Lidovky.cz

Jak vznikají státní útvary

  8:20
Tázání se po smyslu státu je důležité a aktuální, čím více zasahují do jejich života nadnárodní korporace. Přitom jednou z hlavních hnacích sil, které vedly ke vzniku států, mohly být i války. Konflikty měly v lidských dějinách zásadní význam a nepochybně jej mají i dnes a je třeba s nimi počítat i do budoucna.

Krize identity Evropské unie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Vznik státu přitahuje pozornost antropologů i archeologů už dlouhou donu, není to jen záležitost moderní doby. Již v antickém období například Aristotelés ze Stageiry (384–322 před naším letopočtem), slavný filozof a vychovatel Alexandra Makedonského, považoval existenci městského státu řeckého typu za přirozenou a automatickou.A ve svém díle Politika napsal:

„Konečně dovršená a dokonalá společnost, utvořená z více dědin, je obec, společenství, které takřka dosáhlo již cíle veškeré soběstačnosti a které sice vzniklo pro zachování života, ale trvá za účelem života dobrého. Proto každá obec zrovna jako původní společnosti je útvar přirozený... obec je útvar přirozený, a člověk je bytost přirozeně určená pro život v obci.“

Dvě skupiny teorií

Jak postupovalo poznání lidské minulosti a hromadily se stohy knih a vědeckých pojednání o dnes již zaniklých civilizacích a kulturách, můžeme pouze říci, že dnešní situace je v jistém smyslu mnohem složitější – především v tom smyslu, že víme, že ke vzniku státu může, ale nemusí vést mnoho fenoménů v různých kombinacích.

Ke vzniku státu může, ale nemusí vést mnoho fenoménů v různých kombinacích. Obecně lze dnes teorie zabývající se vznikem státu rozdělit do dvou skupin.

Obecně lze dnes teorie zabývající se vznikem státu rozdělit do dvou skupin. První vychází z toho, že stát vzniká dobrovolně sloučením nižších jednotek, jakýmsi aristotelovským způsobem. Druhá skupina teorií vychází z toho, že stát vzniká z „donucení“, z jakési objektivní, nevyhnutelné potřeby.

Zde je nutné upozornit, že toto rozdělení je schematické – hranice se při bližším pohledu stírá a jako ve většině obdobných případů je možné říct, že kategorizace je sice dobrá a svým způsobem nevyhnutelná pomůcka, ale zároveň často snižuje schopnost zkoumaným jevům porozumět. V praxi je věc obvykle komplikovanější a obsahuje prvky toho i onoho.

Ochrana před válkou

V poněkud transponované podobě se s přístupem ne tak vzdáleným Aristotelovu pohledu lze setkat i na počátku novověké filozofie. Jako jeden z prvních se vznikem státu zabýval ve svém díle Leviathan z roku 1651 anglický filozof Thomas Hobbes (1588–1679). Ten se domníval, že základním faktorem ke vzniku státu je imanentní potřeba člověka chránit se před válkou. Proto vytváří stát (commonwealth) a uzavírá takzvanou společenskou smlouvu, v jejímž rámci se vzdává osobních svobod a moci ve prospěch vyššího celku.

Anglický filozof Thomas Hobbes se domníval, že základním faktorem ke vzniku státu je imanentní potřeba člověka chránit se před válkou. Proto vytváří stát a uzavírá takzvanou společenskou smlouvu, v jejímž rámci se vzdává osobních svobod a moci ve prospěch vyššího celku.

Nejde však o proces automatický a dobrovolný a svým způsobem vždy hraje významnou roli i donucování: „Každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni všichni ostatní, vzdát se dle svého úsudku práva na vše a spokojit se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě.“

Hobbes rozlišuje v zásadě tři formy státu: monarchii, pokud je nositelem moci jedna osoba; v případě, že nositelem pravomocí je shromáždění složené z omezené skupiny lidí, jde o aristokracii; a pokud rozhodovací procesy schvalují všichni občané, jde o demokracii. Podobné myšlenky jako Hobbes formuloval ve své práci Druhé pojednání o vládě z roku 1690 i anglický filozof John Locke (1632–1704).

Ačkoliv obsahem v mnohém připomíná Hobbsova Leviathana, Locke byť okrajovou znalost Hobbsova díla důsledně popíral. Podle Locka stát vzniká za účelem zajištění míru a bezpečnosti a lidských práv, kam zahrnoval i osobní vlastnictví. Stát je pro něho arbitrem, který má zajistit ochranu vlastnictví jednotlivých účastníků.

