Lidovky.cz

Jak vykonstruovat nepřítele

  9:56

Politický myslitel Sarrazin sice vyzývá k věcnosti a střízlivosti při posuzování sebe samého, tento požadavek však neuplatňuje na druhé lidi.

foto: © DVAČeská pozice

Jméno politického myslitele a ekonoma Thila Sarrazina je v Německu opět skloňované ve všech pádech. Není divu. Jeho kniha z roku 2010 Německo páchá sebevraždu. Jak dáváme svou zemi všanc se stala čtenářsky nejúspěšnější v dějinách Spolkové republiky Německo a vyvolala bouřlivou diskusi o přistěhovalectví, dědičnosti inteligence a turecké vzdělanosti.

Ve své nové knize Der neue Tugendterror: Über die Meinungsfreiheit in Deutschland (Nový teror morálky. O hranicích názorové svobody v Německu) se Sarrazin se vrací do doby, kdy se jeho první kontroverzní dílo objevilo v knihkupectvích. Z bývalého ministra financí Berlína se tehdy stal téměř kultovní spisovatel, jehož sice milují davy, ale mnoho intelektuálů, novinářů i politiků se od něho s hrůzou odvrací.

Sarrazinova klíčová teze v této knize (česky byla zveřejněna v roce 2011) zní: mezi vzdělanými Němci zaznamenáváme nízkou porodnost, mezi Turky, kteří jsou v průměru méně vzdělaní, však vyšší, a proto Německo nevyhnutelně hloupne. Nevole či přímo zděšení, které Sarrazin vyvolal u představitelů německé intelektuální elity, je tématem jeho nejnovější knihy.

Společný osud manželů

Sarrazin nejprve upozorňuje, že diskuse o jeho první knize nebyla férová – novináři se uchylovali k urážkám, posměškům, samotné dílo nečetli, a pouze přebírali přehnané a překroucené teze svých neprofesionálních kolegů. Tím vznikl Sarrazinův obraz nelidy, rasisty a fašisty.

Thilo Sarrazin na svém osudu ukazuje nefunkční veřejnou sféru, která kvůli nadvládě levicových novinářů nabývá výrazně totalitních rysů

Šikany si užila i Sarrazinova žena Ursula. Ta v době zveřejnění knihy vyučovala německý jazyk a matematiku na základní škole, ale šikana na pracovišti ji donutila k předčasnému odchodu do důchodu. O svém osudu spojeném s veřejným působením svého manžela pak napsala a v roce 2012 zveřejnila vlastní knihu Hexenjag: Mein Schuldienst in Berlin (Hon na čarodějnice. Moje pedagogická činnost v Berlíně).

Německý filozof Peter Sloterdijk shrnul osud manželů Sarrazinových následovně: „Příště bude za pravdu udělován trest smrti, zničení existence.“ Sarrazin to vidí podobně a stejně jako jeho žena zveřejňuje vlastní zúčtování.

Sarrazin na svém osudu ukazuje nefunkční veřejnou sféru, která kvůli nadvládě levicových novinářů nabývá výrazně totalitních rysů. Již na začátku své nejnovější knihy však uznává, že naštěstí nežije ve společnosti, ve které by musel být zlikvidován jako Sókratés, nebo v níž by se ocitl pod srovnatelným tlakem jako Galileo Galilei.

Navzdory tomu se neváhá zařadit mezi mimořádně vybranou společnost největších intelektuálních velikánů minulosti. Sarrazin zároveň tvrdí, že se potírání odlišných názorů sice poněkud zkultivovalo, ale mechanismus vyloučení a společenského zničení je stále stejný.

Dvě otázky

Z takového Sarrazinova hodnocení vyplývají minimálně dvě otázky. Za prvé: Je střízlivé a soudné srovnávat – byť nepřímo – vlastní intelektuální výkon s tím Sókratovým či Galileovým? Sarrazinovi lze tento přešlap odpustit, vezmeme-li v úvahu, že před pastí zahledění do sebe není v bezpečí nikdo, jehož dílo zaznamenalo takový obrovský ohlas.

Jsou současné mechanismy popírání nepříjemných pravd strukturálně totožné s těmi totalitních režimů?

Druhá otázka je choulostivější: Platí Sarrazinova základní teze, že jsou současné mechanismy popírání nepříjemných pravd strukturálně totožné s těmi totalitních režimů? Lze však o člověku, jehož o rozhovor žádají nejmocnější média v zemi, jeho kniha vychází v obrovských nákladech a honoráře se pohybují v milionech eur, tvrdit, že ho stihl osud „strukturálně podobný“ těm, kdo za své názory trpěli třeba v sovětských gulazích?

