Zdá se, že účinné a efektivní řešení narůstajících problémů v české společnosti a s tím související plnění volebních slibů je v podstatě neprůchodné, a proto neproveditelné a nesplnitelné. Navíc většina témat použitých v předvolebních kampaních stran a hnutí nebyla nová – do určité míry formálně a rozsahově obměněná, ale se stejně mizivým účinkem se opakují už od devadesátých let. Pověstného „zakopaného psa“ a „žábu na prameni“ je tedy třeba hledat jinde.
Tato „cesta k lepším zítřkům“ se neobejde bez kultivace samotných základů naší demokracie – resuscitace a rekonstrukce současné dělby politické a státní moci, tedy politicko-mocenského systému. Pokud to neučiníme, zůstanou projevy nespokojenosti, diskuse, hledání řešení a volební sliby jen řečmi a divadlem pro lidi, anebo dílčími opatřeními s omezenou nebo žádnou účinností.
To v žádném případě neznamená, že se mají revidovat nebo změnit ideály, hodnoty a očekávání vyplývající z „listopadu 1989“. Současný politicko-mocenský systém, jenž se vyvinul od „sametové revoluce“, však nejen brání jejich naplňování a rozvíjení, ale dokonce je ničí.
Jak se zbavit totality
Sklony k totalitě jsou přirozeným projevem člověka a jeho moci – „moc přece chutná“. Centralizace a kumulace moci „v jedněch rukou“, navíc na neomezenou dobu, vždy vedla a vede k totalitě, což novodobá historie opakovaně ukázala a potvrdila. Totalitu a teror však lze nastolit i pod záštitou obecného blaha, veřejného zájmu a za souhlasu a podpory nebo přímé účasti většiny společnosti.
Odstranění z Ústavy Československé socialistické republiky části „o vedoucí úloze jedné strany…“ po listopadu 1989 změnilo dělbu politické a státní mociPo listopadu 1989 bylo nejvýznamnější klíčovou změnou našeho politicko-mocenského systému vypuštění z článku 4 tehdejší Ústavy Československé socialistické republiky části „o vedoucí úloze jedné strany…“ Vyvolalo ji, umožnilo a prosadilo tehdejší společenské napětí a tlaky.
Odstranění této části Ústavy otočilo tehdejší politicko-mocenský systém zcela jiným směrem a zvedlo stavidla pro následnou „tsunami“ dalších významných společenských změn. A navíc zásadně změnilo dělbu politické a státní moci. Umožnilo ji odebrat jedné, „rádoby věčné“ politické straně (jedné partě) a dát tuto moc na „trh“ s několika politickými stranami (několika partami), aby s ní jedna nebo více z nich nakládala(y) v zájmu svých voličů, a to na omezenou, předem určenou dobu.
Šlo o systémové opatření, v jehož důsledku byla nově rozložena politická moc. Totalitní politický režim jedné strany se změnil v pluralitní systém několika stran.
Deformovaná dělba mocí
Odstranění totalitního systému jedné strany umožnilo, aby se projevil a částečně i prakticky uplatnil základní princip demokratického řízení státu – dělba státní moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ta sice byla naplněna institucionálně – parlament, vláda, soudy –, ale její úplné funkční a praktické uplatnění od začátku deformovala personální kumulace a provázanost „židlí“ založená na střetech osobních a úzce skupinových zájmů zainteresovaných lidí – například poslanci a ministři v jedné osobě.
Ti buď sedí současně na několika židlích, anebo z jedné na druhou přecházejí, přičemž svými osobními a skupinovými zájmy propojují a současně podvazují moc zákonodárnou a výkonnou. Tím paralyzují a potlačují podstatu a smysl demokratické dělby mocí – bránit vzniku totality.
Dělba státní moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní byla sice naplněna institucionálně, ale úplné uplatnění deformovala personální kumulaceDůsledkem je, aniž si to uvědomujeme, směřování k nové totalitě, jen v jiné než předchozí formě. Nikoliv jedné strany, která se k ní otevřeně a hrdě hlásila, ale k totalitě vyplývající z personálně a zájmově provázaných institucí a stran – oligarchií, oligopolů. V zásadě však jde o stejnou centralizaci a kumulaci moci. Už to však není nezastíraná moc jedné strany, nýbrž zákulisní moc „jedné party“.
Podobné rysy
Předlistopadový a dnešní, více než 20letý politicko-mocenský systém se začínají v některých rysech nápadně podobat, například v ochraně svých neschopných, popřípadě všehoschopných. Ti v prvním ani ve druhém systému v podstatě nenesou žádnou tíhu a důsledky své odpovědnosti, čímž mu paradoxně škodí. A zejména nemohou ze systému vypadnout, pokud se zásadně nezpronevěří své partě, neboť se pro ně vždy najde nějaký vlivný post, na nějž přejdou.
Tím se politicko-mocenský systém stále více uzavírá do sebe, konzervuje a brání pozitivním změnám, ztrácí schopnost se zlepšovat a rozvíjet. Postupně se jeho progresivní nastavení a naladění mění na obranné, jež se zaměřuje na zachování vlastní existence, přičemž neodvratně směřuje ke svému nedobrovolnému rozkladu a zániku. Doprovodné jevy a dopady rozkladu, například napětí, represe či války – ne každá revoluce je sametová –, však představují významná ohrožení.
