Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jaký bude Putin 2.0? Neskončí jako Brežněv?

Vladimír Putin

  9:11

Podle expertů z Valdajského klubu se současný premiér pokusí po svém návratu do Kremlu vypořádat s momentální stagnací evoluční cestou.

Loni 6. září, když v Soči debatoval s členy Valdajského klubu, Vladimir Putin ještě nebyl rozhodnutý o své prezidentské kandidatuře. Letos už je téměř jisté, že v roce 2012 z něj bude staronový vůdce Ruska. foto: © ReutersČeská pozice

Kdo bude novým ruským prezidentem, už je známo, co však ještě nevíme, je to, jak bude Putinův další, v pořadí již třetí cyklus vlastně vypadat. Podaří se mu vdechnout život skomírajícím reformám stejně jako na počátku tisíciletí, nebo naváže na centralizační politiku, jak ji opustil v roce 2008? A jak „znovu nabitého“ Putina přijme ruská společnost? Dnešní Rusko už je totiž jiné než to před deseti lety, kdy se po desetiletí chaosu a rozpadu výměnou za stabilitu a zvýšení životní úrovně dobrovolně zřeklo části všeobecných svobod.

Rusko, které Vladimir Putin najde po svém návratu do Kremlu, však bude také jiné než to v roce 2008, kdy v úctě k ústavě na čtyři roky opustil prezidentské křeslo. Naprosto nezbytná je modernizace a diverzifikace hospodářství stojícího na zásobách energie, navíc se dostavila další vlna globální krize, jež s sebou podle mnohých přinese také pád cen ropy.

Putin si je na své cestě zpět do Kremlu dobře vědom toho, jaké výzvy na něj čekají

Na tyto i jiné otázky hledají tento týden (7. až 11. listopadu) odpověď účastníci osmého setkání Vajdajského klubu, který sdružuje nejvýznamnější specialisty, novináře a osobnosti veřejného života, kteří se dlouhodobě věnují problematice Ruska. Se scénářem, jenž se jim bude jevit nejoptimálněji, míní pak na společném setkání seznámit také samotného Vladimira Putina.

Léčba Stolypinem?

„Odpovědná moc vždy cítí puls společnosti, slyší rytmus jejího srdce, na základě čehož jí následně předepíše potřebný lék!“ vyjádřil se nedávno Putin na kongresu strany Jednotné Rusko, jež je navzdory svým problémům považována za největšího favorita prosincových voleb. Právě tato slova, stejně jako opatření posledních měsíců signalizující obnovu – jako například vznik lidové fronty s cílem obměnění elity nebo založení fondu na podporu rozvoje malých a středních podniků – naznačují, že si je Putin na své cestě zpět do Kremlu dobře vědom toho, jaké výzvy na něj čekají.

Zatím však není zcela jasné, jakým způsobem se o obnovu Ruska pokusí. O jeho záměru však nemůže být pochyb. Podle členů Valdajského klubu je zřejmé, že by o návrat Kremlu jinak ani neusiloval. Příkladem mu však nejspíš není Gorbačovova perestrojka ani liberální demokratizace reprezentovaná Borisem Jelcinem, která zemi uvrhla do chaosu.

„Zkušenosti získané v době stolypinských reforem lze dobře uplatnit tam, kde je nejdůležitějším úkolem modernizace hospodářství, přeměna sociálního života a posílení blahobytu, což je také případ Ruska,“ vyjádřil se nedávno Putin ve svém pozdravu na úvod vědecké konference pořádané na počest před sto lety zavražděného reformistického předsedy vlády z carských dob. Podle mnohých není náhoda, že se současný systém na Pjotra Stolypina čím dál častěji odvolává.

Názory na tuto rozhodující politickou osobnost počátku 20. století se v ruské historii diametrálně odlišují. Zatímco konzervativci v něm spatřují reformistického státníka, příznivci levice a liberálové ho považují za reakcionářského a zpátečnického autoritáře, jenž nechal prostřednictvím přísných vojenských stanných soudů poslat na šibenici tisíce lidí. Jeho agrární reforma posílila vrstvu malorolníků. Jak tehdy v souvislosti s ní prohlásil: „Dělám reformy pro zodpovědné a střízlivé, ne pro lenochy a opilce.“

Putin považuje Stolypina usilujícího o poklidnou, postupně probíhající transformaci za svůj vlastní politický předobraz

Stolypin, díky němuž došlo v Rusku k rozšíření osobních svobod, se snažil zajistit vzdělání pro co nejširší vrstvy s tím, že „světla, vědění a osvícenosti se není nikdy třeba bát“. Současně se však k jeho jménu pojí také počátek teroru spojeného s revolucí v letech 1905 až 1907 a po ní následující obnovou pořádku, protože jak vždy říkával, „v životě každého státu se vyskytují osudové okamžiky, kdy je potřeba nadřazena právu“. Oba tábory se nicméně shodují na tom, že Stolypin byl státníkem velkého formátu.

„Byl-li někdo schopen zachránit carskou říši, pak to byl právě tento bohatý šlechtic s plnovousem, představitel venkovského Ruska,“ prohlašuje americký historik Robert Messie.

