Lidovky.cz

Jak žijí muslimové z Václaváku

  9:05
Muslimové v Česku v podstatě nejsou, přesto na prvních stránkách novin řešíme, zda máme muslimkám zakázat zahalování se ve školách. Tak moc chceme být světoví, že se zaobíráme stejnými otázkami jako Francie, nebo se máme těch pár tisíců muslimů bát? Jak vlastně čeští muslimové žijí? A jak my s nimi? Reportáž z polouzavřeného světa.

Du’á. Na rozdíl od modlitby nemá du’á neboli prosba k bohu předepsanou formu ani obsah. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Pro Aláhovu slávu, uříznou ti hlavu, hřmí refrén. Přeplněný sál – nějakých sto padesát, možná dvě stě lidí – zpívá populární song (jen na serveru YouTube má téměř milion zhlédnutí). Zpěvák Tomáš Ortel uvádí v jednom klubu na pražském Žižkově píseň Mešita: „Všichni víme, co se děje, komu zas podřízli krk tenhle tejden, a tak vás chci poprosit, abyste podepsali petici!“ Porozumění publika, skandování, potlesk, ruka nad hlavou zatnutá v pěst, po písni nekonečný aplaus. Nadšení. Všude slyším: „Ortel zpívá o životě, o normálním člověku, zpívá o těch sviních, které jsou proti nám…“

„Útočí jen v davu a svatou válku ctí.“ I to v zaplněných sálech zpívá o muslimech Tomáš Ortel.

Petice koluje sálem, když se dostane ke mně, dozvídám se: petenti jsou proti plné registraci Ústředí muslimských obcí (ÚMO). V petici se píše: „Máme odůvodněnou obavu, že ÚMO vyvíjí činnost, která není v souladu s právním řádem ČR (…) například v kázání bývalého předsedy ÚMO Hassana Alrawiho bylo schvalováno užití násilí za účelem donucení dětí k modlitbě, v kázání Lukáše Větrovce (2011) byly vyjádřeny jasné projevy antisemitismu…“ Podepisují všichni; vyholení, ale i vlasatí, častěji v kanadách, ale i bez nich, v černém.

Ty nemáš televizi?

Když skončí Mešita (a následný aplaus), obtloustlý chlápek ze Sokolova, který si přisedne vedle mě, mi klepe na rameno (rychle se rozkřikne, že jsme tady kvůli reportáži): „Piš si to! Tesat by se to mělo!“ Ptám se, proč a jestli někdy viděl nějakého muslima. „Ty nemáš televizi? Dyť tam je vidíš pořád! A nebyls někdy v poslední době v Teplicích?“ Nebyl, odpovídám, a ty? „Nebyl, ani nechci, ale slyšel jsem o tom bordelu, co tam dělaj. To mi stačí.“

Jiný pohled na muslimy? Dá mi ho asi třicetiletá žena, právě dotancovala: „Jsem samoživitelka. Už teď máme na krku cikány, nechci živit něco podobnýho. A ty je tady chceš?“

Jiný pohled na muslimy? Dá mi ho asi třicetiletá žena, právě dotancovala: „Jsem samoživitelka. Už teď máme na krku cikány, nechci živit něco podobnýho. A ty je tady chceš?“ Mám připravenou univerzální formulku (tu tady použiju dost často, celkem funguje): „Píšu do novin, jsem jako ta smrt z Bergmana – nic nevím, nedávám odpovědi. Jenom se ptám.“ „Jsme křesťani, nechápu, co tady má co dělat nějaká mešita,“ říká mi sám Ortel o přestávce koncertu. „Nejsem autor tý petice, jenom s ní souhlasím, tak jí rozšiřuju, jak dokážu.“

„On o tobě stejně napíše, že jsi nácek, je jedno, co řekneš,“ volá za mými zády na Ortela dlouhovlasý bubeník jeho kapely a pokračuje: „Je ale zajímavý, že přišel na koncert. Nikdo z novin se tady neukáže.“ „Oni se bojí, že by tady dostali přes držku, jsme pro ně přece náckové. Já chci ale spojovat lidi, chci spojit holou hlavu s pankáčem,“ odpovídá mu Ortel. I já jsem se trochu bál, když jsem do klubu jel, že můžu jednu dostat…

Nevím, co je to za lidi – ti v sále. Nadávají na rok 1989 a na režim, mají rádi Karla Kryla, nechodí volit. Jsou vlastně na dně sociálního žebříčku (samoživitelky, nezaměstnaní, dělnické profese), nesnášejí ale jiné skupiny ze dna, kterými pohrdají – třeba Romy. A pravda: nechtějí tu muslimy, to je spojuje. Byť muslima neviděli, snad kromě prodavačky lístků; řekla mi, že s nimi má strašnou osobní zkušenost. Jakou? „Nechci o tom mluvit – prostě strašnou.“ Petici ale podepíšou do jednoho; lidé mezi dvaceti a čtyřiceti.

