Ceska Pozice

Jak začít věřit něčemu jinému než vnějšímu hospodářskému růstu

Ekonomický růst nás dostal do krize a údajně z ní i dostane. Technologický rozvoj prý jí umožní předejít. Tak se uvažuje o klimatické změně i o dalších problémech. Řešením však je obrat od vnějšího k vnitřnímu růstu. Otázkou zůstává, nakolik je možný.

Hospodářský růst. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hospodářský růst. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Hospodářský růst.

Současná západní civilizace je posedlá vnějším růstem. Lze říct posedlá, protože v podstatě jde o nemoc. Např. polský sociolog Zygmunt Bauman (1925–2017) v tomto smyslu trefně hovoří o „nezadržitelném růstu věcí“, které „nejsou ničím regulované, neznají přirozené meze“ a „stále více se podobají rakovinnému bujení“.

Český lékař Jan Hnízdil tuto metaforu bere doslova – rakovinu chápe jako nemoc civilizace, která se zaměřila na vnější růst. Rakovina je podle něho idea růstu zhmotněná v lidském těle. Proto stále opakuje, že rakovina nemá medicínské, ale morální a ekologické řešení. K jejímu vyléčení je třeba přestat žít kvůli vnějšímu růstu, a to nejen jednotlivci, ale i celá civilizace.

Konzum

Ať je Hnízdilova interpretace rakovinového bujení pravdivá či ne, přinejmenším metaforickou pravdu jí upřít nelze – v zaměření naší civilizace je něco nemocného, patologického. A toto něco je nadměrný vnější růst. Nejlépe to ukazuje hrubý domácí produkt (HDP), který se, jak se obecně věří, musí neustále zvyšovat. To, že jeho pokles o několik procent nic neohrožuje, nikoho nezajímá. Musíme růst.

Idea růstu platí i pro chování jednotlivců – je třeba postavit dům a pak ještě větší, koupit si auto, pak nové a druhé, a chatu, jet na dovolenou dál a ještě dál či navštívit všechny země. Smyslem života je růst konzumu.

Idea růstu platí i pro chování jednotlivců – je třeba postavit dům a pak ještě větší, koupit si auto, pak nové a druhé, a chatu, jet na dovolenou dál a ještě dál či navštívit všechny země. Smyslem života je růst konzumu. Tak se dnes „žije ve světě“, jak říkal bezmyšlenkovitě sdílenému životnímu zaměření německý myslitel Martin Heidegger (1889–1976).

Nutnost vnějšího růstu přitom platí v podstatě pro celou naši civilizaci, nejen pro stavbu domů či turismus. Již zmíněný Bauman hovořil například o růstu počtu slov jako o „povodni, záplavě, hypertrofii“. Všeho musí být stále víc, i prázdných slov.

Poušť života

Situace ústí do krizí. Klimatologové varují, že pokud naše civilizace nezmění směr, mohou nastat změny klimatu, v jejichž důsledku u nás nepřežije prakticky žádný z druhů stromů, které dnes tvoří naše lesy. Podle nich půjde o krizi světovou, jež přinese obrovské migrační vlny z oblastí postižených suchem, popřípadě záplavami. Následky mohou být tragické.

V Česku vládne skepse vůči klimatické změně a víra ve vědeckou pravdu v tomto případě nefunguje. Tvrdí-li vědec, že Země obíhá okolo Slunce, a nikoli naopak, většina lidí mu věří, i když jsou každý den svědky opaku. Řekne-li ale, že podle jeho zjištění budeme čelit klimatické změně, začne se tvrdit, že to není jisté.

Hlavním problémem je, že je třeba hledat něco vnějšího, třeba klimatickou změnu nebo vymírání druhů, čímž teprve dokazujeme svou krizi. Klima či vymírání druhů jsou vnější, ale naše krize vnitřní. Spočívá v poušti života, který se zaměřil pouze na vnější růst.

Klima ale není jediným problémem. Jako závažné je dnes často hodnoceno také nápadně rychlé vymírání živočišných druhů zejména v důsledku ztráty přirozených biotopů, které zničila rostoucí lidská civilizace. Hlavním problémem je, že je třeba hledat něco vnějšího, třeba klimatickou změnu nebo vymírání druhů, čímž teprve dokazujeme svou krizi. Klima či vymírání druhů jsou vnější, ale naše krize vnitřní. Spočívá v poušti života, který se zaměřil pouze na vnější růst.

