Jak v Kocourkově vyřadit prezidentského kandidáta IV

Po kontrole náhodně vybraných podpisů na petičních arších prezidentských kandidátů vyřadilo ministerstvo vnitra tři adepty na Hrad, kteří dle něj nesplnili zákonem stanovený minimální počet 50 tisíc podpisů. S odvoláním u Nejvyššího správního soudu poté neuspěli Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý, možnost pokračovat v boji dostala pouze Jana Bobošíková. Dlouhý v pondělí 17. prosince odpoledne uvedl, že nevyužije dalšího opravného prostředku, stížnosti k Ústavnímu soudu (ÚS). Podání by prý zvažoval, jedině pokud by ÚS volby odložil. Stížnost se nicméně chystá mezi svátky podat Okamura. Jak v pondělí prohlásil: „Nejvyšší správní soud se ani nenamáhal přezkoumat mé tvrzení o tom, že jsem více než padesát tisíc podpisů měl. Soud rozhodl na politickou objednávku. (...) Zástupci státu prokazatelně lžou.“ Rozhodnutí Ústavního soudu nelze předjímat, Vladimír Meier nicméně upozorňuje na další nesrovnalosti v průběhu kontroly petičních archů.

Proč by se měl někdo zbavovat některých prezidentských kandidátů? Nejdřív bychom se museli ptát, proč se vlastně po letech podařilo přímou volbu prezidenta prosadit. Sociální demokracie se o to pokouší už řadu let, ale až letos se to podařilo, mimo jiné proto, že to bylo součástí programového prohlášení vlády.

Zlí jazykové tvrdí, že si spíš zákulisní aktéři spočítali, že je „zařízení“ přímé volby přijde na méně peněz než té nepřímé. A nesmíme pouštět ze zřetele fakt, že nový prezident bude jmenovat téměř kompletní nový Ústavní soud, o obyčejných soudcích a prezidentských milostech ani nemluvě, takže mít možnost ovlivnit, kdo tuto funkci dostane, je pro řadu lidí velmi žádoucí.

Dobrovolníkům napospas

Zatím jsme byli svědky pokusů, ať už úspěšných, nebo neúspěšných, zbavit se prezidentských kandidátů přemlouváním, policejním obviněním, uplatněním nesmyslného matematického vzorce, a nakonec i kreativním vybíráním náhodných vzorků podpisů. Skeptičtí soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) nepovažovali tento poslední způsob za nevhodný, a dva kandidáty – Tomia Okamuru a Vladimíra Dlouhého – proto opravdu z prezidentských závodů odstranili.

Analýzou dat o neověřených podpisech poskytnutých přímo ministerstvem vnitra jsme ovšem dospěli k závěru, že tu je ještě minimálně jeden způsob, jak prezidentského kandidáta odstranit: sbírat pro něho podpisy.

Vždyť co je snadnějšího, než se nabídnout kandidátovi jako dobrovolník a nasbírat pro něho spoustu podpisů? Chudák kandidát má z litery volebního zákona sice povinnost dodat ověřitelné podpisy, ale z litery téhož zákona nemá žádnou možnost podpisy sám ověřit, ledaže by je sbíral jen sám s rodinou a nechal si u každého příznivce ukázat občanku. To by asi zákon musel připouštět čtvrtou možnost, vedle podpisů poslanců, senátorů a občanů: předložit tisíc podpisů, z nichž jsou všechny platné a ověřitelné. Jinak je kandidát vydán všanc svým dobrovolníkům, a jak uvidíme, někteří adepti na Hrad dopadli hůře než ostatní.

Danajské dary kandidátům...