Jací jsou ale muslimové v Česku?

Magnet jménem Maroko

Sedím v kavárně u Václavského náměstí s třemi mladými Čechy (sanitář, bývalý taxikář, u posledního povolání neznám) – konvertity k islámu. „Moje žena je z Maroka,“ říká Richard. „Moje budoucí žena taky, právě si jí jedu vzít,“ říká Jakub. Třetí, Štěpán, za chvíli dodá: „Já jsem rozvedenej, teď si právě píšu s Maročankou.“ Jsem překvapený; když se ale setkám s dalšími muži-konvertity, tak už vůbec.

Korán to připouští. Směnárenství je pro muslimy solidní zdroj příjmů. Směnárna v Opletalově ulici.

Místopředseda Muslimské obce Miroslav Krakovič mi říká totéž: „Maročanka. Jako v Prodané nevěstě: ,Znám jednu dívku, ta má dukáty.‘ Bylo to přes dohazovače, před svatbou jsem ji neviděl.“ Píšu si ještě s jedním českým konvertitou, administrátorem webu sharia4czechia. com Janem Veličkou. Nejdřív mi nechce napsat, odkud je jeho žena, až na explicitní dotaz připíše: „Z Maroka.“

Identický scénář (pravda, všichni mi zdůrazňují, že prý existuje jeden manželský pár českých konvertitů – všichni ale mluví jen o jednom jediném): český muslim se přes internet, nebo přes dohazovače seznámí s Maročankou. Proč Maročanka, když v Česku nejsou Maročané, na rozdíl třeba od Francie, takřka vůbec mezi zdejšími muslimy zastoupeni? Náhoda, říkají všichni. Půl roku si s ní píše, pak přijede do Maroka a požádá její rodiče (přesněji: musí souhlasit wálí, ochránce nastávající ženy, tedy nejčastěji otec) o ruku. Sepíše se svatební smlouva – manžel, Čech, vyplácí ženu, čili věno nepřináší nevěsta. Svatba je ihned domluvena, po ní žena cestuje do Česka.

Dva konvertiti studovali islámskou školu v Egyptě, jeden studuje islámskou školu v Saúdské Arábii – i tam jsou přece ženy! Tak proč se žení právě s Maročankami?

Dva konvertiti studovali islámskou školu v Egyptě, jeden studuje islámskou školu v Saúdské Arábii (dostal tam stipendium) – i tam jsou přece ženy, tak proč právě Maročanky? Vysvětlení se skrývá pravděpodobně v předmanželské smlouvě – v penězích (dříve se dávalo zlato). Jednoduše řečeno: na Maročanku Čech peníze vesměs má, na ženu z Kataru nebo ze Saúdské Arábie sotva. Láska? Spíš dobrý obchod.

„Maročanky jsou prostě nejhezčí a dobře vaří,“ říká mi přesto Krakovič – v liduprázdné sobotní mešitě. („Není to mešita,“ opravuje mě a pokračuje: „Je to čajovna! Pro mešitu není stavba určená.“) Vzal by si křesťanku? „Jasně, proč ne.“ A Židovku? „Viděl jste je někdy jít do synagogy? Já jo, na ně se nedá vůbec dívat; nejsou pěkný. Jak je ta jejich komunita malá, tak se kříží mezi sebou a výsledek není nic moc.“ Takže nevzal? Jen se usměje, neodpoví.

Češky a život ve víře

U rodilých muslimů je to naopak – žádné Maročanky, samé Češky, často konvertitky. Typický příklad: překladatel Abdalla z Egypta tu žije přes deset let, má za manželku Češku-konvertitku. Procházíme se ve čtyřech, i s jejich malým synem: „Chtěla jsem cíleně Araba, kvůli arabštině, kvůli jejich kultuře, kterou jsem chtěla poznat,“ říká mi Kateřina.