To ukazuje například absurdní hra Opilí současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva. Vystupují v ní lidé s velkými možnostmi vnějšího růstu, u kterých se, jakmile se opijí a jsou upřímní, dostává na povrch jejich obrovské zoufalství – nevědí, proč žít. Ve střízlivosti na to zapomínají, ale ve chvílích opilé upřímnosti se – ač ateisté – upínají ke katolickému knězi, o němž se domnívají, že ví, proč žít.

Růst je přirozený – všechny rostliny a zvířata rostou. I člověk se chce rozvíjet. Má obrovské možnosti, ale ne všechny musejí směřovat k produkci stále vyššího počtu věcí a zážitků.

Starověké Řecko a křesťanství

Současná západní civilizace se zrodila ze středověké, která měla o růstu jiné představy – byl především vnitřní. Rozvíjet se znamenalo vztahovat se stále dokonaleji ke stvořitelské příčině, tedy k Bohu, a tím stále více vyhovovat tomu, co chtěla. Vnější růst sice nebyl zavrhován, ale nebyl cílem. Šlo zejména o duchovní růst. A ačkoli byl systematicky rozvíjen pouze v klášterech, na ideji se podílela i běžná populace.

Jiným předchůdcem dnešní západní kultury je kultura řecká. Řečtí filozofové byli vůči vnějšímu růstu skeptičtí, často jím pohrdali. Například podle Platóna jde zejména o hledání moudrosti rozumem a je třeba nahlédnout vznešené ideje pravdu, dobro a krásu. O to v životě jde, nikoli o zvyšování produkce. To je práce pro otroky, jež odvádí od hledání moudrosti.

Současná civilizace se zrodila vymezením vůči Řecku a křesťanskému středověku a prohlásila se za „moderní“ a „osvícenou“. Přitom převzala z Řecka důraz na rozum, ale současně do velké míry odmítla hledání moudrosti. Z křesťanství moderní doba přejala relativně pozitivní vztah k vnějšímu růstu, ale odmítla jeho vztah k Bohu.

Současná civilizace se zrodila vymezením vůči Řecku a křesťanskému středověku a prohlásila se za „moderní“ a „osvícenou“. Přitom převzala z Řecka důraz na rozum, ale současně do velké míry odmítla hledání moudrosti. To se promítá do dnešního vzdělání, které původně znamenalo hledání moudrosti v řeckém smyslu.

Dnes jde jen o praxi, jež ústí ve vnější růst, což by Platón zavrhl jako otrocké. Tato degradace se halí do frází o „konkurenceschopnosti“ a „efektivitě“. Pojem „moudrost“ zní zastarale, a ani příznivci řeckého ideálu jej příliš nezmiňují – něčím takovým může argumentovat jen nějaký Mirek Dušín.

Z křesťanství moderní doba přejala relativně pozitivní vztah k vnějšímu růstu, ale odmítla jeho vztah k Bohu. Mluvit o Bohu je dnes – alespoň v Česku – ještě absurdnější než o moudrosti. Katolíci upálili Jana Husa, utiskovali v „době temna“ a dnes jim jde jen o majetky a prosazení konzervativních názorů. Křesťanství se jeví jako zpátečnictví, které nezajímají dnešní problémy.

Moderní racionalita

Odmítnutím vztahu k Bohu a moudrosti vznikla moderní „rozumnost“. Ta dodnes převládá a zaměřuje se výhradně na „racionální ovládání“, které ústí do vnějšího růstu. Tuto jednostrannost často kritizovala elita, směřování k vnějšímu růstu ale nezměnila. Například český filozof Jan Patočka (1907–1977) nazval moderní racionalitu „nejstudenějším ze všech studených netvorů“.

Podle amerického filozofa náboženství Johna D. Caputa zase současná civilizace připomíná posádku „lodi bláznů“. Odmítnout vztah k Bohu a hledání moudrosti podle něho nebylo „iracionální“, ale „pošetilé“, nemoudré. Kam pluje „loď bláznů“, u jejíhož kormidla stojí „nejstudenější ze všech studených netvorů“?