Jean Jacques Rousseau

V 18. století na tyto myšlenkové proudy volně navázal francouzský filozof Jean Jacques Rousseau (1712–1778) v díle O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, jež vyšlo poprvé v roce 1762 v Amsterdamu. Rousseau v principu zastával názor, že stát vzniká v důsledku uzavření společenské smlouvy, kdy „každý z nás dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle; a přijímáme zároveň každého člena jako nedělitelnou část celku“.

Francouzský filozof Jean Jacques Rousseau v principu zastával názor, že stát vzniká v důsledku uzavření společenské smlouvy, ani u něho všaka nechybí aspekt donucení

Navzdory jisté implikaci dobrovolnosti ani u Rousseua nechybí aspekt donucení: „Kdokoliv by odepřel poslechnout obecnou vůli, bude k tomu donucen celým tělesem: to znamená jen, že bude nucen, aby byl svobodný.“ V podobném stylu dospěje německý sociolog Max Weber (1864–1920) na počátku 20. století k definici státu jako entitě, která má na svém území monopol na použití násilí.

Podíváme-li se na tyto teorie se střízlivým odstupem, zjistíme, že Aristotelés měl pravdu v bodě, ve kterém obec, tedy stát, považoval za vrchol vývoje a naplnění smyslu existence jedince. Bohužel všechny tyto názory a teorie od Aristotela po Rousseaua mají jedno společné – neřeší proces, jak stát může vznikat, a namísto toho kladou hlavní důraz na vyšší smysl utváření státu.

Specializace

Není pochyb, že tázání se po smyslu existence státu je důležité. Tato potřeba je navíc v dnešní době o to aktuálnější, čím více proniká do života států a různých oblastí světa způsob chování nadnárodních korporací. Je ale také třeba vzít v úvahu reálnou evidenci, která může ten, nebo onen názor podpořit.

Australský archeolog Vere Gordon Childe předpokládal, že se vznikem zemědělství a usedlých komunit vznikala nadprodukce, která obratem vedla ke specializaci, v jejímž rámci se určité skupiny obyvatelstva nemusely věnovat zemědělství, ale mohly se specializovat

Zatímco v 17. či 18. století toho z dějin civilizací nebylo mnoho známo, bylo to zejména 20. století a bouřlivý rozvoj archeologie a kulturní antropologie, který přinesl zásadní poznatky o vývoji minulých kultur, a vedl k nové vlně bádání o vzniku států. Zastáncem teorie přirozeného či nenásilného vzniku státu byl zejména australský archeolog Vere Gordon Childe (1892–1957).

Childe v principu předpokládal, že se vznikem zemědělství a usedlých komunit vznikala nadprodukce, která obratem vedla ke specializaci, v jejímž rámci se určité skupiny obyvatelstva nemusely věnovat zemědělství, ale mohly se specializovat. Vznikla tak obecná potřeba spojování těchto komunit. Na Blízkém východě se to odehrávalo již v průběhu 4. tisíciletí před naším letopočtem v podobě již zmíněných městských států, které byly centry vědění i řemesel a sídly tehdejších elit.

Proti této teorii je možné namítnout, že je příliš obecná a nepřihlíží ke konkrétním oblastem a specifickým podmínkám vzniku států. Nehledě na to, že z mnoha oblastí světa jsou známy usedlé populace zabývající se zemědělstvím, které nikdy žádnou formu státního zřízení nevytvořily.

Organizace pracovní síly

Jinou perspektivu přinesla studie Oriental Despotism: A Comparative Study of Total Power (Orientální despocie. Komparativní studie totalitní moci) z roku 1957 německo-amerického historika Karla Augusta Wittfogela (1896–1988), jež se zabývala se vznikem velkých civilizací na území Mexika, Číny, Egypta a Mezopotámie.

Podle německo-amerického historika Karla Augusta Wittfogela základním impulsem pro vznik velkých civilizací byla potřeba organizace pracovní síly na velkém území kvůli vybudování velkých stavebních projektů nutných k zajištění zemědělství

Wittfogel celkem logicky dospěl k závěru, žezákladním impulsem pro vznik všech těchto velkých civilizací byla základní potřeba organizace pracovní síly na velkém území kvůli vybudování velkých stavebních projektů nutných k zajištění zemědělství v povodí velkých řek.

