Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak výrobce hraček Jaroslav Voldřich dobyl dětský svět

  22:15

Na počátku byl dřevěný vláček, na konci patent na houpacího koníka. Životní příběh plný zvratů a úspěchů na trhu pro nejmenší zákazníky.

Houpací koník, jídelní židlička a stolek v jednom. Tento produkt si nechal Jaroslav Voldřich patentovat. foto: © TrihorseČeská pozice

Snad žádné jiné zboží nejde na dračku tak jako dětské hračky. A jak jinak, v rámci jejich výroby panuje drtivá konkurence. Přesto je možné i v tak přecpaném světě „dětských“ značek uspět, a dokonce se stát i vynálezcem.

Jaroslav Voldřich z Děčína se v rámci své firmy Trihorse hračkami nejen živí – dosahuje ročního obratu kolem pětadvaceti milionů korun – ale svým výrobkům dokázal vdechnout osobitý design. A navíc vcelku běžný produkt proměnil v nápadité dobrodružství. Během patnácti let existence firmy svými hračkami dokázal dobýt snad celý svět – jeho prolézačky, kuličkové dráhy a „víceúčelové“ houpací koně obdařené patentem si pochvalují dětští zákazníci od Evropy, přes Izrael, Ameriku až po Austrálii a Japonsko.

Navíc má za sebou vcelku pozoruhodný osobní příběh plný všemožných zvratů: z bývalého vojáka z povolání se stal nejdříve gastarbeiterem, neúspěšným restauratérem, později obchodníkem, výrobcem a posléze úspěšným inovátorem a vynálezcem v tak nejednoduchém světě, jakým jsou dětské potřeby a hračky.

Podnikatelská „iniciace“

„Vlastně jsem se k tomu dostal úplně náhodou: když jsem ke konci devadesátých let po neúspěšném pokusu živit se jako majitel restaurace dumal, co budu dělat dál, známý mi prostě a jednoduše přinesl na ukázku obyčejný dětský vláček. Jenže nebyl z žádného plastu, ale ze dřeva, a vypadal hodně příjemně a přitažlivě. Najednou mi došlo, že to by mohla být ta správná cesta: dělat něco zajímavého a užitečného. Nakonec taková výroba zase až tak moc nepotřebovala, vlastně jen kvalitní dřevo a k dispozici nějakou malou dílnu či truhláře. Tedy pokusit se vyrobit takovou věc, na kterou už nikdy nezapomenete,“ líčí svoje počátky Jaroslav Voldřich.

Jenže všechno vlastně začalo mnohem dřív na malé vesnici jménem Nebočady u Děčína a na žádnou hvězdnou „hračkářskou“ kariéru to tehdy vůbec nevypadalo. „Byl jsem takový normální kluk, hrál jsem fotbal, lítal jsem po lesích a hltal knížky o indiánech. A samozřejmě jsem měl svoje sny, a protože jsme nebyli moc bohatá rodina, otec pracoval v JZD. Musel jsem proto hodně přemýšlet, jak si třeba na takovou mičudu sám získat peníze,“ vypráví Jaroslav Voldřich.

Takové zážitky prý také zpětně považuje za tu pravou iniciaci, jak se někdy v budoucnu stát podnikavým člověkem – zkrátka se nebát splnit si své touhy. „Tenkrát nic nebylo, natož někde na vesnici. Mít takové jeansy byl nedostižný sen. Já měl obyčejné ,tesilky‘, a takové ,adidasky‘, jaké nosil Boris Becker? To už byl úplný vesmír,“ usmívá se Voldřich.

Přesto to nevzdal: nejdřív začal se sběrem papíru či odhozeného železa, později začal objíždět burzy v okolí s všemožným haraburdím. „Jednoduše jsem tam něco nakoupil, přirazil si k tomu pár korun a pak prodal klukům ze školy. Tehdy mezi námi letěly nášivky jako Canada či England nebo třeba mince či vojenské bajonety,“ popisuje.

„Byl jsem začínající amatér. Prostě jsem vyráběl a dodával výrobky pražským hračkářským firmám bez jakékoliv záruky.“A i když byl aktivním klukem, který se dokáže postarat sám o sebe, ve škole to nebyla žádná sláva. „Byl jsem takový paličák, vlastně mi to zůstalo dodnes: nesnášel jsem autority. To se samozřejmě odrazilo na známkách na vysvědčení,“ říká. Takže mu nakonec nezbylo, než jít na vojenskou školu, kde mohl alespoň získat maturitu.

Přesto to prý zpětně nepovažuje za ztracený čas: vedle vojenského řemesla měla škola technické zaměření, a tak se tam odehrávaly vcelku zajímavé věci, jako byla praxe truhláře či soustružníka. „Moc dobře to ale nedopadlo. Ve svých devatenácti letech plný energie a ideálů jsem byl coby důstojník přidělen k dělostřelecké posádce do Janovic nad Úhlavou. Tam jsem se ale jako nestraník dostal do konfliktu s místním politrukem. Po půl roce jsem raději zvolil odchod do civilu ze zdravotních důvodů,“ vzpomíná Jaroslav Voldřich.

