Lidovky.cz

Jak tři vězenkyně zachránily své potomky z transportu

  17:52
Britská spisovatelka Wendy Holdenová se dozvěděla o třech ženách, které v Osvětimi zatajily těhotenství a v dubnu 1945 porodily. Nedávno přijela do Prahy představit svou knihu Narodili se, aby přežili – a s ní i tři „děti“. Vydali se do Horní Břízy na Plzeňsku, kde přednosta stanice Antonín Pavlíček zorganizoval v dubnu 1945 pomoc.

Hana Berger-Moranová, Mark Olsky a Eva Clarková na hornobřízském hřbitově. foto: Foto Petra MašátováČeská pozice

Češka Anka Nathanová, Slovenka Priska Löwenbeinová a Polka Rachel Friedmanová. Před válkou se neznaly, ale poslední válečné měsíce prožily v obavách o život svých nenarozených dětí. Všechny tři byly v září 1944 deportovány do koncentračního tábora Osvětim a hned po příjezdu dostaly otázku: „Jste těhotná?“

Ani jedna nepřiznala, že pod srdcem nosí dítě. Bály se, že by je dozorce poslal rovnou do plynu. A pak hodiny a dny trnuly, aby jejich těhotenství nebylo prozrazeno. Po několika týdnech v osvětimském pekle byly převezeny do tábora Freiberg u Drážďan, kde pracovaly ve dvanáctihodinových směnách.

Začátkem dubna 1945 si Prisčiny spoluvězeňkyně všimly, že se její hubené tělo mění. Vážila sice necelých 40 kilo, ale břicho se zvětšovalo. Už nebylo pochyb, že je těhotná, nikdo ale netušil, že porodí za několik hodin na marodce freiberského lágru. Haničku hned schovala do deky a držela pevně u sebe. Znovu si vzpomněla na svého manžela Tibora, který zmizel neznámo kam, a než se rozloučili, jí řekl: „Mysli jen na krásné věci.“

Antonín Pavlíček byl přednostou stanice v Horní Bříze na Plzeňsku.

Nelidské podmínky

Jednoho dne dostaly vězeňkyně příkaz nastoupit do vlaku. Za lokomotivou bylo 30 krytých vagonů a 15 uhláků bez střechy. Priska, Rachel a Anka jely v otevřeném vagoně, v nelidských podmínkách se tísnily tři tisíce vězňů bez jídla a vody. Občas vlak zastavil na nádraží, aby doplnil palivo.

Priska, Rachel a Anka jely v otevřeném vagoně, v nelidských podmínkách se tísnily tři tisíce vězňů bez jídla a vody. Občas vlak zastavil na nádraží, aby doplnil palivo.

„Byla to šance: vyskočit z vlaku a riskovat, že esesáci budou okamžitě střílet, anebo zůstat a pomalu umírat? Ve vlaku byla taky těhotná polská vězeňkyně Rachel. Když začaly porodní bolesti, věděla, že jí nikdo nepomůže. Kolem ní byly jen ženy v agonii. Nakonec porodila syna Marka na hromadě mrtvol,“ říká Wendy Holdenová, britská spisovatelka, jejíž knihu Narodili se, aby přežili vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Vlak pokračoval protektorátem – z Mostu přes Chomutov a Žatec. Na každé stanici byl přísný zákaz přibližovat se k vagonům. V roce 1946 se uskutečnilo celorepublikové dotazníkové šetření, v němž nádražáci popisovali, co viděli v posledních měsících války. Přednosta kolínské stanice Antonín Kellner například uvedl, že jeden esesák vlezl do vagonu a sešlapával nehybná těla na hromadu, aby nepadala na zem.

Kellner si také všiml několika vězňů, kteří se vyplížili z vlaku a chtěli se napít vody z kanystru vedle lokomotivy. Esesák na jednoho zařval, aby se vrátil, a když neposlechl, zastřelil ho. Mrtvé tělo museli polonazí spoluvězni odklidit. Předtím však strhali z těla mundúr, aby jim posloužilo aspoň oblečení.