Rodilý muslim svou víru tak vážně nebere. Abdalla třeba přiznává: „Žil jsem s několika Češkami před svatbou.“ To islám připouští? „Důležité je si přiznat, že dělám špatné věci. To je podstata. Nikdo není neomylný.“

A zjišťuji podstatnou diferenci mezi konvertity a rodilými muslimy. To když Abdalla se smíchem popichuje: „Řekni mu, co bys řekla, kdybych si přivedl druhou manželku?“ Kateřina se trochu červená a spustí bez smíchu, vážně: „Akceptovala bych to za dvou podmínek: musím o tom vědět a musí to být nějaká potřebná vdova s dětmi. A nesmí si jí sám cíleně najít – musí přijít sama k našim dveřím.“ Pochopil jsem, že Abdalla o něčem takovém vůbec nepřemýšlí, jeho žena to ale bere vážně, přijala by to.

I když české právo mnohoženství vylučuje, hypoteticky by i u nás provést šlo: jeden civilní oficiální sňatek, druhý sňatek (a případně další) jen formou náboženského obřadu v mešitě. Když se ptám Krakoviče z Muslimské obce, jestli taková praxe existuje, utne mě: „Snad někde na Západě, u nás ne. Ještě jsme to neřešili. Vy si ale všichni myslíte, jak je to snadný a že si muslim dělá soukromý bordel! Ne. První žena by s dalším sňatkem musela souhlasit.“ Po chvilce dodá: „A zeptejte se mé manželky, co by na to řekla... Hnala by mě!“

Ještě jeden příklad diference: Abdalla si v jednu chvíli povzdechl: „Chtěl bych si vzít hypotéku.“ Jeho žena na to neoblomně: „V žádném případě, máme to zakázané.“ Abdalla: „Byl jsem i za imámem, ale nepovolil.“ Kateřina: „Taky ví, co se sluší a patří.“ Abdalla: „Ona mě opravuje i při modlitbě, dělám v ní chyby.“ Kateřina: „Ale vždyť to není pravda, i ty jsi přece ukázal spoustu věcí mně.“

Abdalla se usmívá, jeho žena se usmívá, oba vědí: hypotéka nebude – pro Abdallu ústupek, pro jeho ženu život ve víře – úroky jsou zlo. O čem to svědčí?

Čeští konvertité jsou zapálení, vždy připraveni v obranném valu, hrdí, že mohou bránit svou víru, její mírumilovnost

Čeští konvertité jsou zapálení, vždy připraveni v obranném valu, hrdí, že mohou bránit svou víru, její mírumilovnost. Jejich typická věta zní: „Islámský stát je islámský jen názvem, jsou to protiislámští barbaři.“ Čtou teologické texty, studují islámské školy v zahraničí, drtí arabštinu, mají vousy – trochu podobní obrozeným křesťanům; taky si asi řeknete, že jsou něčím „divní“. Jsou šťastní, že poznali „pravdu“, která je uklidnila. (Typicky příběh konvertity Štěpána: „Já byl strašně nervózní, byl jsem taxikář, kouřil jsem trávu, pil jsem, pak jsem prozřel a od té doby klid a mír.“)

Nechtějí sejít z cesty, vesměs opustili své předkonvertní přátele, ale dbají na to, aby zdůraznili, že jejich rodiče nemají s islámem problém. Je jich málo (konvertitů pár stovek, aktivních méně), a tak už je jejich příběh vybroušen, řekli ho jistě mockrát – mluví plynně, „nepletou se“, na každou otázku mají podobnou odpověď; odpověď typizovaného muslimského konvertity. Je to ale třeba brát pouze jako příběh, jako obhajobu sebe sama v bezvěreckém Česku. Má říct jediné: „Jsme normální.“ Úplně normální ale nejsou, jsou muslimy v desetimilionovém Česku.

Rodilý muslim svou víru tak vážně nebere. Abdalla třeba přiznává: „Jasně, žil jsem s několika Češkami před svatbou.“ To islám připouští? „Důležité je si přiznat, že dělám špatné věci. To je podstata. Nikdo přece není neomylný,“ dodává Abdalla. Není náhoda, že rodilý muslim zná české konvertity jen zběžně (možná přes své ženy); v pátek se v nově otevřené mešitě de facto ztratí, jak jich je mezi všemi těmi národnostmi málo.

V arabské čtvrti

K té mešitě se jde z Opletalovy ulice v centru Prahy. Než k ní dojdu, procházím doslova malou muslimskou čtvrtí. Několik arabských směnáren, jedna patří třeba Syřanovi, který nemůže přijít na jméno Bašáru Asadovi.