Nijak tedy nepřekvapí, že Putin považuje Stolypina usilujícího o poklidnou, postupně probíhající transformaci prostou nepromyšlených liberálních experimentů založenou na hospodářských reformách a z nich plynoucích politických změnách, jemuž se podařilo sladit vládu tvrdé ruky se svobodomyslným uvažováním, za svůj vlastní politický předobraz. Tento postup by mohl přinést obnovu země i bez výraznějších otřesů v řadách současné elity. Skutečnost, bude-li Putin, o jehož návratu do Kremlu nemůže být pochyb, schopen dovést tyto shora řízené reformy opravdu do konce, záleží do značné míry na rychlosti výsledků. Nepodaří-li se mu totiž rychle překonat zpravidla obtížné období změn, může tím dojít k oslabení legitimity systému.

Léčba  Andropovem? Nebo spíše Brežněvem?

Druhým možným scénářem je autoritářská modernizace představovaná Jurijem Andropovem. Někdejší šéf KGB, který dostal počátkem osmdesátých let na 15 měsíců šanci také jako generální tajemník strany, patří vedle Stolypina k dalším Putinovým vzorům. Nikoli náhodou. Skupina takzvaných „siloviků“ se naplno rozvinula právě pod vedením Andropova a má se za to, že sám politik mohl – pokud by mu v tom nezabránil špatný zdravotní stav – zabránit rozpadu Sovětského svazu.

Andropov by jakožto jistou předzvěst perestrojky zmírnil úpadek sovětského hospodářství zavedením omezených tržních mechanismů, přičemž by nad ním v zásadě zachoval státní dohled. Jeho představy lze v podstatě přirovnat k dnešnímu čínskému modelu, otázkou však je, zda se lze uprostřed globální krize a po zcela evidentním uvolnění, k němuž došlo v uplynulých čtyřech letech, vrátit k předchozí fázi. Jak mnozí poukazují, rok 2012 rozhodně není rokem 1983, ale dokonce ani rokem 2007! V rámci mocenské elity je tento model státního kapitalismu reprezentován místopředsedou vlády Igorem Sečinem, zatímco zastáncem liberalizace hospodářství a dalšího uvolňování je například nedávno vyměněný ministr financí a mimochodem též Putinův důvěrník Alexej Kudrin.

Z pohledu západního tisku, jenž podle zprávy Valdajského klubu pohlíží na Rusko dodnes skrze staré předsudky, je nejpravděpodobnější třetí, takzvaný brežněvovský scénář. Bude-li Putin jako prezident řídit Rusko skutečně až do roku 2024, připomíná to po formální stránce Brežněva a jeho éru. Nicméně jeho nátura a ambice mu jen sotva dovolí, aby po tolika letech zůstal v obecném povědomí Rusů pouze jako objekt nejrůznějších vtipů.

Bude-li Putin jako prezident řídit Rusko skutečně až do roku 2024, připomíná to po formální stránce Brežněva a jeho éru

Mimoparlamentní, v podstatě takřka zanedbatelná opozice mezitím očekává v Rusku barevné revoluce. Nic však nenasvědčuje tomu, že by společenská atmosféra hrozila výbuchem a mělo dojít ke zhroucení ekonomiky. Navíc, jak mnozí poznamenávají, kdyby snad v Rusku přece jen nějaká revoluce vypukla, nebyla by ani oranžová, ani růžová, ale s ohledem na posilování nacionalistických kruhů by byla nejspíš hnědá. A to není dobré pro nikoho.

Členům Valdajského klubu se z výše nastíněných scénářů jeví jako nejpravděpodobnější změny spojované se jménem Pjotra Stolypina, přičemž ani jeden z načrtnutých scénářů se podle nich nezrealizuje beze zbytku. Nejspíš lze očekávat, že se modernizace v následujících letech pokusí vypořádat se současnou tísnivou stagnací v zásadě evoluční cestou. Podle hodnocení indexu rozvoje vzniklého na základě názorů členů klubu ještě před jeho osmým setkáním, „se Rusko před volbami zhluboka nadechuje, aby poté mohlo čelit před ním stojícím výzvám, z nichž nejdůležitější je potlačení korupce, diverzifikace hospodářství a posílení inovace“.

Valdajský klub

Mezinárodní odborníci na Rusko se poprvé setkali v roce 2004 u Valdajského jezera, aby si zde vyměnili názory a získali z první ruky informace o nejdůležitějších otázkách týkajících se země. V současnosti Valdajský klub sdružuje přes padesát odborníků, novinářů a osobností veřejného života z 35 zemí světa, ke kterým se připojují rovněž elitní ruští experti. Jediným maďarským členem této společnosti je také autor tohoto textu Gábor Stier.

Na každoročních setkáních organizovaných zpravodajskou agenturou RIA Novosti, listy The Moscow News, Russia in Global  Affairs, Russia Profile a ruskou Radou pro zahraniční a obrannou politiku, se mohou členové seznámit s jednotlivými regiony – tentokrát s Kalužskou oblastí, jedním z nejčastějších cílů zahraničních investorů ležícím nedaleko Moskvy; projednají rovněž možné scénáře vývoje v následujících pěti až osmi letech. Zahraniční účastníci se následně v souladu s tradicí sejdou k uzavřenému jednání s vedoucími ruskými politiky včetně premiéra Vladimira Putina.

Související článek:

Autor: