Denně člověk sní zhruba kilogram potravy, vypije v přepočtu dva až čtyři kilogramy vody a vydýchá 25 kilogramů vzduchu. Jenže zatímco kvalitu potravin a přijímaných tekutin si máme možnost ohlídat, u vzduchu to tak jednoduché není, zejména ve městech. Ovzduší plné zplodin z aut či továren přitom neškodí lidskému zdraví jen na ulicích, ale i v bytech, kancelářích či školách, tedy v uzavřených prostorech, kde zpravidla trávíme většinu času.
Na problematiku znečištění ovzduší v budovách se minulý týden v Praze snažila upozornit mobilní laboratoř pro analýzu kvality vzduchu společnosti Camfil. Ponechme stranou marketing tohoto výrobce vzduchových filtrů a podívejme se na výsledky měření, k nimž jeho laboratoř umístěná v kamionu zaparkovaném za Kongresovým centrem – tedy v blízkosti pražské magistrály – dospěla.
Znečištění jako v New Yorku
Kromě čidel snímajících prachové částice větších rozměrů (PM10), o jejichž hodnotách informuje prostřednictvím webových stránek i Český hydrometeorologický ústav, je laboratoř Camfilu vybavena také snímači částic o mnoho menších – takzvaných nanočástic. Ty se na rozdíl od PM10 nezachytávají v horní části dýchacích cest, ale postupují níže a jsou schopny se dostat až do krevního řečiště. Navíc na sebe vážou další toxické látky, například benzo(a)pyren, a dle nedávného výzkumu vědců z Akademie věd mohou kromě nejrůznějších vážných chorob způsobovat poškození genetické výbavy člověka.
ČESKÁ POZICE o nebezpečí nanočástic informovala v rozhovoru s Radimem Šrámem:
V okolí Kongresového centra Praha naměřila laboratoř v době špičky 170 milionů tavýchto malých částic (o rozměrech 0,3 – 0,5 nanometru) na jeden metr krychlový. „Tak vysokým výskytem nanočástic se měřená lokalita zařazuje do nejhorší kategorie, srovnatelné například s průmyslovou částí čtvrti Riverdale v New Yorku,“ poznamenal Imrich Mészáros, výkonný ředitel společnosti Camfil.
Naměřené hodnoty lze sice porovnat s jinými městy, nelze ale říct, zda jsou nadlimitní, či nikoliv. O nebezpečí nanočástic se totiž ví teprve krátce a ještě žádné limity vytvořeny nebyly. Vzhledem k jejich masivnímu rozšíření se však na jejich stanovení pracuje.
Uvnitř stejný smog jako na ulici
Ze vzduchu se tyto částice snadno dostávají i do vnitřků budov v okolí znečištěných ulic. „Venkovní vzduch proniká do budov větracími systémy, okny, dveřmi a netěsnostmi v plášti. Uvnitř se směšuje s dalšími znečišťujícími látkami, které pocházejí z interiéru a mohou způsobovat ještě významnější zdravotní rizika pro osoby mladé, starší i chronicky nemocné jedince, zvláště pak v městském prostředí,“ upozorňuje Mészáros.
Podíl částic, které se z venkovního prostředí dostanou do interiéru, se liší dle typu budovy a způsobu ventilace. Dle Radima Šráma z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd pronikne při zavřeném okně do místnosti zhruba 50 až 60 procent prachových částic. „Při otevřeném okně je to samozřejmě mnohem více, po určité době se v takovém případě počet částic v interiéru ustálí na stejné hodnotě jako na ulici,“ uvedl pro ČESKOU POZICI.
Při zavřeném okně pronikne do místnosti zhruba 50 až 60 procent prachových částicŠrám navíc upozorňuje, že škodliviny jsou vylučovány i ve vnitřním prostředí, například z koberců, lin, sprejů, plynových kamen, kouření a podobně. Uživatel bytu sice může vyvětrat, ale pokud se nachází v domě na ulici plné smogu, příliš si tím nepomůže.