Dnes je jasné, že zatímco například ve starověkém Egyptě mohla nutnost vyrovnávat se s nilskými záplavami skutečně souviset s vytvořením státu, ostatní případy nejsou natolik jednoznačné, aby bylo možné konstatovat, že vznik státu byl přímo navázán na potřebu budování velkých vodohospodářských zařízení. Dokonce i u starého Egypta je ale na místě pochybovat, zda již na sklonku 4. tisíciletí před naším letopočtem skutečně existovala potřeba výstavby natolikvelkých zavlažovacích projektů.

Vliv ve společnosti

Války a jejich bezprostřední dopady stály často u zrodu státních útvarů. Obecně se fenoménem války, respektive konfliktu v nedávné době, opětovně zabývali američtí vědci Douglass C. North, John Joseph Wallis a Barry R. Weingast, profesí ekonomové a politologové.

Usedlé komunity početně rychle narůstaly, v důsledku čehož prakticky geometrickou řadou rostl potenciál pro konflikty o půdu, majetek či o vliv ve společnosti

Nutno předeslat, že jejich dílo Violence and Social Orders: A Conceptual Framework for Interpreting Recorded Human History (Násilí a společenské systémy. Koncepční rámec pro výklad zaznamenaných lidských dějin) z roku 2009 v mnohém navazuje na zmiňované osvícenské filozofy. Zaměřují se sice primárně na aspekty vývoje moderních států a novodobého fenoménu války, ale jistou pozornost věnují i vlivu války a konfliktu na vývoj populace, počínaje zemědělskou revolucí.

Základní argument, ne tak vzdálený Childovým úvahám, spojují se vznikem zemědělství, což vedlo k rozmachu usedlých komunit. Ty na rozdíl od předchozích období početně rychle narůstaly, v důsledku čehož prakticky geometrickou řadou rostl potenciál pro konflikty o půdu, majetek či o vliv ve společnosti.

Potenciál pro konflikt

Americký antropolog Roy A. Rappaport (1926–1997) se na základě svých výzkumů na Papui-Nové Guinei dokonce domníval, že při lineárním růstu populace se zvyšuje potenciál pro konflikt geometrickou řadou (takzvaný irritation coeficientneboli koeficient podráždění). Zatímco velikost kočovné skupiny může být do 25 členů, klan může dosahovat zhruba dvou set a kmen do tisíce členů. Společenské systémy přesahující tisíc členů již představují formou řízení a uspořádání náčelnictví.

Podle amerického antropologa Roye A. Rappaporta se při lineárním růstu populace zvyšuje potenciál pro konflikt geometrickou řadou

Na základě srovnávacích studií z různých částí světa se zdá, že tyto přibližné hranice skutečně fungují a vedou k odlišným formám společenského uspořádání v rámci daného systému. Válku, respektive narůstající nebezpečí konfliktu v přímé závislosti na růstu populace, považují i tito autoři za závažný faktor ke vzniku státu, který je schopný mít exkluzivní právo na násilí na svém území.

Lze proto poměrně s jistotou tvrdit, že války, respektive jejich nebezpečí, mohly být vedle potřeby organizace pracovní síly pro velké, komunitní možnosti přesahující stavební (ano, třeba i zavlažovací) projekty, jednou z hlavních hnacích sil, které vedly ke vzniku států. Stejně se ale dá s jistotou konstatovat, že to nemohla být příčina jediná.

Odlišné oblasti

Právě nad rozmanitostí podob států se zamyslel americký antropolog Robert Leonard Carneiro, který v roce 1970 formuloval teorii zabývající se vznikem státu. A správně upozorňuje, že státy vznikaly v minulosti v oblastech lišících se polohou směrem k rovníku, nadmořskou výškou, kvalitou půdy, teplotami, úhrnnými srážkami a mnoha jinými proměnnými.

Americký antropolog Robert Leonard Carneiro správně upozorňuje, že státy vznikaly v minulosti v oblastech lišících se polohou směrem k rovníku, nadmořskou výškou, kvalitou půdy, teplotami, úhrnnými srážkami a mnoha jinými proměnnými

Jedno však státy, jež vznikly na území dnešního Mexika, Peru, Egypta či Blízkého východu, měly společné – dostupná zemědělská půda byla vždy nějakým způsobem omezená (a tedy potenciálně nedostatková), ať už to bylo mořem, pouštěmi, či horami. Tuto svou teorii Carneiro ukazuje na srovnávací analýze dvou entit – zemědělských komunit v Amazonské nížině a v pobřežních nížinách v Peru.