Nádraží v Horní Bříze.

Vaření od rána do večera

V devět večer v sobotu 21. dubna 1945 zastavilo 45 vagonů na nádraží v Horní Bříze na Plzeňsku. Vlak nemohl jet dál kvůli poničeným kolejím. Když přednosta stanice – 43letý Antonín Pavlíček – uviděl „lidský náklad“, snažil se co nejrychleji zjistit, jak pomoci. „Můj děda provozoval kantýnu, která byla jen pár metrů od nádraží. Bydleli s panem Pavlíčkem nad jídelnou, takže okamžitě začali organizovat pomoc, byla to hra o čas. Děda říkal, že hlavně museli co nejdříve zneškodnit esesáky, tak jim přinesli dvě lahve koňaku a ožrali je,“ říká Jiří Šourek, vnuk Antonína Wirtha.

Přes noc se o vlaku se zbídačenými vězni dozvěděli dělníci v nedaleké kaolínce a obyvatelé třítisícového městečka Horní Bříza. Do přízemí kantýny nosili maso, brambory, mlynář daroval pět tisíc bochníků chleba.

Přes noc se o vlaku se zbídačenými vězni dozvěděli dělníci v nedaleké kaolínce a obyvatelé třítisícového městečka Horní Bříza. Do přízemí kantýny nosili maso, brambory, mlynář daroval pět tisíc bochníků chleba. V kantýně kuchařky vařily od rána do večera. „Celá obec nás pohostila, uvařili nám bramborovou polévku, pravou českou bramboračku, k ní jsme dostali chleba, který jsme dojetím ani nemohly sníst,“ vzpomínala Elena Kelermanová v dopise, který po druhé světové válce poslala starostovi Horní Břízy. Místní jí přinesli dětskou výbavičku pro její dceru. Stejný dárek dostala i Priska a ostatní maminky.

Přednostovi stanice Pavlíčkovi se podařilo s esesáky vyjednat pár hodin navíc. Věděli totiž, že vlak nemůže pokračovat v jízdě kvůli rozbombardovaným kolejím. V neděli večer měl Pavlíček ještě jeden důležitý úkol: chtěl pohřbít 35 vězňů, kteří zemřeli hladem a vyčerpáním. „Žádal jsem velitele SS, aby mi sdělil jména zemřelých nebo jejich čísla. Byl jsem odmítnut s poznámkou, že dotyční pro svět jako lidé nic neznamenají,“ napsal po válce vedení místního národního výboru, když se řešilo vybudování pietního místa na nedalekém hřbitově.

Vlak se v pondělí 23. dubna znovu rozjel směrem na koncentrační tábor Mauthausen. Tam se narodilo třetí dítě, Češka Anka porodila dceru Evu. Všechny tři matky byly blízko konci války, ale netušily, že je ještě čeká to nejhorší. „O těch posledních dnech maminka nikdy nemluvila. Pochopila jsem, že tehdy měli takový hlad a bylo tam tolik mrtvých, že prostě... prostě se snažili přežít,“ říká Hana Berger-Moranová.

Žít dál pro své děti

Po válce se tři matky vydaly domů, ani jedna z nich však netušila, že nikdo z jejich nejbližších nepřežil. Musely, chtěly žít dál, pro své děti. Hana i Eva o válečných událostech slyšely odmalička, zato Markova matka o nich mlčela, nechtěla přenášet trauma na své jediné dítě. „Vždycky mi říkala: musíš studovat, my jsme tu šanci neměli, ale teď je to na tobě. A tak jsem vystudoval medicínu, řadu let jsem dělal na pohotovosti,“ říká Mark Olsky.

Po válce se tři matky vydaly domů, ani jedna z nich však netušila, že nikdo z jejich nejbližších nepřežil. Musely, chtěly žít dál, pro své děti.

