V předvolební kampani se hovoří o kdekom, hodnotí se slogany jednotlivých stran, probírají se kandidátky, hledají se aféry či kritizují jejich programy. O Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM) se však téměř nemluví. Lépe řečeno, mluví, ale bez ní. Její vnitřní struktury a program jako by nikoho nezajímaly.
Zato tradičně slouží jako strašák. Například na jednom z billboardů ODS stojí: „Komanči na špici? Nechcu! Volím pravici.“ Občas, snad trochu z povinnosti, napíše nějaký novinář článek, nebo ješt lépe vypálí anketu, proč jsou komunisté obrovskou hrozbou, a známé osobnosti přispějí většinou oblíbených klišé. Ale ani to už moc netáhne. Byli-li lidovci za Josefa Luxe označováni za „klidnou sílu“, co jsou potom komunisté?
Napsat zajímavě o vnitřních turbulencích a programových sporech v KSČM v podstatě není možné. Ostatní mainstreamové strany se přou, popřípadě na jejich vrcholné představitele vybublávají skandály. Kolem KSČM ticho, nemá skandál ani zápletku. Jako by se překryla s jádrem své voličské základny – se staršími, leckdy osamocenými lidmi, na které se zapomíná a jejichž voličské preference ovlivňuje frustrace.
Máme si zvyknout, že existuje strana s podporou zhruba 15 procent voličů, která nikoho nezajímá a jež nás všechny přežije? Komunisté totiž ne a ne vymřít. Polistopadová proroctví, že „vymřou“, se nenaplnila.
Z exit pollu agentury SC&C ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 vyplývá, že voličská základna KSČM je stabilní – například ve věkové kategorii 45 až 59 let volilo KSČM 15 procent těchto voličů. Přitom dnešní padesátník byl v roce 1989 člověkem na začátku profesní kariéry, a proto nelze hovořit o nostalgikovi, který tu dlouho nebude. U voličů starších 60 let má KSČM podporu jen o trochu vyšší – 18 procent. Této straně tedy dorůstají stále noví voliči – z mladých se stávají staří.
Monolit
ČESKÁ POZICE proto oslovila vrcholné komunistické představitele a zeptala se jich na povolební vyjednávání. Stačilo se přitom dotázat jediného, protože odpovědi byly podobné. Z hlediska potenciální podpory vládě ČSSD předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil:
„Osobně si dokážu podporu menšinové vlády ČSSD představit. Zásadní je, aby to byla vláda orientovaná levicově. KSČM nekandiduje proto, aby utrhla co největší koláč moci, ale aby prosadila své programové priority.“
Místopředseda strany Jiří Dolejš:
„Vůbec nejde o formu spolupráce. Jestli budeme v koalici, nebo ne, je druhořadé, upřednostníme vždy variantu, která nám umožní prosadit větší díl našeho programu.“
Poslankyně Kateřina Konečná:
„Otázka, s kým a jak budeme spolupracovat, je zástupná. Důležitý je program.“
Stínový ministr spravedlnosti KSČM Stanislav Grospič:
„Povolební spolupráci neřeším. Voliče oslovujeme s programem, ten chceme prosadit. Víc mě nezajímá.“
Na otázku, zda je KSČM bližší sociální demokracie, nebo SPOZ, to byl opět komunistický monolit:
- Vojtěch Filip: „KSČM je levicovou politickou stranou. ČSSD se v tomto směru přirozeně nabízí. Musí ale dát přednost levicovému řešení.“ O SPOZ se jako o možném partnerovi vůbec nevyjádřil.