Odmítnutím vztahu k Bohu a moudrosti vznikla moderní „rozumnost“. Ta dodnes převládá a zaměřuje se výhradně na „racionální ovládání“, které ústí do vnějšího růstu. Tuto jednostrannost často kritizovala elita, směřování k vnějšímu růstu ale nezměnila.

Lékem na současné šílenství se zdá obrat od vnějšího k vnitřnímu růstu. Západní civilizace má přinejmenším dva zmíněné nosné základy – hledání moudrosti a kultivaci vztahu k Bohu. V pojmu vzdělání najdeme zbytky původního řeckého ideálu, křesťanů jsou dnes ve světě více než dvě miliardy. Pokud by to bylo málo, lze se podívat na východ, kde například buddhismus rozvinul specifickou vnitřní cestu člověka, která je vůči vnějšímu růstu skeptická.

Při hledání cest z krize je třeba si také uvědomit, že ne vše je špatně. Například Patočka odmítá naši civilizaci nazvat úpadkovou, protože její problémy se zrodily už v Řecku a středověku a protože „umožňuje život bez násilí a v dalekosáhlé rovnosti šancí“. Navíc technologický rozvoj umožnil blahobyt či skvělou lékařskou péči.

Existují také lidé, kteří se odmítají plavit na „lodi bláznů“. Papež František například hovoří o tom, že „autentické lidství“ i v současném světě přetrvává „nepozorovaně jako mlha, která proniká pod zavřenými dveřmi“. Řečeno jinak, naše šílenství „zavřelo dveře“ lidství, ale zbyly škvíry, které se nepodařilo utěsnit. Západní civilizace je možná šílená, ale nikoli pouze šílená.

Bláznova naděje

Otázkou zůstává, nakolik je „obrat“ (metanoia) možný, a nikoli jen u jednotlivců, ale i u celé civilizace a idejí, kterým věříme – současný způsob života je totiž materializován. Například ekonomika je založena na neustálém růstu a funguje jako obrovská továrna na zvyšování produkce.

Jak začít věřit něčemu jinému než vnějšímu růstu, když materiální skutečnost, kterou německý filozof Karl Marx (1818–1883) nazval „základnou“, tento růst potvrzuje a staví do pozice jediné „skutečně skutečné“ věci? Marx neměl pravdu, že jedině ekonomická „základna“ rozpohybuje společenské změny, ale to, že současná „základna“ působí proti změně, je evidentní, i když se to často popírá.

Jak změnit chování mas idejemi, které i v minulosti formovaly pouze část elit? Současné křesťanství, jehož nejviditelnější postavou je papež František, nahlíží problém správně a hlásá odpovědnost za svět. Bude to ale stačit? Zbývá bláznova naděje.

Ekonomický růst nás dostal do krize, a údajně z ní i dostane. Technologický rozvoj prý jí umožní předejít. Tímto způsobem se dnes většinou uvažuje o klimatické změně i o dalších problémech. V parafrázi Hnízdila však současná krize nemá jen technologické, ale zejména ekologické a mravní řešení. Naděje, že vše vyřeší technologie, je lichá.

Opravdovým řešením je obrat od vnějšího k vnitřnímu růstu. Ale oba typy vnitřního růstu známé v západní civilizaci – hledání moudrosti rozumem a kultivace vztahu k Bohu – jsou dnes a byly i v minulosti záležitostí elit. Moudrost se měla hledat vzděláním, jež však degradovalo na praktickou přípravu na povolání. Křesťanství sice bylo a nadále je ve světě masově rozšířené, ale je otázkou, má-li sílu transformovat běžného člověka.

Jak změnit chování mas idejemi, které i v minulosti formovaly pouze část elit? Současné křesťanství, jehož nejviditelnější postavou je papež František, nahlíží problém správně a hlásá odpovědnost za svět.A demonstrace studentů proti změně klimatu naznačují správný směr. Bude to ale stačit?Možná jde jen o blábolení opilce o „bratru katolickém knězi“ a „bratru vzdělanci“, o zapomenutí, že žádné bratry nemá. Zbývá bláznova naděje.

Karel Hlaváček
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.