KOMENTÁŘ Jana Brabce / Z vnějšího pohledu to musí být docela zvláštní obrázek: země, kde se ještě před pár dny lidé navzájem trávili metylalkoholem, má vzápětí další kuriozitu. Prezidenta, který jako jeden z mála v zemi tvrdí, že na něho byl spáchán atentát, a to dokonce hodně nevídaným způsobem. Opravdový „atentát“ přece jen vypadá poněkud jinak a jde v něm skutečně do tuhého, ne-li přímo o život.
Svého času takové útoky na Jiřího Svobodu či Pavla Dostála měly jinou razanci a byly vskutku nebezpečné. Zkrátka při vší úctě k újmám a ústavní funkci Václava Klause – při atentátech se většinou střílí či hází bombami naostro. „Atentátník“ sotva přijde ke své oběti na krok blízko, oblečen v maskáčích, nestřílí ze vzduchové pistole a pak si pod dohledem televizních kamer nedá v klidu na rohu cigárko. Zčerstva se nevykecává do novin a nesvolává protestní mítinky. A není asi ani úplně běžné, aby takový „atentátník“ za svůj čin ještě požadoval od své oběti omluvu.
Rozhodně tedy nejde o žádného českého Lee Harveyho Oswalda, jak by si asi možná leckdo přál. A současně, už jen podle reakcí Václava Klause, ani o prezidenta formátu Kennedyho či Reagana. Jen s trochou nadsázky tedy můžeme říct – jaký prezident, takový atentát.
Pár slavných předchůdců
Zdá se totiž, že jde spíš o další ukázku něčeho, co lze nazvat „takový náš malý bizarní Babylon“, kde se leccos nevídaného čas od času prostě stane. Aktuální „atentát“ má přece své slavné předchůdce, stačí vzpomenout.
Připomeňme si třeba, jakým způsobem si před drahnými lety vydobyla nová tvář české státnosti místo ve světových zprávách. Tehdy snad veškeré světové televizní stanice převzaly snímky pojídání chroustů protagonisty hnutí Důchodci za životní jistoty v rámci předvolební kampaně. Anebo vzpomeňme na poměrně nedávno slavný hit suverénního uložení pera do kapsy...
Ve světem sledovaných „českých“ bizarnostech by se dalo pokračovat. Není třeba asi běžné, aby se jeden z nejhlasitějších místních protikorupčních bijců ocitl ve vazbě právě kvůli korupci.
A nakonec místní šlágr: odsouzený muž malující politikům tykadélka a knírky, jemuž tentýž prezident, který si stěžuje na špatný stav společnosti, odmítl dát milost. Nota bene v této souvislosti lze dokonce s jistou nadsázkou říci, že intenzita a způsob provedení chrastavského útoku Klausově dramatické představě o špatné situaci ve společnosti zase až tolik neodpovídají.
Něco o „rozeštvávačích“
Možná by stačilo, kdyby se český prezident často nechoval vlastně v úplně stejných intencích jako nějaký frustrovaný potenciální útočník a byl tím, čím má být
Možná právě přes „tykadélka a atentátníky“ se dostáváme k meritu věci. Česko prostě není žádný superstát s nějakým superprezidentem, na kterého za každým rohem v kdejaké Chrastavě číhá nějaký po zuby ozbrojený atentátník. Místo zasvěcených pseudovědeckých promluv o globálním oteplování či strašení Evropskou unií by možná stačilo, kdyby se český prezident často nechoval vlastně v úplně stejných intencích jako nějaký frustrovaný potenciální útočník a byl tím, čím má být – nadstranickým státníkem, který společnost stmeluje, a nikoli rozděluje.
Například jeho nezapomenutelné vyřizování si ideologických účtů s bezbrannou menšinou homosexuálů a jejich nevinnými veselicemi ve formě pochodu Prahou. A to prosím v době, kdy jakýsi šílený střelec-ideolog v rámci své „pravé“ vize pozabíjel v Norsku desítky nevinných dětí.
Či jak se prezident ošíval nad výší trestu pro skutečného zločince, který takřka upálil dvouletou romskou holčičku, což se dá vykládat směrem ke „společnosti ve špatném stavu“ také jako jistý signál.
Nakonec se ani v horké současnosti nechová jako státník a z pozice prezidenta to není úplně fér: je hodně ošemetné si na případu nějakého chrastavského poblouzněnce přihřívat polívčičku a roztáčet další temnou spirálu jakési „něčí“ hrozivé anonymní viny a zodpovědnosti. Vždyť za vším tím naším marasmem, jak přece všichni dobře víme, stojí staří známí mediální rozeštvávači.
Tady se zřejmě ukazuje, jak dobře se Václav Klaus za totality vyučil a jak mu pěkně zalezla pod kůži: jak přece z historie dobře víme, takové anonymní poukazování na jakéhosi viníka tváří v tvář anonymní nespokojené mase je hodně účinné a pohodlné a v důsledku nekončí nikdy dobře. A překvapuje, že si to Václav Klaus coby ústavní autorita a jistý společenský vzor právě třeba o „svém“ frustrovaném atentátníkovi z Chrastavy zřejmě vůbec neuvědomuje.