Jak funguje trh

Jenže to už přišel listopad 1989 a všechno to – jak říká – „dosavadní plácání“ rázem pozbylo smyslu. „Neváhal jsem ani okamžik, sbalil jsem si batoh a vyrazil do Německa,“ popisuje Jaroslav Voldřich. Tam se usadil na pět let: dělal, co se dalo, spíš po stavbách než nějakou kariéru v lukrativním byznysu, přesto prý viděl neuvěřitelné věci. „Jednak jsem si vydělával na tu dobu vcelku slušné peníze, ale hlavně jsem poprvé v životě poznal, co to je kapitalismus a jak funguje trh. Zkrátka, že zákazník je ten nejdůležitější a díky němu tu práci máte. Němci byli hodně přesní v termínech či kvalitě a mnohem dál v mezilidských vztazích. Poznal jsem, že se prostě vyplatí být zodpovědným a slušným člověkem. Pak můžete teprve něčeho dosáhnout,“ říká.

Po návratu domů ze „zkušené“ v polovině devadesátých let pak plný energie a nadšení zkoušel začít na své vlastní triko coby podnikatel a zřídit v rodných Nebočadech tu „pravou“ restauraci západního střihu. Jenže jeho plány kvůli neshodám s majitelem zkrachovaly. A tehdy přišel onen náhodný podnět s dětským dřevěným vláčkem: nakreslil šablony, nakoupil dřevo, obešel truhláře v celém okolí a sehnal také hned první zakázku – dvě stovky dřevěných vláčků.

Před úplnou blamáží zachránil Jaroslava Voldřicha spásný nápad: prostě se zkusit uchytit za hranicemi na německém trhuJenže netušil, že v tehdejším postkomunistickém Česku nejde jen o samotnou výrobu a prodej, ale že se bojuje o pravidla celého prostředí jako takového, a to i ve světě poetických hraček „Byl jsem začínající amatér. Prostě jsem vyráběl a dodával výrobky pražským hračkářským firmám bez jakékoliv záruky. Pro mě tehdy takových padesát tisíc byly přece jen už velké peníze,“ líčí. A tak, když mu jednou zakázku v podobě už vyrobených figurek oslíků odmítli, nevěděl, co si má počít.

Před úplnou blamáží ho zachránil spásný nápad: prostě se zkusit uchytit za hranicemi na německém trhu. A ono to vyšlo. Nejenže prodal „své“ oslíky, ale s místními hračkáři se dohodnul na další výrobě. A tak se pomalu mohlo rozjet to, co o pár let později, zhruba v roce 1999, už mělo padesát zaměstnanců v normální tovární hale a pomocí robota v podobě obráběcího centra vydělávalo doslova miliony. Tehdy také začal spolupracovat s renomovanými hračkářskými firmami, jako je třeba Detoa, či na německé straně Heros nebo Drewa.

Od chrastítka po koníka

Novopečená firma Jaroslava Voldřicha tehdy vyráběla snad úplně všechno, na co se dá v oblasti dětských hraček jen pomyslet: figurky, autíčka, skládačky, stavebnice, tabule, chrastítka, dětská lehátka, pískoviště, kasičky, hrady, vánoční ozdoby či miniaturní prodejní pultíky třeba pro dřevěnou zeleninu či maso. Také ale začal pomalu dávat výrobkům svůj podpis: to když třeba traktory opatřil zatáčecími koly či vyklápěcí auta opravdu svoji korbu vyklápěla. A pro představu, v jakých rozměrech celý podnik tehdy fungoval: jenom dřevěných kuliček coby polotovaru denně vyprodukovali na milion a půl. Jenže ani to k nějaké podnikatelské stabilitě nestačilo.

„V jednom místním penzionu jsem si všimnul starého obrázku, kde byla jakási trojkombinace pradávné hračky, a zároveň praktické věci pohromadě.“„V roce 2001 naši největší odběratelé jednoho krásného dne doslova zkolabovali a chtěli odebrat jenom asi tak dvacet procent nasmlouvané produkce. To byla šílená rána a strašlivý stres, nemohl jsem ani spát. Vždyť jsem měl úvěry na zařízení za dva miliony korun a na nákup výrobní haly za miliony čtyři. Navíc se to stalo před Vánocemi, kdy je právě o hračky největší zájem, a dá se tak dohnat celý rok. Ve vteřině se všechno zhroutilo jako domeček z karet,“ kroutí hlavou Jaroslav Voldřich.

Rozhodně to ale nevzdal a koupil si místo k vlastní prezentaci na obřím hračkářském veletrhu ve Norimberku. „Nejenže jsem samozřejmě navázal nové kontakty, jako třeba s gigantem ToyRus, ale stala se mi úplně zvláštní věc. V jednom místním penzionu jsem si všimnul starého obrázku, kde byla jakási trojkombinace pradávné hračky, a přitom zároveň praktické věci pohromadě v jednom kuse. Zkrátka houpací koník, který když se pootočil, byl z něj stoleček, a když se postavil, byla z něj židlička ke stolu. Nikde jsem to neviděl, nikdo nic podobného nevyráběl. Byl to prostě objevený unikát,“ líčí Jaroslav Voldřich.

Podnikatelské štěstí

A to byla přesně ta pověstná trefa do černého. Musel však nejdřív přijít na to, jak nejlépe a v jakém poměru jednotlivé díly sestavit přesně tak, aby byl výrobek za všech okolností stabilní a pro dítě bezpečný. Po mnoha pokusech, které trvaly více než rok, nakonec vyrobil prototyp houpacího koně, který měl moderní design a řadu vlastních vylepšení, jako třeba popruhy či bezpečností kolečka, aby dítě nepřepadlo dozadu. Ten kousek si pak nechal patentovat.

Podobně úspěšný byl i s dalším výrobkem, takzvanou kuličkovou dráhou. Jedná se o šikmé dráhy – třeba i v počtu patnácti – sestavené jedna pod druhou na jakémsi stojanu a kulička (v modifikacích jako otáčející se květina, kašpárek na hrazdě, vláček s vagonky či autíčko) jimi postupně propadává odshora až dolů. Nebo když sestrojil prolézačku ve tvaru žirafího krku a hlavy či takzvané „odrážedlo“ – vlastně malé kolo bez šlapek – komplet ze dřeva včetně mechanických částí, jako jsou otočné klouby.

Svým výrobkům dává nejen pestrobarevný design, ale také luxus dospělého světa – například sedačky nejsou rovné a tvrdé, ale zakulacené tak, aby neničily páteř, a mají pohodlné polstrování. Podle Jaroslava Voldřicha je u hraček hlavním jejich bezpečnost. „Prostě mě baví dřevo jako materiál. Nejenže je příjemné třeba už jen svojí vůní, ale má přirozenou konzistenci a pro dítě je na omak hodně příjemné a něco jako ,zdravé‘. Nemá po něm alergii jako po plastu, navíc je dřevo teplý materiál. To když v něm dítě sedí jako ve stoličce. Výrobky ze dřeva také vydrží a třeba u takové dráhy manipulace s kuličkou či autíčkem pomáhá u dítěte rozvíjet motoriku,“ vysvětluje.

Psal se rok 2004, a i když se zdálo, že je všechno už definitivně na dobré cestě, přišel další a hodně nečekaný zlom.

Internetem do celého světa

„Jel jsem prostě jednou autem a do ruky mi najednou začala vystřelovat šílená bolest, myslel jsem, že mám infarkt. To se sice nepotvrdilo, ale kardiolog mě varoval: jestli prý budu v takovém stresu pokračovat dál, brzy zkolabuju. Radil mi, abych zahodil mobil a na všechno zapomněl,“ líčí. A i když se to zdálo takřka na pomyslném vrcholu nemožné, hračkář ho poslechnul.

„Prostě mě baví dřevo jako materiál. Nejenže je příjemné třeba už jen svojí vůní, ale pro dítě je na omak hodně příjemné a něco jako ,zdravé‘.“„Odbavil jsem poslední zakázky, zaměstnancům jsem pomohl najít práci v okolí, stroje jsem prodal, splatil půjčky a na místě tovární haly jsem nechal postavit nájemní byty. Prostě jsem nemohl dál, vždyť to byl celé roky nepřetržitý nonstop zápřah od rána do noci,“ říká Jaroslav Voldřich.

Dva roky pak odpočíval, na hračky prý ani nepomyslel a užíval normálního života muže v domácnosti. Venčil psy, hrál fotbal, chodil do kina a věnoval se rodině. „Samozřejmě mi vrtalo hlavou, jak vlastně dál,“ vypráví Voldřich.

A přišel na vcelku dobrý nápad: vrátí se sice k hračkám, ale nechá si jen své nejlepší výrobky, jako jsou koník, kuličková dráha a prolézačka. Nebude je sám vyrábět, ale nechá si je udělat od subdodavatelů. Hračky pak jednoduše pomocí internetu obratem vyexpeduje.

To se bezezbytku podařilo: dnes je tak možné jeho výrobky potkat nejen v domácnostech, ale třeba i ve školkách, čekárnách dětských lékařů nebo v dětských koutcích v restauracích či kavárnách. „Náš plán díky vstupu do Evropské unie vyšel: padla totiž všemožná omezení a bariéry. Můžu tak bez problému poslat balík až do Austrálie či Spojených států, a už to není takové šílenství jako tenkrát,“ líčí současnost Jaroslav Voldřich.

Postupně se mu tak podařilo dostat se do původních obrátek a objemů. Při cenách zhruba od patnácti stovek do dvou tisíc za jeden kus odesílá v čase velkých svátků denně zhruba tři stovky balíků. „O koníky je pořád obrovský zájem,“ pyšní se jejich úspěšný obnovitel, pětačtyřicetiletý Jaroslav Voldřich.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!