Lidovky.cz

Jak Ústavní soud připravil Zemana o možnost nepodepsat záchranný fond

  19:31

Kdyby se soudci zabývali žalobou na velezradu, možná by zabránili pochybnostem o ústavnosti prezidentova podpisu ESM.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice

Prezident Miloš Zeman podepsal 3. dubna za Českou republiku přístup k Evropskému stabilizačnímu mechanismu (ESM) neboli „systému, jenž umožňuje sanovat rozmařilé státy těmi zodpovědnými nezdůvodněnými finančními transfery“. Zeman tímto svým podpisem sice naplnil ústavní požadavky pro ratifikaci dodatku Lisabonské smlouvy, ale současně otevřel naši státní pokladnu rukám ze zahraniční, aniž by musely tento svůj zásah nějak zdůvodňovat.

ESM – záchranný fond finanční pomoci pro země platící eurem – začal fungovat loni na podzim a chybějící podpis českého prezidenta byl poslední vadou nejen na kráse, ale i na stoprocentní legitimitě jeho platnosti. Česká republika se ocitne blíže povinnosti poskytovat peníze komukoliv bez řečí a jakéhokoliv užitku a smyslu pro ni samotnou.

Určitě lze souhlasit s novým českým prezidentem, že jeho funkcí v Masarykově křesle není pouze klást věnce a udělovat státní vyznamenání. Její součástí je totiž i odpovědnost za existenci státu – nejen z historického, ale i dnešního hlediska. A pokud by se Zeman rozhodl ESM nepodepsat – kvalifikovaně, veřejně, notifikovaně a současně navrhl další kroky –, mohl po kyperských zkušenostech a změně situace minimálně iniciovat novelizaci či úplnou náhradu tohoto politicky vyvzdorovaného, ale nespravedlivého záchranného fondu. Leč neučinil to.

Chybějící „glanc“

Náš ústavní pořádek není zřejmě schopný uhlídat rámec rozumnosti, velkodušnosti a noblesy obvyklý ve světě, a to kvůli (ne)vyspělosti politiků, nedokonalostem politického systému a rozpínavým snahám zejména výkonné moci. Stále nám chybí „glanc“, který si Tomáš Garrigue Masaryk (TGM) v roce 1918 představoval, jenž však plebejskému národu nebyl vlastní. Ze sebevědomí našich dnešních politiků by se mohlo zdát, že jsme jej získali, a to i v soudnictví. Bohužel tomu tak není.

Stále nám chybí „glanc“, který si Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1918 představoval, jenž však plebejskému národu nebyl vlastní

Aboliční část amnestie vyhlášená exprezidentem Václavem Klausem v jeho novoročním projevu vyvolala nástup Senátu mnoho let osočovaného z neužitečnosti. A ten zafungoval jako skutečná a potřebná ústavní pojistka. Vypracoval procesně právoplatnou žalobu na velezradu, spolehlivou většinou ji odhlasoval a předal Ústavnímu soudu (ÚS), aby konal, posoudil a jednoznačně rozhodl. A toto své rozhodnuté detailně zdůvodnil.

Existence ÚS byla od jeho vzniku často zpochybňovaná a je mu i vytýkán „soudcokratický“ aktivismus a „vytváření“ třetí parlamentní komory. Jak jsem už napsal: „Dnes jsme vytvořili ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl snad fungovat, ale pro nás je prokazatelně nedostatečný: je málo explicitní, málo polopatický, chybí v něm možná i negativní výčet, co se nesmí.“

Útěk od rozhodnutí

Fungování institucí, politických systémů včetně politiků v historii prověřují náhlé, neočekávané události – hodiny. Po ukončení britského appeasementu a „neočekávané“ porážce od německé armády ve Francii v květnu a červnu 1940 za druhé světové války britský premiér Winston Churchill, jehož současný český prezident považuje vedle TGM za svůj vzor, oslovil parlament a národ slavným výrokem o potřebě „krve, dřiny, slz a potu“.

Příležitost pro „nejskvělejší hodinu“ a pro průkaz existence českého Ústavního soudu nastala poté, co převzal od Senátu ústavní žalobu

A také vyjádřil důvěru v britské ústavní a občanské instituce i politické osobnosti, že v této zkoušce ohrožující existenci státu a jeho uspořádání obstojí, aby potomci mohli konstatovat, že se jejich předci zachovali důstojně a efektivně a „ve své nejskvělejší hodině“ uhájili vlast a demokracii.

Příležitost pro „nejskvělejší hodinu“ a pro průkaz existence českého Ústavního soudu nastala poté, co převzal od Senátu ústavní žalobu. Ústavní soud však po tajuplném nedlouhém otálení deklaroval, že tuto svou „nejskvělejší hodinu“ nepoznal, když přišla v této formě. Nijak nerozhodl a od svého rozhodnutí „utekl“. Ponechal ústavněprávní nejasnosti a neposkytl jasná vodítka pro tápající exekutivu.

Ujasnění výkladu ústavního pořádku

Součástí ústavní žaloby Senátu bylo totiž i to, zda je prezidentův podpis dodatku Lisabonské smlouvy ústavní, či neústavní a zda je v případě ratifikace přístupu České republiky k ESM relevantní jeho profesionální i osobní názor coby poslední ústavní pojistky. Tehdejší prezident Václav Klaus v souladu se svým vědomím, svědomím a cítěním odmítl tento dodatek podepsat, aniž by však kromě mediálního odmítání učinil jasné a oficiální kroky v písemné formě, jakož i jejich věcné i ústavněprávní vysvětlení.

