Česko-německé vztahy se zasekly na bodě mrazu a nezmění na tom nic ani návštěva německé kancléřky Angely Merkelové, která přijede do Prahy v úterý 3. dubna. Po rozhovorech s premiérem Petrem Nečasem a prezidentem Václavem Klausem padne pravděpodobně opět věta o výborných česko-německých vztazích. Jenže ta už dlouho neodpovídá realitě.
Rozvoj spolupráce mezi Českou republikou a Německem je možné pozorovat na úrovních hospodářské, politické i společensko-kulturní. Jenže se nerozvíjejí stejným tempem. Největší boom zaznamenala ekonomika, politické kontakty naopak dlouhodobě váznou. Kulturní oblast nese na svých bedrech angažovaná občanská společnost zejména v pohraničí, ročně se uskuteční stovky bilaterálních projektů. Čím dále ale jdeme do vnitrozemí, tím je o souseda menší zájem. A to na obou stranách.
Ekonomika funguje téměř samospádem
Německo je pro menšího souseda důležitým obchodním partnerem. Jenže podobně to platí i naopak, což si mnoho lidí v Česku neuvědomuje.
V hospodářské oblasti jsou obě země logicky pevně provázané a Německo je pro menšího souseda důležitým obchodním partnerem. Jenže podobně to platí i naopak, což si mnoho lidí v Česku neuvědomuje. Česká republika byla loni pro Německo dvanáctým nejdůležitějším obchodním partnerem, čímž předčila země, jako je Brazílie, Indie či Turecko. Bilaterální obchod je i navzdory finanční krizi větší než německý obchod se všemi zeměmi Latinské Ameriky dohromady. Česká strana se však pro německé partnery kvůli nezájmu o euro stala nevypočitatelnou, a proto německé firmy mnoho investičních projektů nakonec nerealizovalo a přesunulo do jiných zemí. Kvůli silným výkyvům kurzu koruny a eura totiž nemohly dlouhodobě spočítat výrobní náklady například na výrobu levných miniaut do měst, u kterých je stabilně nízká cena základním cílem.
Hospodářské vztahy se navzdory tomu rozvíjejí téměř samospádem, pro prosazení společných ekonomických zájmů je však třeba právě spolupráce politická.
Čeští politici nemají o spolupráci zájem
Problémy v česko-německé spolupráci se desítky let vysvětlovaly historickými křivdami. Jenže společnou bolavou minulost můžeme považovat za uzavřenou. Nikoli po podpisu Česko-německé deklarace z roku 1997, která udělala čáru za minulostí teoreticky, ale po oficiální návštěvě předsedy bavorské vlády Horsta Seehofera v Praze před dvěma lety. Ten mimochodem přijel do Česka rok poté znovu. A jeho setkání s premiérem Petrem Nečasem mělo spíš historický než politický význam a na programu jednání byly dlouhodobě zanedbané konkrétní projekty jako policejní spolupráce na hranicích nebo dopravní spojení po železnici mezi Českem a Bavorskem. Podobně velký zájem o spolupráci s Českem dlouhodobě projevuje i saský předseda vlády Stanislaw Tillich a je velmi úspěšný.
V politické oblasti tedy velmi dobře funguje spolupráce v regionech, například mezi starosty jednotlivých obcí v pohraničí a na nižších úrovních státní správy. Vznikají společné cyklostezky, volnočasová centra, jazykové programy nebo kulturní akce. Většina kontaktů se však omezuje právě na konkrétní přeshraniční projekty, diskuse o společných politických cílech neexistuje. I když úřady občas svá rozhodnutí konzultují, na vyšší úrovni státní správy, v národních parlamentech a u politických stran převažují pouze přátelské návštěvy a kontakty z povinnosti a bez konkrétních výstupů.
Nejužší spolupráci se západním sousedem dokázali mezi politickými stranami v minulosti rozvinout sociální demokraté. Pevné přátelství pojilo i bývalé předsedy sociálních demokratů na obou stranách hranice Jiřího Paroubka a Gerharda Schrödera, který dokonce přijížděl své české kolegy podporovat v předvolebním boji. Nyní, přestože ČSSD dodnes využívá dobré kontakty i obsahově a inspiruje se od německé SPD například ve svých politických programech, chybí osobní přátelský rozměr a institucionální zakotvení.
České středopravicové strany jsou ve vztahu k Německu – diplomaticky řečeno – poněkud vlažnější
Dnes sice v obou zemích vládnou pravicové strany s podobným přístupem k tržnímu hospodářství a k hospodářské konkurenceschopnosti, ale české středopravicové strany jsou ve vztahu k Německu – diplomaticky řečeno – poněkud vlažnější. ODS svým vystoupením z Evropské lidové strany jasně deklarovala nezájem spolupracovat s Německem a začala intenzivně pracovat na politické ose mezi Prahou a Londýnem. TOP 09 jako mladá strana své mezinárodní kontakty teprve postupně rozvíjí, i když se na evropské i regionální úrovni odehrávají první setkání. Středopravicové strany tedy dnes využívají kontakty s německými partnery výhradně k inspiraci pro předvolební kampaně.