V jiné mi zase zaměstnanec vysvětluje, že úroky jsou nepřijatelné („Korán to zakazuje. Lichva!“), že směnárna je ale naprosto počestný obchod – a jako demonstraci tohoto faktu mávne rukou k tabuli s kurzy: „Vidíte ten nepatrný rozdíl mezi prodejem a nákupem? Na takový rozdíl nenarazíte nikde jinde v Praze!“

Zisky jsou víc než přirozené – jsme pár metrů od mešity v centru Prahy, kam minimálně v pátek proudí davy.

Cestou k mešitě míjím i prodejnu s kebaby nebo obchod Galaxy Food s halal potravinami – malý krámek sortimentem i vizáží připomíná řeznictví s drobnou příměsí prodejny oliv; sem tam nějaká sladkost. Když se bavím s tamním prodavačem popocházejícím za boxem plným jehněčího masa, jak mu jdou obchody, usmívá se; evidentně zlatý důl. Můj muslimský průvodce ho osloví: „Není problém, aby se tady prodalo sto, dvě stě kilo masa denně, že ne?“ Prodavač ta čísla tlumí, prý jak kdy, ale usmívá se snad ještě víc. Zisky jsou víc než přirozené – jsme pár metrů od mešity, kam minimálně v pátek proudí davy.

Mimochodem: prodávané maso je české, v Česku je řezník, který – podobně jako židovský – má zákonnou výjimku pro porážky zvířat halal způsobem. (Jen pro zajímavost: židovský řezník prý musí zvíře podříznout jedním tahem nože, u muslimů to jeden tah být nemusí.) Salámy české nejsou – podle nápisů na nich pocházejí vesměs z Turecka. Říká se, že maso putuje do Česka i z Německa, poznamenám. Prodavač na to: „Ano, nějaké maso z Německa tu máme, ale málo, skoro nic.“ Našel jsem jeden německý salám.

Když se bavím s tamním prodavačem popocházejícím za boxem plným jehněčího masa, jak mu jdou obchody, usmívá se; evidentně zlatý důl...

Ale zpět k cestě do mešity na páteční kázání v jednu hodinu po poledni. Je plno. Mešita je dokonce přeplněná – možná dvě stě lidí se tísní ve fádním prostoru (dříve tu byla hospoda, potom snad nějaké zařízení pro děti), kam se jde přes dvůr. Podlahu pokrývá červený koberec, pár sloupů podpírá horní patro, kde se za neprůhledným sklem modlí několik málo žen (mají se modlit doma a starat o domácnost); pár kasiček pro dobrovolné příspěvky u jedné ze zdí; po straně prostor pro očištění – kdo tu hledá nějaké tajemství, duchovno, bude zklamán.

Přestože je plno, další a další věřící proudí z ulice dovnitř. V jiné dni než v pátek tady ale bývá poloprázdno až prázdno, v čase odpolední modlitby zde během týdne narážím na nějakých třicet lidí, dva Čechy, Araby, Čečence, pár Afričanů…

Ambivalence a spektákl

Zůstat v pátek v mešitě je vlastně nemožné – pro nemuslima. Vstupujeme s fotografem, zujeme si boty. Hned nás odchytí jeden z přítomných, Arab, který z lámané češtiny přejde do angličtiny: „Co chcete?“ Jsme od novin, odpovídáme. „Tak to je v pořádku, foťte, co potřebujete. Nic neskrýváme.“ Sotva si ale sedneme, přijde jiný muž, rovněž Arab – v obleku –, který ale ovládá češtinu: „Tady se modlíme, můžete, prosím, počkat venku? A nic nefoťte!“

Sotva si sedneme, přijde jiný muž, rovněž Arab – v obleku –, který ale ovládá češtinu: „Tady se modlíme, můžete, prosím, počkat venku? A nic nefoťte!“

Ambivalentní vztah předních muslimů k okolnímu světu je vidět i z mé komunikace s Vladimírem Sáňkou, bývalým předsedou Muslimské obce: nechce se sejít osobně, chce poslat otázky jen písemně, na ně ale reaguje jen povšechně, na některé nechce veřejně reagovat vůbec. Co je ale zajímavé: v mezičase posílá e-mail, že by bylo dobré, kdybych se sešel s jednou paní, muslimkou, ke které se měli špatně chovat v nemocnici – protože je muslimka.