Tuto situaci mohl ÚS ve „své nejskvělejší hodině“ vyřešit 27. března. Leč neučinil to, přičemž poukázal na skutečnost, že žalovaný přestal vykonávat prezidentskou funkci a jedinou z předpokládaných sankcí – odvolání z ní – již nelze uskutečnit. Rozhodnutí ÚS zastavit řízení a žalobou na Klausovu velezradu se nezabývat však nebylo správné. Měl totiž zjistit ústavnost tohoto prezidentova jednání a ujasnit výklad ústavního pořádku pro budoucnost. I proto, aby usnadnil rozhodování politikům, kteří teprve přijdou a budou jednoznačný výklad potřebovat – včetně nového prezidenta Miloše Zemana.

Proto je i zástupné a nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí ÚS jeho generální sekretářem Ivem Pospíšilem: „Primárním účelem toho řízení je v podstatě odstranění z funkce prezidenta, který poškozuje zájmy státu a právního státu, což neplatí v případě, kdy uplynulo funkční období bývalého prezidenta.“

Stěžovat si měl i Klaus

Nebyl ani na místě poukaz na historicky první takové rozhodování ÚS, a proto jeho tápání v procesních postupech, ani analogie z trestního práva „in dubio pro reo“ (při pochybnostech ve prospěch obviněného) známá již z římského a středověkého práva. Tam šlo o pochybnosti o síle hmotných důkazů, nikoliv o kvaziprocesní skutečnost odchodu „reo“ (obviněného) do důchodu před datem konání soudního sporu.

V této souvislosti je třeba připomenout jasný a veřejný výrok Ivany Janů, jediné soudkyně ÚS, která nesouhlasila s „odklizením“ kauzy bez řešení: „Ústavní soud svým postupem nechal u vysoko postaveného ústavního činitele, kterým prezident je, Senátem vznesená obvinění, veřejností chápaná jako závažná, bez věcného posouzení. Z tohoto důvodu rozhodně nepřispěl k posílení důvěry veřejnosti v právní stát a dospělost demokracie.“

Exprezident Klaus se měl procesně bránit a v případě Evropského stabilizačního mechanismu uvést pádné a pravdivé argumenty

Na odmítnutí kauzy a její nevyřešení si měl ovšem stěžovat i „reo“ exprezident Václav Klaus. Do historie se totiž zapíše spíše předčasným „uhašením tavby“ v peci ÚS než skutečným odpichem použitelné oceli. Struska se nepočítá. Měl se procesně bránit a dokázat jasnost a smysluplnost svých jednání, nebo nejednání, svých podpisů, či nepodpisů a v případě ESM uvést pádné a pravdivé argumenty. A nejen tato část žaloby by nemusela obstát.

To však tvoří podstatu procesu nalézání práva Ústavním soudem. Současný prezident Zeman by pak měl k dispozici jednoznačné stanovisko ÚS k výkladu Ústavy a také v případě neukončeného soudního řízení důvod odložit podpis k dodatku Lisabonské smlouvy až do ústavněprávního vyjasnění.

Podmíněný podpis

Prezident Zeman mohl šéfa Evropské komise José Manuela Barrosa tento týden při jeho návštěvě Prahy uvítat, vyjasnit si s ním stanoviska a svůj podpis přístupu Česka k ESM podmínit rozhodnutím Ústavního soudu. A až po ukončení řízení rozhodnout jako prezident, státník, a ekonom-profesionál. Zemanův výrok o příslušnosti – spolu s Barrosem – k tvrdému federalistickému jádru pak nemusel vyznít tak divně.

Česká republika není stejně jako Barrosovo Portugalsko jádrovou zemí bývalého Evropského hospodářského společenství. Není ani v eurozóně, ani nepoužívá „jádrovou“ měnu euro. Tomu se ovšem vyhýbá neplněním Maastrichtských kritérií – ničím věcnějším ani koncepčnějším. Prostě jen prodlužuje své alibi.

„Nevím, jestli to nazýváte mainstreamem nebo tvrdým jádrem, podle mého názoru jsou to v podstatě synonyma v současné době a já jsem vysoce ocenil nedávný projev pana předsedy Barrosa, kde se vyslovil pro budoucnost Evropské unie jako evropské federace. Oba dva patříme do toho, co můžete nazvat hlavním nebo tvrdým jádrem Evropské unie,“ řekl prezident Zeman na Pražském hradě.

Buďme velkorysí a vynechejme epizodu s vlajkou/nevlajkou EU. Podstatný a fatální byl Zemanův podpis dodatku Lisabonské smlouvy. Kdyby se Ústavní soud zabýval senátní žalobou na Klausovu velezradu, prezident Zeman mohl mít k dispozici jednoznačná vodítka i prostor pro vlastní názor, jejž by mohl opřít o výklady ústavního pořádku. To by možná zabránilo pochybnostem o ústavnosti Zemanova podpisu i požadavkům na vyjasnění různých výkladů této části Ústavy.

Nyní by teoreticky mohla například padnout žaloba na velezradu, a to mířená prozměnu na Zemana, aby se Ústavní soud tématem zabýval na druhý pokus. To už to ovšem nebude „nejskvělejší hodina“ českého Ústavního soudu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.