- Jiří Dolejš: „V ČSSD vidím zřetelné levicové křídlo, SPOZ je naopak nezralá. Kdyby nebylo prezidenta, ani by pravděpodobně neexistovala. Neříkám, že s ní nedokážeme najít některé programové průniky, ale je to strana centristická.“
- Kateřina Konečná: „My, jak já ráda říkám, narovnáváme ČSSD a SPOZ záda. To můžete hezky vidět v krajích, kde s nimi spolupracujeme. S námi v zádech se tyto strany drží více svého programu. A jinak, abych pravdu řekla, je pro mě SPOZ nečitelná středová strana, nevím, co si o ní myslet. Preferovala bych sociální demokracii.“
- Stanislav Grospič: „ČSSD je pro mě čistší řešení. SPOZ je osobní strana Miloše Zemana, její program je smíchaný ze všeho možného. Nazval bych ji centristickou.“
Dle dotazovaných nejde KSČM vůbec o posty, jejich zaklínadlem je program strany – komunistické priority a možnosti kompromisu však lze jen věštit. Není ani vůbec zřejmé, v čem se shoduje třeba program Rusnokovy vlády s programem KSČM, přestože komunisté tuto vládu při hlasování o důvěře podpořili. Chce-li někdo rozluštit sporné body v programech KSČM a ČSSD, může. Není však žádný důvod si myslet, že KSČM je programově méně vyprahlá než ostatní strany jen proto, že je permanentně v opozici.
Debata o postech je pak pro komunisty téméř urážkou:
- Vojtěch Filip: „KSČM žádné personální požadavky nemá a neřeší je. Obecně platí, že po volbách budeme trvat na tom, aby byly orgány Poslanecké sněmovny obsazeny na základě poměrného zastoupení.“
- Jiří Dolejš: „Chceme stabilní státní správu, nechceme tam jmenovat nějaké kamarády kamarádů.“
- Kateřina Konečná: „Personálie? Tak o těch to není, budeme vyjednávat o programu. A třeba konkrétně se sociální demokracií musíme být připraveni na zásadní debatu o bezpečnostních otázkách, o NATO a zahraničních misích, protože tam vidím největší propast mezi námi.“
- Stanislav Grospič: „Budeme hledat programové průniky, to je vodítko pro podporu. Obsazování míst pro nás není priorita.“
A také Grospič zmínil jako největší problém jakékoli spolupráce KSČM s ČSSD Severoatlantickou alianci. Vojtěch Filip rovněž zabrousil do oblasti zahraniční politiky: „Ve vztahu k EU ČSSD často opouští obranu národních pozic.“
Zásadní volba
Stranická kázeň komunistů je stoprocentní, spory mezi nimi téměř neexistují. „Stranický rebel“ Jiří Dolejš není natolik velkým rebelem, jak by se mohlo zdát. KSČM je konzistentní a může si dovolit luxus zásadovosti. Nedělá kompromisy, protože je po ní nikdo dosud nechtěl. Pro voliče je stranou, která se „neumazala“ klientelistickými vazbami a korupcí – ani ne tolik vlastní zásluhou, ale protože neměla mnoho příležitostí se ušpinit. KSČM proměnila nouzi v přednost. I proto může být Vojtěch Filip jen obtížně překonatelným rekordmanem mezi předsedy mainstreamových politických stran – je jím už od roku 2005.
KSČM se však ocitá před zásadní volbou. Únava z polistopadového systému jí totiž poprvé reálně umožňuje volit mezi dvěma alternativami:
- setrvat v hranicích svého skanzenu, kde se může v závětří těšit z omezených výhod etablované, nicméně trochu „vyloučené“ strany;
- stát se plnohodnotnu stranou našeho politického systému, jež aspiruje na absolutní vrchol exekutivní moci.
To není pro komunisty vůbec snadná volba, jak by se snad mohlo zdát. Pokud totiž předseda KSČM Filip zatočí kormidlem k přijetí nějakého druhu vládní spoluodpovědnosti (a krajské koalice s účastí KSČM i nedávná přímá podpora Rusnokově vládě o této chuti svědčí), může nejen mnoho získat, ale i všechno ztratit. Stranická disciplína by se mohla vytratit a mohly by se objevit skandály (Josef Piga, asistent bývalého předsedy poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika, z dozorčí rady Omnipolu, o kterém ČESKÁ POZICE nedávno psala, by nemusel zůstat osamělou vlaštovkou). Média si budou KSČM více všímat a voliči se budou ptát, kam se poděla zásadovost komunistů, protože v boji o moc začnou dělat kompromisy. Anebo nakolik realisticky lze brát její program.
Otázka, nad níž by si měl Vojtěch Filip lámat hlavu, proto nezní: Akceptuje politický systém nás komunisty? Nýbrž: Akceptují komunisté tento politický systém se všemi riziky, která z toho vyplývají?