V případě Amazonské nížiny je plocha zemědělské půdy prakticky neomezená. Jednotlivé zemědělské komunity jsou rozptýlené na velkém prostoru a obvyklá vzdálenost mezi nimi 15 až 25 kilometrů. Války zde existovaly, ale byly vedeny za účelem demonstrace osobního hrdinství, získání žen nebo z osobní msty. Nešlo primárně o války kvůli získání půdy či majetku.

V okamžiku, kdy byla nějaká vesnice poražena, její obyvatelé utekli do jiné oblasti lesa, kde mohli opět založit osídlení a pokračovat v zemědělství. Vzhledem k tomu, že hospodářské půdy bylo neomezené množství, nikdy zde nevznikaly vojenské koalice a hlouběji politicky organizované a hierarchizované útvary za účelem obrany či útoku.

Osidlování peruánských údolí

Naopak v případě vesnic, jež vznikly ve zhruba 80 údolích na severním pobřeží Peru, byla zemědělská půda alfou a omegou vývoje – omezená oceánem, horami a pouštními oblastmi představovala hlavní determinující článek tamního lokálního rozvoje. Osidlování těchto údolí se odehrávalo tak, že při růstu počtu obyvatel vesnic poté, co dosáhly přibližně tří set lidí, byla část populace odeslána založit novou vesnici. Jednotlivé vesnice se proto příliš nelišily velikostí.

Osidlování peruánských údolí se odehrávalo tak, že při růstu počtu obyvatel vesnic poté, co dosáhly přibližně tří set lidí, byla část populace odeslána založit novou vesnici

Ve chvíli, kdy byla údolí osídlena, se zvýšil tlak na využívání půdy. Obdělávání již existující půdy bylo intenzivnější nebo byla vytvářena nová ve formě teras na prudkých úbočích, což však vyžadovalo mnohem větší energii, čímž se množství získané energie vzhledem k vynaložené snižovalo. V určitém okamžiku však byly tyto technické možnosti vyčerpány a ekonomický stres vedl k agresi vůči sousedům.

Válka měla pro poraženou komunitu fatální dopady – při nedostatku volné půdy a praktické nemožnosti utéct kvůli pouštní, horské či oceánské bariéře byla nevyhnutelným důsledkem ekonomická závislost. Tímto mechanismem se rodila a rostla přísně hierarchizovaná společnost, postupně vznikala větší teritoria pod kontrolou jednotlivých náčelníků, která postupně přecházela v království.

Přirozeně tento proces vedl i k hluboké sociální stratifikaci, ke vzniku početně omezených elit, větší skupiny profesních úředníků a řemeslníků s limitovanými privilegii a velké skupiny zemědělců, dělníků a válečných zajatců bez jakýchkoliv výsad.

Tradiční příklad

Tradiční příklad vzniku státního útvaru představuje zapotécký Monte Albán, který byl svého času jedním z největších měst Nového světa. Svým způsobem je jeho vznik příznačný pro skokový nárůst komplexity původně samostatných komunit a pro jejich přechod na vyšší stupeň organizace, ať už je to městský, či regulérní stát. V případě růstu sociální komplexity v oblasti údolního systému Oaxacy na území Mexika lze tento proces sledovat krok po kroku.

Tradiční příklad vzniku státního útvaru představuje zapotécký Monte Albán, který byl svého času jedním z největších měst Nového světa

V letech 700 až 500 před naším letopočtem byly populace v tomto mexickém údolí rozděleny do tří hlavních komunit – jedna v údolí Etla (s přibližně 2000 obyvateli), dvě menší komunity v údolí Valle Grande (700 až 1000 osob) a jedna v údolí Tlacolula (700 až 1000 osob). Tyto populace byly izolovány neutrální půdou i horskými masivy. V místních centrech všech tří oblastí byly nalezeny spálené chrámy a pozůstatky obětování zajatců, jež naznačují, že vztahy mezi těmito komunitami nebyly vždy mírové.