Dle Hany Doležílkové z odborného portálu Tzbinfo je dokonce ve většině případů kvalita vzduchu v budovách horší než kvalita vzduchu ve venkovním prostředí. „Škodliviny spojené s provozem budov činí zhruba 40 procent celkové produkce škodlivin a z toho větrání představuje až polovinu produkce škodlivin,“ píše Doležílková v článku o kvalitě vnějšího a vnitřního vzduchu. Nezbytné větrání budov podle Doležílkové potřebuje po většinu roku úpravu vzduchu – ohřev, chlazení, vlhčení a odvlhčování –, v případě nuceného větrání pak i energii pro transport vzduchu. Takto spotřebovaná energie působí další zvýšení venkovního znečištění.
Nízká účinnost
Kancelářské budovy většinou používají k větrání ventilátory, které vhánějí vzduch z ulice přímo do místností. Směs prachových a toxických látek v ovzduší zaměstnanec běžně nepozná, citlivější jedince však mohou pálit oči nebo trápit respirační potíže či únava.
Moderní kancelářské budovy sice vzduch filtrují, ale účinnost zdaleka není stoprocentní. Pohybuje se od pěti zhruba do 60 procent odfiltrovaných částic, dle kvality a ceny filtrů, přičemž nový mezinárodní standard požaduje alespoň 35procentní účinnost.
Problém je, že účinnost některých méně kvalitních filtrů se časem snižuje. Pokud se tedy správce budovy o filtrační systém dostatečně nestará, není filtrace příliš efektivní. Problematická je také likvidace těchto filtrů, protože většinou nejsou recyklovatelné a končí ve spalovnách, v českých podmínkách spíše na skládce.
Čističky, filtry, detoxikační nátěry
Přesto obchod s nejrůznějšími čističkami vzduchu – zdá se – jen kvete. Zkušenost s nimi mají například mateřské školy (MŠ) v Ostravě–Porubě, kde je znečištění ovzduší dlouhodobým problémem a děti tam často trpí civilizačními chorobami, jako je atopický ekzém, astma či alergie. Radnice nakoupila během letošní zimy do 19 předškolních zařízení 73 výkonnných přístrojů za více než 700 tisíc korun.
Zatím nikdo neudělal nezávislý test účinnosti čističek vzduchu. Jsme tak odkázáni na údaje, které poskytuje výrobce.Některé školky si přístroje pochvalují. Ředitelka MŠ v ulici Oty Synka například pro Českou televizi uvedla, že po instalaci čističek se zvýšila aktivita dětí i návštěvnost zařízení. Lékaři však varují, že ani čističky vzduchu nedokážou zázraky, a především nevyléčí již vzniklá onemocnění.
Příliš jistá účinností těchto zařízení si není ani Kamila Plocková, projektová manažerka organizace Čisté nebe, která se dlouhodobě věnuje znečištěnému ovzduší v Moravskoslezském kraji. „Pořizování těchto čističek je snad krokem správným směrem, ale problém je, že ještě nikdo neudělal nějaký test účinnosti těchto zařízení. Jsme tak odkázáni na údaje, které poskytuje výrobce,“ sdělila ČESKÉ POZICI.
Jiná moravskoslezská obec, Paskov, zase vyzkoušela školní třídy vymalovat speciální barvou tvořenou nanočásticemi, která má v kombinaci s UV lampou pomocí metody fotokatalýzy spalovat všechny nečistoty ve vzduchu. Údajně se pak měla snížit nemocnost dětí o třetinu. Také zde však chybí objektivně zpracované porovnání účinnosti.
Na závěr je ještě vhodné dodat, že přes některé možné výhody nejrůznějších čističek, filtrů, nanonátěrů či respirátorů je jejich používání až pokusem o eliminaci následků špinavého ovzduší. Neřeší samotnou příčinu, kterou ve městech představují především nadměrná doprava, průmysl a lokální topeniště. To je však běh na mnohem delší trať.