Na neschopnost a ochranu svých neschopných v podstatě „dojel“ i předlistopadový systém. A ke stejnému konci, nestane-li se včas patřičná změna, je odsouzen i současný systém, pokud neumožní vlastní kultivaci a zlepšování.
Zhasnutý právní stát
Ze zmíněné změny článku 4 československé Ústavy je zřejmé, že klíčové systémové změny jsou obvykle jednoduché, a především srozumitelné. Jen není možné tolerovat mlžení a pokrytectví – „hlásat vodu a pít víno“. Nechat si nalhávat, že věci jsou složité, a proto obtížně řešitelné, nebo neřešitelné – složité jsou jen vztahy a z nich vyplývající střety různých zájmů.
Pokud má být v demokracii řádná dělba moci, přičemž tvrdíme, že u nás existuje, nemůže to být jen formální deklarace. V takovém případě totiž spějeme k nové, anebo už se projevující totalitě. Má-li se dobrý politický systém dlouhodobě udržet, jeho součástí musejí být mechanismy k vlastní kultivaci a zlepšování.
Čím nepřehlednější a chaotičtější politicko-mocenský systém, tím lepší prostředí pro prosazování individuálních nebo úzce skupinových zájmůPolistopadová, naší společností tolerovaná, „doktrína zhasnutého právního státu“ žádnou kultivaci a zlepšování politicko-mocenského systému podporovat nemohla, a pokud se něco zásadního nezmění, pak ani nemůže. Vždyť čím nepřehlednější a chaotičtější systém, tím lepší prostředí pro prosazování individuálních nebo úzce skupinových zájmů.
Chybí správce rybníku
Pozitivní změna v blízké budoucnosti se nemůže obejít bez důsledného dodržování vyvážené dělby politické i státní moci ani bez zajištění smysluplné správy a kultivace transparentního právního prostředí – Ústavou a ústavními zákony počínaje. Současný systém, v němž je parlament personálně propojený s vládou, však nic takového neumožňuje.
Má-li být tato změna i dlouhodobě účinná, je proto třeba nejprve nejen institucionálně, ale i personálně oddělit moc parlamentu a vlády, jako je tomu v případě soudní moci – soudce je jen soudce, nemůže současně sedět v parlamentu nebo ve vládě, a v případě neúspěchu a odvolání někam přejít.
Zákonodárná moc soustředěná výhradně v Poslanecké sněmovně a personálně propojená s vládou je deformovaná a destruktivní. Podstatu problému vystihuje rčení o „kapřících, kteří si rybník sami nevypustí“. Nedostatkem našeho politicko-mocenského systému pak je, že nemáme správce rybníku.
Senát a Poslanecká sněmovna
Řešením je smysluplná dělba moci (kompetencí), v tomto případě zákonodárné v Parlamentu mezi Senát a Poslaneckou sněmovnu. Senát by spravoval Ústavu a ústavní zákony“ – nastavoval by ústavní, základní pravidla hry – a Poslanecká sněmovna ostatní zákony – nastavovala by prováděcí, procesní pravidla hry, a to jak v rámci ústavních pravidel hrát.
Zákonodárná moc soustředěná výhradně v Poslanecké sněmovně a personálně propojená s vládou je deformovaná a destruktivníDůležité jsou účinné pojistky proti „zneužití nebo uchvácení“ moci. Poslanecká sněmovna, která má a vždy bude mít „blíže“ k moci výkonné, by byla oddělená od přímé „správy ústavních zákonů“, aby nemohla účelově rozhodovat sama o sobě, a tím brzdit, deformovat, blokovat potřebné zlepšovací ústavní změny (konzervovat „zahnívající“ systém).
Senát by nastavoval Ústavu a ústavní zákony a neměl přímou vazbu na vládu (exekutivu), protože prováděcí zákony by spravovala sněmovna. Odpovědnost senátorů za kultivaci a ochranu Ústavy (systémového prostředí) by byla jednoznačně zřetelnější a měla by větší váhu. Vedlejším efektem by bylo konečně i smysluplné naplnění a obhájení existence Senátu u veřejnosti.
(Ústava je dnes na okraji zájmu politiků. O potřebě její systémové, nikoli účelové změny se mluví, jen pokud některý z nich získá pocit osobní nebo stranické újmy. Američané mají svou ústavu na piedestalu, znají ji a jsou na ni hrdí. Najděme někoho u nás, kdo by se k naší Ústavě hrdě hlásil. Většina lidí ji vůbec nezná.)
Která tradice?
Uvedené změny by mohly náš současný politicko-mocenský systém zkultivovat a zlepšit, protože podporují skutečnou dělbu moci a brání vzniku totality jak „jedné strany“, tak „oligarchií a oligopolů“.
Případná diskuse se ale určitě neobejde bez argumentů, jako je podpora a zachovávání tradic našeho politického systému. Otázka však zní, o které tradice jde. V tom by mohla pomoci tradiční moudrost vyplývající z Bible: Nebudeme-li moudřejší než učitelé naši, zahyneme.