Kolem roku 500 před naším letopočtem se však náhle prudce vylidňuje jižní polovina údolí Etla a politické a kultovní centrum komunity a paralelně rychle narůstá osídlení na dříve nevyužívaném pahorku zhruba 400 metrů nad okolní krajinou, který dnes známe jako Monte Albán. Kolem roku 400 před naším letopočtem měl okolo 5200 obyvatel, zatímco kolem roku 200 před naším letopočtem více než 17 tisíc.

Lokalita jako taková byla také opevněna pevnostní zdí tam, kde hrozil útok. V tomto období více než třetina původní populace žijící v menších zemědělských enklávách odchází právě do této lokality. Archeologické prameny naznačují, že mohlo jít o projev tradičního sinoikismu (z řeckého syn„společně“ a oikos„dům“), tedy procesu, v jehož rámci se například v klasickém Řecku v dobách společenského stresu a zejména válek často slučovaly komunity.

Specifické rozhodnutí

O Monte Albánu víme, že jeho růst neměl s postupnou evolucí osídlení nic společného. Z fáze prakticky neosídleného pahorku se během krátké doby proměnil v město na ploše 365 hektarů. V době, kdy to nastalo, zaniká v okruhu 10 až 15 kilometrů většina vesnického osídlení a je pravděpodobné, že většina těchto obyvatel skončila právě na Monte Albánu. Otázkou je, proč se tento přesun odehrál.

Na základě mnoha paralel můžeme vyloučit, že by primárním motivem byla snaha získat zemědělskou půdu nebo obecně ekonomickou výhodu. Pravděpodobně ani nešlo o reakci na klimatickou změnu. Situace působí dojmem řízené akce s předem určeným cílem. Přitom víme, že v případě známých paralel z Řecka stáli za synoikismem vždy konkrétní osoby – v Syrakusách to byl například šlechtic Gelon, v Megalopoli thébský šlechtic Epaminondas.

U Monte Albánu lze předpokládat, že šlo o konkrétní osobu a výsledek specifického rozhodnutí, které bylo podepřeno autoritou v komunitě a reálnou mocí

Podobně u Monte Albánu lze tedy předpokládat, že šlo o konkrétní osobu a výsledek specifického rozhodnutí, které bylo podepřeno autoritou v komunitě a reálnou mocí. Poměrně spolehlivě také víme, že tato relokace vyžadovala vysoké a přímé ekonomické náklady. Zemědělci se stěhovali, opouštěli svou půdu a v Monte Albánu se stávali dělníky. Takovou populaci musel někdo z něčeho živit.

Z archeologických nálezů vyplývá, že v letech 300 až 100 před naším letopočtem obrovsky narostl počet komunit v bezprostředním okolí tohoto centra (do vzdálenosti až 20 kilometrů). Vesměs šlo o menší zemědělské lokality do 150 obyvatel. Z celkového počtu 50 tisíc obyvatel v 1. století před naším letopočtem žilo téměř 18 tisíc v Monte Albánu a více než 20 tisíc v jeho těsném sousedství ve zhruba 750 sídlištních komunitách. Jen málo z nich mělo charakter menších měst s tisícem až dvěma tisíci osob. Zároveň přibližně 40 procent populace žilo v tomto období v 39 opevněných sídlech na kopcích a/nebo s hradbami.

Paralela

To vše naznačuje, že za tímto trendem mohlo být jako obvykle nebezpečí války. Rychlý nárůst a koncentrace populace v Monte Albánu vedly primárně k rozvoji zavlažovací sítě, která byla limitujícím faktorem zemědělské produkce, a tedy bohatství této společnosti.

Paralelu ke konceptu vnějšího environmentálního stresu představuje koncept amerického antropologa Napoleona Chagnona z oblasti Amazonie, konkrétně výsledky jeho zkoumání kmene Yanomamo

Paralelu ke konceptu vnějšího environmentálního stresu představuje koncept amerického antropologa Napoleona Chagnona z oblasti Amazonie, konkrétně výsledky jeho zkoumání kmene Yanomamo, které nazývá social circumscription. Tento zhruba desetitisícový kmen žije v oblasti deštného pralesa s nadbytkem půdy k hospodaření a obživě.

Navzdory tomu, jak poznamenává Chagnon, nejsou jednotlivé vesnice tohoto kmene rovnoměrně rozprostřeny v prostoru. Naopak, je zde jasně definované centrum oblasti, ve kterém se koncentruje více vesnic, zatímco pro okrajové oblasti je charakteristický malý výskyt těchto vesnic.