Je pět hodin moc, nebo málo?
Míru zájmu lze měřit i dle četnosti a délky vzájemných návštěv. Nejdůležitější politickou spojkou mezi oběma zeměmi je dnes ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, o setkání s ním mají zájem všichni němečtí politici a z celého politického spektra. Současně je však nutné zmínit, že premiér Petr Nečas se osobně účastnil oslav Nadace Konrada Adenauera blízké německé křesťansko-demokratické CDU, když si připomínala 20. výročí své existence v České republice. Mohl by to být důkaz, že česká strana nechce zbourat všechny mosty a má minimálně zájem o dobré sousedství.
Německá kancléřka Merkelová v Praze tento týden stráví pouze pět hodin, je však nutné poznamenat, že délka návštěv německých politiků je například v současném Maďarsku ještě mnohem kratší. Důvodem nezájmu Němců o východního souseda je špatná pověst současné české vlády kvůli často se měnícím ministrům a mnoha korupčním kauzám a nevysvětleným skandálům. I v německém tisku se píše o největších kauzách a neprůhlednosti české politiky, a proto například němečtí politici dnes – nad rámec běžných povinností – nejeví velký zájem o setkání s politiky z vládních Věcí veřejných.
Politici ze zahraničí ve vyjednávání o spolupráci raději vyčkávají, čekají na stabilnější poměry. Navzdory tomu Českou republiku v minulých letech dvakrát navštívil německý ministr zahraničí, stejně jako německý prezident, což odpovídá dobrému sousedskému průměru.
Česká strana se ochuzuje o důležitého partnera na mezinárodním hřišti, u kterého by mohla najít silnou podporu nejen ve spolupráci v Evropské unii a v dokončení jednotného evropského trhu, ale i ve vzniku nových výzkumných center nebo v boji za lidská práva a v rozvoji demokracie na světě. Jenže Česko se na mezinárodní úrovni stále víc izoluje.
Větrné mlýny rozhodnou
Signalizačním měřítkem dobrých česko-německých vztahů bude v následujících měsících a letech především oblast energetiky. A nejde jen o rozdílný pohled na jadernou energii. Ani jedna ze stran sice nehodlá ze své cesty ustoupit, ale první eskalaci napětí zamezil premiér Nečas, když souhlasil s veřejným slyšením na téma Jaderné elektrárny Temelín v Berlíně. Mimochodem tento záměr komunikoval právě přes Bavorsko, což dokazuje posilování regionálních vztahů se spolkovou zemí, v nichž kvůli historickým křivdám desítky let panovalo politické mlčení.
Důvodem nezájmu Němců o východního souseda je špatná pověst současné české vládyNavzdory tomu se na české straně kvůli přetokům energie z Německa mluví o výstavbě transformátorů na hranicích, jejichž cílem je „zavření hranic“ ve chvíli, kdy by bylo v síti energie příliš. Německá kancléřka Merkelová sice v sobotním rozhovoru v Lidových novinách řekla, že takovou situaci nepředpokládá a doufá, že Německo co nejdříve svou síť rozšíří, ale znamenalo by to pro německou energetickou síť vážné problémy. Šéf ekologického Hnutí Duha Vojtěch Kotecký však tvrdí, že česká strana svaluje na souseda pouze vlastní neschopnost modernizovat energetickou síť a připravit ji na nepravidelný přísun energie z obnovitelných zdrojů.
Podle polského mustru
Šanci komunikovat s Německem v posledních době příkladně využilo Polsko. V uplynulých pěti letech vlády premiéra Donalda Tuska se země politicky dokázala s Německem velmi sblížit. Zatímco se Merkelová a Nečas setkávají na profesionální úrovni, premiér Tusk si s nejmocnější ženou světa tyká a oba se potkávají téměř každý měsíc. Během dřívější vlády bratrů Kaczyńských sice vztahy utrpěly, ale dnes má německé ministerstvo zahraničních věcí speciální náměstkyni pro vztahy s Polskem. Navíc první návštěva nedávno zvoleného německého prezidenta Joachima Gaucka povede právě do Polska a německá a polská vláda pořádají společná jednání.
I po 20 letech vzájemné česko-německé spolupráce mají obě země k tomuto příkladu daleko. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski loni v listopadu ve svém projevu v Berlíně mluvil mimo jiné o Německu jako o nejdůležitějším partnerovi. Takového politika s podobným názorem bychom v Česku také potřebovali.