Sarrazin se však ozývá plným právem, jsou-li jeho myšlenky překrucované, plným právem žádá, aby novináři pracovali poctivěji, četli knihu, na niž se odvolávají, a plným právem žádá i to, aby ho nikdo neurážel. Přál-li si ale od počátku věcnou diskusi, pak není zřejmé, proč rezignoval na korektnost a uchýlil se k tomu, že například o muslimských ženách hovoří jako o „tureckých nevěstách“, případně o „holkách v šátcích“.

Čtrnáct axiomů

Trochu zajímavější než Sarrazinovy stížnosti na mediální útoky je ta část knihy, v níž se zabývá názorovou svobodou v Německu. Dle něho německou veřejnou sféru ovládá ideologie rovnosti, respektive rovnostářství, která má historicky na svědomí řadu krveprolití. S ideologií rovnosti spojuje Sarrazin zneužívání gilotiny za Francouzské revoluce, komunistickou totalitu i Pol Potovu diktaturu.

V současných západních společnostech byla fyzická brutalita zkultivována do morálního teroru, který rozpoutávají převážně levicoví politici, novináři a intelektuálové. Jejich hlavní trumf pak spočívá v zařazení každého, kdo zpochybňuje ideologii rovnosti, mezi pravicové extremisty či morální zrůdy, které nemají ve slušné společnosti co pohledávat.

Levicovou mediální ideologii analyzuje Sarrazin s pomocí 14 axiomů, které původně svobodné Německo proměnily v zemi, v níž jsou jinověrci společensky likvidovaní. První axiom má spočívat v přesvědčení, že nerovnost je špatná, zatímco rovnost dobrá. Druhý zase říká, že ctnosti píle, odpovědnost a přesnost nejsou důležité. Dle třetího axiomu by se měl každý bohatý člověk cítit provinile a další, že tradiční rodina je přežitkem.

Pozoruhodné je však Sarrazinovo pojetí diskuse o axiomech. Nejprve seznamuje s ním samotným, následuje vhled do myšlenkových pochodů imaginárního zastánce této teze, se kterou pak sám polemizuje, a to v části označené za „skutečnost“. Dle Sarrazina tvoří tito teroristé mravnosti převážnou většinu německé mediální scény. A té pak podsouvá poměrně zarážející postoje.

Nepodložená tvrzení

Sarrazin například tvrdí, že většina novinářů touží, aby byla výchova dítěte zcela zespolečenštěna, čímž by byla zrušena rodina. A také považuje lidské pohlaví za pouhý fyzický „ornament“, který nic nevypovídá o možnostech daného člověka. Navíc by se této většině nesmírně ulevilo, kdyby byli z technických univerzit vyloučeni muži a nahradily je ženy.

Pozoruhodné je i Sarrazinovo tvrzení v části knihy o demografické krizi, že novináři a politici mají v průměru málo dětí, protože se těší, až početně nedostačující segment společnosti konečně doplní přistěhovalci.

Z přesvědčení konkrétního novináře, že soužití více kultur je možné, nevyplývá, že touží po náhradě „německých ctností“, jako je píle či dochvilnost

V kontextu svých úvah o mediální moci nad skutečností se Sarrazin odvolává na německého sociologa Niklase Luhmanna (1927–1998). Přitom právě u něho by se mohl lecčemus přiučit. Byl totiž pověstný tím, že příliš vášnivý sklon k paušalizacím určitých skupin obyvatel „zchlazoval“ krátkou výzvou: „Jména a adresy.“

Je možné, že se mezi novináři nacházejí zastánci multikulturní společnosti, a není ani vyloučeno, že je jich mezi nimi více než v „nenovinářské“ populaci. Z přesvědčení konkrétního novináře, že soužití více kultur je možné, však rozhodně nevyplývá, že touží po náhradě „německých ctností“, jako je píle či dochvilnost, vlastnostmi obyvatel severní Afriky. Právě to mu ale Sarrazin nesmyslně podsouvá.

Sarrazinovy teze jsou místy vtipnou karikaturou politicky korektního myšlení. Úsměvné však není, že si Sarrazin zřejmě neuvědomuje, že jde o karikaturu. Možná by to však u něho překvapovat nemělo, protože považuje za hlavní politickou mluvčí levicové „břečky“ německou kancléřku Angelu Merkelovou.