Hana Berger-Moranová na tom byla podobně: „Já jsem dělala biochemii, podílela jsem se na výzkumu léků. Možná to je tak nějak přeneseně to, co dávám lidem za to, že jsem přežila. Často jsem myslela na lidi, kteří pomohli. V patnácti jsme jely s maminkou do Horní Břízy a od té doby se sem stále vracíme.“ Mark pozorně poslouchá a přidává další vzpomínku: „Když mi bylo šest, ptal jsem se maminky, kde jsem se narodil. A ona řekla: Ve vlaku. Myslel jsem si: Wow, to je super dobrodružství!“

Utrpení vězňů ve vlaku popisuje „dětem“ Hana Hnátová, sestra spisovatele Arnošta Lustiga, která také jela v dubnu 1945 transportem z Freibergu, bylo jí tehdy čtrnáct: „Byli jsme ve vagonu namačkaní jeden na druhého, nemohla jsem se hnout. Každé ráno esesák otevřel vrata a zeptal se: Kdo chcípnul? Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme zastavili v Horní Bříze, kde nám místní tak pomohli. Nešlo jen o ten kus chleba, ale taky o morální podporu.“

Kompletní trojice

Příběhy tří matek popsala Wendy Holdenová ve zmíněné knize. Pro britskou spisovatelku bylo celosvětové pátrání nové. Předtím se věnovala zcela jiným tématům, například historii módní firmy Gucci nebo příběhu manželky Franka Sinatry. „Před dvěma lety jsem si v novinách přečetla, že zemřela žena, která byla v Osvětimi těhotná. Nikdy jsem si nemyslela, že by selekcí mohla projít těhotná. V takových podmínkách se mi to zdálo nemožné. Začala jsem pátrat v archivech, ptala jsem se pamětníků a nakonec jsem objevila Evu Clarke.“

Eva Clarková si dlouho myslela, že je jediným dítětem, které přežilo koncentrační tábor. Pak narazila na příběh Hany Berger-Moranové a o několik měsíců později objevila Marka Olského a trojice byla kompletní.

Ta si dlouho myslela, že je jediným dítětem, které přežilo koncentrační tábor. Pak narazila v časopise Asociace amerických válečných veteránů na příběh Hany Berger-Moranové a o několik měsíců později objevila Marka Olského a trojice byla kompletní. Když u Evy zazvonila Wendy Holdenová, řekla jí: „Čekala jsem na tuhle chvíli 70 let.“

Holdenová vydala knihu v angličtině v roce 2015 a byla přeložena do 22 jazyků. „Všude se mě čtenáři nejvíc ptají na kapitolu o Horní Bříze. Zajímají se o příběh statečného pana Pavlíčka, který riskoval, že ho esesáci potrestají, protože pomáhá vězňům. Asi v tu chvíli ani nepřemýšlel, co všechno se mu může stát. Chtěl hlavně těm lidem ulehčit utrpení,“ říká Holdenová, když spolu se třemi „dětmi“ jely do Horní Břízy.

Pár metrů od nádraží byla tovární kantýna, kterou provozoval Antonín Wirth.

Krátký film

Aula základní školy je plná. Její ředitel Ladislav Čása na chodbě dává poslední pokyny předtím, než vejdou do sálu Hana, Eva a Mark. Posadí se do první řady a vidí poprvé krátký film, který natočili žáci školy. Na plátně je rozostřená fotografie vlaku, který zastavil na nádraží v Bříze, následuje snímek Antonína Pavlíčka a Jaroslava Langa. „V roce 1945 mi bylo deset. To se rozkřiklo hrozně rychle, že jsou ve vlaku lidé, kteří potřebují pomoc. Každý něco vzal, kus salámu, bochník chleba,“ vzpomíná Lang na hektické hodiny na hornobřízském nádraží.

Žáci školy natočili krátký film. Na plátně je rozostřená fotografie vlaku, který zastavil na nádraží v Bříze, následuje snímek Antonína Pavlíčka a Jaroslava Langa.