Nezbývá mi než postávat venku, pozoruji alespoň proudící skupinky příchozích. Často spěchají, kázání už začalo, muži v aktivním věku v oblecích, většinou už trochu starších typech, ale vůbec to není pravidlo – jiní mají na zádech mohutný nápis Nike, jiní v teniskách s kšiltem dozadu, který si při vstupu nesundají, další v tričku s nápisem „Antiterror“. Všehochuť obyčejných lidí; schází se tu v pátek po poledni (a při svátcích) celý svět –Čechy ale abys pohledal.

Slyším arabštinu, z okna mešity se line hluboký, působivý hlas kazatele v dlouhé galábíji – co si stačím všimnout, má galábíju, háv připomínající dlouhou košili, jako jediný z přítomných.

V tu chvíli mě napadá, která firma ji asi vyrobila. Gucci? Hugo Boss? Velké značky si islámu všimli už dávno: je to velký trh a hodně muslimů, se kterými jsem mluvil, má nějaký dražší – sváteční – oděv. Slyšel jsem, že v Egyptě dokonce připravují pro turisty „Galábíja party“. Nevím, možná už se islám stává součástí západního spektáklu...

Proti násilí

Máme se bát muslima v oblečení Gucci? Všichni se přece bojí – když se přímo před mešitou ptám kolemjdoucích Čechů, tak sice většinou netuší, co je za zdmi domu, ale bojí se. Nechtějí mít v Česku muslimy, natož mešitu.

V „mešitě“. Mimo čas pátečních modliteb zeje nová modlitebna v centru Prahy většinou prázdnotou.

A mešity se nebojí jen Češi, ale třeba taky Alžířanka Myriam. Charakterizuje se jako „vlažná muslimka“. Bavíme se spolu v kavárně, kde mi říká: „Já do té jejich mešity nechodím, nechci s nimi nic mít. Je mi to nepříjemné, hned tam člověka oslovují, ptají se. Mám vlastně raději kostely.“ Co si vlastně myslí muslimové kolem mešity, je těžké zjistit. Zaujme, že třeba čeští konvertité vesměs volí politické strany na okraji – Svobodné, komunisty, Věci veřejné, jeden mi řekl, že volí Zelené. Nejsou ale liberální třeba k homosexuálům, k potratům? ptám se. „Jsou, ale jsou liberální i k nám, muslimům, to je důležitější,“ zní odpověď.

Jinak ale ty samé zarámované, předpřipravené příběhy, neextremistické, uklidňující. Ať se zeptáte na cokoli ožehavého, obdržíte s takřka stoprocentní jistotou unifikovanou nekonfliktní odpověď. Třeba: Chtěli byste zavést v Česku šaríu? „Ne, je nás málo, to ale neznamená, že se mi zdejší pojetí práva líbí – oběť má právo podílet se na trestu, ale v Evropě je oběť veškerých práv zbavená.“ (Toto jsou slova Miroslava Krakoviče z Muslimské obce, ale ostatní říkají jinými slovy totéž…) Další příklad: otázka násilí. Unifikovaná odpověď zní: „Jsme proti násilí.“ Doslova a do písmene odpovídají všichni stejně.

Otázka násilí. Unifikovaná odpověď všech dotázaných zní: „Jsme proti násilí.“ A co je džihád? „Džihád je boj o sebezdokonalení. Je to boj o to, abych přežila cestu do obchodu a zpět, abych zvládla ústrky, protože nosím šátek.“

A co je džihád? Abdullova žena Kateřina: „Boj o sebezdokonalení. Žádné násilí. Je to boj o to, abych přežila cestu do obchodu a zpět, abych zvládla ústrky, protože nosím šátek.“ Poprava Jamese Foleyho? Štěpán: „Barbarství. Proč si ale všímáte jedné popravy Američana? Pod islámským státem trpí hlavně muslimové.“ Bašár Asad? Jakub: „Diktátor.“ Egyptský generál Sísí? Jakub: „Diktátor.“ Kniha Bilala Philipse Základy Tauhídu, kvůli které před pár měsíci zasahovala policie? Kateřina: „Teologický text, výklad. Zásah policie byl nesmysl. Někdo říká, že Bilal Philips je nějaká sporná postava, já si to vůbec nemyslím.“ (Místopředseda Muslimské obce Krakovič se o zásahu nechce bavit vůbec.)

Takto bych mohl pokračovat dlouho – podobné otázky ale nikam nevedou; dostává se mi jen takových odpovědí, které chce průměrný Čech slyšet, aby mohl klidně spát.

Přece jen ale existuje jedna otázka, u níž vycizelované rámování přestává existovat: Izrael. Je to evidentně citlivý bod, v němž si sice nejsou moc jisti, ale spíš si myslí, že jsou v právu a nemají co skrývat. V odpovědích téma obcházejí, jsou často nekonkrétní, váhají, co říct.