Rozhodnutí ministerstva vnitra obsahují u každého odmítnutého podpisu jednak číslo (čárový kód) archu, jednak pořadí odmítnutého podpisu na archu, například:

Když z těchto dat spočítáme, kolik bylo na kterém archu chybných podpisů, dostaneme například u Tomia Okamury tento graf:

Na vodorovné ose je počet špatných podpisů na archu a výška sloupečků je počet takových archů. Tomio Okamura tedy měl téměř 3500 archů, kde byly všechny podpisy v pořádku, asi 1100 s jedním špatným podpisem atd. Až do sedmi špatných podpisů počet takových archů klesá, ale s posledním číslem, tedy archy, které byly celé neplatné, se náhle zvedá! To není úplně samozřejmé – kdybychom totiž brali neplatný podpis jako odchylku, která nastane s určitou pravděpodobností nezávisle na ostatních podpisech na stejném archu, křivka by musela neustále klesat, jako je tomu třeba u Vladimíra Franze:

To, že počet archů se samými špatnými podpisy je vyšší, než bychom čekali, znamená, že vyplnění takového archu nepodléhalo stejným pravděpodobnostem jako vyplnění archů ostatních. Stručně řečeno, Okamura tu měl jednoho nebo více pomocníků, kteří mu úmyslně dodali „kukaččí“, kompletně neplatné archy, ať už z hlouposti, pro peníze nebo ze zlého úmyslu.

Ministerstvo mohlo vědět, že kandidát má nadprůměrnou zásobu špatných archů, a mohlo archy přeházet právě tak, aby jich při kontrole přišlo na řadu vícZajímavé je porovnat počet těchto „danajských archů“ v obou kontrolovaných vzorcích. V prvním jich bylo 80, ve druhém 114 a jeden vypadl už v počáteční kontrole chybějících údajů. Opět tu máme nepoměrně víc chyb ve druhém vzorku než v prvním, jak už jsme upozornili dříve. Tady máme další indicii, že s výběrem bylo manipulováno: ministerstvo vnitra mohlo vědět, že kandidát má nadprůměrnou zásobu špatných archů, a mohlo archy přeházet právě tak, aby jich při kontrole přišlo na řadu víc.

Že je to možné, ukázal na svém blogu opět Tomáš Pecina – stačí, aby ministerstvo uplatnilo jednoduchý algoritmus, který archy postupně přehazuje po stovkách, aby to nebylo příliš nápadné, a když nastane žádaný výsledek „méně než 50 tisíc podpisů“, vydá příslušný výsledek. Pecinův algoritmus ovšem předpokládá, že ministerstvo zná počet špatných podpisů na každém archu, což je zřejmě nerealistické, zkontrolovat všechny archy by trvalo příliš dlouho a snáze by se prozradilo.

Zaříznutý Okamura?

To záleží na tom, kolik špatných archů se úředníkům podařilo propašovat do obou vzorkůK podobnému výsledku ovšem dospějeme, když pouze předpokládáme, že úředníci kukaččí archy poznají, a to by určitě zařídit šlo, poznali to i soudci NSS („... celé archy byly smyšlené, sepsané jednou rukou,“ prohlásil na adresu podpisů na peticích Tomia Okamury soudce Vojtěch Šimíček; Okamura po něm za toto tvrzení prý bude požadovat omluvu). Pak uplatní stejný přehazovací algoritmus, aby jich co nejvíce přišlo na řadu, a výsledek posléze už jen prohlásí za náhodný výběr.

Co by ministerstvo vnitra muselo udělat, aby zvrátilo Okamurovu kandidaturu? V jeho náhodných vzorcích bylo nalezeno celkem 193 špatných archů. Na to, aby prošel, by jich ale nesmělo být víc než asi 139, pak by jich měl celkově kolem 518, a to už by na registraci stačilo. Cíleným přehazováním by tedy někdo musel do špatných vzorků dostat o 54 archů víc (193 minus 139), což opravdu není žádný problém, popsaným algoritmem jsme bez problémů docílili i dvojnásobku.

Možná to od nás není pěkné, že úřady podezíráme z takových nekalých machinací, ale mohou si za to samy: kdyby z dat nečouhaly nevysvětlitelné rozdíly a kdyby prokázaně nezasahovaly do náhodného výběru, bylo by ticho po pěšině. Takhle ovšem pouze samy dodaly munici pro ústavní stížnost. Doporučujeme také panu Okamurovi, aby se podíval, kdopak mu tyhle archy nasbíral, čísla archů lze lehce odvodit.