V důsledku toho jsou vesnice v centru sídelní niky kmene větší jak co do plochy, tak co do počtu obyvatel, je mezi nimi menší vzdálenost a jejich vůdci musejí být mnohem silnější a autoritativnější. Sociální napětí je mnohem větší a podobně jako při environmentálním stresu i zde roste sociální stratifikace a komunity jsou vnitřně silnější právě v důsledku kontinuálního společenského tlaku na prostor, autoritu, moc a úživnost.

Udržování práva a zákonů

Pokud bychom se měli pokusit o shrnutí, pak je třeba konstatovat, že zásadní rámec pro vznik raného státu představují aspekty války a expanze – ideologie, díky níž vzniká elita v čele s panovníkem, potřeba obchodu, zejména mezinárodního za účelem získávání (mimo jiné) prestižních artefaktů či surovin, a technologické inovace.

Raný stát mimo jiné charakterizuje centrální vláda se schopností udržovat právo a zákony, a to i silou. Patří sem i schopnost bránit do jisté míry vnitřním konfliktům a zejména snahám o samostatnost, populace je rozdělena na minoritní vládnoucí a majoritní ovládané.

Takový raný stát pak mimo jiné charakterizuje centrální vláda se schopností udržovat právo a zákony, a to i silou. Patří sem i schopnost bránit do jisté míry vnitřním konfliktům a zejména snahám o samostatnost, populace je rozdělena na minoritní vládnoucí a majoritní ovládané.

V neposlední řadě sem náleží i základní funkce státu vytvářet nadprodukt kvůli fungování státu, podpora ideologie, ale i přerozdělování, z něhož těží většina populace, a tím je udržována i jednoduchá společenská smlouva – alespoň v případě raných států, jako byl Egypt, městské státy na Blízkém východě a mnohé další. Pokud mluvíme o centrální vládě nebo centrálně řízeném státu, je však třeba upozornit, že nejde o míru centralizace a vertikality, jak ji vnímáme v našem pojetí moderního státu.

V případě starého Egypta tři tisíce let před naším letopočtem se zdá nejrealističtější model vycházející z toho, že existovalo poměrně výkonné centrum (Memfis), které bylo schopné ovládat nejvýznamnější lokální střediska osídlení v zemi, jež se kryla s hospodářsky nejproduktivnějšími a/nebo strategicky nejdůležitějšími oblastmi.

Politická geografie

Zároveň však nelze pochybovat, že tato struktura dokázala soustředit a redistribuovat značné ekonomické toky, bez nichž si můžeme jen obtížně představit výstavbu pyramidových komplexů, mnoha dalších projektů a vydržování početné vrstvy úředníků. Spíše tedy šlo o organicky narůstající aglomerace, kde se soustředila tehdejší mocenská elita, centrální instituce státu a kde žila vedle panovníka i valná část úředníků země, než o záměrně budovaná a naprosto dominantní centra.

Již první civilizace na Zemi jsou dokladem, že politická geografie vždy hrála, hraje a bude hrát zásadní roli při vývoji existujících států a při vznikání nových

V těchto městech se prolínaly každodenní aspekty spojené s řízením země, náboženskými prvky a stavbami a prvky prezentace moci a ideologie panovníka. V tomto ohledu se staroegyptská města do jisté míry podobala těm našim. To vše se odehrávalo v ekologickém a geografickém rámci, neboť proměny klimatu a geomorfologie byly ve starověku limitujícími faktory, jejichž vliv může až v posledních stoletích do jisté míry omezovat technologie, ovšem za cenu vysokých nákladů.

Již první civilizace na Zemi jsou proto dokladem, že politická geografie vždy hrála, hraje a bude hrát zásadní roli při vývoji existujících států a při vznikání nových (toho jsme ostatně svědky i dnes). Stejně je však třeba si uvědomit, že konflikty (ve velmi zúženém smyslu války) hrály v lidských dějinách významnou roli a – jakkoliv to může někomu připadat pohoršující a nepatřičné – nepochybně ji hrají i dnes a je třeba s nimi počítat i do budoucna.

Stejně je jisté, že role státu zůstane i do budoucna významná, a to navzdory velké snaze nadnárodních korporací, aby byly ty role státu, které mu náleží, omezovány nebo zcela odstraňovány. Historie korporací je sice stará bezmála tisíc let, ale neznám případ, kdy by taková organizace řešila situaci státu nebo regionu, které se ocitly v krizi.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.