Za všechny můj dialog s konvertitou Richardem: Jsou lidé z Hamásu teroristé? Richard: „Těžko říct, všimněte si, co dělá Izrael.“ Má Izrael právo na existenci? Richard: „Právo na existenci mají i Palestinci, proč se nebavíme o nich?“ Zajímá mě ten Izrael, co jeho vznik? Richard: „Nakba.“ (Arabové tak hovoří o vzniku Izraele, nakba = arabsky katastrofa.) Má nějaký váš známý za manželku Židovku? Richard: „Ne.“ Proč? Richard: „Nevím, náhoda.“

Jaké budou další generace?

Když jsem trávil čas mezi muslimy, vzpomněl jsem si na román potomka pákistánských přistěhovalců Hanifa Kureishiho Black Album. Kureishi v něm popisuje, jak první generace pákistánských přistěhovalců do Velké Británie vedla řádné životy, měla malé a střední obchůdky, pracovala, snažila se asimilovat, poangličtit, zahodit svou kulturu. Nepomohlo jim to, pro všechny zůstali méněcennými, hanlivě označovanými jako Paki. Když to jejich synové a synové jejich synů viděli – že i přes bohatství zůstali jejich otcové druhořadými občany, že peníze bez uznání nestačí –, zatvrdili se. Přimkli se ke kultuře svých předků, spálili Satanské verše Salmana Rushdieho (mimochodem: zhruba polovina muslimů, se kterými jsem mluvil, o Rushdiem v životě neslyšela). Obrátili se k britské společnosti zády. Radikalizovali se.

Islám je jako každé jiné náboženství – svaté texty psal člověk, jsou lidským dílem. Je v nich dobro, je v nich zlo.

V Česku je i kvůli komunismu muslimů mnohem méně a jejich přistěhovalectví je mladšího data – právě teď u nás vyrůstá jejich druhá generace. Jaká bude? Záleží to nejen na nich, ale i na jejich okolí. Budou životní zkušenost těch, kteří se teprve narodí, utvářet lidé jako Tomáš Ortel se svou písní Mešita?

A v neposlední řadě: muslimové, se kterými jsem mluvil, jsou někdy rigidnější (hlavně těch několik českých konvertitů), někdy méně. Někdy sprostě antisemitští, někdy vůbec ne. Islám je jako každé jiné náboženství – svaté texty psal člověk, jsou lidským dílem. Je v nich dobro, je v nich zlo. Záleží na člověku, co v nich bude hledat. Jak je bude číst.

Nepočetná komunita

Při modlitbě v centru Prahy.

  • Podle sčítání lidu z roku 2011 se k islámu v Česku hlásí téměř 3,4 tisíce lidí. Nejvíce muslimů žije v Praze a v Brně (většina není součástí muslimských obcí, není organizovaná).
  • Přesnější bude odhad ministerstva vnitra z roku 2007 – podle něj se tehdy na území Česka vyskytovalo něco přes jedenáct tisíc muslimů, většinou sunnitů turecké a arabské větve. Českých konvertitů je výrazná menšina (několik stovek).
  • K dnešnímu dni se předpokládá, že muslimů v Česku bude něco k dvaceti tisícům.
  • Nejvíc muslimů k nám přišlo z Iráku, Jemenu, Sýrie, Egypta, ministerstvo vnitra mluví i o Bosně a Hercegovině nebo Afghánistánu. Nezanedbatelná je vlna imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu.
  • Za fungující mešity se označují pouze brněnská a pražská na Černém Mostě. O nově otevřené modlitebně v pražské Opletalově ulici sice muslimové mluví jako o mešitě, nemá ale povolení k využití prostoru k duchovním účelům. Modlitebny jsou i v dalších městech: Teplicích, Plzni, Karlových Varech, Hradci Králové, Liberci.
  • Islám české bezpečnostní složky nevyhodnocují jako velké riziko, byť tuto komunitu monitorují. Ve zprávě BIS za rok 2012 (z listopadu 2013) se konstatuje, že ač je radikálnímu islámu (islamismu) věnována médii a na sociálních sítích velká pozornost, „projevy islamismu ve srovnání s celkovými počty muslimů nejsou pro prostředí české muslimské komunity charakteristickým jevem“.
  • BIS nicméně připouští autoradikalizaci jedinců, „osamělých vlků“, náchylných k nekritickému přejímání propagandistických sdělení.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.