveno. Je v tom plánu něco, čeho se obáváte?

„Situace v divadlech je dnes naštěstí pro mě příznivá – ředitelé nejsou. Navíc jsem taky režisér, i když teď určitě nějakou dobu režírovat nebudu.“BURIAN: Kdo se bojí, nesmí dělat ředitele divadla. A to ani malého. To je prostě práce. Když člověk dělá ředitele divadla, sedí na židli, která má šest koleček a každé ujíždí na jinou stranu. Ale na tu situaci jsem zvyklý. Když budu trošku osobní: já dobře spím. A to i v době, kdy jsou konflikty. I v Plzni jsem opakovaně zažil nelehké situace. Když má člověk srovnané hodnoty a ví, co chce dělat, tak to ustojí. Myslím, že jsem docela dobrý taktik a vyjednavač, ale nebudu to používat, abych se někde udržel. Situace v divadlech je dnes naštěstí pro mě příznivá – ředitelé nejsou. Navíc jsem taky režisér, i když teď určitě nějakou dobu režírovat nebudu. A ještě učím na DAMU. Nemůže se stát nic horšího, než že budu zase pár let dělat něco jiného.

ČESKÁ POZICE: Nazvala jsem vás jedním z nejmocnějších mužů českého divadla. Všimla jsem si totiž, že silně spolurozhodujete o tom, co se ve větších příspěvkových divadlech děje...

BURIAN: Řekněme, že se podílím na některých strategických rozhodnutích. Ředitelé divadel si založili profesní organizaci, která se transformovala na zaměstnavatelský svaz, získala si nějaký kredit a já tu organizaci reprezentuji. Byl jsem třikrát řediteli divadel zvolen předsedou Asociace profesionálních divadel. Máme zájem, aby některé věci fungovaly, měnily se, aby se prosazovaly naše názory. Tak je prostě prosazujeme.

Už jsem kolegům řekl, že z té funkce odstoupím. Řekl jsem Unii zaměstnavatelských svazů, že odstoupím z funkce viceprezidenta. Hodlám totéž oznámit národnímu středisku ITI. Přestanu režírovat. Časem budu muset někomu předat plzeňský festival Divadlo, což se vyvine v souvislosti s tím, jaký přijde do plzeňského divadla po mě ředitel. Tento ročník ale určitě dokončím, koná se v září a program musí být v květnu hotový. Jediné, co si chci k ředitelování v Národním divadle nechat, je pedagogická práce na DAMU, a to proto, abych se úplně nezbláznil, aby mě to donutilo něco číst a občas se bavit se studenty o divadle. Stíhal jsem to z Plzně. Teď to budu mít přes dvě ulice.

ČESKÁ POZICE: Jak to bude s plzeňským divadlem J. K. Tyla, odkud skoro po dvaceti letech šéfování odcházíte?

BURIAN: To mě velmi mě trápí. Člověk, který mě nahradí, by to měl vědět rok dopředu, což není možné. Stavím tak město do ne úplně dobré situace. Najít ředitele za tři měsíce je absurdní. Je také třeba dostavět novou budovu divadla, přestěhovat se a zahájit tam provoz. Doufám, že město bude řešit, kdo povede divadlo do té doby, než bude dokončena stavba a stěhování, a kdo ho povede vůbec. To bych považoval za rozumné a město by tím získalo prostor na oslovení nějakého kandidáta.

Do června se, doufám, vyřeší všechny záležitosti spojené se stavbou nové budovy. Jsem spoluautorem toho projektu, takže hodlám zůstat v nejužším týmu, kde je i architekt. Hodlám to dovést do fáze, kdy už se divadlo jenom dostaví. Má být v dubnu 2014 hotové a půl roku předtím už není z hlediska projektu co řešit.

ČESKÁ POZICE: O funkci ředitele Národního divadla jste se ucházel už před deseti lety. I nyní jste udělal řadu kroků k tomu, abyste se stal jeho šéfem. Co to pro vás vlastně znamená? A proč jste to vůbec chtěl?

„Mě baví konflikty. Říkávám: Zase se hádáme, to bude zábavné, třeba na něco přijdem“BURIAN: Člověk něco vystuduje – já divadelní režii –, dělá nějakou práci. A teprve při ní pořádně zjišťuje, v čem je nadprůměrně dobrý, v čem je dobrý a co mu nejde. Myslím, že umím kombinovat porozumění divadlu jako umění se schopností ho manažersky vést. Věnuji se té práci dvacet let a získal jsem v ní největší kredit. Když soudci krajského soudu nabídnou, aby se stal soudcem ústavním, tak to prostě přijme. Když jsem tak přemýšlel, co bych ještě chtěl dokázat v profesi, kterou jsem se naučil, tak jsem si řekl, že reforma Národního divadla je hrozně důležitá pro podobu celého českého divadla. Věřím, že už jsem se řídit divadlo naučil a že mám tolik optimismu, že bych mohl dokázat, že i v České republice něco změnit jde.

Jak se pozoruji těch 54 let života, když toho mám moc, tak se vždycky rozhodnu, že budu už konečně dělat jen tu jedinou věc. A když mi to začne trochu jít, přibírám si další a další a nemůžu si pomoct a kandiduju na nějakého předsedu nebo ředitele. Já už i ve škole dělal předsedu třídy. Mám v sobě, jednoduše řečeno, tenhle povahový rys. Rád sedím v čele stolu. Rád nacházím cesty mezi různými názory. Hrozně mě baví, když si lidi myslí něco jiného než já a když najdeme cestu, jak realizovat věci, které vidíme na začátku jinak. Mě baví konflikty. Říkávám: Zase se hádáme, to bude zábavné, třeba na něco přijdem.