U Vladimíra Dlouhého najdeme podobnou odchylku v počtu celkově neplatných archů:

Tady není odchylka tak velká, kandidát měl celkem 47 archů s deseti a 17 archů s devíti neplatnými podpisy, neměl tedy tolik „přátel“ jako Okamura.

Jana Bobošíková a efekt duplicitních podpisů

Zřejmě ani „průměrovým“ posouzením chybovosti vybraných vzorků neměla projítA konečně u Jany Bobošíkové se setkáme s jiným efektem: připomeňme si, že měla řádově víc duplicitních záznamů než ostatní kandidáti, 81 v prvním vzorku a 337 ve druhém. Podle výpočtu Tomáše Peciny lze předpokládat, že celkově bylo mezi všemi jejími podpisy až 4566 duplicitních záznamů, kdežto zákonem předepsanou metodou jí bylo odečteno jen asi 1382, takže ve skutečnosti by zřejmě ani „průměrovým“ posouzením chybovosti vybraných vzorků neměla projít, protože by to z jejích 50 835 podpisů další tři tisíce ukouslo.

Zajímavé ale je, jak jsou u ní duplicitní podpisy spolu provázané. U všech ostatních kandidátů je to poměrně jednoduchá záležitost, na jednom archu je jeden podpis stejný jako na jednom jiném. Graficky znázorněné to vypadá takto (na příkladu Zuzany Roithové, pro lepší čitelnost přikládáme rovněž v PDF):

(Žluté jsou archy z prvního vzorku, bílé ze druhého.)

To se může stát tak, že člověk v záplavě petic zapomene, že ji už jednou podepsal, a podepíše ji někde jinde ještě jednou, mně se to asi stalo také. U Jany Bobošíkové ale duplicitní podpisy vytvářejí složitou a vzájemně propletenou strukturu, která nevznikla jen sama od sebe. Jen malou část naleznete pro lepší čitelnost v přiloženém souboru PDF.

Její „přátelé“ tady ke sběru podpisů přistoupili mnohem kreativněji a vytvářeli nové archy jen kombinací podpisů z mnoha ostatních, aby se na to jen tak nepřišlo. Ale přišlo se!

Jen projev dětských nemocí?

Abychom to shrnuli, další indicie hovoří pro to, že odmítnutí registrace Tomia Okamury bylo zmanipulované od samého počátku už během sbírání podpisů. U Vladimíra Dlouhého jsou při sbírání podpisů rovněž patrné nesrovnalosti, ale v menší míře. A ta je vysvětlitelná odměnou, kterou, jak známo, kandidát za podpisy vyplácel. A konečně sběrači Jany Bobošíkové si dali práci s vytvářením nových archů se starými podpisy. A jelikož to je úplně jiná metoda, a měla dokonce i úspěch, zřejmě nemá spojitost s manipulací u Tomia Okamury.

Ani by nebylo divu, že to skřípe, když všechno probíhá podle zákonů vytvářených lidovou tvořivostí nejlepších z násJe jistě možné, i když z hlediska uvedeného spíš nepravděpodobné, že při naší první přímé volbě prezidenta je všechno v pořádku a že všechny objevované nesrovnalosti jsou opravdu jen projevem dětských nemocí nové procedury, která se časem upraví a my tu budeme mít jasný a fungující proces volby nových prezidentů. Ani by nebylo divu, že to skřípe, když všechno probíhá podle zákonů vytvářených lidovou tvořivostí nejlepších z nás, místo abychom převzali zákon vyzkoušený v některé z ostatních evropských zemí, tak proč za tím hledat úmysl? Vždyť kdyby prezidentské volby byly opravdu zmanipulované, přece by se to nedělo takovým zjevným způsobem, aby se na to hned přišlo...

Na to musíme odpovědět, že je-li to možné, pak to dříve, nebo později někdo zkusí, a protože i bídáci jsou jen lidé a žádní supermani, jsou schopní stejné lidové tvořivosti jako každý jiný.

• Přečtěte si rovněž analýzu Petra Nováčka Až budeme bez prezidenta...