Pravá a nefalšovaná skutečnost

Ze Sarrazinovy analýzy levicových axiomů vyplývá, že se pasoval do role mluvčího „pravé a nefalšované“ skutečnosti. Co ta však v jeho pojetí představuje, nikde neobjasňuje. Je však zjevné, že má sklon věřit, že skutečnost je to, co lze vyjádřit pomocí čísel. Ostatně právě proto novináři na skutečnost nikdy nedosáhnou, a naopak ji zaměňují za své morální bludy – většina z nich má totiž humanitní vzdělání, které není pro nahlédnutí její podstaty příliš vhodné.

Sarrazin tvrdí, že nepodlehneme-li mediálním bludům, skutečnost na sobě pocítíme. Ukázkou tohoto přesvědčení je pak jeho postoj v debatě o vztahu biologické a společenské podmíněnosti člověka. Sarrazin vystupuje neochvějně na straně biologie. Proto je pro něho natolik nedůvěryhodné tvrzení, že mezi ženou a mužem neexistují podstatné rozdíly.

Sarrazin neobjasňuje, co v jeho pojetí představuje „pravá a nefalšovaná“ skutečnost 

Dle něho „každý duchovně zdravý člověk má bytí, které cítí, a identitu, již si přisuzuje, a nikdo – ani stát, ani společnost, ani náboženství, ani ideologie – nemá právo mu do toho zasahovat“.

Sarrazinův důraz na jedinou biologicky danou skutečnost, kterou levicoví intelektuálové popírají, je o to pozoruhodnější, oč naléhavěji na předchozích stránkách své knihy vzývá pestrost řecké-římského světa. Sarrazin v těchto religionistických částech díla hřímá, že křesťanství zničilo řecko-římskou pestrost toho, co je skutečné, pravdivé a hodnotné, aby tuto nepohodlnou a obtížnou pestrost nahradilo jedinou velkou pravdou.

Podsouvání tezí

Dle Sarrazina stejně postupují i levicoví ideologové – přikazují, aby na skutečnost bylo nahlíženo z jediné perspektivy, a to ideologie rovnosti. V jakém ohledu však lze tvrdit, že Sarrazin chce hájit pestrost skutečnosti, pokud i on tvrdí, že máme pouze jednu objektivní skutečnost – tu, která vychází z naší biologické podmíněnosti?

Sarrazinův postup je ukázkovým příkladem, jak se člověk mění ve vykonstruovaného nepřítele. Novináři se údajně šikují pod jednotnou ideologií rovnosti, kterou stavějí proti pestrosti a vzpurnosti světa, přičemž si nárokují statut agentů dobra.

Sarrazin se dopouští přesně toho, co na novinářích kritizuje – podsouvá jim teze, o nichž nevíme, kdo je zastává

Stejně ale postupuje Sarrazin. S tím jediným rozdílem, že sice zaujímá opačný postoj, ale i on zastává neúprosně jednotný pohled na skutečnost. A každý, kdo se od něj odchýlí, propadl dle Sarrazinova hodnocení bludům anebo je v horším případě sám šíří. Sarrazin se dopouští přesně toho, co na novinářích kritizuje – podsouvá jim teze, o nichž nevíme, kdo je zastává (a zda je vůbec někdo zastává).

Jedno z nejzávažnějších témat, které Sarrazin otvírá, je rozchod veřejného mínění a mediálního obrazu společnosti. A fenomén Sarrazin je jeho nejlepším dokladem. Je ale krajně nepravděpodobné, že by Sarrazinova nejnovější kniha pomohla otevřít věcnou diskusi o tomto mimořádně důležitém problému.

Sarrazin sice vyzývá k věcnosti a střízlivosti při posuzování sebe samého, ale tento svůj požadavek neuplatňuje na druhé lidi. Sarrazin se zaklíná vhledem do „skutečné“ lidské přirozenosti. Škoda jen, že nepochopil jednoduché pravidlo: chci-li vést s druhým věcnou diskusi, není dobré ji začínat urážkou.

Der neue Tugendterror: Über die Meinungsfreiheit in Deutschland
(Nový teror morálky. O hranicích názorové svobody v Německu)
AUTOR: Thilo Sarrazin
VYDAL: Deutsche Verlags-Anstalt, Mnichov 2014
ROZSAH: 397 stran

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.