Jeho vyprávění doplňuje Jiří Šourek, vnuk tehdejšího kantýnského Antonína Wirtha: „Jsem rád, že Wendy sepsala celý příběh. Je to obdivuhodné, co se jí podařilo vypátrat. Mám pro ni překvapení. Našel jsem článek pana Šišky, který před válkou sloužil jako přednosta na nádraží ve Šťáhlavách, nedaleko od Břízy, a byl taky v tom vlaku a pan Pavlíček ho poznal.

Po válce Šiška napsal dopis, z nějž kus přečtu: ‚Bylo to jediné řádné nasycení za 17 dní naší bludné pouti za smrtí. 22. dubna ráno spatřím okénkem přednostu Pavlíčka, zdravím ho, vidí mi na očích, že mám hlad. Říká: Pošlu vám jíst asi za 3 hodiny. Volá mě velitel transportu a spílá: Jak se opovažujete na nepřátelském území mluvit s civilistou? Ať vás u okénka nevidím, nebo vás nechám odstranit! Zalézám do vozu, za chvilku jsou mi okénkem vagonu vhozeny dva krajíce chleba a marmeláda. Celý vůz mi závidí. Kvečeru dostává celý vůz polévku a chléb. Všichni pláčí radostí a vypravují.‘“

Památník na hornobřízském hřbitově, kde je pohřbeno 35 vězňů, kteří nepřežili cestu transportem smrti, který zastavil v Horní Bříze.

Díky Pavlíčkovi

Loučíme se se studenty a čeká nás cesta na nádraží. Míjíme rozlehlý areál kaolinky, kterou v roce 1882 založil rokycanský podnikatel a báňský odborník Jan Fitz. Obkladačky RAKO znala před válkou celá republika, ani během válečných let výroba neustala. Továrna zaměstnávala téměř dva tisíce dělníků z Horní Břízy i nejbližšího okolí. Šest dnů v týdnu pracovali na směnný provoz a v poledne šli na oběd do kantýny.

Podle spisovatelky Holdenové se během pár hodin podařilo nanosit porce jídla k vlaku, ale nejen to. Ženy, které jely v roztrhaných cárech oblečení, bez jídla, vody a pomoci, mohly díky Pavlíčkovi přestoupit do krytých vagonů, které zde zbyly po vlasovcích.

Hana, Mark a Eva míří od nádražní budovy podél kolejí a rozhlížejí se. Tady stál vlak dlouhý kilometr a půl. Čtyřicet pět vagonů. Podle spisovatelky Holdenové se během pár hodin podařilo nanosit porce jídla k vlaku, ale nejen to. Ženy, které jely v roztrhaných cárech oblečení, bez jídla, vody a pomoci, mohly díky Pavlíčkovi přestoupit do krytých vagonů, které zde zbyly po vlasovcích.

„Maminka říkala, že se k nim dostaly taky vzkazy od místních. Lidé jim zapekli do housek nebo chlebů malé lístečky ‚už bude brzy konec války, jsme s vámi‘,“ vzpomíná Hana Berger-Moran na situaci, kterou si nemůže pamatovat. Tenkrát jí byly dva dny... Teď pokládá na prázdné koleje růži a malý kamínek. „Bylo to pro mě hodně zvláštní, když jsem poprvé potkal Evu a Hanu. Mám pocit, že jsme jako sourozenci. Sdílíme spolu něco zvláštního, společný osud,“ říká Mark.

Vracíme se do školní auly, kde je tentokrát setkání s obyvateli Horní Břízy. „Pořád se mě někdo ptá, proč pomohli právě tady, a já říkám: Bylo by velmi snadné někoho odsoudit, že tenkrát nepomohl, ale nikdo z nás si neumí představit ten risk, nikdo z nás neví, jak by se zachoval. Je úplně normální, že se někdo bál a nepomohl a jiný to riskl,“ říká Wendy Holdenová do ztichlého sálu.

Hana Berger-Moranová, Mark Olsky a Eva Clarková. Britská spisovatelka Wendy Holdenová (v modrém) sepsala příběh těchto „dětí“ narozených koncem války.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.